Napětí

18. října 2007 | Filip

Není strach jako strach. Můžete se třeba bát, že si nastoupíte do výtahu, zavřou se za vámi dveře a najednou vedle vás bude stát Lucka Vondráčková převlečená za parkovací lístek. Nebo máte noční můry z toho, že potichu otevřete noční stolek a někdo v místnosti řekne nahlas „Fifejdy“. Pokud mám mluvit za sebe, tak já mám největší hrůzu z následující fotografie:

Napětí

(Pokud se stále ještě nebojíte, doporučoval bych vám zhasnout světla, zavřít okenice a prokliknout si na obrázek v plném rozlišení.)

Pojďme to vzít pěkně popořádku, a to zprava (protože z levé části fotografie mám husí kůži). Všimněme si nejdříve ruky v pravé dolní části, která se natahuje po neviditelném předmětu na posteli. Pokud někdy nějaká ruka celým svým povrchem řvala „Smrt je na dosah“, tak to bude právě ona. Komu ta ruka patří se mi nepodařilo zjistit, ale upřímně řečeno mám takový zvláštní pocit, že je to tak mnohem lepší.

Mladou ženu v černém a její dítě s dovolením přeskočím. Jen bych rád upozornil na fialový provaz, který vychází nemluvněti z nosu. Pokud někdo tuší, co to je, hlavně ať mi to proboha neříká.

Dostáváme se k paní, která se nebojí nosit na hrudi tři vyšívané psy. Každý pes má svoji vlastní zlatou mašli, a každá ta mašle vyjadřuje něco jiného: zleva doprava je to 1) strach, 2) úzkost, 3) schopnost zabíjet. Mimochodem, prostřední ze psů se dnes v noci zjeví ve vašem snu a podá vám vizitku s nápisem Leguán. Nedotýkejte se ničeho a skočte co nejrychleji do kádě s oregánem.

Na řadě je mladá dáma s červenými vlasy, jenž se dívá přímo do objektivu, jakoby chtěla říct: „Vyfoť to a utíkej!“ Tato slečna je také jeden ze dvou lidí na fotografii, který se nesoustředí na pomyslný objekt na posteli, ke kterému se ještě vrátíme. Pokud máte dojem, že na její mikině vidíte nápis „Wildlife“, bohužel se nemýlíte.

Přituhuje. Dítě s blonďatými vlasy, které právě přichází o nevinnost, svoji nevoli vyjadřuje jediným způsobem, na který se v té rychlosti zmůže: potí se mu dolní ret. Stejně jako ostatní se chytá stébla neexistujícího objektu, ale co je mu to platné?

Není mu to nic platné.

Dědeček je lstivě oblečen do levné napodobeniny Star-Trekovských uniforem, aby odpoutal pozornost od své nulové tolerance k nezletilosti. Všimněte si prosím, že zatímco przní vnučku, upřeně pozoruje svého vnuka (jenž je zároveň i jeho synem a tajným milencem). Máte-li zájem o podrobnější analýzu dědečkova ucha, běžte se prosím rychle udat na policii. Děkuji.

A nyní již k neexistujícímu objektu. Pokud opravdu chcete vědět, co si lidé na fotografii v dané chvíli toužebně přejí vidět, klikněte sem.



komentářů 5

  1. Jarek:

    Příteli, jen k onomu fialovému „provazu“. Díky mým dlouholetým zkušenostem v oboru „variace jezevčíků na téma pepř“ a neméně dlouholetému bádání vím že se jedná o parazita žijícího s dítětem v symbióze. Dítě mu poskytuje jinak neužitečné holuby z nosu a parazit, nazval jsem ho „violetta rex“, dává dítěti denní dávku minerálů. Musím se však pozastavit u tohoto obrázku a konstatovat, že takto povylezlý parazit je poměrně vyjímkou, ale s přihlédnutím k okolnostem (neexistující objekt) je to docela logické. Tak to je asi tak všecko. Hernajs.

  2. Jarek:

    A ještě jedna poznámečka. Když se otevře noční stolek tak člověk nemá strach ze slova „Fifejdy“ ale nýbrž „Fofery“.

  3. Filip:

    Jarku, to je – abych tak řekl – individuelní. Znal jsem člověka, který se při otevírání nočních stolků bál, že si losos ve vedlejší místnosti založí vkladní knížku.

  4. Ondra:

    Já osobně se docela bojím slova „termiti“, ale to je jedno…

  5. Filip:

    Ondřeji, za to se ale přece vůbec nemusíš stydět! Vladimíra Justa mučili za socializmu tak, že jej přes noc zavřeli do místnosti s knihou „Encyklopedie termitů“.

Reaguj!