Někteří novináři vrávorají, ale pár se zmáhá na doplňující otázku.

“Ale…” vyhrkne pět z nich větu zaráz. Prezident je mávnutím ruky s úsměvem zaráží. “Vím, vím,” pokývuje hlavou, “a chápu váš údiv. Řadil jsem se přece notoricky do tábora takzvaných skeptiků.” Prezident utichá, aby zpytoval svoji minulost. Zpoza jeho pravice však vystupuje Ladislav Jakl, poradce. “S panem prezidentem jsme si dali tu práci a prošli nejzásadnější vědecké práce v oblasti globálního oteplování a ekologie vůbec,” začíná. “Brzy jsme dospěli k závěru, že naše předešlé názory byly liché. Planeta Země je ve vážném ohrožení.”

Klausova ruka jde v pěst. “Beru na sebe veškerou zodpovědnost!” oznamuje trochu hlasitěji, než by bylo nunté. “Moje předešlé výroky a činy jsou zcela neomluvitelné!” Po krátké, procítěné odmlce: “Rád bych využil svého zbývajícího času na postu prezidenta k napravení svých omylů. Bude-li si to však národ přát, odstoupím okamžitě ze své funkce.”

“Ne!” Zpoza úřadu vlády přibíhá komunista Miloslav Ransdorf a dojatě bere prezidenta za ruku. “Pane Václave Klausi, neodcházejte! To my musíme odejít.” Ransdorf se otáčí směrem ke kamerám a s dokonale rovným obličejem spouští: “Komunistická strana Československa, na jejíž tradici KSČM byť jen názvem navazuje, se dopustila strašlivých zločinů na zemi České a na jejích obyvatelích.” V nastalém tichu přicházejí další členové Komunistické strany a stoupají si po boku Ransdorfa. “Tímto bychom se rádi omluvili za zvěrstva, která se tady v průběhu let 1948 až 1989 děla. Víme, že prostá omluva tu nestačí. Zbytek našich životů budeme věnovat nápravě a také veřejné edukaci o tom, k čemu může totalitní režim, jako byl ten komunistický, vést.” Celá KSČM klopí v nefalšovaném studu hlavu. “Tímto oznamujeme,” zaknočuje Ransdorf, “že Komunistická strana Čech a Moravy dnešním dnem zaniká a nepřeje si mít pokračovatele.”

Ludvík Vaculík, který jde právě náhodou kolem, omdlévá. Ransdorf vysílá své bývalé straníky pro vodu a starostlivě k starému muži kleká.

Mezitím z tramvaje, která právě přijela, vystupuje celé vedení ODS v čele s Petrem Nečasem. “I my máme důležité sdělení,” sdílně sděluje sdělovacím prostředkům Nečas. “Občanská demokratická strana často čelila obviněním z úplatků či z nekalého spojování s podnikatelskými subjekty.” Nečas se obrací přímo na kameru České televize a pokračuje: “V každém případě, jenž se objevil v médiích, to byla pravda. Nejen to, došlo k mnoha úplatkům, o kterých se veřejnost neměla možnost dozvědět.”

Novináři se ani nezmáhají na nějaké otázky. Jakoby v transu vnímají další Nečasova slova: “ODS a její členové získali v průběhu mnoha let své existence tímto způsobem neuvěřitelné prostředky. Tyto peníze však nezmizely v jakési černé díře. Jsou uloženy v nejbezpečnějších švýcarských bankách. Nyní je čas prostředky uvolnit a pomoci tak české ekonomice v největší tísni. Jména subjektů, od kterých jsme obdrželi domnělé úplatky, jsme dnes ráno předali policii.”

Několik žurnalistů začiná spontánně tleskat.

Než se však národ u televizních obrazovek stačí vzpamatovat, třese si s Nečasem dojatě rukou Jiří Paroubek. “ČSSD nebyla upřímná ke svým voličům,” říká se slzou v oku. “Ve snaze získat co nejvíce hlasů jsme národu slibovali věci, které nelze splnit, nebo které by uvrhli republiku do ještě větších problémů, než ve kterých teď je.” Vedle předsedy se staví Bohuslav Sobotka: “Tak například 13. důchod nejenže nic neřeší, ale ani na něj tento stát nemá peníze.”

Z oken nad shromážděnými novináři se slaňuje Strana zelených. “Bojovat proti Temelínu je nesmysl,” volá Martin Bursík již z deseti metrů nad zemí. “Jaderná energie je v dané situaci zdaleka nejmenší zlo.” Kateřina Jacques drží v ruce knihu o biomase a v průběhu slaňování si v ní se zájmem čte.

Odněkud se objevil Miloš Zeman a objímá se s novináři.

Z dálky přibíhají Petr Zelenka, Martha Issová a Jiří Mádl. “Ráda bych se omluvila svojí babičce!” volá mladá herečka. “Kdybychom mladé voliče raději povzbudili k vlastnímu názoru a politické aktivitě — a neštvali je proti starým,” vysvětluje zadýchaný režisér, “udělali bychom líp.”

Od Karlova mostu přichází zástupci stran TOP 09 a Věci veřejné s narychlo načmáraným transparentem “Nové jméno nemaže historii”.

Před koncem televizní relace se strhne konstruktivní diskuze na téma sociální odpovědnosti a zadlužování.

V tu chvíli autor článku dosahuje svého prvního politického orgasmu.

“Nma!” křikl Rogalo nasraně, a žvýkl. Kus řízku se osvobodil z koutku Rogalových úst, spadl deset centimetrů a obalený v slinách se zachytil na černých chlupech, které vylézaly Rogalovi zpoza nažloutlého vasila. Nějaká mucha to viděla ze své pozice v rohu místnosti a pozvracela si přední nohy hovnem, které snědla ve středu. Když to viděl pavouk, v jehož síti ta moucha vězela, zbledl jak stěna, opřel se jednou nohou o strop, a chvíli tak zůstal dýchat.

Jan Rogalo mezitím polkl, a měl tak volné hrdlo, aby mohl promluvit něco srozumitelného. Řekl: “Krávo otevř!” Zbytečně velký důraz na poslední písmeno měl za následek poprskanou ruku na dveřích. Rogalo ještě chvíli stál a nechával kapičky vlastních slin pomalu stékat po prstech a zkapávat na bosou nohu. Pak si odfrkl, sčísl si zbytek mastného účesu dozadu a odešel od dvěří směrem k televizi.

V ten moment se na okamžik stalo něco nádherného:

• Jak se Jan Rogalo otáčel směrem k televizi, spatřil koutkem oka patočku admirála, který právě odlétal z venkovního parapetu okna směrem za stěnu. Motýl hrál v raním světle všemi barvami.
• Vjem netrval více než zlomek vteřiny, a Rogalo jej viděl jen periferním viděním, přesto se pod tím mastným vasilem a mramorově bílou kůží něco zásadního pohlo.
• Rogalo se na ten jeden okamžik v jeho dlouhém, mizerném životě, cítil krásný. Opravdu krásný. Nádherný.
• Rogalův krok se změnil. Z tupého dusotu přešel v rámci půl vtěřiny v ladný výrazový tanec, který říká: “Podívejte se na mě.” A také říká: “Jsem krásný.” A dál: “Moje nohy jsou lucerny noci.”
• Rogalo se usmál a ukázal své malé, plakem obalené zuby světu. Tukové laloky, které tvořily jeho dvě líce, se posunuly směrem od sebe a nahoru, aby uvolnily prostor ještě širšímu úsměvu. Rogalovy oči zajiskřily slzou.
• Rogalo prudce vydechl. Na hrudi cítil něco, co ještě nikdy v životě: radost. Povznášející pocit štěstí. Jeho srdce se vznášelo v oblacích.
• Jsem krásný, řekl si Rogalo.
• “Jsem krásn..,” oznámil nahlas.

Poslední slabiku nedokončil. Staly s dvě věci zaráz. Pravé koleno neuneslo v složité situaci baletního kroku váhu svého majitele a vypovědělo službu. Žaludek, zaskočený nezvyklou lehkostí orgánů na ním, se poprvé po několika letech pozvracel. Slovo “krásný” výšlo z Rogala jako “krásnhrmlueé!”.

Nemusím snad popisovat, jak Jan Rogalo přepadl přes své tukem obalené koleno přímo do vlastních zvratků a co to udělalo s načnutým pavoukem na stěně.

Tahle paní by se vám ráda omluvila. Nevím přesně za co. Spíš bych se asi měl omluvit já, protože ten refrén, tu gestikulaci, ten střih a ty srnky na konci asi jen tak z hlavy nevypudíte.

Já vím, nejkrásnější obrázek, který jste kdy viděli. Nemáte zač.

Jo a jinak, tady je taková fotka, no, možná by se vám mohla líbit:

Nevím. 

Soutěžící 1:  Raymond, pohledný kluk se sportovním duchem a úsměvem zkušeného flirtéra

Soutěžící 2: Lauren, která je pod vlajkou nahá, ale může si to dovolit – MÁ OCELOVÉ TESÁKY

Soutěžící 3: Roger, navenek slušňák, jehož motýlek ale skrývá mužný hrudník milovníka posetý vášnivými polibky

Soutěžící 4: Tom, sympaťák s účesem, který říká: „Tak jo!“

Soutěžící 5: Bruce, pěstěný hezoun z nedalekého koupáku, který vzhledem k barvě chodidel zřejmě příliš často postává v brouzdališti

Soutěžící 6: Agáta, sexy babička s vlnou, která nezapře svou moderní fascinaci seriálem Star Trek: Nová generace

Soutěžící 7: Ahmed, exotický milovník s duší rozevlátého básníka a tělem cvičeného tygra asijského

Soutěžící 8: Rigor, mladý právník s osobitou kšticí, příliš velkou kravatou a myslí nenapravitelného dobráka od kosti

Soutěžící 9: George, který se nebojí experimentovat s novými způsoby, jak si nasadit brýle

Soutěžící 10: Filoména, senza tetička, se kterou je pořád nějaká legrace, hlavně u zubaře

Tak co? Kdo dostane váš hlas? A proč?

V 60. letech byly evidentně k mání nejlepší drogy.

Tuhle fotku Ježíše pořídil Benedictus „Ratzinger“ XVI na dovolené v Tunisu.

Úžasné je, jak se nádhera Kristusových vlasů přepálila až do JPG souboru v papežově digitálu. No jen se zadívejte do božských kudrlin a řekněte, že nevidíte – zázrak!

Jestli v tuto chvíli stále ještě nevěříte v Boha, tak je mi vás už fakt hodně líto.

Báseň pravděpodobně nepochopíte. Šance se trochu zvyšuje, pokud:

• Nosíte černý rolák ke krku.
• Začínáte věty výrazem: „Ovšem na druhou stranu…!“
• Vaše jediná životní láska zemřela za strašných bolestí, když jste jí zpívali Píseň o Nibelunzích za doprovodu elektrické kytary a orchestrionu.
• Chodíte nakloněni zhruba 20° dopředu.
• Necháváte se vidět na veřejných místech, jak s tvarohem na rameni porovnáváte dvě naprosto shodná vydání Odyssea od Jamese Joyce a říkáte u toho: „Běda!“ nebo „Interesantní!“
• Používáte slova jako „nýbrž“, „ačkoli“ a „drožka“.

A teď již přikročíme k samotnému umění.

Bára

Bára běží, Bára padá
Bára sněží, Bára malá!
Kolem potoka a za pluh, bez dechu se zavřenými oky
Než aby mi můj pamflet dala
Bára uniká: mílovými kroky

Báro, já viděl jaks ten pamflet vzala
strčila sis ho do aktovky, a…
běžela jakoby nic z místnosti, řvouce: „Tak já už musím“
ale přitom jsi nikam ty čubko nemusela

A pak, náhle jako kotva z nosu
Bára stojí přede mnou, pamflet na podnosu
nahá, růže ve vlasech
v oblaku vášně lapám dech, kam ten spěch?
Bára mě hladí na zádech
a na jiných místech
Mech!

Leč to vše: jen léčka a klam
Ženám nevěřte, to radím vám
„Ten pamflet ti nedám a nedám!
…
Hovnoksichte!“

Čau Vasile,

dneska jsem si koupil nový brejle. Myslím, že mi docela sluší. Hlavně jdou dobře k mojí helmě. Mimochodem, všiml sis, že na té fotce mám jedno oko smutný a druhý přísný? To dělají ty brejle! Úlet.

Jinak, zkratka AHMD znamená „Ahoj MegaDioptrie!“. O téhle značce ještě uslyšíme.