Paranormální jeviště

14. ledna 2008 | Filip

ParanormalNásledující příhoda se stala v roce 1937, tedy v dobách, kdy ještě lidi neuměli mrskat jazyčisky a hromadná autobusová doprava vypadala tak, že se člověk koukal z okna a na zádech měl napsané „Ksob!“. Tehdy žil ve vesnici Kře mladý pár: Hubertus Úžeh a jeho manželka Hříbě.

Hubertus byl starý morous a odmítal věřit v cokoliv nevysvětlitelného a paranormálního. Musíme si uvědomit, že v tradičních dobách, kdy iPod vážil stejně jako lokomotiva a slovo „emancipace“ znamenalo to samé jako „sníh z nosu“, nešlo o nic výjimečného.

Hubertus byl natolik zahleděný do tzv. racionální vědy, že to jeho manželku přivádělo k nepříčetnosti. Když mu například jednou jeho zemřelá matka z kachní polívky plivla do obličeje, řekl Hubertus, že „šlo o šplouchnutí“. Nebo když jel do města a jeho kůň se v průběhu cvalu proměnil ve fotbalovou reprezentaci Japonska, řekl Hubertus, že „se to nestalo“.

Jenže pak přišlo to osudové lednové ráno roku 1937. Hříbě zrovna připravovala snídani a Hubertus četl Racionální Noviny, když v tom do pokoje vběhl důstojník Fenykl a zvolal: „Přestaňte leštit ty postoje!“.

Na tom by nebylo nic tak zvláštního, ale, jak si později Hubertus i Hříbě uvědomili, tato událost měla několik tzv. „paranormálních háčků“.

  1. Důstojník Fenykl umřel týden předtím za strašných bolestí, když se pokusil knírem sníst jablko.
  2. Důstojník Fenykl nikdy neexistoval.
  3. Ani Hubertus ani Hříbě neuměli slyšet.
  4. Jejich dům neměl dveře.
  5. Hříbě není ženské jméno.

Hubertus tedy musel uznat, že šlo zcela jistě o paranormální jev. Nejenže zahodil své přehnaně tradiční názory, ale stal se později dokonce jedním z nejznámějších parapsychiků své doby. Vydal knihy jako Nadpozemské síly: Proč neumí tenis? nebo Paranormální účesy.

A co naši čtenáři? Byl některý z vás svědkem paranormálního jevu?



komentářů 8

  1. Ondra:

    Mě se akorát zdál tenhle sen, dokonce měl i jméno a byl ve formě evangelické povídky:

    „Polštářový puding“

    Jirka Kryptozmrd byl kluk jako každý jiný. Na záchod chodil po rukách a jeho nejoblíbenější slovo bylo „zelí“. Počínaje tímto dnem už však nic němělo být takové, jako předtím. Ráno proběhlo ještě standartně. Jirka posnídal topinku se zubní pastou, zapil jí sloní slzou a při odchodu do školy pohladil bratra Koloděje sekerou po tváři.

    Ve škole se však něco dělo. Zprvu šlo jen o neurčitý pocit, umocněný kobrou lezoucí školníkovi z nosu. Mírně rozhozen, vpadl Kryptozmrd do třídy a nestačil se divit kontinuáním změnám časoprostoru, které se před ním odehrávaly.
    V místnosti stál karetní stolek, u něj seděli tři muži a zamyšleně hráli mariáš. Najednou se jeden z nich zprudka postavil, zařval: „Himlhegot, krumcajs element!“ a proskočil zavřeným oknem na ulici, kde si okamžitě zařídil trafiku.

    Zbylí dva ještě pár hodin zamyšleně hráli, než si jeden z nich uvědomil že neumí mongolsky. Viděšeně se podíval na svého kolegu, smutně se usmál, strčil si veverku pod spodní ret a po zádech se zřítil do kontejneru s použitýmy injekcemi a mačetami na smutné jezevce.

    Poslední z hráčů si z toho pranic nedělal. Ještě několik týdnů zamyšleně seděl s talonem v ruce, než se podíval na Jirku a řekl: „Promiň“. Během dvaceti tří vteřin pak sepsal stostránkovou esej „Proč memám rád okurky s máslem za úplňku“, podepsal se jako Jistebnický Kancionál a odletěl na nejbližším netopýrovi do země, kde lišky říkají: „Ale třeba i ten koniklec, kapitáne!“

  2. Filip:

    Ondřeji, zajímavé je, že naprosto stejný sen kdysi vysílala TV Nova pod názvem „Kolotoč“ s Pavlem Poulíčkem.

    Akorát si člověk musí nahradit slovo „zelí“ za slovo „výborně“, výraz „Himlhergot, krumcajs element!“ za frázi „Himlhergot, krumcajs, nebo element?“ a Jirku Kryptozmrda za člověka tohoto ražení:

    http://img.blesk.cz/blesk/imgnew/Blesk_Magazin/2007/10/41/poulicek-2004_~59508.jpg

  3. jarek:

    No já si tedy nejsem jistý jestli šlo o paranormální jev, ale stalo se mi zhruba toto.

    Abych snad nebyl za Ondřejem pozadu, dám své humorné bajce taky název, a to
    „Pohled z okna, možná?“.

    Sedím klasicky doma, když tu mé vytříbrné reflexy zachytí koutkem pravého oka náhlý pohyb za oknem. Neuvěřitelnou rychlostí pohnu hlavou o 15 stupňů doprava a už jen vidím jak holub, dívajíc se na mě úkosem, naráží do mého okna, v tu chvíli ztrácí vědomí, padá dozadu a už jsem ho nidky neviděl.
    O týden později mi moje sousedka Běta popsala o co šlo:
    Holub nebyl holub, ale nýbrž létající poštovní pes s uniformou holubího prince na svatební cestě a letěl doručit šifrovanou mesidž pro pana Pakostu Lýko. Zpráva měla důležitost „C+“, což nikdo nechápe co znamená, hlavně za situace kdy žádný pan Pakosta Lýko nikdy neexistoval.
    (tady bych se rád pozastavil nad jistou podobností s příběhem pana Filipa – neexistence určitých osob podmíněná přísnými jmény)
    Tudíž jsem poděkoval Bětě a byl moc rád, že už se to předtím nikdy neopakovalo.

  4. Filip:

    Jarkův příběh by mohl vysvětlovat, proč mi každou sobotu o půlnoci nějaký poloprůhledný pes kontroluje občanku, kroutí hlavou a mručí něco ve stylu: „Safra safra, Pakosta Lýko, Jakosta Mlíko, Samosta Fíko…“ (a tak dále).

  5. Jarek:

    Aha!

  6. Ondra:

    Mě jednou jedna paní řekla: „Hranostaj Víko…“. Myslíte že to patří do téhle sekce, nebo jsem tomu měl raději vytvořit podsekci „Vazektomie zvířeny rozličné aneb Mrož“?

  7. Jarek:

    já bych spíš brousil okolo poezie asi …

  8. Robert:

    Tento příběh se stane roku 2012, když Albert E., Kterému by tou dobou nebylo, kdyby žil, 128 let, vyvolal duši mé zprvu ani nežijící kostelní kassatery Q.

    Tehdy jako pravítko vzduchem letící pičus přisedl k formě a pojal se chlácholit mezodinovou tůji. Ta, ač mízou kropená, nevydržela tlak sebestředné skřivaní poloaktovky a jala se stavět pasáty. S výhonem to, bohužel, ani nehlo a tak málomluvný skelný prach zakusil svou prapůvodní sekreci skálotvorného sání. Co naplat, že kovalentní podobraz pacholkova mezonetu, dávno vyčpělý pásovou skečí, nebyl sto pocuchat kavalérní samozdvižný klastr. Tragédie mízního stébla.

    Dodnes si vzpomínám, jak nakonec Dick F., aniž by k tomu byl oprávněn kovalinovou močí či jiným směšným aparátem melancholicky zapěl: „Proč by nemohl kůň koněm býti, když žaluzie po kapkách smočená sirupím hněvem podvědomky neelegantním tónem dlí.“

Reaguj!