Čirá Hrůza

27. července 2011 | Ondra

Vše se událo v prosinci 2010. Chystal jsem se zrovna vyhodit sadu nafukovacích zvířat do popelnice (nesplnila to, co jsem od ní očekával – zlepšení zraku na úroveň jestřába a večeři při svíčkách se Sarah Palinovou), když tu jsem narazil na podivného tvora. Byl asi metr vysoký, po celém těle osrstěný a bylo na něm něco, co mi říkalo: „Utíkej, jako jsi ještě nikdy neutíkal!“. Nenápadně jsem tedy odjistil atomovou nálož, kterou mám implantovanou v gumě od slipů – „Živého mě nedostaneš, potvoro!

K mému překvapení na mě tvor promluvil: „Dobrý den, jmenuji se Kolektivní Smlouva a pocházím z Lanškrouna“. Krve by se ve mně nedořezal, stál jsem jako opařený, neschopný pohybu. “…před několika lety mi vyhřezla ploténka a já jsem se jí pokusil nahradit dveřní zárubní…“ Nad pravým ramenem se zhmotnila moje miniaturní kopie v hedvábné myslivecké kamizole s  krajkami, chytla mě za límec a řvala mi do obličeje: „Vole na co ještě čekáš? Za chvíli se tady začne zabíjet! Zachraň svůj bídný život!“. Kreaturka ale stále mlela svou: „Občas cítím podivné šimrání tady na té bonsaji, co mi roste z hlavy…“ a ukázala si pařátkem na hlavu kde sice žádná bonsaj nebyla, zato na ní seděla královna Alžběta s výrazem, který tady raději nebudu popisovat.

Najednou nastalo ticho. Já i příšerka jsme se dívali na sebe, do země, občas někdo hlasitě vzdychl nebo si potichu odkašlal. To trvalo několik dní. Královna mezitím někam odešla a už se nevrátila.

Nejednou, aniž bych to plánoval, povídám: „Kafe?“ Tvor, zaskočený mým nenadálým útokem vyhrkne: „Proč ne, že :)?“ Strašná chyba – smajlík v přímé řeči ukázal na jeho slabé místo. Z nosu jsem briskně vytáhnul kofeinové nunčaky, a mlátil jsem s nimi potvoru po hřbetě co se do ní vešlo. Kolektivní Smlouva vzala nohy na ramena, díky čemuž začala metat podivné kozelce. Naposledy se na mě smutně podívala a pak za hlasitého výbuchu zmizela v dimenzi „Pičovina na n-tou

 



Počet komentářů: 1

  1. Filip:

    Čtenáře možná bude zajímat, že tento příběh byl zfilmovaný pod názvem Pán prstenů: Dvě věže. Roli Ondřeje ztvárnil Gandalf Šedý a roli Kolektivní Smlouvy se chopil Stromovous. Královnu Alžbětu si s chutí zahrál Legolas.

    Film byl podařený, filmová akademie jej dokonce ocenila Oskarem „za snahu“. Návštěvnost ale byla zklamáním: většina lidí si totiž zrovna ten rok uvědomila, že chodit do kina nedává (a nikdy nedávalo) vůbec žádný smysl, a raději si za ušetřené peníze koupili kaleidoskopy.

Reaguj!