Články kategorie ‘poesie’

Hledání názvu

Úterý, Červenec 12th, 2011

A: „Jak chceme nazvat náš nový café-bar v centru Prahy, s výbornou teplou kuchyní a super cenami?“
B: „Kobra-Nostalgie.“

Moje nová ranní rozcvička

Úterý, Prosinec 21st, 2010

Nejtěžší volby: 2010

Neděle, Květen 16th, 2010

Volby 2010 “A proto je naší povinností,” oznamuje Václav Klaus se zdviženým ukazovákem, “abychom nebrali ochranu životního prostředí na lehkou váhu.”

Někteří novináři vrávorají, ale pár se zmáhá na doplňující otázku.

“Ale…” vyhrkne pět z nich větu zaráz. Prezident je mávnutím ruky s úsměvem zaráží. “Vím, vím,” pokývuje hlavou, “a chápu váš údiv. Řadil jsem se přece notoricky do tábora takzvaných skeptiků.” Prezident utichá, aby zpytoval svoji minulost. Zpoza jeho pravice však vystupuje Ladislav Jakl, poradce. “S panem prezidentem jsme si dali tu práci a prošli nejzásadnější vědecké práce v oblasti globálního oteplování a ekologie vůbec,” začíná. “Brzy jsme dospěli k závěru, že naše předešlé názory byly liché. Planeta Země je ve vážném ohrožení.”

Klausova ruka jde v pěst. “Beru na sebe veškerou zodpovědnost!” oznamuje trochu hlasitěji, než by bylo nunté. “Moje předešlé výroky a činy jsou zcela neomluvitelné!” Po krátké, procítěné odmlce: “Rád bych využil svého zbývajícího času na postu prezidenta k napravení svých omylů. Bude-li si to však národ přát, odstoupím okamžitě ze své funkce.”

Miloslav Ransdorf - sexy fešák“Ne!” Zpoza úřadu vlády přibíhá komunista Miloslav Ransdorf a dojatě bere prezidenta za ruku. “Pane Václave Klausi, neodcházejte! To my musíme odejít.” Ransdorf se otáčí směrem ke kamerám a s dokonale rovným obličejem spouští: “Komunistická strana Československa, na jejíž tradici KSČM byť jen názvem navazuje, se dopustila strašlivých zločinů na zemi České a na jejích obyvatelích.” V nastalém tichu přicházejí další členové Komunistické strany a stoupají si po boku Ransdorfa. “Tímto bychom se rádi omluvili za zvěrstva, která se tady v průběhu let 1948 až 1989 děla. Víme, že prostá omluva tu nestačí. Zbytek našich životů budeme věnovat nápravě a také veřejné edukaci o tom, k čemu může totalitní režim, jako byl ten komunistický, vést.” Celá KSČM klopí v nefalšovaném studu hlavu. “Tímto oznamujeme,” zaknočuje Ransdorf, “že Komunistická strana Čech a Moravy dnešním dnem zaniká a nepřeje si mít pokračovatele.”

Ludvík Vaculík, který jde právě náhodou kolem, omdlévá. Ransdorf vysílá své bývalé straníky pro vodu a starostlivě k starému muži kleká.

Mezitím z tramvaje, která právě přijela, vystupuje celé vedení ODS v čele s Petrem Nečasem. “I my máme důležité sdělení,” sdílně sděluje sdělovacím prostředkům Nečas. “Občanská demokratická strana často čelila obviněním z úplatků či z nekalého spojování s podnikatelskými subjekty.” Nečas se obrací přímo na kameru České televize a pokračuje: “V každém případě, jenž se objevil v médiích, to byla pravda. Nejen to, došlo k mnoha úplatkům, o kterých se veřejnost neměla možnost dozvědět.”

Novináři se ani nezmáhají na nějaké otázky. Jakoby v transu vnímají další Nečasova slova: “ODS a její členové získali v průběhu mnoha let své existence tímto způsobem neuvěřitelné prostředky. Tyto peníze však nezmizely v jakési černé díře. Jsou uloženy v nejbezpečnějších švýcarských bankách. Nyní je čas prostředky uvolnit a pomoci tak české ekonomice v největší tísni. Jména subjektů, od kterých jsme obdrželi domnělé úplatky, jsme dnes ráno předali policii.”

Několik žurnalistů začiná spontánně tleskat.

Než se však národ u televizních obrazovek stačí vzpamatovat, třese si s Nečasem dojatě rukou Jiří Paroubek. “ČSSD nebyla upřímná ke svým voličům,” říká se slzou v oku. “Ve snaze získat co nejvíce hlasů jsme národu slibovali věci, které nelze splnit, nebo které by uvrhli republiku do ještě větších problémů, než ve kterých teď je.” Vedle předsedy se staví Bohuslav Sobotka: “Tak například 13. důchod nejenže nic neřeší, ale ani na něj tento stát nemá peníze.”

Z oken nad shromážděnými novináři se slaňuje Strana zelených. “Bojovat proti Temelínu je nesmysl,” volá Martin Bursík již z deseti metrů nad zemí. “Jaderná energie je v dané situaci zdaleka nejmenší zlo.” Kateřina Jacques drží v ruce knihu o biomase a v průběhu slaňování si v ní se zájmem čte.

Odněkud se objevil Miloš Zeman a objímá se s novináři.

Z dálky přibíhají Petr Zelenka, Martha Issová a Jiří Mádl. “Ráda bych se omluvila svojí babičce!” volá mladá herečka. “Kdybychom mladé voliče raději povzbudili k vlastnímu názoru a politické aktivitě — a neštvali je proti starým,” vysvětluje zadýchaný režisér, “udělali bychom líp.”

Od Karlova mostu přichází zástupci stran TOP 09 a Věci veřejné s narychlo načmáraným transparentem “Nové jméno nemaže historii”.

Před koncem televizní relace se strhne konstruktivní diskuze na téma sociální odpovědnosti a zadlužování.

V tu chvíli autor článku dosahuje svého prvního politického orgasmu.

Chvilka poesie: Bára

Pondělí, Říjen 22nd, 2007

Smutně poetická růžeNásledující báseň jsem složil těsně poté, co mi hulvát ukradl tomahawk. Je proto velice depresivní, plná temné symboliky a světobolu. Rozhodl jsem se ji přednést na Symposiu smutných géniů v Kodani, ale ještě předtím ji předložím vám.

Báseň pravděpodobně nepochopíte. Šance se trochu zvyšuje, pokud:

  • Nosíte černý rolák ke krku.
  • Začínáte věty výrazem: „Ovšem na druhou stranu…!“
  • Vaše jediná životní láska zemřela za strašných bolestí, když jste jí zpívali Píseň o Nibelunzích za doprovodu elektrické kytary a orchestrionu.
  • Chodíte nakloněni zhruba 20° dopředu.
  • Necháváte se vidět na veřejných místech, jak s tvarohem na rameni porovnáváte dvě naprosto shodná vydání Odyssea od Jamese Joyce a říkáte u toho: „Běda!“ nebo „Interesantní!“
  • Používáte slova jako „nýbrž“, „ačkoli“ a „drožka“.

A teď již přikročíme k samotnému umění.

Bára

Bára běží, Bára padá
Bára sněží, Bára malá!
Kolem potoka a za pluh, bez dechu se zavřenými oky
Než aby mi
můj pamflet dala
Bára uniká: mílovými kroky

Báro, já viděl jaks ten pamflet vzala
strčila sis ho do aktovky, a…
běžela jakoby nic z místnosti, řvouce: „Tak já už musím“
ale přitom jsi nikam ty čubko nemusela

A pak, náhle jako kotva z nosu
Bára stojí přede mnou, pamflet na podnosu
nahá, růže ve vlasech
v oblaku vášně lapám dech, kam ten spěch?
Bára mě hladí na zádech
a na jiných místech
Mech!

Leč to vše: jen léčka a klam
Ženám nevěřte, to radím vám
„Ten pamflet ti nedám a nedám!

Hovnoksichte!“