Sračk-a!

20. února 2009 | Ondra

wwoohoo.jpeg

„Říkám Hrozny hněvu, zasranče!“ rozeřval se Ježíš Kristus. Strachy fialový Konfucius, sedící na jednonohém velbloudovi, se jen nervózně ošil. „Když mám prsty, mohl bych lízat?“ navrhl nesměle. Syn boží si ho úkosem změřil a vystřihl trojitého salchova. Odněkud zezadu se okamžitě přihnal král Šalamoun s kartáčkem na zuby v každém ze svých sedmnácti uší.

„Hladoví? Neví? Lí?“ vykoktal ze sebe konečně poté, co si z mezizubních prostor vymotal ostnatý drát. Trapné ticho přerušilo až velbloudovo hlasité říhnutí prdelí. Šalamoun se sice pokusil celou situaci zachránit tím, že si vytáhne z rukávu králíka, ale dokázal se pouze chytit za penis a zaštěkat u toho – pozdě a beztak nedostatečně.

Džízis, uražen přežvýkavcovým pazvukem do nejvyšší míry, pozvedl obouruční meč zvaný „Dromedar lifestealing very_much_motherfucking killing machine“ a zeširoka se s ním rozmáchl.

Velbloud se smutně usmál na svého pána – Konfucia – a povzbudivě mrkl. „To nevadí…“, smálo se strachy šílené zvíře, když ho Ježíš spravedlivě čtvrtil. Šalamoun, lízající právě líšejník na Kristově svatozáři, raději už držel hubu a Konfuciovi tak nezbylo, než vést tryznu za svého jediného syna; velblouda.

„Modlím se, aby už nikdo neměl vlasy učesané do tvaru hromady knih o žirafích snech…“ začal Konfucius svůj žalm. „…kéž dá Bůh, aby sýkorky už nikdy nemusely kácet sekvojový prales s mořským krokodýlem zaraženým v prdeli.“ V tomto místě se krátce odmlčel, protože mu na rameno sedla vosa, smutně se na něj podívala a odletěla zase zpátky domů – na Merkur.

„Chci vidět tančit sedm mongolů s hořícím jazykem a oživlé kopy rosolu, které jim u toho budou recitovat z přírůčky „Pro visení na suché větvi“.

„A ať už nenastane situace, kdy bude jíst chobotnice rohlík a zpoza rohu vyběhne anglická královna a zlomí si nohu!“ zahřímal světec poslední verš. Poté se unaveně sesunul do trávy, zapálil si a zamyšleně kouřil.

Ježíš si hodil Šalamouna přes rameno, vyhoupl se na slona, ten se vyšvihl na jezevce, ten zas na mravence a všichni společně – za příšerného řevu – skočili z vodopádu. V pádu si ještě stihli promluvit o hrozných bolestech, provázející termití kurděje.

Konfucius dokouřil, postavil na čaj a těsně před tím, než začala voda vařit, hlasitě zakokrhal.



komentářů 9

  1. Ondra:

    Trocha šafránu z mého archívu…

  2. zub:

    Brrr, ještě nyní mám na zádech husí kůži a to jsem tuto povídku přečetl již 20. května, roku páně 1912

  3. zub:

    Kdyby jste mě neviděli na GPS, je to tím, že jsem si na invalidním vozíku zapnul housenkový pohon.

  4. Táňa:

    Mrzí mne když vidím, že si někdo neváži hodnoty víry…Vede mě to k zamyšlení, zda se pak Ti, kteří se takto chovají, nediví, že si někdo neváži jich samých.

  5. Filip:

    Ano ano, také mě to velice mrzí. Mrzí mě to natolik, že jsem založil politické uskupení „Mrzí nás lidi, co si neváží Konfucia (a taky Ježíše)“. Jeho hlavním posláním je zmrskat Ondřeje, autora tohoto článku, který si vskutku neváží ničeho.

    Nediv se, Ondřeji, když si tě někdo (třeba já nebo Táňa) neváží. Neměj pořád ten svůj udivenej výraz a používej trochu logiku! Když si ty nevážíš Šalamouna, jak si asi tak já můžu vážit tebe, co?

    Aby to bylo úplně jasný, platí jednoduchý vzorcec: „A si dělá prdel z B“ + „B = náboženská postava“ => „C si neváží A“ => „A se diví“. To vše právě tehdy když „A = Ondřej“.

  6. Ondra:

    Ale mě to taky mrzí… OPRAVDU! Jenomže tohle se VÁŽNĚ stalo, byl jsem u toho a doteď se z toho nemůžu vzpamatovat! Je to komplot politických, průmyslových a náboženských špiček, kteří ve jménu pohádkových zisků zatajili pravdu a lidem předkládají alternativní realitu v podobě Bible, náboženství, atd…
    Mám samozřejmě velký strach o život, proto jsem se metamorfoval do podoby dlažební kostky abyste mě nikdy nenašli!

  7. nik:

    seš čurák

  8. Filip:

    Proboha, uživatel „nik“ prozradil Ondřejovu pravou identitu. Utíkej, Ondro, utíkej co ti nohy stačí!

  9. Ondra:

    Už je to tady, já věděl že to jednou přijde…

Reaguj!