Nitroglycerin

3. října 2007 | Ondra

„Hej, Hřebejku! Chytej, doprdele!“ zařvalo patnáct tlakových ventilů jako jeden bojler. Populární režisér, kterého proslavily filmy jako: „Když se hovno hladí“ nebo „Co se stane, když jste pravák“, vytřeštil tím směrem oči.

„Jářku-kurva: STOP!“ rozeřvala se jeho pusa. Hřebejk se na ni udiveně zadíval a rozhodl se, že nechá věcem volný průběh. „Jen pokračuj, držko…“ vybídl umělec svá rozumná ústa. Ta ho však kousla do ramene a odmítala se pustit. „Co teď?“ blesklo mu koulema.

Na scénu se přiřítil Pavel Nedvěd. Z konečníku si vytáhnul balon, branku, brankáře a dva novináře a za tázavých pohledů filmového štábu začal nacvičovat pokutové kopy. Hřebejkovo „STOP!“, teď znělo spíš jako „Nemám skočit pro tiramisu?“. Pavel Nedvěd, držitel zlatého míče za rok 2004, 2005, 2006 a 2054, měl kolem sebe okamžitě zástup několika set fanynek, z nichž ta nejodvážnější – Dana – leštila kolíky jeho kopaček vlastníma očima. Schylovalo se k vrcholu večera: Pavlovu „trojitému zadnímu dloubáku“ – drtivému zakončení, které ovládá pouze On a jedno zakrslé indické prase, žijící s manželkou žirafou na atolu Mururoa.

Nedvěd si nejprve balon dlouze změřil a zlehka se s ním pomazlil. Pak nepostřehnutelně rychlým pohybem chytil káně za letu a strčil si ho pod jazyk; pták vydechl štěstím.

Mezi diváky to začínalo vřít. Jeden fanoušek se ho pokusil napodobit, ale spadl u toho do kaluže a hlasitě se rozbrečel. Fotbalista už mezitím krotil divokého bizona, velkého jako dodávka. Zvíře řvalo vzrušením, když mu Pavel mlátil palcátem do všech jeho 75 bradavek. To byla první fáze dloubáku. Následovalo: chycení lasičky do konzervy od tuňáka a její následnou převýchovu v neonacistického jezevčíka, objevení ostrova na Máchově jezeře a nazvání ho: „L´casei imunitas!“ a vykolejení drezíny plné namol ožralých střihačů živých plotů. Zbývalo už jen samotné zakončení.

Mistr se rozběhl proti brance. Tu již dávno opustil strachy pobledlý brankář a místo sebe do ní přivázal obřího sloního albína. Tomu na životě víceméně nezáleželo, takže začal hrát tetris. Grande Paolo – jak Nedvědovi v Itálii pro jistotu říkají, protože mají strach, že by se mohl postavit do kouta a zůstat tam 48 hodin bez jediného nadechnutí – vypálil svou mohutnou levačkou a přimhouřenými zraky sledoval ladnou parabolu. Při kontaktu slona s balonem slon explodoval a míč skončil v šibenici.

Další osudy Pavla Nedvěda ve zkratce: Děkovačka, sláva, děvky, drogy, vyhazov z klubu, noční můry s dvěma nahými gestapáky a elektrickým úhořem, život na ulici, prostituce, opět drogy – hlavně toluen, Ježíš, návrat k přírodě – život v komunitě orangutanů, smrt způsobená pádem ze stromu při předvádění „trojitého zadního dloubáku“.

A bylo by nefér nezmínit příběh režisérův: svatba s Nedvědovou manželkou Balónou, natočení stěžejního díla: „Ředkvička chce ven!“, svědek vraždy krysího mláděte, změna povolání z režiséra na řidiče tramvaje, výlet na horu Říp, člen spolku „Za čest a slávu Jana Žižky z Trocnova“ – od roku 2064 jeho předsedou, smrt leknutím při spatření vlastního malíčku v zrcadle.



komentáře 2

  1. Filip:

    Klasika!

  2. Jarek:

    Jojo, tohle jsem měl za povinnou četbu v 2. třídě. Učitelka těm kdo nepřečetl 3 odstavec každé liché stránky 24 krát a nepozoroval při tom souložící šneky dávala černej puntík. A to já nehodlal riskovat.

Reaguj!