Rogalo

7. dubna 2010 | Filip

Jan Rogalo strčil bosou nohu mezi futra, plácl mastnou ruku na dveře a otočil hlavou tak rychle, že mu pravé ucho plesklo na zpocený spánek. “Hmn-hme!” zařval skrz řízek v zubech. Někdo na druhé straně dvěří zaječel něco o vepři a pokusil se prásknout dveřmi. S Rogalovou rukou a nohou to ani nehlo.

“Nma!” křikl Rogalo nasraně, a žvýkl. Kus řízku se osvobodil z koutku Rogalových úst, spadl deset centimetrů a obalený v slinách se zachytil na černých chlupech, které vylézaly Rogalovi zpoza nažloutlého vasila. Nějaká mucha to viděla ze své pozice v rohu místnosti a pozvracela si přední nohy hovnem, které snědla ve středu. Když to viděl pavouk, v jehož síti ta moucha vězela, zbledl jak stěna, opřel se jednou nohou o strop, a chvíli tak zůstal dýchat.

Jan Rogalo mezitím polkl, a měl tak volné hrdlo, aby mohl promluvit něco srozumitelného. Řekl: “Krávo otevř!” Zbytečně velký důraz na poslední písmeno měl za následek poprskanou ruku na dveřích. Rogalo ještě chvíli stál a nechával kapičky vlastních slin pomalu stékat po prstech a zkapávat na bosou nohu. Pak si odfrkl, sčísl si zbytek mastného účesu dozadu a odešel od dvěří směrem k televizi.

V ten moment se na okamžik stalo něco nádherného:

  • Jak se Jan Rogalo otáčel směrem k televizi, spatřil koutkem oka patočku admirála, který právě odlétal z venkovního parapetu okna směrem za stěnu. Motýl hrál v raním světle všemi barvami.
  • Vjem netrval více než zlomek vteřiny, a Rogalo jej viděl jen periferním viděním, přesto se pod tím mastným vasilem a mramorově bílou kůží něco zásadního pohlo.
  • Rogalo se na ten jeden okamžik v jeho dlouhém, mizerném životě, cítil krásný. Opravdu krásný. Nádherný.
  • Rogalův krok se změnil. Z tupého dusotu přešel v rámci půl vtěřiny v ladný výrazový tanec, který říká: “Podívejte se na mě.” A také říká: “Jsem krásný.” A dál: “Moje nohy jsou lucerny noci.”
  • Rogalo se usmál a ukázal své malé, plakem obalené zuby světu. Tukové laloky, které tvořily jeho dvě líce, se posunuly směrem od sebe a nahoru, aby uvolnily prostor ještě širšímu úsměvu. Rogalovy oči zajiskřily slzou.
  • Rogalo prudce vydechl. Na hrudi cítil něco, co ještě nikdy v životě: radost. Povznášející pocit štěstí. Jeho srdce se vznášelo v oblacích.
  • Jsem krásný, řekl si Rogalo.
  • “Jsem krásn..,” oznámil nahlas.

Poslední slabiku nedokončil. Staly s dvě věci zaráz. Pravé koleno neuneslo v složité situaci baletního kroku váhu svého majitele a vypovědělo službu. Žaludek, zaskočený nezvyklou lehkostí orgánů na ním, se poprvé po několika letech pozvracel. Slovo “krásný” výšlo z Rogala jako “krásnhrmlueé!”.

Nemusím snad popisovat, jak Jan Rogalo přepadl přes své tukem obalené koleno přímo do vlastních zvratků a co to udělalo s načnutým pavoukem na stěně.



komentáře 2

  1. Ondra:

    Příběh Honzy Rogala se nápadně podobá příběhu jednoho mého známého – Vincence Hromosvoda. Vinc byl velmi odpudivý typ – zuby si čistil kalafunou a chlupy na zádech mu každý týden odsekávala jeho matka korundovou mačetou. Neměl skoro žádné vlasy, zato měl asi 6 zadků. Předkus měl tak výrazný, že mu jazyk – bratru 25 cm dlouhý – bezvládně vlál z úst.
    Jednou z rána se Hromosvod vydal do práce – pracoval jako exponát v domě genetických mutací – a jako obvykle kanálem. Ten den byl ale asi trochu roztržitý, protože místo 56. poklopem vylezl 135. A ten ústil přímo do školy nudistického baletu bývalých miss a vicemiss universe + world. Hromosvod se ocitnul uprostřed tanečního sálu, kde 30 nahých děvčat zrovna zkoušelo Grándplié zakončené šňůrou.
    A tehdy se to stalo. Hromosvod přirozeně zkameňel, pouze jeho abnormální jazyčisko sebou mrskalo jako kobra při útoku. Polovina dívek zemřela ještě na místě – dostaly mrtvici do mozkového centra estetična a ladnosti. Dalších 5 se pohotově pokusilo opustit místnost proskočením oknem, ale naneštěstí tančírna okna neměla a tak se nebohé missky rozplácly o stěnu a prosily o rychlou smrt. Zbývající dívky se na Vince vrhly a ušukaly ho k smrti. Vůbec nevím, proč to sem píšu…

  2. Filip:

    Možná to sem, Ondro, píšeš proto, abys dodal, že Vincenc Hromosvod se ve skutečnosti nejmenoval Vincenc Hromosvod, ale Ondřej „Leviathan“ Sedlo? Možná se chceš, Ondro, zbavit špatných vzpomínek tím, že se o ně podělíš s nicnetušícími čtenáři Vasila? Možná, Ondro, možná máš strach, že se tvých šest zadků jednoho dne rozkmitá nadsvětelnou rychlostí a ty se vrátíš zpět v čase do dob, kdy ti tvoji spolužáci oholili chlupy v nose pomocí omítky?

Reaguj!