Tehdy jako pravítko vzduchem letící pičus přisedl k formě a pojal se chlácholit mezodinovou tůji. Ta, ač mízou kropená, nevydržela tlak sebestředné skřivaní poloaktovky a jala se stavět pasáty. S výhonem to, bohužel, ani nehlo a tak málomluvný skelný prach zakusil svou prapůvodní sekreci skálotvorného sání. Co naplat, že kovalentní podobraz pacholkova mezonetu, dávno vyčpělý pásovou skečí, nebyl sto pocuchat kavalérní samozdvižný klastr. Tragédie mízního stébla.

Dodnes si vzpomínám, jak nakonec Dick F., aniž by k tomu byl oprávněn kovalinovou močí či jiným směšným aparátem melancholicky zapěl: „Proč by nemohl kůň koněm býti, když žaluzie po kapkách smočená sirupím hněvem podvědomky neelegantním tónem dlí.“

Abych snad nebyl za Ondřejem pozadu, dám své humorné bajce taky název, a to
„Pohled z okna, možná?“.

Sedím klasicky doma, když tu mé vytříbrné reflexy zachytí koutkem pravého oka náhlý pohyb za oknem. Neuvěřitelnou rychlostí pohnu hlavou o 15 stupňů doprava a už jen vidím jak holub, dívajíc se na mě úkosem, naráží do mého okna, v tu chvíli ztrácí vědomí, padá dozadu a už jsem ho nidky neviděl.
O týden později mi moje sousedka Běta popsala o co šlo:
Holub nebyl holub, ale nýbrž létající poštovní pes s uniformou holubího prince na svatební cestě a letěl doručit šifrovanou mesidž pro pana Pakostu Lýko. Zpráva měla důležitost „C+“, což nikdo nechápe co znamená, hlavně za situace kdy žádný pan Pakosta Lýko nikdy neexistoval.
(tady bych se rád pozastavil nad jistou podobností s příběhem pana Filipa – neexistence určitých osob podmíněná přísnými jmény)
Tudíž jsem poděkoval Bětě a byl moc rád, že už se to předtím nikdy neopakovalo.

Akorát si člověk musí nahradit slovo „zelí“ za slovo „výborně“, výraz „Himlhergot, krumcajs element!“ za frázi „Himlhergot, krumcajs, nebo element?“ a Jirku Kryptozmrda za člověka tohoto ražení:

http://img.blesk.cz/blesk/imgnew/Blesk_Magazin/2007/10/41/poulicek-2004_~59508.jpg

„Polštářový puding“

Jirka Kryptozmrd byl kluk jako každý jiný. Na záchod chodil po rukách a jeho nejoblíbenější slovo bylo „zelí“. Počínaje tímto dnem už však nic němělo být takové, jako předtím. Ráno proběhlo ještě standartně. Jirka posnídal topinku se zubní pastou, zapil jí sloní slzou a při odchodu do školy pohladil bratra Koloděje sekerou po tváři.

Ve škole se však něco dělo. Zprvu šlo jen o neurčitý pocit, umocněný kobrou lezoucí školníkovi z nosu. Mírně rozhozen, vpadl Kryptozmrd do třídy a nestačil se divit kontinuáním změnám časoprostoru, které se před ním odehrávaly.
V místnosti stál karetní stolek, u něj seděli tři muži a zamyšleně hráli mariáš. Najednou se jeden z nich zprudka postavil, zařval: „Himlhegot, krumcajs element!“ a proskočil zavřeným oknem na ulici, kde si okamžitě zařídil trafiku.

Zbylí dva ještě pár hodin zamyšleně hráli, než si jeden z nich uvědomil že neumí mongolsky. Viděšeně se podíval na svého kolegu, smutně se usmál, strčil si veverku pod spodní ret a po zádech se zřítil do kontejneru s použitýmy injekcemi a mačetami na smutné jezevce.

Poslední z hráčů si z toho pranic nedělal. Ještě několik týdnů zamyšleně seděl s talonem v ruce, než se podíval na Jirku a řekl: „Promiň“. Během dvaceti tří vteřin pak sepsal stostránkovou esej „Proč memám rád okurky s máslem za úplňku“, podepsal se jako Jistebnický Kancionál a odletěl na nejbližším netopýrovi do země, kde lišky říkají: „Ale třeba i ten koniklec, kapitáne!“