Kámoši

15. června 2010 | Ondra

Pohleďte na tu překrásu!

Rád vzpomínám na skvělou partu, kterou jsme měli na střední škole. „Správná pětka“ nám říkali (občas taky „Piče“ a nebo taky „Lepra“). Holkám se podlamovala kolena, je co jsme zderivovali funkci o 17 neznámých, během přestávek jsme jen tak – z nudy – hackovali stránky jako Google nebo NASA (naším nejoblíbenějším kouskem bylo vypnutí kyslíku na stanici ISS a jeho nahrazení dechovkovými chorály ve Finštině) a našim spolužákům jsme na požádání (a někdy i bez…) pomocí sofistikovaných výpočetních modelů předpovídali jejich smrt s přesností +/- 3 minuty.

Toto je po hříchu naše jediná společná fotka (i když každý z nás by jich byl schopen tisíce vygenerovat pomocí mozkové sondy, kterou jsme vynalezli pod lavicí v hodině rodinné výchovy). Zleva jsme na ní; Lebeda, Abeceda, Klk, Béla Bugár a já – Osten. Užívali jsme si mládí a života, bezstarostně jsme integrovali nekonečno a vytvářeli 3D modely spolužaččiných těl natřených medem (mnohem lepší než ve skutečnosti, samozřejmě). Žádný firewall pro nás nebyl překážkou a každá sebemocnější rovnice se nakonec musela sklonit pod palbou našich algoritmů. Naše sláva rostla s drtivými vítězstvími na všech myslitelných Olympiádách (Matematická, Fyzikální, Mravenčí, Chorošová…) a headhunteři předních světových korporací nám zuřivě mávali miliónovými kontrakty před brýlema. To ale nebylo nic pro nás – my se chtěli bavit a radovat se ze života. Zkonstruovali jsme kyborgy, kteří vypadali úplně jako my a mohli za nás chodit do školy, pokud jsme zrovna chtěli dělat pokusy s antihmotou a Klka na zahradě. Založili jsme tajnou kolonii robotů a inteligentního hmyzu (vyšlechtěného Lebedou) na odvrácené straně měsíce, jejímž jediným účelem bylo vytvoření 150 km dlouhého nápisu nápisu: „Franta Paroubek má malýho ptáka!“. U Bély v pokojíku jsme měli zkonstruovaný miniaturní termojaderný reaktor propojený s výkonným turbolaserem (150x rychlost světla – tu se nám podařilo překonat ve druháku) na střeše, s jehož pomocí jsme komunikovali se třemi mimozemskými civilizacemi a pomáhali tak udržovat intergalaktický mír. Každá pohádka však jednou musí skončit.

Odmaturovali jsme (všichni za 30 z celkových 30 předmětů) a rozprchli se všemi směry. Já jsem se brzy oženil – vzal jsem si MISS Universe 2009 – a měl jsem s ní 3 děti (všechny krásné, inteligentní a prakticky nesmrtelné). Vydělával jsem milión dolarů denně a patřila mi skoro celá Litva. Idylka, řeknete si…

Vše se začalo srát 15. května 2135 – vypadal jsem prakticky pořád stejně (kultivoval jsem si v hydroponických nádržích na půdě stále nová a nová těla a střídal je co 30 let) a užíval si co to jen šlo. Ten osudný den zazvonil u našich dveří cizinec. Hned při prvním pohledu jsem si uvědomil, že mi na něm něco nesedí;

1. Přijel na kole značky „Fousek“

2. Na sobě měl neoprén a přes něj svetr se třemi psy (!)

3. Neměl žádné zuby

4. Nebyl vůbec vidět

Poprvé v životě jsem pocítil nejistotu. Pokusil jsem se navázat telepatické spojení s mými přáteli (to jsme pro jistotu vytvořili na maturitním plese a doteď jsme ho neaktivovali), ale na druhém konci se mi nikdo neozval – to znamenalo že byli buď mrtví, nebo zrovna vytvářeli jahodové pyré z žuly.

“Přejete si?“ začal jsem nervózně.

„Hmm… hmmm…“ na to tajemný neznámý.

„Hm?!“ začal jsem se potit a nenápadně jsem aktivoval atomový phaser, co nosívám v kapse.

„Hmnm… Nevíte, kde se dá sehnat nejlepší Drhák?“ vypadlo z něj konečně.

„Cože? Drhák?“ a vyslal jsem okamžitý telepatický požadavek na klíčové slovo „Drhák“ do všech informačních dabazí v okruhu 1000 světelných let. Po dvou hodinách nervozního čekání se mi dostalo neblaze tušené odpovědi – Shoda vyhledávání: 1 — file: Drhák.pdf. V něm pouze tato věta: „Nebuď takovej Tartan a podej mi Saharu, ok?!“ Prakticky hned vzápětí mi vybuchla hlava.



komentářů 5

  1. Filip:

    Drhák.pdf? DRHÁK.PDF??!!! Tenhle soubor jsem shodou okolností vytvořil já. Strašně se omlouvám. Stalo se to takhle:

    Seděl jsem v kádi plné šampaňského a nad hlavou se mi kýval diamantový lustr. Můj sluha Brad Pitt mi zrovna masíroval záda zubním kartáčkem. Když byl hotov, hodil jsem po něm pár akcií Světové banky jako spropitné, a šel se utřít.

    Vtom mi cestu zkřížil Klk. Ano, ten Klk! Řekl mi, že jestli mu okamžitě nebudu po vůli, vypustí na mě hejno biologicky zmutovaných hybridů mezi včelou a kosatkou. Instinktivně jsem zahalil svoje dechberoucí tělo do ručníku od Versaceho. Zamrkal jsem svými fantastickými řasy, abych získal trochu času. S Klkem to ani nehlo.

    „Tak dobře,“ řekl jsem, „ale nejdřív ti chci ukázat něco rajcovního na svém písíčku!“ Lascivně jsem se kolem Klka omotal a vytáhl zpod umyvadla diamantovou klávesnici. „Teď se chvíli nedívej,“ řekl jsem nosem, zatímco mé hbité prsty kuly ten nejstrašnější PDF soubor, který kdy spatřil světlo světa!

    Když jsem byl hotov, stačilo soubor uložit a poodstoupit od klávesnice, aby si geniální Klk z mého výrazu tváře přečetl, co jsem vytvořil.

    „Jak jsi mohl!“ řval na mě, držíc se oběma rukama za zuby. Pokusil se pak spáchat rychlou sebevraždu pomocí důmyslné kombinace vuvuzely a ampliónu, ale třásly se mu ruce natolik, že neuspěl.

    Zbytek svého života strávil jako šílený prodejce bicyklů značky „Fousek“.

  2. Ondra:

    Jo, zkurvenej Drhák.pdf!!! Fakt díky, vole… Btw, všiml sis vtipně umístěného odkazu na jeden prehistorický příspěvek na Vasilovi (nápověda: psi)?

  3. Filip:

    No jasně!

  4. Ondra:

    Podle mě nejlepší příspěvek na Vasilovi všech dob… tribute to!

  5. zub:

    Po přečtení této povídky mi naskočila husí kůže na špičkách mých nových polobotek. Brrrrr, to byl vzrušující příběh :-)

Reaguj!