Interaktivní Vasil II: vymysli příběh

2. listopadu 2008 | Filip

Navazuji na první, velmi úspěšnou instanci Interaktivního Vasila, a nabízím další naprosto nehoráznou fotku, která jen tak ležela někde na internetu a všichni dělali, jako že tam NENÍ!

Papírový voják a děvčata

Svoje příběhy kdyžtak můžete psát do komentářů, ale to je vlastně asi jedno…



komentářů 6

  1. Filip:

    Seznamovací večer „Papíroví vojáci hledají osamnělé puberťačky“ se vydařil na výbornou. Organizátorka celé akce Fiona Šelest, kterou lze vidět v pozadí fota ve fialové blúze, úspěch oslavila bouřlivým přecházením kolem bufetu s táckem v ruce.

    Nejvíc se ale akce líbila papírovému vojákovi Williamsovi. Měl to štěstí, že se seznámil hned se dvěmi osamnělými děvčaty, přičemž nechyběla ani láhev výborné Pepsi koly a židle s nápisem Pes. Jaké bylo navíc Williamsovo nadšení, když slečny již po půlhodince hovoru přišly s rajcovním návrhem čmárat na popsané papíry A4! Výraz ve vojínově tváři myslím mluví za vše.

    Večer sice začal slibně, ale bohužel pro Williamse to šlo později od devíti k pěti. Nejdřív se Johlona (vpravo v přiléhavém proužkovaném svetru) napila více Pepsi koly, než mohlo její nezkušené tělo unést, a začaly jí červenat nejen tváře, ale i uši a oči! Slečna vlevo, Sirlóna, usnula v průběhu vlastního vysvětlování. Papírovému vojákovi tak nezbývalo než strávit zbytek večera sledováním židle s nápisem Pes, dokud po něm Fiona zezadu nehodila papírový tácek s hořčicí a nevyhnala ho ven z tělocvičny.

  2. Ondra:

    Náš příběh se odehrál 17. května 2006. Toho dne se velení Pentagonu odhodlalo k vyzkoušení nové a extrémně ničivé zbraně – „Defragmentace atomární struktury člověka pomocí koncentrace hrůzy!“
    Pod tímto tajuplně znějícím názvem se skrývá poměrně jednoduchý princip;

    Něpřátelská armáda, vybavená lasery, paprskomety, nukleárními granáty a sonickými bazukami měla být pod záminkou lehké svačiny vlákána do nevinně vyhlížející tělocvičny. Bodrá selka jim zde nezištně nabídla syrové dršťky se sádlem, na pití Pepsinu a pro pobavení a ukrácení dlouhé chvíle sudoku pro troglodyty (2×2 čtverečky).
    Vše ovšem pod záminkou odvedení pozornosti a ztráty koncentrace. Mezitím si měly k některému z nebohých, po zuby ozbrojených, vojáků přisednout dvě robotické, plně automatizovaně tříštivé pumy a začít mu laškovně – jakoby mimochodem – šahat na konečník. V tu chvíli totiž každý voják vyskočí a zařve: „Výmastek!“, což je shodou okolností i spouštěcí sekvence k okamžité detonací obou stašnozbraní.
    Armáda je poražena, ztráty nulové (až na selku, které se rekrutují převážně v řadách sloních ošetřovatelek).
    Židle s nápisem pes byla určena pro pokusného čokla Ferdinanda, který ovšem na podráždění konečníku reagoval pokousáním selčiných lýtek a telefonátem do Bílého domu. Byl tedy raději penzionován a nyní dohlíží na přesný čas na londýnském Big Benu (2x štek = „o hodinu blbě“, 5x štěk = „seru na Vás, čuráci“).
    Po neúspěchu se psem se přešlo k finálnímu testováni na papírových vojácích, které má většina světových armád ve svých řadách. Výsledek pokusu podléhá utajení, ale já osobně se domnívám, že těsně před detonací začaly vojákovi hořet oči a selka se smutně usmála do kamery…

  3. Filip:

    Pane Ondřeji, nevěřím jen jediné věci: že voják při pocítění prstu v oblasti konečníku vyskočí ze židle a zařve „Výmastek!“ Zkoušel jsem to totiž nedávno sám na sobě v přeplněné tramvaji, a moje zkušenost je velmi odlišná.

    Po krátkém laškování jsem lehce ukázal na svoji vojenskou řiť, ale místo výskoku jsem okamžitě usnul. Probudil jsem se až v kontejneru, přičemž celé osazenstvo tramvaje stálo nade mnou a skřípalo zuby. „Výmastek“ jsem řekl teprve ve chvíli, kdy mi řidič tramvaje rázným pohybem podal vyhýbku do obličeje, řka: „Tadyhlenc!“

  4. Zub:

    ooo

  5. Zub:

    Jen jsem zkoušel, jestli to funguje, neboť moje klávesnice u počítače je tvořena masovými knedlíčky o průměru přesně 3 cm. Vzhledem k tomu, že muž na obrázku vypadá opravdu jako papírový voják, obávám se, že se zde jedná o jednoduchou strategii, vyvinutou vědci v poušti Gobi a schválenou na posledním zasedání homosexuálů v Nýřanech. Abych to trochu objasnil: Muž na obrázku vypadá jako major Jehně, z FBI, ale zároveň jako profesor Klusák. Tím poznáme, že se jedná o figurinu, zhotovenou z vosku, lisovanou mezi dvěma skly. Tato figurina dle mých informací slouží k výuce kapsářek na vysoké škole Chanovské. Všiměte si Ireny zoltánové vlevo, jak ukazuje Marice Čepelákové promyšlené pohyby, směřující k orgasmu figuriny.

  6. Máta Hery:

    „Vím, že jsem tam neměl chodit, avšak jistá citová vyprahlost, která se dostavila po celodenní službě ve spodním prádle modního návrháře Zbyška „Cydlynki“ Drťáka, mě donutila k nadlidskému výkonu. Přihlásil jsem se do světového turnaje v sedavém basketbalu. Sjel se tam výkvět světových klubů, celkem pět hráčů; a já. Utvořili jsme dvě družstva. Já hrál s Žanetkou a s Radmilkou, našimi protivníky byli Metůjka, Jenofévka a neviditelný pes.
    Připomenu pravidla: Hraje se v naprosté tmě (proto jsem se natřel fosforovou mastí od firmy Světénko & syn, která je vyrobena z podpažního odéru slona domácího). Hra spočívá v plnění řitního otvoru žluklými ježky, kdy plněný musí laponsky přednášet ódu na téma ‚Jak jsem přišel o banán‘.
    Můj výraz, který zachytil přítomný paparazzi, vypovídá o nadlidském úsilí, které jsem vyvinul, abych pozřel papuče, tváří v tvář neviditelnému psu, který mě lechtal jazykem na koleně.
    Ještě že jsme zápas vyhráli (sice jen o ovčí zub) a já si mohl dom odnésti trofej – muší prsty v těstíčku.
    V šatnách mě ovšem neviditelný pes hodil kloaku přes hlavu a pochoutku mi uzmul. Damned!“

Reaguj!