Josef Medok

13. června 2010 | Filip

Kdo by neznal Josefa Medoka! To je ten kryšpín z Úřadu pro dvojnásobný smutek, kterého občas vídáte, jak v nějakém diskuzním pořadu tiše pojídá řízky z alobalu. Nedávno byl i u Krause v Uvolněte se prosím, ale nikdo ho nepoznal, protože si zapomněl řízky a mluvil. Nikdo přesně neví, co říkal, protože při tom Kraus překvapením celou dobu histericky ječel.

Josef Medok je můj kamarád. Vím to, protože ho znám od dětství. Jednou jsme se potkali na parkovišti a on na mě kývl. Chtěl jsem kývnutí ledabyle opětovat, ale štěstím se mi nahrnuly slzy do očí, zavrávoral jsem, spadl, a omylem jsem objal Josefovu nohu. Josef mě pak několikrát přátelsky šťouchl botou do obličeje a když jsem se jej pustil, odešel.

Dnes brzy ráno jsem si na Josefa Medoka opět vzpomněl. (Vzpomínám na něj ostatně každé ráno a většinou i celý zbytek dne.) Řekl jsem si, jestli mě ten kryšpín Medok náhodou nechce zase vidět. Přece jen, od našeho shledání na parkovišti už uběhl nejméně týden a skoro stejně tak dlouho jsem mu nenapsal žádnou SMS.

Bylo pět ráno, a bylo nutné učinit pár opatření, aby naše schůzka vyšla:

  1. Objednal jsem telefonicky kytici s krásnou stříbrnou stuhou a věnováním: Myslím na tebe!
  2. Vzal jsem ze sklepa lano, lopatu, nějaké kolíky, a nůžky na ostantý drát.
  3. Vytáhl jsem plán Medokova domu a začal na něj kreslit směšné obrázky. Udělal jsem si při tom docela dobrou představu, kde bych chtěl tentokrát Josefa Medoka potkat: v jeho ložnici.
  4. Pustil jsem si pár záznamů debat s Medokem a namaloval si při tom ústa propiskou.

***

Dostat se přes přes plot bylo tak jednoduché, že mi došlo, jak moc si Josef naše setkání přeje. Už běžím, zašeptal jsem směrem k severnímu oknu v druhém patře, za kterým teď Josef Medok pravděpodobně spinká. Je neděle, 7 ráno.

Chtěl jsem být při tom, když Josef dnes poprvé otevře oči, a tak jsem pro vstup do domu použil jižní verandu. Sklo, které jsem vyrazil kamenem obaleným v hadře, skoro neslyšně popadalo na rohožku s nápisem „Vítejte“. Málem jsem se opět rozplakal.

Schody do druhého patra ani dvěře od ložnice nevrzaly, a tak jsem teď seděl na dotek od spícího Josefa Medoka. „Jozífku,“ řekl jsem mu tiše do ucha.

Josef Medok se zprvu strašlivě lekl, ale podařilo se mi jej uklidnit lopatou.

***

„Ale jistěže si na mě pamatuješ,“ ujišťoval jsem Josefa. „Chodili jsme na stejnou základní školu! Už tehdy jsi byl premiant třídy a všichni věděli, že to někam dotáhneš!“ Nervózně jsem se zasmál. Josef něco řekl, a přestože mu přes roubík z prostěradla nebylo moc rozumnět, já věděl. „Tak vidíš, že si vzpomínáš,“ pohladil jsem jej po tváři.

***

Asi v deset nás přišli otravovat nějací frajeři od policie. Snažil jsem se jim z okna vysvětlit, že si s Josefem zrovna parádně povídáme, ale oni si nedali říct. Pořád na mě volali megafonem zrovna ve chvíli, kdy se mi Josef snažil něco naléhavého sdělit. Zmítal se v provazech a koulil očima. „Neslyším Josefa!“ řval jsem z okna. Ale nikdo už tam nebyl.

Šel jsem zablokovat dveře od pokoje, ale než jsem stačil posunout almaru byť jen o centimetr, někdo ke mě směrem od okna přiběhl a bacil mě obuškem po hlavě.

***

Byl to dlouhý den, ale celá ta práce stála za to. Josef Medok je zase v televizi, a to díky mě. Usmívá se do kamery a říká, že je v pořádku. Aby nebyl! Navíc mu to moc sluší. Dali mu krásné bílé objinadlo nad oko. Vypadá tak trochu jako princezna.

Otáčím se na palandě směrem ke zdi a představuji si, kde se asi s Josefem setkáme příště.



komentáře 2

  1. zub:

    Mrzí mě, že na této vaší schůzce nedošlo k polibku. Přesto si dovedu představit krásu tohoto prožitku a přeji vám další nádherné setkání s nádechem erotiky

  2. Ondra:

    Nádherné milostné drama! Přirozeně mě to inspirovalo k napsání básně:

    „Libido“

    „Dejžto pánbů dobrý den“;
    vesele volá selka.
    Od hoven máte šatů lem,
    na zadku díra velká.

    Na botech zví se krokodýl,
    od pohledu kokot!
    Vypadá jako Černobyl,
    tam to byl ale HUKOT!

Reaguj!