Krásná Leknína

21. května 2012 | Filip

Leknína žila sama v domečku na kopci, mezi třešněmi a daleko od záplavové oblasti. Byla krásná, inteligentní, smělá, usměvavá a měla prsa velikosti D+. “Tu si vezmeš!” oznámila mi jednoho dne maminka a plácla mě povzbudivě do ramene. Mrkl jsem. “Nu co!” pokračovala máti, když z mého vysunutého spodního pysku vytušila pochyby. “Máš možná uši na zátylku — a o pár decimetrů delší jazyk, než bys užil — ale furt jsi relativně bystrý hoch!” Ukázal jsem si smutně na obličej, který podle našeho rodinného doktora trochu připomíná oholenou buldočí prdel. Matinka jen mávla rukou. “Co tě nemá! Ženské na tyhle věci tolik nehledí. Důležité je, že jsi hodný a je na tebe spoleh.” V tu chvíli vešel do místnosti můj otec, James Dean, odložil whisku na stůl a dal mi po držce.

Probudil jsem se přehozený matce přes rameno. Když si všimla mého tázavého hučení, postavila mě nohama na zem, vzala mi hlavu do dlaní a zblízka se jala vysvětlovat. “Synu, jdeme ke kadeřníkovi, trochu ti sčísnout ofinu, ať uděláš na Leknínu dojem. Koukej, už jsme skoro tam!” Kadeřnictví “U Oskara” byl bývalý uhelný důl. Ve dveřích nás vítal sám Oskar, homosexuální horník, s nůžkami a plechovkou tužidla. “No to je dost že se ukážeš, ty uličnice jedna!” mávl rukou směrem k matčině úsměvu. Pak teatrálně spojil ruce v dvojitou pěst a zatímco si s profesionálním zaujetím prohlížel moje stočené vlasy, přiložil si sepjaté ruce k nosu. “A toto musí být Čepel, tvůj dementní syn!”

Netrvalo to ani slabou hodinku a Oskar našel vlasové kořínky. Příroda mi je chytře schovala do nosu, jak jsem se ten den poprvé dozvěděl. Všeobecné nadšení však opadlo, když Oskar zjistil, že jde o jeden jediný, 6 metrů dlouhý vlas.

Dobré ráno, Čepeli,” vzbudila mě následující den matička. “Co dělá účes?” Sáhl jsem si na temeno a ke svému uklidnění nahmatal onu vlasovou skulpturu, kterou předchozí den v potu tváře vytvořil Oskar s pomocí jednoho šestimetrového vlasu, asi dvanácti kosmetických přípravků, a kovadliny. “Moc pěkné,” zhodnotila matka. “Myslím, že jsi připravený na námluvy. Tady máš kytici, tady ferero rošé, a hupky dupky za Leknínou!” Myslel jsem, že se v matčině nakřáplém hlase a vlhkém pohledu zračí dojetí, ale ve skutečnosti šlo jen o alergii na Taft.

Výstup na Leknínin kopeček byl jedním s nejtěžších v mém životě. Zmýtán pochybami, musel jsem zároveň vážit každý krok, abych si prudkým pohybem nezfoukl vlasovou skulpturu z hlavy – to vše se třemi kilogramy ferera rošé na zádech a v poledním slunci. Vchod do Lekníniny zahrady byl otevřený, a zpoza živého plotu zvonil dívčí smích. “Haha ha!” řekl jsem hlubokým hlasem směrem k plotu, ale bez odpovědi. Vešel jsem tedy otevřenými dvířky. Leknína a její podobně krásná sestra Ostružina právě hrály badminton. V chladivé rose zeleného trávníku běhaly boské a spoře oděné. Slunce hladilo jejich zlaté vlasy, jakoby se smálo společně s nimi.

O to radikálnější byla pak změna nálady, když jsem do obrázku vstoupil já. Ostružina se v podstatě okamžitě pozvracela a Leknínin roztomilý smích přešel v hluboký, dlouhý, animální řev. Snažil jsem se fiasko zmírnit fererem, ale roztečená hnědost čokolády z batohu nepřipravené oči dívek zaskočila. “Strč si to smrduté hovno do prdele!” řvala na mě Leknína se slzami hněvu v očích. Můj následný omluvný úsměv jen vyvolal další várku dávivých reflexů u zesláblé Ostružiny, která se již sesunula na všechny čtyři. Notně nasraná Leknína se pokusila vzpamatovat Ostružinu nakopnutím do řiti, ale uklouzla na rose a zlomila si obě nohy a lícní kost.

(Za bohatou inspiraci k této povídce děkuji Jarkovi, Ondrovi a panu Balantýnovi.)



komentáře 2

  1. Ondra:

    Nemáš zač, Jiskrne! Myslím, že nebude vadit když prozradím, že Leknína je ve skutečnosti Angelina Jolie a Čepel je alterego Filipova pravého varlete (toho většího a lesklejšího). Celá událost se stala loni v létě a prakticky ihned v zápětí Angelina natočila film „Smrtící leknín III: Vykoupení“, za který jenom ona sama obdržela 13 Oscarů a titul královny Egypta.

  2. zub:

    Při čtení tohoto příběhu se mi do očí vedraly slzy. Dokážu se vžít do role manžela krásné Lekníny, která je vystavena Čepelovým útokům lásky. Něco podobného prožívám i já, kdy moji přítelkyni svádí potulný homosexuální prodavač perských koberců a mě zbývají jen oči pro pláč. A to mám genetickou vadu, při které místo slz pláču kyselinu chlorovodíkovou a ty mi vždy naleptá knír. A teď babo raď…

Reaguj!