Znáte ten pocit? Vstoupíte do kanceláře nějaké firmy a před vámi sedí nahatá sekretářka a mává na vás otevřenou dlaní, jako by říkala: „Tady máš neviditelnou polívku!“ Mě se to naposledy stalo při návštěvě firmy na certifikáty a byl to takový šok, že se mi ten výjev navždy vryl do paměti (přikládám fotografii, kterou jsem vyvolal tím, že jsem si tři hodiny povídal s vrabcem a mimoděk u toho čmáral na ropovod).

Na tento typ situací jsem si vždycky přál mít návod, abych hned věděl, co dělat. Jeden podobný jsem již dokonce napsal („Co dělat, když při sledování televize uvízne ucho v brusinkové marmeládě“). Jenže fenoménu nahatých sekretářek jako by se spisovatelé literatury faktu báli — a ani já nemám dostatek informací, abych sepsal celou knihu.

Proto jsem se rozhodl shrnout své trpké zkušenosti do několika bodů, abyste alespoň vy, čtenáři Vasila, nemuseli příště říkat „Ježiš pardón já si asi splet dveře nebo co nashle!“

Takže, pokud se setkáte s nahatou sekretářkou:

• Nikdy nedávejte najevo překvapení. Naopak: znuděně řekněte něco ve stylu „No konečně!“ a začněte si ledabyle olizovat nos.
• Nahatá sekretářka vám často bude něco nabízet. Pokud to bude imaginární dárek typu Domácí smetana nebo Koleno, s povděkem přijměte a zkuste tři hodiny nepřetržitě mluvit finsky, než bude po všem. Pokud to bude něco reálného, jako třeba Certifikát nebo Obočí, je vaší jedinou možností proměnit se v majestátního orla a pomalu umřít.
• Ujistěte se nejdřív, že nejde o planý poplach. Znám případ, kdy příliš horlivý mladý muž proskočil kotelnou aniž věděl, že se místo nahaté sekretářky setkal s mnohem méně nebezpečným Mrožem zabijákem.
• Snažte se odolat pokušení čechrat nahaté sekretářce účes. (Obsahuje koncentrovanou lítost.)
• Budete-li na pochybách, zkuste odejít. Někdy to jde jen tak, jindy vás to bude stát všechny hašlerky.
• V případě, že vám bude chtít sekretářka ukázat prso, předstírejte schopnost nemasturbovat.

Snad vám moje rady přijdou vhod. Kdyby něco, obraťte se na mě v komentářích.

Nedávno se mi před domem objevily dvě podezřele (viz. foto) vyhlížející ženy a přemlouvali mě ke koupi replik koronárních tepen vyrobených z molitanu. Zamumlal jsem pohotově něco ve stylu: „Člověk člověku kusem čediče a navíc mám asi kurděje…“ a zabouchl jsem jim dveře před jejich udivenými obličeji.

Ještě asi hodinu jsem nervózně chodil po bytě s korundovou halapartnou přes rameno a občas jsem zařval na sousedy, ať okamžitě pošlou pro zásahovou jednotku a zmrzlinářský vůz. Nakonec se mi podařilo usnout s obrázkem svého dětského idolu pod polštářem.

Týdny a měsíce plynuly a já jsem pomalu ale jistě zapomínal na události onoho dne. Podařilo se mi mezitím zvítězit na olympiádě v nové disciplíně „Louskání krabích krunýřů pomocí jiných krabích krunýřů“, napsat a vyfotit dodatek k Einsteinově teorii relativity, přelít babičce pelargonie až jim uhnily kořeny a zplodit 14 dětí… zkrátka a dobře, přestal jsem být bdělý. Strašná CHYBA!

Jednou si to takhle štráduju po městě s vycházkovou holí v ruce a Kantovými ztracenými spisy („O životě, aneb sršeň…“, „Neserte mě už, čuráci!“ a jiná díla) pod ramenem. Slunce se mi opíralo do tváře, vítr mi čechral mé havraní kadeře a holky si rozbíjely hlavy dlažebními kostkami, jenom aby si mohly do deníčků obkreslit moje šlépěje. Neboli normální den kdy nic nenasvědčovalo blížící se katastrofě.

Jenomže. Najednou mi cestu zastoupila dvě individua z obrázku a něco na mě makedonsky řvala. Nerozuměl jsem jim ani slovo, ale tušil jsem, že mě chtějí zabít. Zahodil jsem ty Kantovy sračky a s brekotem jsem jim vběhl do náruče, doufaje, že si mě třeba nechají jako sexuálního otroka nebo mě budou používat jako věšák na kníry. Bohužel, měly se mnou jiné záměry.

Ukázalo se, že jde o Norský lesbický pár a jmenují se Varan (modrooká blondýna se smyslnými ústy) a Komodský (žena s rozštěpem horního rtu a košilí barvy krve). Potřebovali mě jako dělníka v dole na rhodium, z něhož měly být vyrobeny prsteny, které by byly schopny vydržet absurditu jejich vztahu a okamžitě se neroztavit. Jak je vidět z fotografie, má práce přinesla ovoce a já jsem na to patřičně hrdý. Jenom je škoda, že teď – po letech strávených tvrdou prací na šachtě – vypadám takhle…

Ahoj děti,

znáte Kena Taura? To je vám tak veselé a sympatické stvoření, že vám o něm musím rychle vypravovat.

Kenův otec byl elfí sedlák, vesnický učitel a notorický zoofil v jedné osobě. Jmenoval se Mino. Jednou, když s třídou jako každé jaro probíral zoologii, rozhodl se udělat exkurzi do konína. Študáci mu ten nápad se slzami v očích rozmlouvali, ale nedalo se svítit, Mino Taur byl hlava dubová a stál si za svým. Vzal lano, bič a jal se hnát žáky směrem ke statku, kde tušil příležitost k bezkonkurenční sodomii. Těsně před vstupem na grunt se lstivě převlékl za čtvereční kilometr a obratně dostal sebe i třídu do stáje plné chvějících se hřebečků a strachem oněmělých kobyl.

Za strašlivého řevu žáků pak zprznil mj. mladou kobylku Lauru, která mu ještě ten večer dala hybridního syna Kena.

Ken se tedy jak jistě uznáte nenarodil do nejpříznivějších podmínek. Děti se mu vyhýbaly, protože smrděl a fetoval, zatímco jeho vlastní otec jej zavrhl – bláznivě se mezitím zamiloval do ústřice.

Ken se nicméně dokázal i tak prosadit. Vypracoval si mužné tělo a nějakou dobu si přivydělával jako model v časopise Barely Legal National Geographic. Jeho další osudy už jen telegraficky:

• V osmnácti si proti vůli matky koupil své první auto, ale záhy musel uznat svoji chybu, když místo nastartování vykopl přední sklo.
• Svoji první lásku si našel přes internet. Říkala si beautiful_butterfli:)_smiling, ale vášnivý vztah na dálku skončil ve chvíli, kdy Ken spatřil její fotografii.
• Ken velmi miloval dostihy a chtěl závodit, ale jeho ambice ztroskotaly na tom, že Střeláč – jediný kůň, který Kena dokázal udržet na hřbetu – dostal v Pardubicích rozum a od Steeple Chase odstoupil.
• Ken nějakou dobu vystupoval v seriálu Velmi křehké vztahy jako Eli, milenec doktorky Jezabely a zároveň syn tajemného pilota H. H. Jogobela. Ve třicátém šestém díle, nazvaném „Gumový ještěr“, se Kenova postava omylem dostane na pohřeb postavy z úplně jiného seriálu a nastane série trapně komických situací, přičemž si Jiří duchaplně dobírá podnikatele Igora Stodola a Helena využije situace, aby schovala hrušku.
• Kenova matka Laura svému synovi k 25. narozeninám sehnala židli, ale vtip se nepovedl a Ken po pádu z balkónu skončil na ambulanci.

Dnes se Ken živí jako someliér a obchodní zástupce firmy Gesundheit! GmbH. V roce 2003 dostal ocenění za „Nejlepší rádoby nenucené kouknutí přes rameno roku“ (na snímku).

A co vy, děti? Znáte také nějaká zajímavá stvoření?

Olaf byl vždycky trochu jiný, než jeho vrstevníci. Narodil se se zapálenou cigaretou a když si jeho spolužaci ve školce teprve začínali tupírovat uši, byl již potřetí ženat a splácel hypotéku na kolesové rypadlo na keramický jíl. V momentě, kdy kluci začínali pokukovat po dívčích lýtkách, stavěl Olaf na zahradě svého domku v Uppsale miniaturní raketu pro mravence, které chtěl poslat na misi na Jupiter, jenž měli v průběhu tří následujících desetiletí učinit obyvatelným. Měl v plánu na něm chovat slony a žirafy pro maso a vyřešit tak hladomor v Africe.

Jenomže. Osud měl pro Olafa připravenou jinou cestu, než je kariéra osvíceného mecenáše a zároveň ultimátního baliče mind. V České republice totiž začala volba prezidenta a Olafův hypertofovaný smysl pro racionalitu a altruismus mu nedovolil pouze nečinně přihlížet. Sbalil si věci a vyrazil. Směr: Nepál.

V Nepálu pak strávil několik týdnů extrémně tvrdým výcvikem v šaolinském klášteře Nšo-či. V rámci něj svým osvaleným tělem zastavoval laviny, sprintoval na vrcholky velehor a vyšíval gobelíny o rozměrech 2x2km. Naučil se vrhat šurikeny na vzdálenost mnoha mil, rotovat s nunčaky rychleji než je rychlost zvuku a položit stádo vysokohorských jeskyních medvědů na lopatky, vyholit jim podbřišek a na vzniklou lysinu jim lihovou fixou napsat: „Čips!“. Olaf byl připraven na všechno a jeho mise mohla začít. V noci si sbalil výzbroj a rozběhl se vstříc své misi na Pražský hrad.

Když o 2 dny později doběhl na Hradčany, byla již prezidentská volba v plném proudu. Hradní stráž při pohledu na 4 metrového, 4 rukého obra s pěti cigaretami v ústech (nepokládal jsem zatím za nutné, zatěžovat čtenáře nudnými detaily Olafovy fyziologie) zařvala strachy a chtěla střílet, ale švédský berserk je odfoukl do Vltavy. „Snad ještě není pozdě…!“, blesklo mu jeho třemi mozky.

Když vtrhnul do španělského sálu, stál u řečnického pultíku Grebeníček a plamenně hovořil, k dřímajícím zákonodárcům. „…no a pak sem ju popadl za kozy a vošukal ji do prdele. Ta řvala, kunda…“. Až na řídký potlesk v rudé sekci, žádná reakce. „Mám výbornej nápad, vyserem se na Vaška, Švejniče a Bobeše a zvolíme mě. Beztak mám největšího ptáka.“ Opět žádná reakce, jenom ožrala Jandák se s hlasitým říhnutím sesunul ze židle a pokračoval ve spánku na zemi. „Šuline nechrápej když mluvím, vole! Kopněte ho někdo do prdele. Chtěl bych zdůraznit, že….. arghhhh!!!!“

Kus, jako břitva ostré břidlice, vymrštěný Olafovou mocnou paží uťal Grebovi nohy v kolenou a přestárlý seladon se zřítil Bobošíkové do klína. „Nazdar kotě, nechceš vidět mýho plejtváka?“ stačil ještě slizky zamumlat, načež omdlel. Nastalo peklo. Olaf, široce rozkročený a ne nepodobný bájnému Krakenovi hodlal znovu nastolit rovnováhu ve vesmírném kontinuu. Nejdřív popadl Ratha a Paráče za pačesy a třískal s nimi o sebe až mozkomíšní mok tekl proudem… Bursík se pokusil skrýt za přísně chráněného Zubra Evropského, ale Švéd ho zapálil a narval mu ho do prdele.

Poslanci a senátoři se v panice hnali k východu, tam však již stál připravený Olaf a mačetou na sekvoje jim stínal hlavy po pěti. Jandák se probral a se slovy „Co je kurva…?“ zamžoural do obrovy nasrané tváře. „Tady máš, Sádlo!“ zařval mu Olaf do obličeje, utrhl mu obě ruce a umlátil ho s něma. Senátorka Jurenčáková se převlékla za chlapa (sundala si umělé řasy) a pokusila se vmísit do cateringového teamu. Byla však rychle odhalena a zabita kulkou, kterou ji Paroubek před 3mi dny poslal poštou. Topolánek vytáhl své zbytnělé „gule“ a se slovy „Něco tak krásného přece nemůžeš zničit, ty hovado!“ se kolem něj pokusil protáhnout. Švéd chvíli váhal, ale pak mávl rukou, popadl Topola za koule a vydefenestroval ho na nádvoří, kde se na něj okamžitě slétli Krkavci a hašteřili se o jeho chloubu. Prezidentští kandidáti se zatím krčili pod stolem a třásli se strachy.

Klaus: Já opravdu, ale opravdu nevím, co budeme dělat…

zmrzačený Grebeníček (mrká na Bobošíkovou): Já bych si zamrdal, když už tu máme chcípnout…

Bobošíková: Naser si, dědku!

Švejnar: Bože to sou čuráci!

Olaf: Ale, kohopak to tady máme…

Klaus: Ááá, dopiče!

Za pár minut bylo po všem a Olaf, zborcený krví, se vydal na cestu domů. V hlavě se mu už rodil plán, na loď vyrobenou z čediče, se kterou by se dalo doplout na Špicberky. „Život je fajn…“ usmál se Hrdina. Ve španělském sále se vzbudil kníže Schwarzenberg, krátce přejel pohledem po tratolišti krve kolem sebe a znovu usnul. Ani na druhý pokus tak nebyl zvolen prezident.

Tento zrůdný obrázek mi ve formě pohledu přistál včera u zápraží. Celou noc jsem bádal co tento výjev znamená, až přišlo zjištění „vo co gou“ a musím se vám svěřit.

Na fotce je zrovna 24.12, slavnostní atmosféra na nás přímo dýše. Kluk, jenž vyplňuje podstatnou část snímku není nejdůležitější postava, ale povězme si, že právě dostal co si moc přál: James Bond vs Terminátor 4 a jmenuje se Krásno.

Skutečný „hrdina“ fotky je pán vlevo, autor dárku, jenž má pro Krásna ještě jeden prezent, tentokrát maskovaný pod tučňákem. Jeho úsměv je za tisíc vět, říká nám. Až se ke mě otočíš zády uvidíš. Tučňák z toho evidentně moc radost nemá, snaží se to kamuflovat „basetovýma očima“, ale na mě si nepřijde. To, co se po pořízení snímku doopravdy stalo si můžeme jen domýšlet.

Pokud má někdo více informací, nechť nám je prosím sdělí rychle a neprodleně.

Zde je fotografie, která vyhřezla z hlubin internetu absolutně bez kontextu. Budete tak hodní a pokusíte se ostatním v komentářích poodhalit příběh, který za ní stojí?

Klikněte na obrázek pro plnou velikost. Další komentář netřeba…

Znáte ten pocit, když odněkud zafouká a Vy máte najednou radost, stejně jako dívka na obrázku? Asi ne, že? Nevadí…

Každopádně k tomuto jevu čas od času dochází – hlavně v okolí hnědouhelných pánví – a i když se to na první pohled nemusí zdát, jedná se o jev s velmi vysokou úmrtností.

Tzv. Streptokočí vítr totiž milerád přepadá mladé ženy v rozpuku a pod různými průhlednými až poloprůhlednými záminkami se jim snaží ukrást papírové kapesníky, teflonové imitace mufloních penisů, uvádět je do rozpaků a leccos dalšího a mnohem horšího. V reálu to vypadá asi takhle:

SV: (vesele, dobrácky) Dobrý den slečno, mohl bych se Vás na něco zeptat? Můžu?

Dívka: (opatrně) No já nevím, musela bych se zeptat babičky… vo co jako gou?

SV: (pohodářsky) Ále, já jenom že když jsem si včera čistil zuby, omylem jsem si koupil nové Porsche a teď ho nemám ani komu dát. Nejspíš ho budu muset vyhodit, nebo polít dehtem a posypat listím nebo já fakt už nevím…

Dívka: M!

SV: (omluvně) Tak mě napadlo – jestli se teda neurazíte, je mi to hrozně trapný – jestli byste si ho třeba nevzala…

Dívka: KLV?!

SV: Hmm, jasně no. Sem trapnej. Koho dneska zajímá Porsche. Dneska frčí kšiltovky z pěti kšilty a říkání slov jako: „Porcelán“ a „Nesmíš“

Dívka: T…

SV: (osvíceně) Víte co? Mám nápad: naložím ho až po střechu sušeným rozmarýnem, vjedu s ním do ovčího stáda a nakonec do něj kopnu!

Na scénu přichází dívčina babička…

Babička: (naivně, infaltilně) Arabelko, co ti chce ten pán, co vypadá jako vraždící streptokok?

Dívka: Chce mí dát Porsche.

Babička: L!

SV: …a nebo bych ho mohl zalít do betonu a nechat ho odpálit na Proximu Centauri…

Dívka: J… já bych si ho teda jako vzala, jako…

SV: …nakrájet ho na plátky a nakrmit s ním těžební roboty na Uranu… vážně?! Vážně byste ho chtěla?

Dívka: G!

Babička: (laškovně) No já bych ho určitě chtěla, hodilo by se mi jako podstavec pod muškáty…

Babička dělá piruetu, při pomyšlení na podstavec pod květiny, ale láme si u toho obě nohy a padá do Macochy. Dole jí dva vycvičení zdravotniční bobři dávají první pomoc a nakládají ji do lékařské ponorky. Babička i bobři se tváří hodně nešťastně…

Babička: (šíleně) Muškáty vy čuráci, nepolamte mi ty posraný muškáty!

Bobr 1: (mezi sebou v bobřím jazyce) Proč tohle vůbec děláme, máme z toho něco?

Bobr 2: Drž hubu a otevři ten poklop!

Bobr 1: Když já jsem chtěl jenom vědět…

Bobr 2: Ještě jedno slovo a zabiju ti sestru!!

Babička: (v bobřím jazyce) Nevíte kolik je hodin? Jsem ve 4 objednaná na amputaci hlavy…

Mezitím jinde:

Dívka: Sundej ze mě ty pracky. Pomóc!

SV: Huhuhuhahaha, muhahaaaah!!!!

Dívka: Okamžitě mi vrať ten mufloní penis, beztak není pravej. Slyšíš?! Héj, moje kapesníky!

SV: Bože jak já jsem zlej, jak stašně MOC!

Dívka: Co já si jenom počnu…

…

Možná namítnete, že o pravé podstatě nebezpečí Streptokočího větru! jste se toho mnoho nedověděli. Možná se Vám bude zdát, že nevíte vůbec nic. Pro takové tady mám fotografii samotného Streptokoka!. Po jejím zhlédnutí pravděpodobně zemřete, ale v ten krátký okamžik mezi zhlédnutím Streptokoka! a vaší animálně bolestivou smrtí, v ten krátký okamžik Vám bude všechno jasné. Tady je. Sbohem.