Noční půtka

25. února 2011 | Filip

Následující povídka je sponzorována pleší na levé polovině mého nosu.

Před kavárnou stojí Ondřej Jičp („J-I-Č-P„) a pozorně si počítá zuby. „A dfafet dfa. A dfafet fři,“ oznamuje s prstem v ústech, zatímco jeho kamarád Radioaktivní Gorila se snaží sehnat taxíka. Bohužel pro oba, představa Radioaktivního Gorily o shánění taxíka spočívá v nervózním se kousání do zápěstí a občasném vycenění zubů na náhodné kolemjdoucí. Taxikáři tyto náznaky nechápou jako impuls k zastavení, ale naopak jako poměrně jasnou výzvu k šlápnutí na plyn a odjezd za hranice města, kde následně stráví zbytek noci dávením kindervajíčka, který do sebe v průběhu celé akce nervózně napchali i s integrovanou hračkou a alobalem.

Radioaktivní Gorila

„Ježišmarjá už zmizte!“ řve z okna kavárník. Pak vzdychne, zadívá se na svoji zkrvavenou pěst a tiše dodá: „Nebo dostanete po držce.“ Ticho. „Vy hovada.“

Flemf?“ zeptá se Radioaktivní Gorila, vzápětí se ale opraví a řekne: „Mlau?“ Chvíli je ticho. „Tfifet pfet!“ zajiskří oči Ondřejovi a zdvihne svůj oslintaný ukazovák směrem ke hvězdám. Ani si neuvědomuje, jak prozřetelné jeho gesto je, a jak velký význam hraje směr ožužlaného prstu v tomto příběhu. Hvězdy ale zatím mlčí, a tak Onřej Jičp přechází k boku Radioaktivního Gorily, bere jej za rameno a snaží se Gorilu odtáhnout zpátky do kavárny.

„Vole opovaž se, vole!“ skanduje kavárník, ohánějíc se smotanou palačinkou. Když si uvědomí, že se na něj Ondřej Jičp ani Radioaktivní Gorila nedívají, zklamaně dodá: „Nebo dostaneš po držce.“

Ticho.

Radioaktivní Gorila je úplně v prdeli. Místo cenění zubů se teď snaží rukama zachytit svoje oční paprsky (které samozřejmě neexistují) a zasadit je do země jako jakási malá mementa interdruhového šílenství. „Jaml!“ klátí jazykem směrem k půdě, kterou zároveň rozkypřuje vlastními prsty. „Jaml-lec,“ upřesní. V tom si všímá ruky Ondřeje Jičpa, která už mu delší dobu lomcuje s ramenem. S otázkou vetknutou v obočí se na Ondřeje koukne a sroluje ústa do miniaturní trubky.

Ondřej reaguje mlčením.

V tu chvíli se pár set kilometrů východně začíná bořit do vrchních vrstev stratosféry padající družice GoldStar. Její operátor se shodou okolností jmenuje Ondřej Jičp, ale není to ten stejný Jičp, který teď před kavárnou smutně kouká do ústní trubky svého kamaráda Radioaktivního Gorily. Je to jiný Jičp, a má problém, protože spí. Spí, a družice, se kterou má operovat, se řítí vrchní vrstvou atmosféry, a má namířeno přesně do míst, kde teď jeho jmenovec, Ondřej Jičp, pleská svého kamaráda Radioaktivního Gorilu přes našpulenou držku. Celá ta situace je o to víc matoucí, když si uvědomíme, že družici GoldStar se říká v intelektuálních kruzích „Radioaktivní Gorila“ (protože je poháněna malým atomovým reaktorem, a vypadá z dálky jako gorila), a kavárna, ze které teď kavárník smutně kouká na hvězdy, se jmenuje GoldStar.

„GoldStar“ je také první a poslední regulérní slovo, které ten večer vyjde z úst Radiaktivního Gorily, těsně před tím, než všech pět — Radioaktivní Gorila, Ondřej Jičp, kavárník, GoldStar a GoldStar — zmizí v záblesku neřízené nukleární reakce.



Počet komentářů: 1

  1. Ondra:

    Smutně ironická povídka, jako od Franze Kafky (původním jménem Ondřej „ANO!“ Jičp). Po jejím přečtení jsem nastopil do svéh auta (značka Goldstar) a jel jsem do práce (pracuju v kavárně Radioaktivní gorila). Dal jsem ji okamžitě přečíst svému šéfovi, jenž se jmenuje Goldstar Gorila Volenevím, kterému bohužel hned po prvním odstavci shořely oči.

    Pak jsem se podíval do zrcadla a zjistil jsem, že mám na čele vytetováno „Za tebou stojí Jičp!“, otočil jsem se a spatřil jsem Radioaktivní Gorilu, jak píše do bloku:“ Bla bla bla, Goldstar, bla bla bla Goldstar jako, bla bla Jičp vole, ne?“ Prakticky vzápětí ji shořely oči.

    Sednul jsem na kolo značky Goldstar a jel nazdařbůh na sever, až jsem dorazil do vesnice Ondřej…. Jičp, Goldstar, Radioaktives, pičo, Ondra, gorilí varle!

Reaguj!