Důvod č. 1:

Důvod č. 2:

Nápad

Nad mým pravidelným – pátečním – kakaem mě napadla úžasná věc. Ožením se! Zařval jsem radostí nad vlastní genialitou a běžel jsem tu radostnou novinu sdělit své dlouholeté přítelkyni Marcele, která měla touto dobou vyfárat z dolu na rtuť „Komsomolec“. Když mě spatřila, jak k ní rozjařeně běžím a mávám u toho rukama, unaveně se na mě usmála a nenápadným a ladným pohybem – tak jak to umí jenom ženy – si zahladila svou trojitou kýlu. Vhrl jsem se do její osvalené náruče a rozčileně koktal: “Zítra, zítra vole, ty – moje žena, já – tvůj muž a pán, co ty na to?“

Marcela si mozolnatou dlaní smetla kus čediče z obočí, zatímco druhou mě stále držela: „Úžasný nápad, Felixi“ – tak se totiž jmenuju – „budeme mít veselku a já poprvé v životě uvidím bílou barvu!“ a vlepila mi takovou pusu, že mi vypadla jednička vpravo nahoře.

„Ok, lásko. Domluveno – na zítra zamluvím katedrálu sv. Víta, oddávat nás bude asi nějakej Duka…“ a poplácal jsem jí po hřbetě „…teď už mě pusť, Marci. Za chvíli mi začínají Simpsonovi!“.

Odešel jsem, ale v zádech jsem cítil Marcelin hřejivý, láskyplný pohled, kterým mě vyprovázela dokud jsem jí nezmizel za zatáčkou. Potom hlasitě vzdychla a vstoupila to výtahové klece – musí do zítřka vyfárat 14 tun rtuti, aby ji předák Lamželezo pustil na její Velký den.

 Svatba I.

Před katedrálou to vřelo; svatba naplánovaná před tou naší se totiž neodehrávala podle očekávaného scénáře. Ženich – spoutaný řetězy, s roubíkem v ústech a 15 mg morphia v krevním oběhu – totiž kladl stále překvapivý odpor. 5 statných nevěstiných příbuzných ho vleklo k oltáři a zezadu je jistil tchán s obouručním palcátem. Arcibiskup v neprůstřelné vestě chvatně odmumlal proslov (pochytil jsem akorát úryvek: „Fimimi, mimimi, lilili, dostaňte mě – prosím – odsuď!!!“) a pak náhle zařval: „Jo vole, nebo ne? Řekni! Honem!!“ Ženichův budoucí švagr mu sňal roubík a muž s krvavou pěnou u úst zařval: „Nikdy! To raději chcípnu!“

V sále to zlověstně zašumělo a ozvala se varovná střelba z brokovnic. Ženichovi strachy šílení příbuzní, se začali polohlasně modlit ve své kleci. Arcibiskup však byl ostřílený svatební harcovník: „Áááá, pán je z Ugandy! Naštěstí umím výborně Africky, takže to přeložím pro ostatní svatebčany. Tento pán řekl „Ano, jasně, určitě a na 100% souhlas. Nikdo mi to nemůže rozmluvit. Howgh!“. Co říká nevěsta?“ a otočil se na neandrtálsky vyhlížející, dvoumetrovou obryni po ženichově boku. „Uráááááá!!“, zařval troglodyt, až se mu rozvlnil knír. „Prohlašuji vás tedy za muže a ženu, můžete se políbit“, načež ukousla nevěsta ženichovi pravou ruku. Ženichův rodící se výkřik zadusil již v zárodku tchánův palcát.

 Svatba II.

Po tomto zážitku mé prvotní nadšení lehce opadlo. Další ranou pak bylo, když jsem spatřil svou nevěstu. Vždy jsem preferoval statnější ženy, ale poté co jsem poprvé v životě uviděl Marcelu umytou a v šatech bez ramínek, už jsem se vyloženě mračil – jak jsem si toho jenom mohl nevšimnout? Její tělo bylo tvořeno pletenci svalů, které se jí při chůzi převalovaly tak mocně, že tvořily malá, lokální tornáda. Její pracky (jak jinak je taky nazvat?) vypadaly jako lopaty od bagru a periferně jsem zahlédl, že v mozolu u jejího prostředníčku si vyhloubila hnízdo datlí rodina. Mrzelo mě, že jí zklamu, ale nešlo to jinak.

„Lásko, svatba se ruší, promiň. Co bude dneska k večeři?“

Marcela na mě hleděla s podivným výrazem ve tváři. Hluboce a pomalu dýchala, hleděla mi do očí a střídavě zatínala a povolovala pěsti (což odneslo několik Japonských turistů, které to odneslo).

„Hele, vím že ses na to těšila, ale vždycky nemůže být po tvým. A teď šup domů ke sporáku. Za chvíli ti začíná další směna a já chci svůj Cocq au Vin! A taky budou Simpsonovi.“

„Bože já kráva, co jsem si myslela!“ zabučela najednou překvapivě Marcela. „Dřu na toho blbce 28 dní v měsíci,  spím 7 minut denně, doluju rtuť vlastníma rukama a ústy, snáším rány Lamželezova biče a tohle mám za to všechno?!

-Vytušil jsem rodící se průser-

„Hahaha, jsem to ale veselá kopa! Samozřejmě jsem žertoval! Dej mi rámě, miláčku, ať už jsme konečně svoji!“ a jazykem jsem si přičísl pěšinku, čímž jsem Marcelu před lety okouzlil.

„Hovno, vole. Teď něco uvidíš!“ zařvala moje snoubenka a mrštila mnou na oltář. Dopadl jsem na již notně apatického Duku a společně jsme sledovali Marcelino běsnění v církevním svatostánku. Systematicky popadala mé příbuzné za různé části těla a prohazovala je vitrážovanými okny na nádvoří, k nohám překvapených ruských turistů. „Průseroj!“ hulákali podsadití mužici a schovávali se svým ženám pod sukně.

Naštěstí znal Arcibiskup tajný nouzový východ schovaný pod oltářem, který nám pravděpodobně zachránil život. Bylo mi jasné, že domů se už vrátit nemůžu. Jistě tam bude čekat Marcela s bazukou namířenou na vchodové dveře. Uprchl jsem tedy do Jižní Koreje, kde se od té doby živím opakováním slova „Závoj“. V novinách jsem se po létech dočetl, že Marcela si vzala za muže svého krutého dozorce Lamželeza a má s ním 15 dětí. Nedávno si otevřeli vlastní lom na dinosauří kosti, prý někde u Náchoda…

Vše se událo v prosinci 2010. Chystal jsem se zrovna vyhodit sadu nafukovacích zvířat do popelnice (nesplnila to, co jsem od ní očekával – zlepšení zraku na úroveň jestřába a večeři při svíčkách se Sarah Palinovou), když tu jsem narazil na podivného tvora. Byl asi metr vysoký, po celém těle osrstěný a bylo na něm něco, co mi říkalo: „Utíkej, jako jsi ještě nikdy neutíkal!“. Nenápadně jsem tedy odjistil atomovou nálož, kterou mám implantovanou v gumě od slipů – „Živého mě nedostaneš, potvoro!“

K mému překvapení na mě tvor promluvil: „Dobrý den, jmenuji se Kolektivní Smlouva a pocházím z Lanškrouna“. Krve by se ve mně nedořezal, stál jsem jako opařený, neschopný pohybu. “…před několika lety mi vyhřezla ploténka a já jsem se jí pokusil nahradit dveřní zárubní…“ Nad pravým ramenem se zhmotnila moje miniaturní kopie v hedvábné myslivecké kamizole s  krajkami, chytla mě za límec a řvala mi do obličeje: „Vole na co ještě čekáš? Za chvíli se tady začne zabíjet! Zachraň svůj bídný život!“. Kreaturka ale stále mlela svou: „Občas cítím podivné šimrání tady na té bonsaji, co mi roste z hlavy…“ a ukázala si pařátkem na hlavu kde sice žádná bonsaj nebyla, zato na ní seděla královna Alžběta s výrazem, který tady raději nebudu popisovat.

Najednou nastalo ticho. Já i příšerka jsme se dívali na sebe, do země, občas někdo hlasitě vzdychl nebo si potichu odkašlal. To trvalo několik dní. Královna mezitím někam odešla a už se nevrátila.

Nejednou, aniž bych to plánoval, povídám: „Kafe?“ Tvor, zaskočený mým nenadálým útokem vyhrkne: „Proč ne, že :)?“ Strašná chyba – smajlík v přímé řeči ukázal na jeho slabé místo. Z nosu jsem briskně vytáhnul kofeinové nunčaky, a mlátil jsem s nimi potvoru po hřbetě co se do ní vešlo. Kolektivní Smlouva vzala nohy na ramena, díky čemuž začala metat podivné kozelce. Naposledy se na mě smutně podívala a pak za hlasitého výbuchu zmizela v dimenzi „Pičovina na n-tou“

To jsem si takhle šel po nábřeží, tam jak prodávají párky v rohlíku, a najednou zničehonic: Hitler. A já pám: „Co je, jako?“ A Hitler se nonšalantně opře o zelené zábradlí, našpulí pusu a říká: „ahoj-já-jsem-hitler. Nechceš pusu?“

A já prej: „Ne.“ Hitler se narovná a zadívá se na mě zpříma. „No nechápu, no.“ Pak trochu odejde a vyhrabe z brašny relaxační cédéčko „Óm 2″. Vrátí se ke mě, chvíli jakože nic a pak najednou: narve mi cédéčko do držky a řve u toho sprosťárny. Trochu se divím. Chce se mi taky řvát, ale nechci rušit pana Jelitníka, který hned vedle kouká na holubí hokej. Hitler se mezitím zklidní, vytáhne ručník a začne si utírat zpocené čelo. Řikám: „Už dobrý?“ A on jako že jo.

Jenže v tu ránu přijde od stánku s hot dogama Štalin, vytáhne z vesty obušek a najednou je všude kolem komunismus a já žeru písek.

Následující povídka je sponzorována pleší na levé polovině mého nosu.

Před kavárnou stojí Ondřej Jičp („J-I-Č-P„) a pozorně si počítá zuby. „A dfafet dfa. A dfafet fři,“ oznamuje s prstem v ústech, zatímco jeho kamarád Radioaktivní Gorila se snaží sehnat taxíka. Bohužel pro oba, představa Radioaktivního Gorily o shánění taxíka spočívá v nervózním se kousání do zápěstí a občasném vycenění zubů na náhodné kolemjdoucí. Taxikáři tyto náznaky nechápou jako impuls k zastavení, ale naopak jako poměrně jasnou výzvu k šlápnutí na plyn a odjezd za hranice města, kde následně stráví zbytek noci dávením kindervajíčka, který do sebe v průběhu celé akce nervózně napchali i s integrovanou hračkou a alobalem.

„Ježišmarjá už zmizte!“ řve z okna kavárník. Pak vzdychne, zadívá se na svoji zkrvavenou pěst a tiše dodá: „Nebo dostanete po držce.“ Ticho. „Vy hovada.“

„Flemf?“ zeptá se Radioaktivní Gorila, vzápětí se ale opraví a řekne: „Mlau?“ Chvíli je ticho. „Tfifet pfet!“ zajiskří oči Ondřejovi a zdvihne svůj oslintaný ukazovák směrem ke hvězdám. Ani si neuvědomuje, jak prozřetelné jeho gesto je, a jak velký význam hraje směr ožužlaného prstu v tomto příběhu. Hvězdy ale zatím mlčí, a tak Onřej Jičp přechází k boku Radioaktivního Gorily, bere jej za rameno a snaží se Gorilu odtáhnout zpátky do kavárny.

„Vole opovaž se, vole!“ skanduje kavárník, ohánějíc se smotanou palačinkou. Když si uvědomí, že se na něj Ondřej Jičp ani Radioaktivní Gorila nedívají, zklamaně dodá: „Nebo dostaneš po držce.“

Ticho.

Radioaktivní Gorila je úplně v prdeli. Místo cenění zubů se teď snaží rukama zachytit svoje oční paprsky (které samozřejmě neexistují) a zasadit je do země jako jakási malá mementa interdruhového šílenství. „Jaml!“ klátí jazykem směrem k půdě, kterou zároveň rozkypřuje vlastními prsty. „Jaml-lec,“ upřesní. V tom si všímá ruky Ondřeje Jičpa, která už mu delší dobu lomcuje s ramenem. S otázkou vetknutou v obočí se na Ondřeje koukne a sroluje ústa do miniaturní trubky.

Ondřej reaguje mlčením.

V tu chvíli se pár set kilometrů východně začíná bořit do vrchních vrstev stratosféry padající družice GoldStar. Její operátor se shodou okolností jmenuje Ondřej Jičp, ale není to ten stejný Jičp, který teď před kavárnou smutně kouká do ústní trubky svého kamaráda Radioaktivního Gorily. Je to jiný Jičp, a má problém, protože spí. Spí, a družice, se kterou má operovat, se řítí vrchní vrstvou atmosféry, a má namířeno přesně do míst, kde teď jeho jmenovec, Ondřej Jičp, pleská svého kamaráda Radioaktivního Gorilu přes našpulenou držku. Celá ta situace je o to víc matoucí, když si uvědomíme, že družici GoldStar se říká v intelektuálních kruzích „Radioaktivní Gorila“ (protože je poháněna malým atomovým reaktorem, a vypadá z dálky jako gorila), a kavárna, ze které teď kavárník smutně kouká na hvězdy, se jmenuje GoldStar.

„GoldStar“ je také první a poslední regulérní slovo, které ten večer vyjde z úst Radiaktivního Gorily, těsně před tím, než všech pět — Radioaktivní Gorila, Ondřej Jičp, kavárník, GoldStar a GoldStar — zmizí v záblesku neřízené nukleární reakce.

(klik pro větší)

Když se Jiří Emblém natáhl přes stůl a vlepil profesorovi facku, zvedlo to většinu hospody na nohy. „No to se přeci nemá!“ křičel plešatý hospodský a cpal se švestkovými knedlíky, které po jednom vytahoval z kapsy. Tohle dělal vždycky, když byl nervózní. A nervózní byl vždycky, když se schylovalo k bitce.

„Proč?“ zajímal se profesor, který před chvílí přišel a teprve dosedl. „Udělal jsem snad něco nekorektního nebo dokonce proti dobrým mravům?“

Lisk! Emblém tentokrát lištil dvěma rukama, z obou stran zároveň, což sice vypadalo dost divně, ale zato to byl efektivní způsob, jak někoho nasrat.

„Já ti dám ale do toho tvýho rypáku, ty učilištní čuráku!“ rozeřval se profesor. Dvojitý plesk mu mezitím vykouzlil červené párky na lících tam, kde přistály Emblémovy prsty. Pár lidí se uchechtlo, ale jak se brzy měli dozvědět, to od nich nebylo zrovna moudré. Profesor se na uchechtnuvší podíval a dobře si dotyčné zapamatoval na později.

Byl to totiž profesor zabíjení.

Postavil se na židli a svůj soustředěný zrak zafixoval na Jiřího Embléma. Ten mezitím začínal tušit, že je zle, protože způsob, kterým se profesor dostal z pohodlného sedu do strategické pozice nad hlavami všech v místnosti, nebyl z fyzikálního hlediska až tak úplně možný. „To je jedno,“ chlácholil se Emblém. „Stačí když uteču tadyhle okolo a pak se na pár desítek let uklidím třebas na Madagaskar.“

Jenže profesor měl s Emblémem jiné plány. Pomocí papírového ubrousku zmlátil osm skinheadů, kteří právě k vlastní smůle vyšli z pánských záchodků. Pak narazil na pípu nějakého chudáka, který si bláhově myslel, že když sedí ve vedlejším salónku, může si nenápadně olíznout hořčici z nosu a nic se mu nestane.

Teď měl tedy profesor na Embléma klid. Zbytek osazenstva hospody tiše seděl a snažil se vymyslet způsob, jak se teleportovat pomocí toho, co měli právě po ruce: kryglu, podtácku a – u těch šťastnějších – uschlé žvýkačky. Nějakým lidem u automatu na cigarety se skoro podařilo vytvořit improvizovaný stroj času, ale dostali se jenom 5 sekund do minulosti a navíc bez oblečení.

Profesor! Rozkročil se na stůl nad Emblémem a vytáhl ho jednou rukou do úrovně svých očí. „Můžete zkusit nezabíjet?“ otázal se s nesmělým úsměvem Emblém. „Přece jenom mám nějakou ženu a děti, například.“

Profesor zakroutil hlavou.

• Volnou rukou zašátral v betonové zdi za Emblémem a vytáhl asi třímetrovou sanitární trubici.
• Pomocí Embléma ji očistil od zbylé betonové suti.
• Očima si dobře změřil jak Embléma, tak nedaleké okno.
• Sroloval Embléma do jakési kompaktní lidské karimatky.
• Vyhodil srolovaného Embléma do vzduchu.
• Napřáhl se sanitární trubicí jako nějaký zkušený hráč baseballu.
• Když byl Emblém se svým strachem v očích v úrovni profesorových boků, trubice jej zasáhla s kinetickou energií Halleyovy komety.
• Emblém prolétl oknem jako mačeta marmeládou, prosvištěl náměstím plném ospalých turistů a vetknul sama sebe do bronzové prdele Josefa Jungmanna.

Profesor si oprášil ruce od železobetonu, lokl si piva a vyrazil kácet stromy holýma rukama.

Minulost zná spousty slavných fotek a záběrů, které oblétly svět. Zabití prezidenta Kennedyho v Dallasu, výbuch jaderné bomby v Hirošimě, znásilnění Jacka Cousteaua homosexuálním mrožem ve Středozmením moři… podobně mocný, dojemný a silný je i příbeh tohoto obrázku.

Šaolinský mistr Šeherez-Ád přijel do New Yorku předvést své mistrovské umění a pohovořit s diváky o porušování lidských práv v Tibetu. K této příležitosti pořadatel přislíbil připravit velkoplošné projekce na stadiónech pro desetitisíce lidí, učast prezidenta USA a několika pornohvězd. Jenomže Šeherez-Ád – důvěřivý mnich – si nezjistil všechny podrobnosti. Pořadatelem nebyl totiž nikdo jiný, než nechvalně známý Fondán Homol – známý recidivista a podvodník, mající na svědomí např. cedulku s nápisem „Mám neuvěřitelně malý penis a je mi to líto…“, kterou Čínský generální tajemník nosil celý týden připlou na zádech na valné hromadě OSN a krádež Arabského poloostrova, které si zpočátku nevšimli ani jeho obyvatelé…

Fondán měl s celou akcí jiné plány; jakmile dobrý mnich dorazil do USA nastal pro něj první šok, protože okamžitě zjistil, že není v USA ale v Brně (podle Onderkova Pyje, který právě odbíjel 11 hodin a kuličky z něj lítaly do všech stran). Místo limuzíny musel jet šalinou, kde ho okradli, pomazali povidlama a dali mu pokutu za nadměrné zavazadlo (vezl si sebou vlatní starožitnou skříň – viz. obrázek). Když konečně – notně rozladěn – dorazil na místo představení, stadión se samozřejmě taky nekonal (natož pornohvězdy). Zavedli ho do minisálu 6×6 metrů s jedním dosluhujícím dataprojektorem, bordelem na stole (včetně toaleťáku pro kočky) a židlemi ve stylu „podnikatelské baroko“. K pití byl na výběr sifon nebo čaj, k obědu chlebíčky z minulého týdne.

„Co to – d o p r d e l e – je?!“, rozeřval se Šeherez-Ád.

„Kde je Barack a Jenna Jameson?!“, ryčel původně pacifistický mnich na skoprnělé milovníky Tibetu (členové strany Zelených, vegetariáni a pár dredařů).

„Co je to tady kurva za díru a kde je ten hajz Fondán!!!“, mrsknul se skříní do kouta až to zadunělo.

„Ale mistře, vem si probiotickou tyčinku a pohovořme v míru a klidu“, chlácholil ho Martin Bursík a zapálil pro jistotu vonnou tyčinku „je od Vás, Mistře – z Tibetu!, chlubil se.

„Bože to jsou kokoti! Víte, že se to dělá s jačích sraček? A že to u nás slouží k odpuzování moskytů a himalájských lvů?“

V davu to nespokojeně zašumělo.

„Ať žije mistr Šeherez-Ád! Sláva mu!! Je připraveno slavnostní Fondue na Vaši počest, blahorodí!“ pokusila se zachránit celou situaci Kateřina Jacques.

„Ha, Fondán! Teď uvidíš ty zmrde! Dneska se bude zabíjet…“ zařval mistr nelidsky a vrhl se po Jacques. Její zkušenosti z bitky s policajtem jí proti šaolinskému mistrovi byly totálně k ničemu. Stejně tak i zbytku osazestva seance, které se v panice začalo drát pryč. Zamotávali se však do vlastních dredů a nadměrně volných, konopných svetrů. Mistr je tudíž snadno pochytal a pozabíjel. Potom sebral svou skříň a vyrazil směr Tibet, pevně rohodnutý, že už nikdy nebude nikam cestovat.

Mezitím si to Fondán Homol a Barack Obama rozdávali ve trojce s Jennou Jameson na stadionu New York Yankees před 60.000 lidmi a náramně se u toho bavili… Fondánovi už v hlavě zrál nový majstrštyk, za použití dvou sopek, 50 tun kukuřice a letky azbestových helikoptér. Jakmile budu mít k dispozici fotku, tak ji sem postnu.

A nebo myslíte, že to bylo celé jinak???

Když mě v životě omrzelo vymýšlet různé způsoby, jak pomocí banánu nehodit držku na ledu, opustil jsem zavedené místo ve firmě Banánex!, a.s., a začal se poohlížet po lepším. Jako první mě oslovil kamarád Jan Disko s pozicí ředitele továrny na nechtěné dárky k Vánocům.

„Vole,“ řval mi do telefonu, „ani nevíš, jakej je to teď byznys! Zrovna včera jsem prodal dva milióny ledničkových magnetů nějakému masérovi z Budapeště.“

„V Budapešti mají ledničky?“ otázal jsem se a nevěřícně zabodl svůj ukazováček na příslušné místo na mapě Evropy.

„Právě že ne!“ hýkal Jan se záchvěvem šílenství v hlase. „Vždyť tam žerou jenom papriku!“ Chvíli jsem čekal, jestli Disko svou myšlenku nerozvede, ale bylo slyšet jen praskání dřeva v krbu a nějaký ženský hlas volající: „Doprdele knižní záložky! Okamžitě haste ten požár!“

To je jedno, řekl jsem si v duchu, položil sluchátko a hledal dál. Cítil jsem, že moje poslání leží jinde.

* * * * * * * *

Po šesti letech bez práce mi došlo, že když Mohamed nemůže k hoře, musí hora k Mohamedovi. Vyčistil jsem si zuby, oblékl kamaše a vyšel z bytu.

Ze schodiště na mě skočil personalista Erik Radar a začal mi leštit obličej pracovní smlouvou. Řval: „Pilot formule jedna hajzle. Žádný požadavky na praxi. Sto vole tisíc měsíčně. Ženský. Chlast. Jednodenní pracovní pičo týden. Podepiš!“

Použil jsem judistický chvat „Tisíc motýlých křídel“ a zlomil Radarovi žebro o zábradlí. Nenechal se odbýt. „Manažer prodeje těžítek. Žádná odpovědnost. Třista tisíc měsíčně. Těžítka vole zdarma. Úplatky. Děvky. Nástup ihned. Ber!“

Judistický chvat „Křepelčí nostalgie“ Radara tentokrát umlčel.

Vyšel jsem před dům, zabočil do postranní ulice a začal zfleku pracovat jako kontrolor hustoty obočí. Ještě to dopoledne jsem získal dvoumilionovou státní zakázku na ohmatání obočního ochlupení Karla Schwarzenberga. Za týden jsem najal prvního zaměstnance. Koncem roku moje nadnárodní společnost koupila Asii.

A pak že v dnešní době nejsou možnosti!