Následující báseň jsem složil těsně poté, co mi hulvát ukradl tomahawk. Je proto velice depresivní, plná temné symboliky a světobolu. Rozhodl jsem se ji přednést na Symposiu smutných géniů v Kodani, ale ještě předtím ji předložím vám.

Báseň pravděpodobně nepochopíte. Šance se trochu zvyšuje, pokud:

• Nosíte černý rolák ke krku.
• Začínáte věty výrazem: „Ovšem na druhou stranu…!“
• Vaše jediná životní láska zemřela za strašných bolestí, když jste jí zpívali Píseň o Nibelunzích za doprovodu elektrické kytary a orchestrionu.
• Chodíte nakloněni zhruba 20° dopředu.
• Necháváte se vidět na veřejných místech, jak s tvarohem na rameni porovnáváte dvě naprosto shodná vydání Odyssea od Jamese Joyce a říkáte u toho: „Běda!“ nebo „Interesantní!“
• Používáte slova jako „nýbrž“, „ačkoli“ a „drožka“.

A teď již přikročíme k samotnému umění.

Bára

Bára běží, Bára padá
Bára sněží, Bára malá!
Kolem potoka a za pluh, bez dechu se zavřenými oky
Než aby mi můj pamflet dala
Bára uniká: mílovými kroky

Báro, já viděl jaks ten pamflet vzala
strčila sis ho do aktovky, a…
běžela jakoby nic z místnosti, řvouce: „Tak já už musím“
ale přitom jsi nikam ty čubko nemusela

A pak, náhle jako kotva z nosu
Bára stojí přede mnou, pamflet na podnosu
nahá, růže ve vlasech
v oblaku vášně lapám dech, kam ten spěch?
Bára mě hladí na zádech
a na jiných místech
Mech!

Leč to vše: jen léčka a klam
Ženám nevěřte, to radím vám
„Ten pamflet ti nedám a nedám!
…
Hovnoksichte!“

Tento článek byl přidán 22. Říjen 2007 v 9:03 a je zařazen do krása, poesie. Reakce na článek můžeš sledovat přes RSS 2.0 export. Reaguj, nebo pošli trackback z vlastního blogu.