Kámoši
Úterý, Červen 15th, 2010Rád vzpomínám na skvělou partu, kterou jsme měli na střední škole. „Správná pětka“ nám říkali (občas taky „Piče“ a nebo taky „Lepra“). Holkám se podlamovala kolena, je co jsme zderivovali funkci o 17 neznámých, během přestávek jsme jen tak – z nudy – hackovali stránky jako Google nebo NASA (naším nejoblíbenějším kouskem bylo vypnutí kyslíku na stanici ISS a jeho nahrazení dechovkovými chorály ve Finštině) a našim spolužákům jsme na požádání (a někdy i bez…) pomocí sofistikovaných výpočetních modelů předpovídali jejich smrt s přesností +/- 3 minuty.
Toto je po hříchu naše jediná společná fotka (i když každý z nás by jich byl schopen tisíce vygenerovat pomocí mozkové sondy, kterou jsme vynalezli pod lavicí v hodině rodinné výchovy). Zleva jsme na ní; Lebeda, Abeceda, Klk, Béla Bugár a já – Osten. Užívali jsme si mládí a života, bezstarostně jsme integrovali nekonečno a vytvářeli 3D modely spolužaččiných těl natřených medem (mnohem lepší než ve skutečnosti, samozřejmě). Žádný firewall pro nás nebyl překážkou a každá sebemocnější rovnice se nakonec musela sklonit pod palbou našich algoritmů. Naše sláva rostla s drtivými vítězstvími na všech myslitelných Olympiádách (Matematická, Fyzikální, Mravenčí, Chorošová…) a headhunteři předních světových korporací nám zuřivě mávali miliónovými kontrakty před brýlema. To ale nebylo nic pro nás – my se chtěli bavit a radovat se ze života. Zkonstruovali jsme kyborgy, kteří vypadali úplně jako my a mohli za nás chodit do školy, pokud jsme zrovna chtěli dělat pokusy s antihmotou a Klka na zahradě. Založili jsme tajnou kolonii robotů a inteligentního hmyzu (vyšlechtěného Lebedou) na odvrácené straně měsíce, jejímž jediným účelem bylo vytvoření 150 km dlouhého nápisu nápisu: „Franta Paroubek má malýho ptáka!“. U Bély v pokojíku jsme měli zkonstruovaný miniaturní termojaderný reaktor propojený s výkonným turbolaserem (150x rychlost světla – tu se nám podařilo překonat ve druháku) na střeše, s jehož pomocí jsme komunikovali se třemi mimozemskými civilizacemi a pomáhali tak udržovat intergalaktický mír. Každá pohádka však jednou musí skončit.
Odmaturovali jsme (všichni za 30 z celkových 30 předmětů) a rozprchli se všemi směry. Já jsem se brzy oženil – vzal jsem si MISS Universe 2009 – a měl jsem s ní 3 děti (všechny krásné, inteligentní a prakticky nesmrtelné). Vydělával jsem milión dolarů denně a patřila mi skoro celá Litva. Idylka, řeknete si…
Vše se začalo srát 15. května 2135 – vypadal jsem prakticky pořád stejně (kultivoval jsem si v hydroponických nádržích na půdě stále nová a nová těla a střídal je co 30 let) a užíval si co to jen šlo. Ten osudný den zazvonil u našich dveří cizinec. Hned při prvním pohledu jsem si uvědomil, že mi na něm něco nesedí;
1. Přijel na kole značky „Fousek“
2. Na sobě měl neoprén a přes něj svetr se třemi psy (!)
3. Neměl žádné zuby
4. Nebyl vůbec vidět
Poprvé v životě jsem pocítil nejistotu. Pokusil jsem se navázat telepatické spojení s mými přáteli (to jsme pro jistotu vytvořili na maturitním plese a doteď jsme ho neaktivovali), ale na druhém konci se mi nikdo neozval – to znamenalo že byli buď mrtví, nebo zrovna vytvářeli jahodové pyré z žuly.
“Přejete si?“ začal jsem nervózně.
„Hmm… hmmm…“ na to tajemný neznámý.
„Hm?!“ začal jsem se potit a nenápadně jsem aktivoval atomový phaser, co nosívám v kapse.
„Hmnm… Nevíte, kde se dá sehnat nejlepší Drhák?“ vypadlo z něj konečně.
„Cože? Drhák?“ a vyslal jsem okamžitý telepatický požadavek na klíčové slovo „Drhák“ do všech informačních dabazí v okruhu 1000 světelných let. Po dvou hodinách nervozního čekání se mi dostalo neblaze tušené odpovědi – Shoda vyhledávání: 1 — file: Drhák.pdf. V něm pouze tato věta: „Nebuď takovej Tartan a podej mi Saharu, ok?!“ Prakticky hned vzápětí mi vybuchla hlava.

Kdo by neznal Josefa Medoka! To je ten kryšpín z Úřadu pro dvojnásobný smutek, kterého občas vídáte, jak v nějakém diskuzním pořadu tiše pojídá řízky z alobalu. Nedávno byl i u Krause v Uvolněte se prosím, ale nikdo ho nepoznal, protože si zapomněl řízky a mluvil. Nikdo přesně neví, co říkal, protože při tom Kraus překvapením celou dobu histericky ječel.


Všichni moc dobře víme, že žijeme v jednom z nejstrašnějších období v historii lidstva vůbec, protože:
Mravenčí bolest v zápěstí
Vorvaní rýma
Gazelí alzheimer
U Medvídků odbočí ze Spálené na Národní třídu. V tom ho zaráží hlasitý Němec. Vypadá jako každý jiný Němec, asi takto:


