Rodiče mi dali jméno „Velefouse!“ a ihned poté zemřeli – kombiace mého vzhledu a netradičního jména totiž způsobuje okamžitou explozi hlavy, proto zde nepřikládám své foto.
Vychován jsme byl tedy v jezuitském kláštěře pod přezdívkou Trolejbus. 3x denně koupel v ledové vodě, studium svatých rukopisů, koukání před sebe do zdi nebo kreslení jeleních portrétů mi měly z hlavy vyhnat vzpomínku na tragédii, jež proběhla když jsem byl ještě batole (a občas se vracela v podobě zuřivých záchvatů vraždící mánie, ze kterých si nic nepamatuji).
Když mi bylo 34 let a poslední takový amok mě posedl před více než deseti lety (tehdy museli dát zbourat jižní křídlo kláštera, protože bylo natolik znečištěno krví, že úklid by vyšel 15x dráž než nová stavba), přišel za mnou otec představený a žoviálně povídá: „Ahoj Trolejbusi, jak se cítíš, můj synu?“
„Ále, docela to ujde, otče. Akorát jsem někde ztratil nohu…“
„Hmm… hmmm… pmpfff… Velefouse!“

A bylo.