Důvod č. 1:

Důvod č. 2:

A: „Jak chceme nazvat náš nový café-bar v centru Prahy, s výbornou teplou kuchyní a super cenami?“
B: „Kobra-Nostalgie.“

Odsud.

(klik pro větší)

Minulost zná spousty slavných fotek a záběrů, které oblétly svět. Zabití prezidenta Kennedyho v Dallasu, výbuch jaderné bomby v Hirošimě, znásilnění Jacka Cousteaua homosexuálním mrožem ve Středozmením moři… podobně mocný, dojemný a silný je i příbeh tohoto obrázku.

Šaolinský mistr Šeherez-Ád přijel do New Yorku předvést své mistrovské umění a pohovořit s diváky o porušování lidských práv v Tibetu. K této příležitosti pořadatel přislíbil připravit velkoplošné projekce na stadiónech pro desetitisíce lidí, učast prezidenta USA a několika pornohvězd. Jenomže Šeherez-Ád – důvěřivý mnich – si nezjistil všechny podrobnosti. Pořadatelem nebyl totiž nikdo jiný, než nechvalně známý Fondán Homol – známý recidivista a podvodník, mající na svědomí např. cedulku s nápisem „Mám neuvěřitelně malý penis a je mi to líto…“, kterou Čínský generální tajemník nosil celý týden připlou na zádech na valné hromadě OSN a krádež Arabského poloostrova, které si zpočátku nevšimli ani jeho obyvatelé…

Fondán měl s celou akcí jiné plány; jakmile dobrý mnich dorazil do USA nastal pro něj první šok, protože okamžitě zjistil, že není v USA ale v Brně (podle Onderkova Pyje, který právě odbíjel 11 hodin a kuličky z něj lítaly do všech stran). Místo limuzíny musel jet šalinou, kde ho okradli, pomazali povidlama a dali mu pokutu za nadměrné zavazadlo (vezl si sebou vlatní starožitnou skříň – viz. obrázek). Když konečně – notně rozladěn – dorazil na místo představení, stadión se samozřejmě taky nekonal (natož pornohvězdy). Zavedli ho do minisálu 6×6 metrů s jedním dosluhujícím dataprojektorem, bordelem na stole (včetně toaleťáku pro kočky) a židlemi ve stylu „podnikatelské baroko“. K pití byl na výběr sifon nebo čaj, k obědu chlebíčky z minulého týdne.

„Co to – d o p r d e l e – je?!“, rozeřval se Šeherez-Ád.

„Kde je Barack a Jenna Jameson?!“, ryčel původně pacifistický mnich na skoprnělé milovníky Tibetu (členové strany Zelených, vegetariáni a pár dredařů).

„Co je to tady kurva za díru a kde je ten hajz Fondán!!!“, mrsknul se skříní do kouta až to zadunělo.

„Ale mistře, vem si probiotickou tyčinku a pohovořme v míru a klidu“, chlácholil ho Martin Bursík a zapálil pro jistotu vonnou tyčinku „je od Vás, Mistře – z Tibetu!, chlubil se.

„Bože to jsou kokoti! Víte, že se to dělá s jačích sraček? A že to u nás slouží k odpuzování moskytů a himalájských lvů?“

V davu to nespokojeně zašumělo.

„Ať žije mistr Šeherez-Ád! Sláva mu!! Je připraveno slavnostní Fondue na Vaši počest, blahorodí!“ pokusila se zachránit celou situaci Kateřina Jacques.

„Ha, Fondán! Teď uvidíš ty zmrde! Dneska se bude zabíjet…“ zařval mistr nelidsky a vrhl se po Jacques. Její zkušenosti z bitky s policajtem jí proti šaolinskému mistrovi byly totálně k ničemu. Stejně tak i zbytku osazestva seance, které se v panice začalo drát pryč. Zamotávali se však do vlastních dredů a nadměrně volných, konopných svetrů. Mistr je tudíž snadno pochytal a pozabíjel. Potom sebral svou skříň a vyrazil směr Tibet, pevně rohodnutý, že už nikdy nebude nikam cestovat.

Mezitím si to Fondán Homol a Barack Obama rozdávali ve trojce s Jennou Jameson na stadionu New York Yankees před 60.000 lidmi a náramně se u toho bavili… Fondánovi už v hlavě zrál nový majstrštyk, za použití dvou sopek, 50 tun kukuřice a letky azbestových helikoptér. Jakmile budu mít k dispozici fotku, tak ji sem postnu.

A nebo myslíte, že to bylo celé jinak???

Až dnes zhasnete světlo a půjdete spát, je důležité si nepředstavovat, že tato rodina stojí v rohu místnosti a tiše vás pozoruje.

V úterý dojdu do práce, kde na mě již čeká Herr Mink, šéf oddělení pro výrobu vánočního cukroví z asfaltu. „Strašnej průser,“ řve na mě, když vystupuju z výtahu, „došel nám Gebauer a Perkul, jsme v totální piči, my čuráci!“ Chvíli přemýšlím, co to vlastně znamená… že nepůjdou ušít repliky SS uniforem na vánoční veřírek? Že teď vyvěsíme nad firemní budovu obrovskou ceduli s nápisem „Defekt!“ a ujíme se k smrti nudlema?

Opatrně otevírám okno, chtěje se raději zabít, než zjistit o co tady kráčí. Mink to ale spozoruje a hodí po mě betonový prefabrikát. „Nikam, Jude! Zůstaneš tady a a uvaříš mi knödl, ja?!“ To už se se mnou točí celý svět, a pokouší se o mě mrákoty. Zkouším vdechnout vlatní nohu a zadusit se tak, jenomže zezadu ke mě přiskočí nějaký poskok a začne mi cpát za kalhoty zelí s křenem, vyhlášenou Stuttgartskou pochoutku, kterou si tam někteří dávají i do pudingu. Prosím o smilování a o rychlou smrt, ale to už přede mnou defiluje spolek tyrolských důchodců v čapkách a s kníry a jódlují něco jako: „Beobachter, beobachter – dejte si pozor na beobachtera, nebo vám nakope prdel a sní vám všechnu dušenou kapustu… johahaií, johahaií…“. Milosrdná mdloba mě konečně vezme do své náruče a já padám na znak.

Probouzím se v hotelu, na sobě mám kožené negližé typ Göebels a cítím se jak po prokalené noci. „Všechno to byl jen sen, oddechnu si…“ Do pokoje vejde nahý Tim Wassner a řekne: „To víš že jo, meine hübsche hertze… celou noc si sebou házel!“ Na nic nečekám, zvedám brokovnici s upilovanou hlavní – kterou mám kdoví proč transplantovanou na místě pravé ruky – a ustřelím tomu náckovi hlavu. Pak zavolám na recepci a když ze sluchátka zaslechnu: „Jednou bych se chtěla koukat na kalendář…“ vybuchne mi mozek.

Po celém dni v práci unaveně vpadnu do první pizzérky na kterou narazím. Hned při vstupu se zarazím – za mohutným barem z plutonia stojí statná selka a za mohutného německého klení hází po hostech jejich jídla. Posadím se do kouta a jen tak tak se dokážu vyhnout smažené půlce prasete nadívané kapustou, jenž mi proletí těsně kolem oka. Pán co si ho objednal je jím zasažený přímo do žaludku, svíjí se na zemi v křečích a prosebně řve: „Hilfe, hilfe mich für Gottes Liebe!“. Ještě víc rozčarován sedím co nejtiššeji na místě a čekám co přijde. Za 3 hodiny přijde číšník: „Bude si pán něco přát? Dnešní specialita je karbanátek z tuleně a jako přílha 15 kilo nudlí a dušená kapusta, natürlich“

„Raději bych si dal pizzu, jestli můžu…“

„Czechische schweine! Vymrčovat si budeš, sráči?! Na zem a 30 kliků, schnell!“

Zatímco dělám kliky a brečím, číšník donese menu…

„Něco na pití, jude?“

„Eine non-alcoholische bier, bitte schön.“ snažím se ho dostat na svou stranu precizní němčinou.

„AAArgh!!! Máme jenom schnaps a kapustové pivo! Verstehst du? Donesu ti to pivo a zkus ho nevypít, hovado!“

„Danke schön!“

Prohlížím si menu, kde je na výběr ze tří pizz:

Eins) Pizza mit 3 kilos kohl (kapusta)

Zwei) Pizza mit 5 kilos kartofeln (brambory)

Drei – spezialität) Pizza mit 15 kilos nudelln (nudle)

Z dané nabídky si stále ne a ne vybrat a když vidím blížícího-se číšníka s výhružně vyhrnutými podkolenkami, polévá mě studený pot. Když už je těsně u mě zoufale zabodnu ukazováček do menu a objednávám si:

„Nummer zwei, mit nudelln und kohl navíc“ snažím se šplhnout si uznáním lahodnosti národních pochoutek ale dostane se mi pouze kopance do obličeje a chlístance kapustového piva do koryta pod stolem. Číšník odchází a já mám konečně možnost prohlédnout si interiér zařízení; hliněná podlaha, stoly a židle vyrobené z 56. dotisku Mein Kampf z roku 2005 (přidány kapitoly „88 důvodů, proč je růžová barva vhodná pro vycházkovou uniformu SS-oberführera“ a „Vyšívací šablony a jiné volnočasové aktivity pro vojáky ve Stalingradských zákopech„) a celý personál je čerstvě po lobotomii, takže občas propadá záchvatům nekontrolovatelného vzteku (můj číšník právě umlacuje hosta – sedícího kousek ode mě – k smrti obřím tuřínem kvůli tomu, že právě požádal svou přítelkyni o ruku a něřekl u toho „Miluju tě, ale ne tak moc jako beobachter!“.

Konečně moje jídlo! Koukám na svůj talíř – na kapustové ravioli s bramborovou omáčkou, posypané nudlemi a držím raději tu svoji hubu. Když o 2 dny později dojím (donesli mi toho 68 kilo a občas mi pár kilo přidali jako nášup), zjišťuju, že se nedokážu pohnout a že necítím pravou půlku obličeje.

Dojde číšník: „Pán si přál platit?“

„Zavolejte leteckou záchranku!“ prosím, ale vyjde ze mě jenom

neartikulované zachrčení, které zní jako „Možná…“.

„Dělá to 26.000 EUR, bereme pouze hotovost, zlato a umělecké předměty“

V tu chvíli se strašně naseru!

Chytím číšníka za podbradek a hodím ho do krbu. Stihne ještě vykřiknout: „Scheize, už zase!“ a okamžitě exploduje. Od něj chytá celá restaurace, která se během několika sekund promění v hořící peklo. Jsem jediný, komu se podaří dostat pryč, přesto že jsem přišel o hodně ze své proslulé obratnosti – za dva dny jsem přibral úctyhodných 34 kilo. Chvíli ještě zamyšlene postávám u hořící pizzerie, ale pak mávnu rukou a jdu hledat obchod s žertovnými klobouky.

Píše se 17. listopadu 2029. Agent Zifčák si vykračuje po Praze s magnetitovou hůlkou v ruce a kreslí nosem do vzduchu sprosté obrázky. Je mu trochu zima, tak zrychluje krok, ale zamotá si nohy do copu a upadne.

U Medvídků odbočí ze Spálené na Národní třídu. V tom ho zaráží hlasitý Němec. Vypadá jako každý jiný Němec, asi takto:

„Wer ist die Opera, mein tschechische Freund?“ haleká Němec Zifčákovi do ucha, přičemž používá lederhózny jako hlásnou troubu.

Agent Zifčák si usmrkne, ale pak klidně vysvětlí fašounovi, že Národní divadlo je tadyhle rovně tímto směrem asi 200 metrů.

Germán není spokojen. Chce k divadlu dovést a hodlá za to zaplatit okamžitým uznáním Benešových dekretů a omluvou za holokaust. Agent Zifčák po chvíli přemýšlivého foukání nosem do bublifuku kývne.

Asi 20 metrů od Spálené najednou strašnej průser. Ulice prázdná a před Zifčákem a Němcem kordón policajtů v bílých helmách a zelených uniformách. Němec překvapením krátce zařve.

„Půjdeme jinudy,“ pomyslí si Zifčák levou polovinou kníru, a elegantně se otočí o 180 stupňů, ale naráží nosem do průhledného štítu s nápisem „Policie“.

Němčour hlasitě řve něco o Stalingradu, zatímco Zifčák zjišťuje, že jsou obklíčeni. Jediná volná cesta je směrem nahoru, ale — jak si Zifčák s hrůzou uvědomuje — i nad nimi teď lítá hejno policejních holubů a jeden policejní albatros.

Zifčák ví, že jediný způsob, jak přežít, je stejný jako před čtyřiceti lety: předstírat vlastní smrt. Vybere si jeden z policejních štítů a rozbíhá se hlavou proti němu. V poslední chvíli si všímá, že na štítu není napsáno obligátní „Policie“, ale stojí tam „Kdyžtak někdy zavolej“. Ale to už je jedno.

Zifčák zavírá oči. Germán na něj zezadu povzbudivé křičí: „Ja, ja! Wunderbar!“ Zifčák naráží do plastového štítu. Nejdřív to odnesou vlasy a pěšinka. Pak je brutálně rozdrceno několik lupů, které přežily ještě od dob revoluce. Pak začne štít narušovat stabilitu Zifčákovy lebky. Tlak působí na šedou kůru mozkovou, která v panice začne vyjmenovávat tajné kódy StB, které se Zifčák naposledy učil v deseti letech.

• „Kohout – nutnost zatknout všechny čmeláky v Budějovicích.“
• „Espresso – střílet do lidí je povoleno, ale nejdřív je nutné dopít kakao.“
• „Mravkolev – skupina civilistů ohrožuje státní bezpečnost pomoci jahodového pudinku a smetany.“
• „Zifčák – agent pověřený hlasitým mlaskáním, když v televizi někdo říká něco zajímavého.“

A s touto myšlenkou agent Zifčák skonává a odchází do komunistického ráje, kde již na něj se slzou v oku čeká nahý Lenin, ponořený až po nos ve vaně.