Jak jsem hledal zaměstnání

24. září 2010 | Filip

Když mě v životě omrzelo vymýšlet různé způsoby, jak pomocí banánu nehodit držku na ledu, opustil jsem zavedené místo ve firmě Banánex!, a.s., a začal se poohlížet po lepším. Jako první mě oslovil kamarád Jan Disko s pozicí ředitele továrny na nechtěné dárky k Vánocům.

„Vole,“ řval mi do telefonu, „ani nevíš, jakej je to teď byznys! Zrovna včera jsem prodal dva milióny ledničkových magnetů nějakému masérovi z Budapeště.“

„V Budapešti mají ledničky?“ otázal jsem se a nevěřícně zabodl svůj ukazováček na příslušné místo na mapě Evropy.

„Právě že ne!“ hýkal Jan se záchvěvem šílenství v hlase. „Vždyť tam žerou jenom papriku!“ Chvíli jsem čekal, jestli Disko svou myšlenku nerozvede, ale bylo slyšet jen praskání dřeva v krbu a nějaký ženský hlas volající: „Doprdele knižní záložky! Okamžitě haste ten požár!“

To je jedno, řekl jsem si v duchu, položil sluchátko a hledal dál. Cítil jsem, že moje poslání leží jinde.

* * * * * * * *

Po šesti letech bez práce mi došlo, že když Mohamed nemůže k hoře, musí hora k Mohamedovi. Vyčistil jsem si zuby, oblékl kamaše a vyšel z bytu.

Ze schodiště na mě skočil personalista Erik Radar a začal mi leštit obličej pracovní smlouvou. Řval: „Pilot formule jedna hajzle. Žádný požadavky na praxi. Sto vole tisíc měsíčně. Ženský. Chlast. Jednodenní pracovní pičo týden. Podepiš!“

Použil jsem judistický chvat „Tisíc motýlých křídel“ a zlomil Radarovi žebro o zábradlí. Nenechal se odbýt. „Manažer prodeje těžítek. Žádná odpovědnost. Třista tisíc měsíčně. Těžítka vole zdarma. Úplatky. Děvky. Nástup ihned. Ber!“

Judistický chvat „Křepelčí nostalgie“ Radara tentokrát umlčel.

Vyšel jsem před dům, zabočil do postranní ulice a začal zfleku pracovat jako kontrolor hustoty obočí. Ještě to dopoledne jsem získal dvoumilionovou státní zakázku na ohmatání obočního ochlupení Karla Schwarzenberga. Za týden jsem najal prvního zaměstnance. Koncem roku moje nadnárodní společnost koupila Asii.

A pak že v dnešní době nejsou možnosti!



komentáře 4

  1. zub:

    To mě zase pobavilo. Ne nadarmo se říká „drž se ševče svého kopyta“, proto již léta pracuji jako obsluha stroje na výrobu hoven a jsem maximálně spokojen. Proto se nediv, že se takové práci, jako je kontrolor husoty obočí musím smát :-DDD

  2. Máta Peprný:

    obrázek obočí, který je u článku má chybný popisek „schody“. Opravte si to. Děkuji.

  3. Ondra:

    Nesměj se mu! Filip se opravdu dlouhá léta živil jako kontrolor hustoty obočí (true story). Jméno si udělal v devadesátém pátém u Hungárů, na kterých si vylámaly zuby i takové kapacity v oboru obočo-grafie jako Béla Fekál a Ferenc Testes. V prostředí, kde se hustota obočí limitně blížila nekonečnu se Filipovi podařilo zavést jako prvnímu evidenci obočních folikul jejichž velikost je větší nebo rovna velikosti palice medvědího česneku.
    Tehdy pro něj pracovalo 100.000 IT profesionálů a sídlo jeho úřadu mělo velikost Plzně.

    Jenom vrozená skromnost mu zde velí blábolit o podružné zakázce pro českou vládu, kterou zvládl v mezičase mezi dentální nití a ústní vodou…

  4. Filip:

    @Máta: Děkuji za bystrý postřeh! Popisek už je opraven a nechal jsem v návaznosti na tento incident vyhodit celé Oddělení pro vymýšlení textuálních popisů k černobílým obrázkům (pododdělení Marketingu). Dohromady asi 2000 lidí s rodinami, kteří budou následujících pár let žrát hlínu.

    @Ondra: Díky za laskavý příspěvek! Nutno však dodat, že moje impérium narazilo na tvrdou zeď v roce 2005 v době, kdy se celý průmysl kontroly obočí znenadání dostal pod obrovský mediální tlak.

    Veřejnost se totiž dozvěděla o aféře Oko Oblouk III – tajném výzkumném projektu, který se na atolu Mururoa pokoušel vyvinout tzv. Absolutní Obočí (v astrofyzice známém také jako „Černá díra“). Když byla skupina pokusných Maďarů nechtěně vcucnuta gravitací vlastních nadočnicových oblouků a proměnila se v nezřetelně mluvící kvasary, projekt byl zastaven a s ním i budoucnost celého Obočně-industriálního komplexu.

Reaguj!