Články kategorie ‘pohnuté osudy’

Ilustrace

Pondělí, Srpen 18th, 2014

Toto video docela věrně ilustruje průběh toho, když se snažím uvařit něco složitějšího než palačinky.

Ilustrace

Vtip!

Úterý, Listopad 19th, 2013

getting-real-tired-horse-mask

Pohádka pro lemuří ego

Sobota, Září 28th, 2013

Následující zprávu nám poslal čtenář-spisovatel Lumík. Zveřejňujeme ji v nezměněné podobě, pouze přidáváme vhodný a relevantní obrázek pro doplnění atmosféry. — Filip


Bylo bylo,…
koexistovala princezna, které bylo 31 minut. Měla velké, hranaté oči poštmistrovské malby. Byla držena ve skříni plné jednoho páru dvanácti bot uprostřed polní metropole zvané -. Držel ji tam generál tvaru ovoce, hlasu delfína, pokožku měl ze železobetonu a byl zcela vědomě – narcisticky a zoufale veselý. Jmenoval se generál Iljič Bolero. Princezna se jmenovala Zecnirpa a nesnášel hluk trojúhelníků, kterým ji generál častoval.

[ilustrace]

Kdesi daleko v zemi nikoho, kde žil kmen Takjacíjsmeů žil indián, který vypadal jako žirafa a automobil v jednom zvaný Karel Sýkorka mladší. Za pomoci smrtelně jedovatého jahodového pyré smaženého na žebrech živého psa (pokapáno citrónkem) chytil do levé nosní dírky pigmentace volání o pomoc šílené princezny Zecnirpy. Vstal od studeného ohně, vyndal si z prdele nunchaki tvaru jeptišky a zadeklamoval: „Volá mě cosi v nouzi. Připravte lektvar z moči bizoní kosti a paviáního přesvědčení. Včera jdu chránit.“ Mezitím mu srostlo obočí a založilo folkové duo. Náčelník Zmoklá Jízdenka Na Slepici řekl: „Toť veľa nebezpečné. Jsem nevinen. To vím.“ Karel popadl již připravený lektvar, naskočil zcela nahý bez ničeho na kůně a zařval: „Král je mrkev…“                    Dlouhé ticho                       „Ať žije král!!!“ Dědeček ve vestě ze želví kůže si sám pro sebe zamumlal: „Hlavně, že to není Sparta!“ A upadl mu štyrinx. Jakmile kůně zachrochtalo, přehodili se všechny šestery dimenze a nastala slunečná noc.

Okolo Karla vystouply lány kožených trav a hned věděl, kde je.

Zahlédl skříň.

Která se krok-sun-krok plížila za generálem Bolerem a zvracela trojúhelníky a likvidace, které měla k masoobědu. Generál děl: „Tak tožs tu ty, zelenodřevěný prasynu.“ Zahýkal jak vylitá hyena a pokračoval: „Ale všechny trumfy v Jarkovi Nohavici mám on.“ V tu ránu skříň vyzvrátila princeznu, tucet paroží a nahé Ježíšovo nemluvně. Tak byla znechucena. Karel dostál svému jménu a zahoukal jak Oktávka po čtrnácti pivech. V tu ránu se generál Iljič (teď už Piótr), Bolero proměnil na dědka Páráka stavícího Madonna-Show. Chcal a sral přitom hrůzou a řval: „Damašek!“ S náznakem červeno-hnědého vína. Na vteřinu a půl hodiny přesně explo-implodoval a zbyl po něm dinosauří karbanátek s IQ velmi moudré skořice.

Princezna byla zachráněna,……… Dokud do ní nenarazil Sputnik…

Konec

– Lumík

Jak fotit svatby

Středa, Srpen 28th, 2013

enhanced-buzz-30644-1363959591-1

http://www.buzzfeed.com/lukelewis/32-tips-for-taking-the-perfect-wedding-photo

Pilotní díl nového seriálu na TV Lysergic

Čtvrtek, Leden 10th, 2013

V dalším díle prý uvidíme, jak to s tím Vesmírem vlastně dopadlo.

Studnice krásy

Úterý, Červen 19th, 2012

Vřele doporučuji pročíst si „Recenze a hodnocení“ k tomuto 250ml krému za výhodnou cenu 27 500 Kč.

Například:

Nedávno jsem při pohledu do zrcadla zjistila, že jsem strašně hnusná a tupá blondýna. A protože jsem navíc pěkně zazobaná svině, koupila jsem si tento drahocenný krém. Natřela jsem s ním svou pokožku, svraštělou po stovkách návštěv solária, namazala jsem jím i své uši se zlatými náušnicemi, dokonce i své pečlivě melírované vlasy. Koukám znova do zrcadla a vidím tu samou zbytečnou ženu, jen strašně mastnou, co mám dělat?!

Krásná Leknína

Pondělí, Květen 21st, 2012

Leknína žila sama v domečku na kopci, mezi třešněmi a daleko od záplavové oblasti. Byla krásná, inteligentní, smělá, usměvavá a měla prsa velikosti D+. “Tu si vezmeš!” oznámila mi jednoho dne maminka a plácla mě povzbudivě do ramene. Mrkl jsem. “Nu co!” pokračovala máti, když z mého vysunutého spodního pysku vytušila pochyby. “Máš možná uši na zátylku — a o pár decimetrů delší jazyk, než bys užil — ale furt jsi relativně bystrý hoch!” Ukázal jsem si smutně na obličej, který podle našeho rodinného doktora trochu připomíná oholenou buldočí prdel. Matinka jen mávla rukou. “Co tě nemá! Ženské na tyhle věci tolik nehledí. Důležité je, že jsi hodný a je na tebe spoleh.” V tu chvíli vešel do místnosti můj otec, James Dean, odložil whisku na stůl a dal mi po držce.

Probudil jsem se přehozený matce přes rameno. Když si všimla mého tázavého hučení, postavila mě nohama na zem, vzala mi hlavu do dlaní a zblízka se jala vysvětlovat. “Synu, jdeme ke kadeřníkovi, trochu ti sčísnout ofinu, ať uděláš na Leknínu dojem. Koukej, už jsme skoro tam!” Kadeřnictví “U Oskara” byl bývalý uhelný důl. Ve dveřích nás vítal sám Oskar, homosexuální horník, s nůžkami a plechovkou tužidla. “No to je dost že se ukážeš, ty uličnice jedna!” mávl rukou směrem k matčině úsměvu. Pak teatrálně spojil ruce v dvojitou pěst a zatímco si s profesionálním zaujetím prohlížel moje stočené vlasy, přiložil si sepjaté ruce k nosu. “A toto musí být Čepel, tvůj dementní syn!”

Netrvalo to ani slabou hodinku a Oskar našel vlasové kořínky. Příroda mi je chytře schovala do nosu, jak jsem se ten den poprvé dozvěděl. Všeobecné nadšení však opadlo, když Oskar zjistil, že jde o jeden jediný, 6 metrů dlouhý vlas.

Dobré ráno, Čepeli,” vzbudila mě následující den matička. “Co dělá účes?” Sáhl jsem si na temeno a ke svému uklidnění nahmatal onu vlasovou skulpturu, kterou předchozí den v potu tváře vytvořil Oskar s pomocí jednoho šestimetrového vlasu, asi dvanácti kosmetických přípravků, a kovadliny. “Moc pěkné,” zhodnotila matka. “Myslím, že jsi připravený na námluvy. Tady máš kytici, tady ferero rošé, a hupky dupky za Leknínou!” Myslel jsem, že se v matčině nakřáplém hlase a vlhkém pohledu zračí dojetí, ale ve skutečnosti šlo jen o alergii na Taft.

Výstup na Leknínin kopeček byl jedním s nejtěžších v mém životě. Zmýtán pochybami, musel jsem zároveň vážit každý krok, abych si prudkým pohybem nezfoukl vlasovou skulpturu z hlavy – to vše se třemi kilogramy ferera rošé na zádech a v poledním slunci. Vchod do Lekníniny zahrady byl otevřený, a zpoza živého plotu zvonil dívčí smích. “Haha ha!” řekl jsem hlubokým hlasem směrem k plotu, ale bez odpovědi. Vešel jsem tedy otevřenými dvířky. Leknína a její podobně krásná sestra Ostružina právě hrály badminton. V chladivé rose zeleného trávníku běhaly boské a spoře oděné. Slunce hladilo jejich zlaté vlasy, jakoby se smálo společně s nimi.

O to radikálnější byla pak změna nálady, když jsem do obrázku vstoupil já. Ostružina se v podstatě okamžitě pozvracela a Leknínin roztomilý smích přešel v hluboký, dlouhý, animální řev. Snažil jsem se fiasko zmírnit fererem, ale roztečená hnědost čokolády z batohu nepřipravené oči dívek zaskočila. “Strč si to smrduté hovno do prdele!” řvala na mě Leknína se slzami hněvu v očích. Můj následný omluvný úsměv jen vyvolal další várku dávivých reflexů u zesláblé Ostružiny, která se již sesunula na všechny čtyři. Notně nasraná Leknína se pokusila vzpamatovat Ostružinu nakopnutím do řiti, ale uklouzla na rose a zlomila si obě nohy a lícní kost.

(Za bohatou inspiraci k této povídce děkuji Jarkovi, Ondrovi a panu Balantýnovi.)

2 důvody, proč nejezdím autem

Neděle, Říjen 9th, 2011

Důvod č. 1:

Důvod č. 2:

Ženitba

Úterý, Srpen 30th, 2011

Nápad

 

Nad mým pravidelným – pátečním – kakaem mě napadla úžasná věc. Ožením se! Zařval jsem radostí nad vlastní genialitou a běžel jsem tu radostnou novinu sdělit své dlouholeté přítelkyni Marcele, která měla touto dobou vyfárat z dolu na rtuť „Komsomolec“. Když mě spatřila, jak k ní rozjařeně běžím a mávám u toho rukama, unaveně se na mě usmála a nenápadným a ladným pohybem – tak jak to umí jenom ženy – si zahladila svou trojitou kýlu. Vhrl jsem se do její osvalené náruče a rozčileně koktal: “Zítra, zítra vole, ty – moje žena, já – tvůj muž a pán, co ty na to?“

Marcela si mozolnatou dlaní smetla kus čediče z obočí, zatímco druhou mě stále držela: „Úžasný nápad, Felixi“ – tak se totiž jmenuju – „budeme mít veselku a já poprvé v životě uvidím bílou barvu!“ a vlepila mi takovou pusu, že mi vypadla jednička vpravo nahoře.

„Ok, lásko. Domluveno – na zítra zamluvím katedrálu sv. Víta, oddávat nás bude asi nějakej Duka…“ a poplácal jsem jí po hřbetě „…teď už mě pusť, Marci. Za chvíli mi začínají Simpsonovi!“.

Odešel jsem, ale v zádech jsem cítil Marcelin hřejivý, láskyplný pohled, kterým mě vyprovázela dokud jsem jí nezmizel za zatáčkou. Potom hlasitě vzdychla a vstoupila to výtahové klece – musí do zítřka vyfárat 14 tun rtuti, aby ji předák Lamželezo pustil na její Velký den.

 

 Svatba I.

 

Před katedrálou to vřelo; svatba naplánovaná před tou naší se totiž neodehrávala podle očekávaného scénáře. Ženich – spoutaný řetězy, s roubíkem v ústech a 15 mg morphia v krevním oběhu – totiž kladl stále překvapivý odpor. 5 statných nevěstiných příbuzných ho vleklo k oltáři a zezadu je jistil tchán s obouručním palcátem. Arcibiskup v neprůstřelné vestě chvatně odmumlal proslov (pochytil jsem akorát úryvek: „Fimimi, mimimi, lilili, dostaňte mě – prosím – odsuď!!!“) a pak náhle zařval: „Jo vole, nebo ne? Řekni! Honem!!“ Ženichův budoucí švagr mu sňal roubík a muž s krvavou pěnou u úst zařval: „Nikdy! To raději chcípnu!“

V sále to zlověstně zašumělo a ozvala se varovná střelba z brokovnic. Ženichovi strachy šílení příbuzní, se začali polohlasně modlit ve své kleci. Arcibiskup však byl ostřílený svatební harcovník: „Áááá, pán je z Ugandy! Naštěstí umím výborně Africky, takže to přeložím pro ostatní svatebčany. Tento pán řekl „Ano, jasně, určitě a na 100% souhlas. Nikdo mi to nemůže rozmluvit. Howgh!“. Co říká nevěsta?“ a otočil se na neandrtálsky vyhlížející, dvoumetrovou obryni po ženichově boku. „Uráááááá!!“, zařval troglodyt, až se mu rozvlnil knír. „Prohlašuji vás tedy za muže a ženu, můžete se políbit“, načež ukousla nevěsta ženichovi pravou ruku. Ženichův rodící se výkřik zadusil již v zárodku tchánův palcát.

 

 Svatba II.

 

Po tomto zážitku mé prvotní nadšení lehce opadlo. Další ranou pak bylo, když jsem spatřil svou nevěstu. Vždy jsem preferoval statnější ženy, ale poté co jsem poprvé v životě uviděl Marcelu umytou a v šatech bez ramínek, už jsem se vyloženě mračil – jak jsem si toho jenom mohl nevšimnout? Její tělo bylo tvořeno pletenci svalů, které se jí při chůzi převalovaly tak mocně, že tvořily malá, lokální tornáda. Její pracky (jak jinak je taky nazvat?) vypadaly jako lopaty od bagru a periferně jsem zahlédl, že v mozolu u jejího prostředníčku si vyhloubila hnízdo datlí rodina. Mrzelo mě, že jí zklamu, ale nešlo to jinak.

Lásko, svatba se ruší, promiň. Co bude dneska k večeři?“

Marcela na mě hleděla s podivným výrazem ve tváři. Hluboce a pomalu dýchala, hleděla mi do očí a střídavě zatínala a povolovala pěsti (což odneslo několik Japonských turistů, které to odneslo).

„Hele, vím že ses na to těšila, ale vždycky nemůže být po tvým. A teď šup domů ke sporáku. Za chvíli ti začíná další směna a já chci svůj Cocq au Vin! A taky budou Simpsonovi.“

„Bože já kráva, co jsem si myslela!“ zabučela najednou překvapivě Marcela. „Dřu na toho blbce 28 dní v měsíci,  spím 7 minut denně, doluju rtuť vlastníma rukama a ústy, snáším rány Lamželezova biče a tohle mám za to všechno?!

 

-Vytušil jsem rodící se průser

 

„Hahaha, jsem to ale veselá kopa! Samozřejmě jsem žertoval! Dej mi rámě, miláčku, ať už jsme konečně svoji!“ a jazykem jsem si přičísl pěšinku, čímž jsem Marcelu před lety okouzlil.

„Hovno, vole. Teď něco uvidíš!“ zařvala moje snoubenka a mrštila mnou na oltář. Dopadl jsem na již notně apatického Duku a společně jsme sledovali Marcelino běsnění v církevním svatostánku. Systematicky popadala mé příbuzné za různé části těla a prohazovala je vitrážovanými okny na nádvoří, k nohám překvapených ruských turistů. „Průseroj!“ hulákali podsadití mužici a schovávali se svým ženám pod sukně.

Naštěstí znal Arcibiskup tajný nouzový východ schovaný pod oltářem, který nám pravděpodobně zachránil život. Bylo mi jasné, že domů se už vrátit nemůžu. Jistě tam bude čekat Marcela s bazukou namířenou na vchodové dveře. Uprchl jsem tedy do Jižní Koreje, kde se od té doby živím opakováním slova „Závoj“. V novinách jsem se po létech dočetl, že Marcela si vzala za muže svého krutého dozorce Lamželeza a má s ním 15 dětí. Nedávno si otevřeli vlastní lom na dinosauří kosti, prý někde u Náchoda…

Dostihy!

Pátek, Srpen 12th, 2011