Rád vzpomínám na skvělou partu, kterou jsme měli na střední škole. „Správná pětka“ nám říkali (občas taky „Piče“ a nebo taky „Lepra“). Holkám se podlamovala kolena, je co jsme zderivovali funkci o 17 neznámých, během přestávek jsme jen tak – z nudy – hackovali stránky jako Google nebo NASA (naším nejoblíbenějším kouskem bylo vypnutí kyslíku na stanici ISS a jeho nahrazení dechovkovými chorály ve Finštině) a našim spolužákům jsme na požádání (a někdy i bez…) pomocí sofistikovaných výpočetních modelů předpovídali jejich smrt s přesností +/- 3 minuty.

Toto je po hříchu naše jediná společná fotka (i když každý z nás by jich byl schopen tisíce vygenerovat pomocí mozkové sondy, kterou jsme vynalezli pod lavicí v hodině rodinné výchovy). Zleva jsme na ní; Lebeda, Abeceda, Klk, Béla Bugár a já – Osten. Užívali jsme si mládí a života, bezstarostně jsme integrovali nekonečno a vytvářeli 3D modely spolužaččiných těl natřených medem (mnohem lepší než ve skutečnosti, samozřejmě). Žádný firewall pro nás nebyl překážkou a každá sebemocnější rovnice se nakonec musela sklonit pod palbou našich algoritmů. Naše sláva rostla s drtivými vítězstvími na všech myslitelných Olympiádách (Matematická, Fyzikální, Mravenčí, Chorošová…) a headhunteři předních světových korporací nám zuřivě mávali miliónovými kontrakty před brýlema. To ale nebylo nic pro nás – my se chtěli bavit a radovat se ze života. Zkonstruovali jsme kyborgy, kteří vypadali úplně jako my a mohli za nás chodit do školy, pokud jsme zrovna chtěli dělat pokusy s antihmotou a Klka na zahradě. Založili jsme tajnou kolonii robotů a inteligentního hmyzu (vyšlechtěného Lebedou) na odvrácené straně měsíce, jejímž jediným účelem bylo vytvoření 150 km dlouhého nápisu nápisu: „Franta Paroubek má malýho ptáka!“. U Bély v pokojíku jsme měli zkonstruovaný miniaturní termojaderný reaktor propojený s výkonným turbolaserem (150x rychlost světla – tu se nám podařilo překonat ve druháku) na střeše, s jehož pomocí jsme komunikovali se třemi mimozemskými civilizacemi a pomáhali tak udržovat intergalaktický mír. Každá pohádka však jednou musí skončit.

Odmaturovali jsme (všichni za 30 z celkových 30 předmětů) a rozprchli se všemi směry. Já jsem se brzy oženil – vzal jsem si MISS Universe 2009 – a měl jsem s ní 3 děti (všechny krásné, inteligentní a prakticky nesmrtelné). Vydělával jsem milión dolarů denně a patřila mi skoro celá Litva. Idylka, řeknete si…

Vše se začalo srát 15. května 2135 – vypadal jsem prakticky pořád stejně (kultivoval jsem si v hydroponických nádržích na půdě stále nová a nová těla a střídal je co 30 let) a užíval si co to jen šlo. Ten osudný den zazvonil u našich dveří cizinec. Hned při prvním pohledu jsem si uvědomil, že mi na něm něco nesedí;

1. Přijel na kole značky „Fousek“

2. Na sobě měl neoprén a přes něj svetr se třemi psy (!)

3. Neměl žádné zuby

4. Nebyl vůbec vidět

Poprvé v životě jsem pocítil nejistotu. Pokusil jsem se navázat telepatické spojení s mými přáteli (to jsme pro jistotu vytvořili na maturitním plese a doteď jsme ho neaktivovali), ale na druhém konci se mi nikdo neozval – to znamenalo že byli buď mrtví, nebo zrovna vytvářeli jahodové pyré z žuly.

“Přejete si?“ začal jsem nervózně.

„Hmm… hmmm…“ na to tajemný neznámý.

„Hm?!“ začal jsem se potit a nenápadně jsem aktivoval atomový phaser, co nosívám v kapse.

„Hmnm… Nevíte, kde se dá sehnat nejlepší Drhák?“ vypadlo z něj konečně.

„Cože? Drhák?“ a vyslal jsem okamžitý telepatický požadavek na klíčové slovo „Drhák“ do všech informačních dabazí v okruhu 1000 světelných let. Po dvou hodinách nervozního čekání se mi dostalo neblaze tušené odpovědi – Shoda vyhledávání: 1 — file: Drhák.pdf. V něm pouze tato věta: „Nebuď takovej Tartan a podej mi Saharu, ok?!“ Prakticky hned vzápětí mi vybuchla hlava.

Josef Medok je můj kamarád. Vím to, protože ho znám od dětství. Jednou jsme se potkali na parkovišti a on na mě kývl. Chtěl jsem kývnutí ledabyle opětovat, ale štěstím se mi nahrnuly slzy do očí, zavrávoral jsem, spadl, a omylem jsem objal Josefovu nohu. Josef mě pak několikrát přátelsky šťouchl botou do obličeje a když jsem se jej pustil, odešel.

Dnes brzy ráno jsem si na Josefa Medoka opět vzpomněl. (Vzpomínám na něj ostatně každé ráno a většinou i celý zbytek dne.) Řekl jsem si, jestli mě ten kryšpín Medok náhodou nechce zase vidět. Přece jen, od našeho shledání na parkovišti už uběhl nejméně týden a skoro stejně tak dlouho jsem mu nenapsal žádnou SMS.

Bylo pět ráno, a bylo nutné učinit pár opatření, aby naše schůzka vyšla:

1. Objednal jsem telefonicky kytici s krásnou stříbrnou stuhou a věnováním: Myslím na tebe!
2. Vzal jsem ze sklepa lano, lopatu, nějaké kolíky, a nůžky na ostantý drát.
3. Vytáhl jsem plán Medokova domu a začal na něj kreslit směšné obrázky. Udělal jsem si při tom docela dobrou představu, kde bych chtěl tentokrát Josefa Medoka potkat: v jeho ložnici.
4. Pustil jsem si pár záznamů debat s Medokem a namaloval si při tom ústa propiskou.

***

Dostat se přes přes plot bylo tak jednoduché, že mi došlo, jak moc si Josef naše setkání přeje. Už běžím, zašeptal jsem směrem k severnímu oknu v druhém patře, za kterým teď Josef Medok pravděpodobně spinká. Je neděle, 7 ráno.

Chtěl jsem být při tom, když Josef dnes poprvé otevře oči, a tak jsem pro vstup do domu použil jižní verandu. Sklo, které jsem vyrazil kamenem obaleným v hadře, skoro neslyšně popadalo na rohožku s nápisem „Vítejte“. Málem jsem se opět rozplakal.

Schody do druhého patra ani dvěře od ložnice nevrzaly, a tak jsem teď seděl na dotek od spícího Josefa Medoka. „Jozífku,“ řekl jsem mu tiše do ucha.

Josef Medok se zprvu strašlivě lekl, ale podařilo se mi jej uklidnit lopatou.

***

„Ale jistěže si na mě pamatuješ,“ ujišťoval jsem Josefa. „Chodili jsme na stejnou základní školu! Už tehdy jsi byl premiant třídy a všichni věděli, že to někam dotáhneš!“ Nervózně jsem se zasmál. Josef něco řekl, a přestože mu přes roubík z prostěradla nebylo moc rozumnět, já věděl. „Tak vidíš, že si vzpomínáš,“ pohladil jsem jej po tváři.

***

Asi v deset nás přišli otravovat nějací frajeři od policie. Snažil jsem se jim z okna vysvětlit, že si s Josefem zrovna parádně povídáme, ale oni si nedali říct. Pořád na mě volali megafonem zrovna ve chvíli, kdy se mi Josef snažil něco naléhavého sdělit. Zmítal se v provazech a koulil očima. „Neslyším Josefa!“ řval jsem z okna. Ale nikdo už tam nebyl.

Šel jsem zablokovat dveře od pokoje, ale než jsem stačil posunout almaru byť jen o centimetr, někdo ke mě směrem od okna přiběhl a bacil mě obuškem po hlavě.

***

Byl to dlouhý den, ale celá ta práce stála za to. Josef Medok je zase v televizi, a to díky mě. Usmívá se do kamery a říká, že je v pořádku. Aby nebyl! Navíc mu to moc sluší. Dali mu krásné bílé objinadlo nad oko. Vypadá tak trochu jako princezna.

Otáčím se na palandě směrem ke zdi a představuji si, kde se asi s Josefem setkáme příště.

(Následující stať nám zaslal Jaromír Kýžený, člen legendárního spolku

Ano, již název napovídá, že děj tohoto příběhu se bude odehrávat v Japonsku, roku 2043. U Paruki Masakiho se muži cpali jahodovým pyré a ženy zdobené nalepovacími kníry jim otírali z čela pot, aby toho byli schopni spořádat co nejvíc. Do toho samozřejmě hrála hudba ve stylu reggae, která dokreslovala tu odpolední pohodu.

Tuto nádhernou atmosféru ovšem něco přerušilo a vlhký vzduch prostoupila vůně konečníků. Byl to Hiro Žito. Žito totiž do místnosti nevešel, nýbrž vtančil v balerínách, pevně přitažených ostnatým drátem k lýtkům čerstvě oholených nohou a vhodně oblečen ve tvídový oblek, decentně zdobený kožkou pásovce, který umocnil prožitek dané cituace. Všichni zúčastnění toto sledovali ve slepém úžasu a nezmohli se ani na slovo. Těchto okamžiků ovšem chytrý Žito využíval a přítomné vždy bleskurychle oloupil. Jeho umění tance bylo natolik výjimečné, že oloupení ještě dlouho vzpomínali na tyto chvíle a Žita ctnostně nazývali Zeus. Plné batohy trofejí, které si Žito odnášel ze svých akcí pak dlouho třídil a s nejmilejšími předměty se dokonce fotil. Je tedy možné sehnat fotografii, kde Zeus pózuje u pytle skořice, s obalem od sýrové bagety, s čelenkou z jitrnice, nebo s pneumatikou, zavěšenou na krku. Tyto snímky pak samozřejmě zpeněží a z toho pramení jeho tučný zisk.

Dnes se ovšem stalo něco nečekaného. Zeus opět plnil batoh suvenýry, které si pečlivě vybíral. Kupříkladu: sluneční brýle odlité z betonu, pouzdro na mátové cigarety, sýto z PVC, dokonce suspenzor, důmyslně zhotoven z hrudního koše páva, šestnáct kilogramů guano, nebo láhev kyseliny mléčné, běžně užívané při léčbě křivice. K tomu všemu ještě na odchodu přibalil beraní rouno, čepici s kšiltem z oceli, pixlu vazelíny, jezdecké boty, příčesek z gepardí kožky a kobylí jazyk, to snad jen tak pro štěstí a měl se k odchodu.

Jak nemilé bylo překavpení, když doma zjistil, že zapomněl vzít to nejcennější. Tubus z prasečího konečníku v pololesklém provedení, diagonálně zdobený rytinou čeledína, pojídajícího chléb a velmi vhodný k uskladnění korunovačních klenotů. To ne, to snad není možné, láteřil Žito a upadl do hluboké deprese. V hlavě mu řičelo, jako když drtíš hlavu mustanga mezi dvěma kameny a z hrdla se mu vydralo pouze slovo „pásovec“. Mezi dříve zcizenými předměty nalezl lahvičku s gorylímy feromony, jejíž obsah si natřel kolem řitního otvoru a vydal se na dlouhou pouť do deštných pralesů za poznáním něčeho nového a možná velmi příjemného.

Tak skončil příběh mocného loupežníka a nemocného tanečníka „Zeuse“ Hiro Žito s Hiroshimy.

V 17 letech onemocněla vzácnou chorobou – Elfo-kolonoskopií. Tedy chorobným nutkáním kreslit princezny jedoucí na bílých jednorožcích. Léčila se z toho dlouho (pomocí elektrošoků, somálských pirátů a virů prasečí chřipky) a nakonec úspěšně, bohužel pak trpěla trvalými následky – znalost Silmarillionu nazpaměť va 20. světových jazycích a nutkavým močením v tramvaji (největší problémy měla na zastávce Antonínská a Brno-Řečkovice). Leckdo by možná zahořkl nad těžkým osudem, ale Jelena byla bojovnice. Neúnavně navštěvovala všechny možné CONy (Pottercon – pro fandy Harryho Pottera, Mordorcon – sleva 20% na vyhlídkový let na Nazgúlovi, když se budete tvářit jako smutný idiot, BDSMcon – sem se Jelena dostala omylem a ona i její obouruční rotační sekera „Záblesk“ se hodně zapotily, než si prosekaly cestu k východu).  WoW hrála s ještě daleko větším zaujetím  – nyní měla 35 postav, všechny na levelu 7 miliard (maximum, do té doby než výjde nový patch: „Legie úděsného zla a terroru“, kde je výše max. levelu omezena na 18 triliónech). TV sérii StarGate měla tak v malíku, že i když se dívala na úplně nové díly, dokázala už podle úvodní znělky dopředu říct, o čem daný díl bude a co kdo bude říkat (jako ostatně většina příčetných obyvatel naší planety).

Pověstný kalich hořkosti však Jelena-Gulundriel ještě dopitý neměla. Po městě se totiž začaly objevovat podivné plakáty – „Gondor – poslední vzdor!, místo: Brno – BobyCentrum, Mordor STAGE = DJ Sven Väth, DJ Filiph, DJ Tolkien, DJ Nazgúl; Roklinka STAGE = DJ Unicorn, DJ Jerry, DJ Bobo + MC Eric…“ a nikdo z okruhu jejích akné trpících přátel netušil o co se jedná.

„WTF!!!“ ujelo jednomu z nich při bouřlivé internetové diskuzi, aby byl vzápětí okamžitě kicknut adminem – Gandalfem Šedým. „Co budeme dělat?“ „Je to CON, není to CON…?“ „Třeba tam bude Mitrilová burza!“, nesly se vzrušené debaty fórem dlouho do noci. Nakonec se komunita rozhodla, že pošle svého nejzkušenějšího člena na výzvědy a ten pak dá pomocí Facebooku v mobilu echo ostatním. Ti se pak, oblečení do brnění a pomalovaní bojovými barvami vřítí na scénu a zařvou „Sláva Gondoru a velekráli Aragornovi a taky trochu Viggovi Mortensenovi!!!“. Volba padla automaticky na Jelenu, která své fantasy vášni propadla natolik, že jí rostly špičaté uši a většinu lidí kolem sebe (včetně zoufalých rodičů) považovala za hnusné skřety nebo kusy vápence. Jelena se připravila na nejhorší – oblékla si tílko z Pravostříbra, na zápěstí si připnula čarovné náramky (jeden na neviditelnost, další na nesmrtelnost, nekonečno nábojů nebo tzv. „doubledamage“) a mohlo se vyrazit. Sekera jí přišla příliš nápadná, tak si vzala pouze dýku z dračího zubu, kterou si umně schovala v konečníku.

Hned při vstupu ji zarazilo oblečení ostatních – „Asi nová móda z dalekých elfích zemí“, napadlo ji. Kolem ní se to jenom hemžilo polonahými dívkami s dudlíky a batůžky, vyzáblými hochy v kovbojských kloboucích a svalnatci svlečenými do půl těla. Dobrá polovina z nich držela něco blikacího nebo svítícího a skoro všichni měli sluneční brýle, i když už byla noc. „Upíři?!“ blesklo jí hlavou. „Hloupost Jeleno-poleno, moc málo černé…“ ulevilo se jí vzápětí sebekriticky.

V tom začala hrát hudba. Musíme si uvědomit, že Jelena byla zvyklá do té doby poslouchat pouze Elfí kantáty a oratoria, doprovázené harfami a slavíky. V momentě, když se totálně sjetý Sven Väth poprvé opřel do mixáku si proto myslela, že na ně spadl meteorit a ona na místě umřela. Potom si ale všimla že ostatní na tu mordorskou hudbu „tancují“ a že se jim to asi i hodně líbí. Začala se jí zmocňovat panika. V ten moment spatřila že u blízkého stolku sedí skupina několika lidí a zbožně sledují bílý prášek se kterým si jeden z nich hraje a potichu u toho něco mumlá. „Kouzelný prach – vyvolám si démona a udělám pořádek!“, zaradovala se Jelena. Vrhla se na stůl, popadla prášek a začala jím házet po tancujících lidech kolem sebe a odříkávat magická zaříkávadla. „Co blbneš, vole?! To je kokeš za 10.000!!“ řvalo na ni zoufale osazenstvo stolu. Ale Jelena neviděla neslyšela. Vytrhla jedné nebohé smažce její svítící tyčinku, ukázala s ní na Svena Vätha, který i v rauši pomalu ale jistě začínal tušit průser a zvolala: „Rohanští jezdci, ke mě na pomoc pospěšte!“ a odeslala nouzovou hlášku na Facebook.

Nastala mela. Na scénu se vyřítilo 50 po zuby ozbrojených nerdů a mlátili kolem sebe hlava nehlava. Vyschízovaní tanečníci se dali na zběsilý úprk, ale u vchodu už na ně čekaly připravené balisty a hmoždíře. Sven si šňupl koňskou dávku a doufal že ho to zabije. Pořádek udělala až zásahová jednotka, která slanila ze střechy a házela kolem sebe gumovými granáty a bumerangy.

Jelena a její přátelé skončili ve vazbě a dobrá polovina partypeople v psychiatrické léčebně. Po propuštění smazala Jelena všechny WoW účty, spálila svou fantasy knihovnu a elfí oblečky rozdala bezdomovcům. Pak si našla kluka a v momentě, kdy jí chtěl dát první pusu mu do obličeje zařvala: „Trichloridbenzen!!!!“.

“Nma!” křikl Rogalo nasraně, a žvýkl. Kus řízku se osvobodil z koutku Rogalových úst, spadl deset centimetrů a obalený v slinách se zachytil na černých chlupech, které vylézaly Rogalovi zpoza nažloutlého vasila. Nějaká mucha to viděla ze své pozice v rohu místnosti a pozvracela si přední nohy hovnem, které snědla ve středu. Když to viděl pavouk, v jehož síti ta moucha vězela, zbledl jak stěna, opřel se jednou nohou o strop, a chvíli tak zůstal dýchat.

Jan Rogalo mezitím polkl, a měl tak volné hrdlo, aby mohl promluvit něco srozumitelného. Řekl: “Krávo otevř!” Zbytečně velký důraz na poslední písmeno měl za následek poprskanou ruku na dveřích. Rogalo ještě chvíli stál a nechával kapičky vlastních slin pomalu stékat po prstech a zkapávat na bosou nohu. Pak si odfrkl, sčísl si zbytek mastného účesu dozadu a odešel od dvěří směrem k televizi.

V ten moment se na okamžik stalo něco nádherného:

• Jak se Jan Rogalo otáčel směrem k televizi, spatřil koutkem oka patočku admirála, který právě odlétal z venkovního parapetu okna směrem za stěnu. Motýl hrál v raním světle všemi barvami.
• Vjem netrval více než zlomek vteřiny, a Rogalo jej viděl jen periferním viděním, přesto se pod tím mastným vasilem a mramorově bílou kůží něco zásadního pohlo.
• Rogalo se na ten jeden okamžik v jeho dlouhém, mizerném životě, cítil krásný. Opravdu krásný. Nádherný.
• Rogalův krok se změnil. Z tupého dusotu přešel v rámci půl vtěřiny v ladný výrazový tanec, který říká: “Podívejte se na mě.” A také říká: “Jsem krásný.” A dál: “Moje nohy jsou lucerny noci.”
• Rogalo se usmál a ukázal své malé, plakem obalené zuby světu. Tukové laloky, které tvořily jeho dvě líce, se posunuly směrem od sebe a nahoru, aby uvolnily prostor ještě širšímu úsměvu. Rogalovy oči zajiskřily slzou.
• Rogalo prudce vydechl. Na hrudi cítil něco, co ještě nikdy v životě: radost. Povznášející pocit štěstí. Jeho srdce se vznášelo v oblacích.
• Jsem krásný, řekl si Rogalo.
• “Jsem krásn..,” oznámil nahlas.

Poslední slabiku nedokončil. Staly s dvě věci zaráz. Pravé koleno neuneslo v složité situaci baletního kroku váhu svého majitele a vypovědělo službu. Žaludek, zaskočený nezvyklou lehkostí orgánů na ním, se poprvé po několika letech pozvracel. Slovo “krásný” výšlo z Rogala jako “krásnhrmlueé!”.

Nemusím snad popisovat, jak Jan Rogalo přepadl přes své tukem obalené koleno přímo do vlastních zvratků a co to udělalo s načnutým pavoukem na stěně.

1. takřka není možné sehnat kvalitní čokoládové sufflé,
2. každý den jsme stavěni před existenciální problémy, jako třeba zda si ve Starbucksu vybrat rebelské “frapučíno south americana” nebo raději zůstat u konformního skořicového latté,
3. a konečně: na rozdíl od všech ostatních etap lidské historie nás teď neustále zužují nějaké epidemie!

Není tomu tak dávno, co nás ohrožovala strašlivá ptačí chřipka. Ani jsme se nestihli vzpamatovat a už je tu prasečí chřipka. Co přijde dál, ptáte se?

Je evidentní, že každá správná epidemie pochází od nějakého zvířete. Já tvrdím, že prase a pták v kombinaci s chřipkou je ještě to nejmenší, co nám příroda mohla přichystat. Pojďme se teď podívat, jaké další hrozby nás v budoucnu mohou čekat, od těch nejméně závažných po ty potenciálně ohrožující veškerou lidskou civilizaci.

Mravenčí bolest v zápěstí

Jak již název napovídá, tato bolest v zápěstí pochází od mracenvů a postihuje kohokoliv, kdo se alespoň jednou za život vyskytne méně než padesát kilometrů od mraveniště. Jsou to například:

• Lesníci
• Nimrodi
• Dřevorubci
• Všichni ostatní lidi

Mravenčí bolest v zápěstí naštěstí není příliš nepříjemná, postižený si jí někdy ani nevšimne. Nekomu dokonce dělá dobře. Vedlejším účinkem nemoci je však touha poslouchat Céline Dion v autě s otevřenými okny a neschopnost zařadit vyšší rychlost než 2.

Vorvaní rýma

Touto chorobu budou primárně zasaženi rybáři, kteří se ocitnou v dosahu vorvaního kýchnutí, nicméně postupně se pravděpodobně přenese i na další jedince. Hlavním symptomem je zduřelý nos a nevysvětlitelná potřeba lehat si na pláž s namaštěnými zády.

Albatrosí hemeroidy

Jak se tato pandemie přenese z albatrosů na člověka zatím není jasné, ale pravděpodobně to bude mít něco společného s kokainovou párty zoofilů na záoceánském parníku.

Albatrosí hemeroidy jsou velmi bolestivá a nepříjemná choroba. Postižený bude nucen vyhýbat se sednutí slovy “Ne díky, já postojím” a “To je ale krásná židle, mohu si na ni lehnout?”

Gazelí alzheimer

Nebezpečí nákazy gazelím alzheimerem se vystavuje prakticky kdokoliv, kdo někdy viděl gazelu v televizi. Gazelí alzheimer se totiž přenáší televizním vysíláním (nejúčiněji pak přes Discovery Channel).

Ze všech vyjmenovaných chorob je přitom zdaleka nejhorší. Nakažený subjekt vykazuje známky zmatenosti a za boha si nemůže vzpomenout, kde je tygr. Co víc, má tendenci zaměňovat slova, jako třeba ve větě “Někdo mi tuleň stanice!”

Závěr

Doufám, že pokud jste se do teď báli prasečí chřipky, náš článek vám ukázal, jak je to malicherné. Pokud vás dnes neskolí prasečí chřipka, jste na tom mnohem hůř – čekají vás daleko nebezpečnější pandemie.

Za jak dlouho, ptáte se? Kolik máme času? Nevím, ale jsem si skoro jistý, že to bude břevno nebo jelito choceň každopádně!

U Medvídků odbočí ze Spálené na Národní třídu. V tom ho zaráží hlasitý Němec. Vypadá jako každý jiný Němec, asi takto:

„Wer ist die Opera, mein tschechische Freund?“ haleká Němec Zifčákovi do ucha, přičemž používá lederhózny jako hlásnou troubu.

Agent Zifčák si usmrkne, ale pak klidně vysvětlí fašounovi, že Národní divadlo je tadyhle rovně tímto směrem asi 200 metrů.

Germán není spokojen. Chce k divadlu dovést a hodlá za to zaplatit okamžitým uznáním Benešových dekretů a omluvou za holokaust. Agent Zifčák po chvíli přemýšlivého foukání nosem do bublifuku kývne.

Asi 20 metrů od Spálené najednou strašnej průser. Ulice prázdná a před Zifčákem a Němcem kordón policajtů v bílých helmách a zelených uniformách. Němec překvapením krátce zařve.

„Půjdeme jinudy,“ pomyslí si Zifčák levou polovinou kníru, a elegantně se otočí o 180 stupňů, ale naráží nosem do průhledného štítu s nápisem „Policie“.

Němčour hlasitě řve něco o Stalingradu, zatímco Zifčák zjišťuje, že jsou obklíčeni. Jediná volná cesta je směrem nahoru, ale — jak si Zifčák s hrůzou uvědomuje — i nad nimi teď lítá hejno policejních holubů a jeden policejní albatros.

Zifčák ví, že jediný způsob, jak přežít, je stejný jako před čtyřiceti lety: předstírat vlastní smrt. Vybere si jeden z policejních štítů a rozbíhá se hlavou proti němu. V poslední chvíli si všímá, že na štítu není napsáno obligátní „Policie“, ale stojí tam „Kdyžtak někdy zavolej“. Ale to už je jedno.

Zifčák zavírá oči. Germán na něj zezadu povzbudivé křičí: „Ja, ja! Wunderbar!“ Zifčák naráží do plastového štítu. Nejdřív to odnesou vlasy a pěšinka. Pak je brutálně rozdrceno několik lupů, které přežily ještě od dob revoluce. Pak začne štít narušovat stabilitu Zifčákovy lebky. Tlak působí na šedou kůru mozkovou, která v panice začne vyjmenovávat tajné kódy StB, které se Zifčák naposledy učil v deseti letech.

• „Kohout – nutnost zatknout všechny čmeláky v Budějovicích.“
• „Espresso – střílet do lidí je povoleno, ale nejdřív je nutné dopít kakao.“
• „Mravkolev – skupina civilistů ohrožuje státní bezpečnost pomoci jahodového pudinku a smetany.“
• „Zifčák – agent pověřený hlasitým mlaskáním, když v televizi někdo říká něco zajímavého.“

A s touto myšlenkou agent Zifčák skonává a odchází do komunistického ráje, kde již na něj se slzou v oku čeká nahý Lenin, ponořený až po nos ve vaně.

Nedávno jsem měl možnost strávit v zemi, kde se „gy“ čte jako „ď“, „s“ jako „š“ a „sz“ jako „olomouc“, zhruba 20 let. Protože jsem velmi citlivý na absurditu, snažil jsem pokud možno nevycházet z domu a komunikoval jsem pouze skrze vzkazy vpisované do palačinek. Jedinou spásou mi byla televizní soutěž Nejméně absurdní Maďar. Bohužel ani ta se ale neobešla bez problémů.

Tak za prvé, hlavní výhra této soutěže se každý den měnila a alternovala mezi:

• Roční dovolená v Brně.
• Miliarda forintů ve stravenkách Sodeks Ho Pa! (Maďarská varianta Sodexho Pass, za kterou si jde kupovat pouze kečup).
• Pes.
• Doživotní zásoba rákosí.

Za druhé, znělka, kterou každý díl pořadu začínal i končil, a která zároveň suplovala jako podkladová hudba při disciplíně: „Nekoukaní jedním okem do kamery“.

Za třetí, moderátor (ten vlevo, vpravo stojí jeho manželka).

No a jinak to je asi tak všechno, co bylo absurdní. Soutěžící se snažili a někteří z nich dokonce neměli ani obočí vyčesané do výšky. Byli i tací, co vypadali docela normálně a když mluvili, vyvarovali se například koulení očima.

Vyhrál tenhle člověk, ale pak se zjistilo, že to ani není Maďar a celá soutěž se musela zrušit, přičemž největší opletačky z toho měl předseda Svazu celkem normálních Hungárů, který za celou tu štrapáci nakonec vysolil šest forintů a doživotně si nemůže dovolit tresku na paprice.

(Fotka z Awkward Family Photos, vytvořeno v Lol builderu.)

Cesta nám zdárně ubíhala a tak jsme dorazili k Frištenskému hvozdu za pouhé 3 dny. Strýc Amok rozbil tábor a okamžitě začal leštit naváděné střely a kontrolovat pojistky u granátů. Polypa prohlásila, že si jde o samotě promluvit s vlastním nosem, protože se v autě hrozně pohádali a na mě zbylo všechno ostatní (sehnat kokosové mléko, chvíli postávat u javoru a tvářit se jakoby nic, dělat směšné grimasy na medvědy zabijáky a pak se – jakože – divit, že mě chtějí umlátit k smrti…).

Ráno jsme se okoupali pod ledovým vodopádem (do kterého jsme omylem vjeli a totálně zdemolovali naše auto) a po svých vyrazili do lesa. Okamžitě nám začalo být jasné, že výprava bude velmi náročná. První veverka, na kterou jsme narazili byla gay a než jsme se nadáli, znásilnila strýce Amoka a ukradla mu žalud. Naštěstí si slepý stařec ničeho nevšiml, takže jsme dál opatrně postupovali kupředu a preventivně jsme všechny další hlodavce, na které jsme narazili, polévali kyselinou chlorovodíkovou a mlátili je přes nozdry pánvemi na smažení sloních hlav.

Po třech dnech putování stále jedním směrem jsme uzřeli světlo mezi stromy. „Sláva, mítina!“ vydralo se Polypě zpěvně v hrda a už pelášila za světlem. „Počkej miláčku, nebuď kráva, vole…“ řval jsem na ní, ale bylo pozdě. Na mítině totiž čekalo nemilé překvapení. Už před námi se tam usadily tři hřmotné kreatury – lovec Homunkulus Homohabilis, jeho kůň Sebestřed a tajemný Petržel Jupiter. Právě si na táborovém ohni opékali rejnoka stromového a rozjímali nad smyslem života:

Petržel: „Já si myslím, že…“

Homunkulus: „Ale drž už tu svoji hubu!“

Do tohoto rozhovoru jim vpadla moje žena a zkusila to bodře;

Polypa: „Pánové a koni, zdravím ve spolek, neviděli jste náhodou poblíž Kulihracha Trapse? My ho totiž hledáme a taky hodně milujeme…“

Sebestřed: „Komu tady říkáš koni, vole?“

Petržel: „Vždyť ty ale seš kůň! Máš dlouhej ocas, hřívu a stupidní pohled!“

Sebestřed: „Pičo já nejsem žádnej zamrdanej kůň, vole! To odvoláš!“

Petržel: „Neodvolám, vole…“

Sebestřed se vrhnul na Petržela, kousaje ho svými konímy pysky, až mu pěna lítala od mordy;

Sebestřed: „Člověk! Jsem člověk, rozumíš?! Mám svý city, nemůžeš o mě říkat že jsem kůň… to nejde, prostě!“

Plynule přešel do pláče, stočil se do klubíčka a kopyty si zakryl tvář;

Sebestřed (pláče): „Člověk, člověk vole…“

Polypa: „Éééé…“

Petržel: „Co myslíš, kočičko, co je smyslem života? Koukání se na vlastní koleno v zrcadle nebo předstírání, že jsi lidská bytost, i když jseš jenom prachbídnej kůň?“

Polypa: „Éééé…“

Homunkulus: „Kurva sem řek, ať už držíš hubu! Smyslem života je samozřejmě lov rejnoků stromových a jejich následné pečení. Proto jsme asi tady, ve zkurveným lese a pečem toho smradlavýho rejnoka na kterým není skoro žádný maso a až ho upečem, tak ho sníme i s chlupama!“

Petržel: „Já asi nemám hlad…“

Homunkulus (rozněžněle): „To víš, že máš hlad, budeš pěkně papinkat pečeného rejnočka a bude ti tak chutnat, že si ještě dojdeš přidat. Uvidíš…“

Petržel: „Asi jsem to včera přehnal s gratinovanýma rejnočíma očima, zalitýma hruškovým pyré. Dneska raději zůstanu u sucharů…“

Homunkulus: „Hovno, rejnoka budeš žrát! Se s tím tady vařím a pak to mám dát prasatům, ne?!“

Sebestřed: „Proč pořád žerem jenom rejnoky? Mě už je z nich taky blbě!“

Homunkulus: „Kurváááá…!!!“

Zbytek debaty a její dohru jsme už naštěstí neviděli, protože strýc se mezi ně obratně vplížil a pod záminkou stopování rejnoků stromových se zdvořile otázal, zda si může na chvíli Polypu vypůjčit;

Homunkulus: „Ale zajisté vašnosto!“ Ale pozor! Rejnok je dobrý sluha ale zlý pán!“

Strýc chytil Polypu pod paží a pelášil s ní do bezpečí. Než trojici u táborového ohně došlo, že byla podvedena, byli jsme již na míle vzdáleni a postupovali jsme vstříc záchraně našeho Idolu; Kulihracha Trapse!

Následující rozhovor se odehrál u Kedlubny doma

Konverzaci začala Kedlubna. Řekla: “Já si myslím, že Kedlubna není zase tak špatný jméno pro matku tří dětí.”

Pár lidí začalo automaticky kývat a souhlasně si přejíždět pírkem přes nos, ale Hroudel, Kedlubnin manžel a zároveň osobní kominík a gynekolog, rázně bouchl do stolu. Už v tu chvíli začala většina lidí v místnosti tušit obrovský—řekl bych skoro fatální—průser, ale radši jsme drželi ty naše huby.

Hroudel řekl toto: “Kedlubna je regulérně nejhorší jméno vůbec!” A aby svoje tvrzení zdůraznil, flusl Kedlubně na jmenovku.

Začátek legrace

Kedlubna pomalu zvedla obočí. Udělala to tak pomalu, že jsme se my ostatní zhruba v půlce začali dohadovat, jestli to fakt dělá, nebo jestli je to jenom optický klam. Nebyl. Na konci, když bylo obočí až na vrchu Kedlubniny hlavy, těsně pod temenem, řekla Kedlubna něco, co později všem utkvělo hluboko v paměti. Řekla: “Ti jsi ale takovej čurák, Hroudele, že nevím!“

Hroudel a my ostatní jsme začali přemýšlet. Co neví? Co Kedlubna neví? Můj kamarád Robožid přišel s návrhem, že Kedlubna možná neví něco, co nevíme ani my ostatní, a že na to tím pádem nemá cenu nijak reagovat. “Vždyť to ani nebyla otázka!” křičel nám do překvapených ksichtů.

Hroudel nicméně reagovat chtěl. Protože ale nenacházel slov, rozhodl se svoji reakci vyjádřit pohybem. Vzal proto řetěz, tričko s nápisem “Křepel”, nosní výtah, jedlý výsmah, podprahový zápřah, a povidla. Chvíli něco kutil v dílně. Pak přišel a hodil neskutečnou držku o Robožida, který si mezitím ustlal na zápraží. Protože mu všechny jeho věci popadaly po zemi a zakutálely se pod kredenc, mávl rukou a řekl Kedlubně přímo do očí: “Kedlubna. Rovná se. Totální, ale totální pičovina. Nikdy. Jsem. Neslyšel. Větší. Nesmysl. Tadyhle Robožid může děkovat Bohu, že vyvázl s takovým jménem, jaký má.”

Nukleární sandály

Nehledě na to, že Robožid vyprskl na podlahu svačinu, se Kedlubna postavila k oknu a chvíli foukala do skla. Pak se rychle otočila, sčísla si patku z obočí, které teď strmě viselo nad nosem, a pleskla Hroudela sendvičem po obličeji.

To už nám ostatním ale začalo být pomalu trapný. Jmenovitě já a moje partnerka, Jeliména, jsme se začali zvedat a hlasitě se ptát na čísla autobusů a jiné náhodné informace, které nás ve skutečnosti vůbec nezajímaly. Hroudel na to ale vůbec nebral ohled. Naopak zamčel dveře a sehnal nás bičem do jednoho kouta, kde to shodou okolností nebylo zrovna nejpohodlnější, protože už tam byl pošťák a hajnej a ze stropu padala omítka.

“Nechte toho!” řekl Robožid, ale zapomněl u toho přestat jíst, takže nám místo toho umístil do vlasů kusy rajčat a pomazánkového másla. Jeliméně kus Robožidovy papriky ustřelil čelenku z hlavy.

Jedinečné řešení

Těsně předtím, než Hroudel hodil po Kedlubně hovno, se konečně vzpamatoval Jean-Pierre Mnohovar, který do té doby spal v miniaturní replice Národního divadla za závěsem. Jak je jeho dobrým zvykem, vyřešil celou situaci v několika naprosto logických, precizně provedených krocích:

1. Vytáhl z kapesníku sešit a zapsal si naše rodná čísla.
2. Sečetl poslední číslice a od výsledku odečetl počet předkusů v místnosti.
3. Výpočet ukázal hajnému.
4. Ten kývl, na chvíli někam odběhl a vrátil se bez kamizoly a s barvou na vlasy.
5. Celá místnost najednou začala dávat mnohem větší smysl. Kedlubna smířlivě poplácala Hroudela po pupku. Hroudel pustil bič a začal rozdávat koláče. Robožid snědl svačinu. Jeliména vyhrála v loterii a koupila si Sibiř. No a my ostatní jsme řekni sbohem a šli jsme koukat na kapry.

Jenže dneska – co čert nechtěl – všechno proběhlo jinak. Všechno.

• Jednak mě poslali pro rizoto až ve dvě v noci, těsně po zavíračce.
• Když mi to říkali, ládovali se při tom rizotem.
• To už mě začalo být trochu divný.
• Měli dohromady jenom jeden nos.
• Když jsem se zeptal: „A kam mám pro to rizoto asi tak těď jít, když je zavřenej krám a venku sněží olověný ingoty?“, začali se protivně ošívat.
• Pak se jeden z nich opřel o stůl a řekl: „Totiž, abysme si rozuměli, rizoto musí bejt.“

Proti tomu se nedalo nic namítnout, a tak jsem si navlíkl papuče a vyšel před barák. Tam už na mě čekala policie. Nasadili si brýle a řekli: „Kampak kampak?“ A já že jdu pro rizoto. A voni: „V tuhle hodinu?“ A já: „Jo.“ A voni: „Už je zavřeno ale.“ A já: „To vím. Ale rizoto musí bejt, prej.“ A voni: „To je pravda vlastně.“ A já: „Jaktože nesněží ingoty?“ A voni: „Došly. Teď se shazují jiný věci. Třeba tadyhle Marek Eben. Nechceš?“ A já: „Ne díky.“

Policajti si strčili Marka Ebena do krosny, koukli se za sebe a odešli. Na zem přede mě spadl kus papíru s nápisem „Jelito“. Budu si muset dávat bacha na hlavu, napadlo mě. Vydal jsem se směrem k nákupnímu domu Rizoto Automoto, i když jsem věděl, že bude zavřenej. Ale když jsem k němu došel, zjistil jsem tři věci:

• Nebyl zavřenej.
• Rizoto došlo.
• Když vynásobíte svůj věk počtem sportovních kluzáků, vyjde vám číslo „Praha-Běchovice“.

Po téhle epizodě nezbývalo, než jít domů a zasnoubit se s kapradím.

Ha ha, hahaha! Počkat. Poč-kat. Co to proboha JE ZA TĚMA DVEŘMA!

jmenuji se Jan Slanina a mám problém, se kterým mi můžeš poradit snad jenom ty. Prosím vyslechni si můj příběh!

Ještě před rokem jsem byl normální kluk. Měl jsem bledou pleť, rachitické tělo, kruhy pod očima a odstáté vlasy. Většinu času jsem trávil hraním počítačové hry Galaxy of Battlecraft nebo se svými kamarády u Dračího doupěte (já byl elf hraničář). Taky jsme občas zašli do parku zašermovat si s dřevěnými meči a ječet u toho „Nazghul!“ a „Roklinka!“. Znal jsem všechny repliky z Pána prstenů a hystericky je používal, kdykoliv mi přišly na mysl. V kolektivu jsem dokonce platil za experta na Rohanské válečné jezdectvo.

Jistě Vasile uznáš, že takový život je více než záviděníhodný. A to ještě nevíš všechno. Poslední dva roky jsem si vyměňoval nesmělé pohledy s Reginou, jedinou dívkou v našem kolektivu. Regina je skvělá. Umí několik vět v elfštině a má prsa. Když se směje, ukáže všechny zuby – trochu jako šimpanz, ale mnohem krásněji. Všichni kamarádi mi nesmělé pohledy s Reginou otevřeně záviděli. Bylo nasnadě, že jako první z nich ochutnám fyzickou lásku. Byl jsem v sedmém nebi.

A pak se stala ta strašná věc: rodiče mi koupili Nintendo Wii. Nejdřív jsem tu změnu vítal. Místo klikání myši v Galaxy of Battlecraft jsem rozhazoval rukama v MegaZorbix X: The Attack of the Karoten. Jenže brzy se začalo projevovat mé prokletí: zvýšená rychlost tvorby svalové hmoty při fyzické námaze. Tělo reagovalo na každodenní pařby rychlým nabíráním na objemu a vytvářením anabolických steroidů, ale já to vůbec nevnímal. Možná víte, že když ponoříte živou žábu do vlažné vody a tu budete pomalu zahřívat, žába to nepozná a uvaří se. Kdybyste žábu hodili rovnou do vroucí vody, okamžitě vyskočí. Já byl ta žába, co se pomalu, každým dnem proměňovala v monstrum – a nevěděl jsem o tom.

Nechápal jsem reakci svých kamarádů. Náhle se se mnou nechtěli bavit. Při rutinní přednášce o kvalitách Rohanského jezdectva jsem z jejich očích poprvé vycítil výsměch. Poté, co jsem při šermířském zápase odhodil trojici lučištníků šest metrů od sebe do křoví, přestal jsem být zván do parku. Situace se nijak nezlepšovala, právě naopak. Regina si se mnou přestala vyměňovat nesmělé pohledy a místo toho zaměřila svoji pozornost na Jiřího, tlustého výherce oblastního kola matematické olympiády, který v Dračím doupěti hrál hobita zloděje. Čím víc jsem byl frustrovaný a čím méně jsem trávil času se svými (bývalými?) kamarády, tím víc jsem hrál MegaZorbix X: The Attack of the Karoten, a tím větším jsem se stával svalovcem.

V zoufalém kroku jsem si nechal změnit jméno (předtím jsem se jmenoval „Josef Slaninam“) a přečetl znovu všechny knihy J. R. R. Tolkiena. Nemělo to význam.

Dnes jsem se nechal vyfotit. Fotografii přikládám. (Byl bych rád, kdybyste ji nezveřejňovali. :) Díky!) Nedokážete si představit hrůzu, kterou jsem zažil při jejím shlédnutí. Nechápu, jak jsem si mohl té metamorfózy nevšimnout. Zároveň nevím, jak vzniklou situaci řešit. Když jsem se vrátil zpět k PC hře Galaxy of Battlecraft, rozmáčkl jsem omylem myš a následně z nervozity snědl monitor. Mé svaly už jsou natolik vytrénované, že i obracení stránek Společenstva prstenu je dokáže vypružit k maximálnímu výkonu. Pleť si vytváří pigment i když celý den trávím pouze v záři televizní obrazovky.

Prosím poraď! Co mám dělat? Jak záskat zpět své rachitické tělo? Jak získat zpět srdce mé lásky, Reginy?

Tvůj fanda,
Jan Slanina

„Říkám Hrozny hněvu, zasranče!“ rozeřval se Ježíš Kristus. Strachy fialový Konfucius, sedící na jednonohém velbloudovi, se jen nervózně ošil. „Když mám prsty, mohl bych lízat?“ navrhl nesměle. Syn boží si ho úkosem změřil a vystřihl trojitého salchova. Odněkud zezadu se okamžitě přihnal král Šalamoun s kartáčkem na zuby v každém ze svých sedmnácti uší.

„Hladoví? Neví? Lí?“ vykoktal ze sebe konečně poté, co si z mezizubních prostor vymotal ostnatý drát. Trapné ticho přerušilo až velbloudovo hlasité říhnutí prdelí. Šalamoun se sice pokusil celou situaci zachránit tím, že si vytáhne z rukávu králíka, ale dokázal se pouze chytit za penis a zaštěkat u toho – pozdě a beztak nedostatečně.

Džízis, uražen přežvýkavcovým pazvukem do nejvyšší míry, pozvedl obouruční meč zvaný „Dromedar lifestealing very_much_motherfucking killing machine“ a zeširoka se s ním rozmáchl.

Velbloud se smutně usmál na svého pána – Konfucia – a povzbudivě mrkl. „To nevadí…“, smálo se strachy šílené zvíře, když ho Ježíš spravedlivě čtvrtil. Šalamoun, lízající právě líšejník na Kristově svatozáři, raději už držel hubu a Konfuciovi tak nezbylo, než vést tryznu za svého jediného syna; velblouda.

„Modlím se, aby už nikdo neměl vlasy učesané do tvaru hromady knih o žirafích snech…“ začal Konfucius svůj žalm. „…kéž dá Bůh, aby sýkorky už nikdy nemusely kácet sekvojový prales s mořským krokodýlem zaraženým v prdeli.“ V tomto místě se krátce odmlčel, protože mu na rameno sedla vosa, smutně se na něj podívala a odletěla zase zpátky domů – na Merkur.

„Chci vidět tančit sedm mongolů s hořícím jazykem a oživlé kopy rosolu, které jim u toho budou recitovat z přírůčky „Pro visení na suché větvi“.

„A ať už nenastane situace, kdy bude jíst chobotnice rohlík a zpoza rohu vyběhne anglická královna a zlomí si nohu!“ zahřímal světec poslední verš. Poté se unaveně sesunul do trávy, zapálil si a zamyšleně kouřil.

Ježíš si hodil Šalamouna přes rameno, vyhoupl se na slona, ten se vyšvihl na jezevce, ten zas na mravence a všichni společně – za příšerného řevu – skočili z vodopádu. V pádu si ještě stihli promluvit o hrozných bolestech, provázející termití kurděje.

Konfucius dokouřil, postavil na čaj a těsně před tím, než začala voda vařit, hlasitě zakokrhal.

Všechno se ale změnilo nálezem této fotografie. Jakožto člen „spolku přátel a závistivých obdivovatelů jeho perfektnosti sira Kulihracha Trapse BOŽE!“ jsem okamžitě zalarmoval zbytek našeho fanklubu (spolu se mnou – Kedluben Víno jméno mé – je v něm ješte moje nevlastní žena Polypa a od narození slepý strýc Amok „Žito“ Amok) a začali jsme osnovat plány na záchrannou výpravu. Podle fotografie bylo totiž hned jasné, že byla pořízena až po roce 1976, protože v té době vypadala jeho Jasnost takhle a muž na obrázku, i když je to dle rysů a výrazu ve tvaři bezpochyby ON, je jistě o dobrých pár let starší, i když na sexappealu mu to rozhodně neubralo, spýše naopak – bože to je fešák, že? Jak ten mě vždycky dovede rozpálit, kam se na něj hrabou prvoplánoví krasavci jako je Václav Klaus, Brad Pitt nebo Lucie Borhyová!

Ale zpět k věci…

Po krátké a vzrušené poradě jsme se se dohodli, že další den vyrazíme do Frištenského lesa, najít a zachránit našeho Gurua, za což nám třeba i poděkuje a to by bylo teda vážně terno, to by se nám fakt hodně líbilo! Avšak na takto nebezpečnou misi bylo potřeba se velmi dobře vybavit. Strýc Amok si vzal na starosti výzbroj: brokovnice s upilovanou hlavní a bazalkovými náboji, nože na kastraci nosorožců a střely země-mravenec byly naprostou nutností, ale strýc – jakožto znalec – přibalil ješte sadu odjištěných granátů, které vybuchnou přesně na Silvestra roku 2675 a nunčaky vyrobené z lahví od kofoly. Moje nevlastní žena Polypa, moje největší láska hned po Trapsovi, se zase postarala o proviant: 2 tuny krupice, pixla kafe s příchutí jahoda/mango, sirup z dubového mlází, 5 zrnek rýže a galon velice výžívného, jílového vývaru. Na mě zbyla záznamová zařízení (tužka, papír a papoušek Ferenc s fotografickou pamětí) a stolní deskové hry (po veleobtížném rozhodování jsem doma zanechal scrabble a šachy a v herním kufřiku mi tak zbylo místo pro Cannastové karty (bez es a sedmiček) a prémiové vydání Dostihů a Sázek vyrobených z uranu). Spát jsme šli brzy, protože jsme tušili, že budeme potřebovat všechny síly na záchranu úžasného krasavce.

I tak jsem měl ale velmi neklidný spánek, neustále se mi ve snu zjevoval nádherný Kulihrach Traps a celý zborcený krví mi říkal: „Kočička! Kočička! Kočička! Hoďte ji do vody, mládenci…“ moc chytrý jsem z toho sice nebyl, ale Trapsovi to beztak děsně seklo, byl to úžasný borec i když byl celý od krve, takže jsem si to – přiznávám – docela užíval. A soudě podle neklidných vzdechů mé nevlastní ženy a animálního řevu, ozývajícího se ze stodoly, kde spává strýc Amok, na tom ani mí druhové nebyli jinak.

Ráno jsme se chvatem nasnídali, nasedli do Jeepu a vyrazili směr Rumunsko… řídil strýc, slunce svítilo, vzduch voněl; měli jsme dobrou náladu a pevně jsme věřili v úspěch mise. Polypa si z ucha vytáhla mandolínu, hrábla do strun a tak nám cesta svižně ubíhala. V duchu jsem se rozhodl, že začnu psát chronologický deník, abych mohl podrobně zdokumentovat Kulihrachovu záchranu (chtěl jsem jej pak nechat vyvázat v bobří kůži, položit je krasavci k nohám a říct mu, že ho miluji). Nuže, vzhůru na Trapsem!

…pokračování příště…

Svoje příběhy kdyžtak můžete psát do komentářů, ale to je vlastně asi jedno…

V roce 1985 vyvinuli japonští vědci, zahrabaní v přísně tajném komplexu 2 kilometry pod horou Fudžisan, esenci Lípa568. Původně měla sloužit k vyhánění krtků z golfových hřišť a jako lepidlo pod tupé, jenomže díky sublimaci třetího elektronu v trojmocném atomu Rhodia a absenci mluvícího rajčete na špičce Eifelovy věže se přihodilo to, co nikdo nečekal. Výpary z Esence Lípa568  totiž způsobily u ženské části vědeckého ansáblu nevratné změny ve fyziognomii a vkusu.

Muži, když to uviděli, chopili se promptně ocelových tyčí, hasáků, baseballových pálek a rotačních kulometů a jali se ukončit ženám jejich zbytečné trápení. Většina se jich nechala pokorně utratit, až na vědkyni Libuši. Ta zlomila, pomocí titanového jeřábu, třem nejbližším mužům vaz a zmizela ve tmě. Toliko záznam z historie. Nyní zpět do současnosti.

Po Měňavci, jak byla Libuše ihned po své proměně překřtěna bylo vyhlášeno celoplanetární pátrání. Tisíce nevinných žen muselo chodit dlouhé hodiny po rukou a pozpátku u toho recitovat Epos o Gilagamešovi s vynecháváním slov „neboť“, „nechci“ a „protoplazma“, jenom aby dokázaly že právě ony nejsou oním obávaným Měňavcem. V rámci minimalizace rizika byly ale nakonec stejně všechny umístěny na pokusný projekt „Studium vulkanických erupcí uprostřed sopečných kráterů v bikinách a bez opalovacího krému“, kde mohly dále rozvíjet svou kariéru.

I přes tato jistě chválihodná opatření, Měňavec-Libuše řádil jak utržený ze řetězu. Kamkoliv vkročila jeho(její) noha, hynuly celé národy, rozpojovaly se litosférické desky a docházelo burákové máslo. Protitankové střely Měňavce svědily, kontinentální balistické rakety používal jako párátka a letadlovými loděmi házel žabky z Anglie až do Francie. Užuž to vypadalo na konec světa, když tu vpadli do Bílého domu dva evidentní vědátoři. Prezident Obama je i přes jejich značně non-konformní vzhled přijal, protože stejně neměl nic lepšího na práci. Po několika minutách se z jeho pracovny ozval vítězný řev a zvuky oslavného skupinového sexu (šampaňské došlo před týdnem). Jihoafričtí vědci Čupřina a Čuryna totiž přišli na to, jak Libuši zneškodnit a celý svět začal okamžitě s tvorbou PASTI.

Následující den, když zrovna Měňavec snídal Šumavské lesy a zapíjel je Lipenskou přehradou, zahlédl v dálce malé světélko. Vzhledem k jeho přirozené zvědavosti odhodil medvědí stádo, které se zrovna chystal pozřít a rozběhl se ke zdroji světla. Když k němu dorazil, strnul jako opařený. Na ceduli před ním se skvěl nápis „DISCO FOREVA  80´s NOT DEAD!“ a vyhazovač ho s povzbudivým mrknutím zval dovnitř. Zmatený Měňavec si koupil lístek (zaplatil Benátkami) a vstoupil dovnitř. A hned věděl že je v prdeli.

Vědcům se ve velmi krátkém čase podařilo sestrojit časoprostorovou kapsu, do které nyní Měňavce navěky zavřeli. Netvor nemohl ven, na bar, na WC… Jediné co zvládl bylo natáhnout si kalhoty až po krk a tancovat na první 4 takty z „Missionary Man“od Eurythmics. Výraz co má, vypadá možná docela spokojeně a neškodně, ale Měňavec jím pouze maskuje neskutečnou bolest a agónii, která navíc nikdy neskončí.

Tak teď víte to kruté tajemství a já můžu klidně umřít.

Váš Fíkus.

Gott natočil pupek směrem k výtržníkovi a nesrozumitelně zařval. Znělo to trochu jako „Kam se hrabe švuňk!“ nebo možná „Tak zas někdy“. Každopádně to bylo hodně nahlas, ale Štefanides se nenechal zaskočit. Vzal svou ruku a zeptal se jí, jestli by náhodou nechtěla umět box. „Štefanides!“ zvolala ruka, která si náhle vzpomněla na svého majitele. „Já jsem tvoje ruka! Jak se máš?“ „Ale jo, pohoda, akorát bych zrovna teď chtěl trochu víc umět nindžutsu, víš?“

Karlos G. se na ten dialog díval s pootevřenými ústy. Chvíli zvažoval, jestli by neměl nasadit Rád se ženou snídám. „Ježišmarjá“, řekl nakonec, „držte voba hubu! Ty i tvoje hnáta! Víte kdo já jsem?“ Štefanides a ruka se na sebe podívali a pokrčili rameny. „Bláto!“ zkusil Štefanides. „Jezero!“ přidala se ruka. „Vyškov?“ testnul nevěřícně Štefanides. Ruka už se chtěla nechat podat, ale Štefanides ji prudce přerušil. „Já vím!“ řekl s dřevěným banánem v ruce. „Návěs!“

Karel Gott nevycházel z údivu. „Co to je?“ řekl pomalu. „Kde to kurva jsem? Co je tohle za šuliny? Proč mám tak málo růžovej voblek? Kde jsou lidi, co mě milujou? Kde je ten estrádní kus obézního sádla, co natočil Kameňák?“ „Troška?“ vzpomněl si Štefanides. Goťákovi se rozjasnila tvář rozpomněním: „No jasně ten čurák Troška! Kde je? Jaktože mě netočí?“

„Troška včera umřel na bronchitidu obočí,“ řekla suše ruka. Kája chvíli mlčel, pak udeřil pěstí do Štefanidesova dřevěného banánu a zařval: „Dost, vole! Tohle nebudu poslouchat. Kde je východ!“

Štefanides ukázal pomocí ruky východ ze sálu a smutně se díval, jak skleslý zpěvák pomalu odchází. „Vypadá jak želva,“ poznamenala ruka. Když byl Gott u dveří, zkusil říct „nashle“, ale místo toho mu z úst vyšel starosta Kolína a řekl: „Ahoj lidi!“

Pak jsem přišel já jakožto fotograf a vyfotil tuhle fotku:

Takto vybaven (s kruhy pod očima a treskou v příručním kufru) vstoupil Přilb do dospělého života. V osmnácti se zkusmo oženil se svojí peněženkou, ale věčně nebyl spokojen s večeří a brzy začal peněženku mlátit. Toto chování mu vysloužilo 20 let nucených prací v továrně na slipy pro nádražáky. Na rozdíl od ostatních nucených zaměstnanců však nepovažoval ty dvě dekády za ztracený čas: alespoň, jak říkal, měl čas na to se konečně pořádně oholit. Kromě toho poznal svého nejlepšího přítele Seržanta, který teď před ním stál vedle tunelu a s hrůzou v očích mu přes zvedající se průvan hláskoval slovo „videotéka“ pozpátku.

Zpátky v realitě, Přilb udělal krok nazad a hlasitě mrkl. Seržant nebyl spokojen. Vytáhl švihadlo a použil jej na Přilbovu překvapenou tvář, přičemž se na chvíli zatvářil jako Bobby z Dallasu, když mu řekli, že nemůže umřít. Situace je vážná, pomyslel si Přilb. Než ale stačil otevřít kufr, aby z něj vytáhl medovou tresku, tunel se nadmul a vyvrhl před Přilba i Seržanta omeletu s oříškovým crème.

Jestli Přilb něco čekal, tak rozhodně ne omeletu s oříškovým crème. Místo zděšeného výkřiku si začal úlekem rovnat obočí do dokonalého půlkruhu, čímž k smrti vylekal Seržanta, který před chvílí nervozitou usnul. Omeleta mezitím naléhavě ležela na zemi při vší své obscénosti.

Situace se vyřešila až ve chvíli, kdy si Přilb uvědomil, že může říct: „Hele tak já už jdu“ a skočit pozadu do hausbótu, což taky se smutným „Šilink!“ udělal.

Na tento typ situací jsem si vždycky přál mít návod, abych hned věděl, co dělat. Jeden podobný jsem již dokonce napsal („Co dělat, když při sledování televize uvízne ucho v brusinkové marmeládě“). Jenže fenoménu nahatých sekretářek jako by se spisovatelé literatury faktu báli — a ani já nemám dostatek informací, abych sepsal celou knihu.

Proto jsem se rozhodl shrnout své trpké zkušenosti do několika bodů, abyste alespoň vy, čtenáři Vasila, nemuseli příště říkat „Ježiš pardón já si asi splet dveře nebo co nashle!“

Takže, pokud se setkáte s nahatou sekretářkou:

• Nikdy nedávejte najevo překvapení. Naopak: znuděně řekněte něco ve stylu „No konečně!“ a začněte si ledabyle olizovat nos.
• Nahatá sekretářka vám často bude něco nabízet. Pokud to bude imaginární dárek typu Domácí smetana nebo Koleno, s povděkem přijměte a zkuste tři hodiny nepřetržitě mluvit finsky, než bude po všem. Pokud to bude něco reálného, jako třeba Certifikát nebo Obočí, je vaší jedinou možností proměnit se v majestátního orla a pomalu umřít.
• Ujistěte se nejdřív, že nejde o planý poplach. Znám případ, kdy příliš horlivý mladý muž proskočil kotelnou aniž věděl, že se místo nahaté sekretářky setkal s mnohem méně nebezpečným Mrožem zabijákem.
• Snažte se odolat pokušení čechrat nahaté sekretářce účes. (Obsahuje koncentrovanou lítost.)
• Budete-li na pochybách, zkuste odejít. Někdy to jde jen tak, jindy vás to bude stát všechny hašlerky.
• V případě, že vám bude chtít sekretářka ukázat prso, předstírejte schopnost nemasturbovat.

Snad vám moje rady přijdou vhod. Kdyby něco, obraťte se na mě v komentářích.

znáte Kena Taura? To je vám tak veselé a sympatické stvoření, že vám o něm musím rychle vypravovat.

Kenův otec byl elfí sedlák, vesnický učitel a notorický zoofil v jedné osobě. Jmenoval se Mino. Jednou, když s třídou jako každé jaro probíral zoologii, rozhodl se udělat exkurzi do konína. Študáci mu ten nápad se slzami v očích rozmlouvali, ale nedalo se svítit, Mino Taur byl hlava dubová a stál si za svým. Vzal lano, bič a jal se hnát žáky směrem ke statku, kde tušil příležitost k bezkonkurenční sodomii. Těsně před vstupem na grunt se lstivě převlékl za čtvereční kilometr a obratně dostal sebe i třídu do stáje plné chvějících se hřebečků a strachem oněmělých kobyl.

Za strašlivého řevu žáků pak zprznil mj. mladou kobylku Lauru, která mu ještě ten večer dala hybridního syna Kena.

Ken se tedy jak jistě uznáte nenarodil do nejpříznivějších podmínek. Děti se mu vyhýbaly, protože smrděl a fetoval, zatímco jeho vlastní otec jej zavrhl – bláznivě se mezitím zamiloval do ústřice.

Ken se nicméně dokázal i tak prosadit. Vypracoval si mužné tělo a nějakou dobu si přivydělával jako model v časopise Barely Legal National Geographic. Jeho další osudy už jen telegraficky:

• V osmnácti si proti vůli matky koupil své první auto, ale záhy musel uznat svoji chybu, když místo nastartování vykopl přední sklo.
• Svoji první lásku si našel přes internet. Říkala si beautiful_butterfli:)_smiling, ale vášnivý vztah na dálku skončil ve chvíli, kdy Ken spatřil její fotografii.
• Ken velmi miloval dostihy a chtěl závodit, ale jeho ambice ztroskotaly na tom, že Střeláč – jediný kůň, který Kena dokázal udržet na hřbetu – dostal v Pardubicích rozum a od Steeple Chase odstoupil.
• Ken nějakou dobu vystupoval v seriálu Velmi křehké vztahy jako Eli, milenec doktorky Jezabely a zároveň syn tajemného pilota H. H. Jogobela. Ve třicátém šestém díle, nazvaném „Gumový ještěr“, se Kenova postava omylem dostane na pohřeb postavy z úplně jiného seriálu a nastane série trapně komických situací, přičemž si Jiří duchaplně dobírá podnikatele Igora Stodola a Helena využije situace, aby schovala hrušku.
• Kenova matka Laura svému synovi k 25. narozeninám sehnala židli, ale vtip se nepovedl a Ken po pádu z balkónu skončil na ambulanci.

Dnes se Ken živí jako someliér a obchodní zástupce firmy Gesundheit! GmbH. V roce 2003 dostal ocenění za „Nejlepší rádoby nenucené kouknutí přes rameno roku“ (na snímku).

A co vy, děti? Znáte také nějaká zajímavá stvoření?

Jenomže. Osud měl pro Olafa připravenou jinou cestu, než je kariéra osvíceného mecenáše a zároveň ultimátního baliče mind. V České republice totiž začala volba prezidenta a Olafův hypertofovaný smysl pro racionalitu a altruismus mu nedovolil pouze nečinně přihlížet. Sbalil si věci a vyrazil. Směr: Nepál.

V Nepálu pak strávil několik týdnů extrémně tvrdým výcvikem v šaolinském klášteře Nšo-či. V rámci něj svým osvaleným tělem zastavoval laviny, sprintoval na vrcholky velehor a vyšíval gobelíny o rozměrech 2x2km. Naučil se vrhat šurikeny na vzdálenost mnoha mil, rotovat s nunčaky rychleji než je rychlost zvuku a položit stádo vysokohorských jeskyních medvědů na lopatky, vyholit jim podbřišek a na vzniklou lysinu jim lihovou fixou napsat: „Čips!“. Olaf byl připraven na všechno a jeho mise mohla začít. V noci si sbalil výzbroj a rozběhl se vstříc své misi na Pražský hrad.

Když o 2 dny později doběhl na Hradčany, byla již prezidentská volba v plném proudu. Hradní stráž při pohledu na 4 metrového, 4 rukého obra s pěti cigaretami v ústech (nepokládal jsem zatím za nutné, zatěžovat čtenáře nudnými detaily Olafovy fyziologie) zařvala strachy a chtěla střílet, ale švédský berserk je odfoukl do Vltavy. „Snad ještě není pozdě…!“, blesklo mu jeho třemi mozky.

Když vtrhnul do španělského sálu, stál u řečnického pultíku Grebeníček a plamenně hovořil, k dřímajícím zákonodárcům. „…no a pak sem ju popadl za kozy a vošukal ji do prdele. Ta řvala, kunda…“. Až na řídký potlesk v rudé sekci, žádná reakce. „Mám výbornej nápad, vyserem se na Vaška, Švejniče a Bobeše a zvolíme mě. Beztak mám největšího ptáka.“ Opět žádná reakce, jenom ožrala Jandák se s hlasitým říhnutím sesunul ze židle a pokračoval ve spánku na zemi. „Šuline nechrápej když mluvím, vole! Kopněte ho někdo do prdele. Chtěl bych zdůraznit, že….. arghhhh!!!!“

Kus, jako břitva ostré břidlice, vymrštěný Olafovou mocnou paží uťal Grebovi nohy v kolenou a přestárlý seladon se zřítil Bobošíkové do klína. „Nazdar kotě, nechceš vidět mýho plejtváka?“ stačil ještě slizky zamumlat, načež omdlel. Nastalo peklo. Olaf, široce rozkročený a ne nepodobný bájnému Krakenovi hodlal znovu nastolit rovnováhu ve vesmírném kontinuu. Nejdřív popadl Ratha a Paráče za pačesy a třískal s nimi o sebe až mozkomíšní mok tekl proudem… Bursík se pokusil skrýt za přísně chráněného Zubra Evropského, ale Švéd ho zapálil a narval mu ho do prdele.

Poslanci a senátoři se v panice hnali k východu, tam však již stál připravený Olaf a mačetou na sekvoje jim stínal hlavy po pěti. Jandák se probral a se slovy „Co je kurva…?“ zamžoural do obrovy nasrané tváře. „Tady máš, Sádlo!“ zařval mu Olaf do obličeje, utrhl mu obě ruce a umlátil ho s něma. Senátorka Jurenčáková se převlékla za chlapa (sundala si umělé řasy) a pokusila se vmísit do cateringového teamu. Byla však rychle odhalena a zabita kulkou, kterou ji Paroubek před 3mi dny poslal poštou. Topolánek vytáhl své zbytnělé „gule“ a se slovy „Něco tak krásného přece nemůžeš zničit, ty hovado!“ se kolem něj pokusil protáhnout. Švéd chvíli váhal, ale pak mávl rukou, popadl Topola za koule a vydefenestroval ho na nádvoří, kde se na něj okamžitě slétli Krkavci a hašteřili se o jeho chloubu. Prezidentští kandidáti se zatím krčili pod stolem a třásli se strachy.

Klaus: Já opravdu, ale opravdu nevím, co budeme dělat…

zmrzačený Grebeníček (mrká na Bobošíkovou): Já bych si zamrdal, když už tu máme chcípnout…

Bobošíková: Naser si, dědku!

Švejnar: Bože to sou čuráci!

Olaf: Ale, kohopak to tady máme…

Klaus: Ááá, dopiče!

Za pár minut bylo po všem a Olaf, zborcený krví, se vydal na cestu domů. V hlavě se mu už rodil plán, na loď vyrobenou z čediče, se kterou by se dalo doplout na Špicberky. „Život je fajn…“ usmál se Hrdina. Ve španělském sále se vzbudil kníže Schwarzenberg, krátce přejel pohledem po tratolišti krve kolem sebe a znovu usnul. Ani na druhý pokus tak nebyl zvolen prezident.

Hubertus byl starý morous a odmítal věřit v cokoliv nevysvětlitelného a paranormálního. Musíme si uvědomit, že v tradičních dobách, kdy iPod vážil stejně jako lokomotiva a slovo „emancipace“ znamenalo to samé jako „sníh z nosu“, nešlo o nic výjimečného.

Hubertus byl natolik zahleděný do tzv. racionální vědy, že to jeho manželku přivádělo k nepříčetnosti. Když mu například jednou jeho zemřelá matka z kachní polívky plivla do obličeje, řekl Hubertus, že „šlo o šplouchnutí“. Nebo když jel do města a jeho kůň se v průběhu cvalu proměnil ve fotbalovou reprezentaci Japonska, řekl Hubertus, že „se to nestalo“.

Jenže pak přišlo to osudové lednové ráno roku 1937. Hříbě zrovna připravovala snídani a Hubertus četl Racionální Noviny, když v tom do pokoje vběhl důstojník Fenykl a zvolal: „Přestaňte leštit ty postoje!“.

Na tom by nebylo nic tak zvláštního, ale, jak si později Hubertus i Hříbě uvědomili, tato událost měla několik tzv. „paranormálních háčků“.

1. Důstojník Fenykl umřel týden předtím za strašných bolestí, když se pokusil knírem sníst jablko.
2. Důstojník Fenykl nikdy neexistoval.
3. Ani Hubertus ani Hříbě neuměli slyšet.
4. Jejich dům neměl dveře.
5. Hříbě není ženské jméno.

Hubertus tedy musel uznat, že šlo zcela jistě o paranormální jev. Nejenže zahodil své přehnaně tradiční názory, ale stal se později dokonce jedním z nejznámějších parapsychiků své doby. Vydal knihy jako Nadpozemské síly: Proč neumí tenis? nebo Paranormální účesy.

A co naši čtenáři? Byl některý z vás svědkem paranormálního jevu?

A je to tady. Opět jako lavina vtrhli na hudební scénu hudebníci známí pod pseudonymem Kelly family a zase vyprodávají koncerty. Přestávka pár let jim evidentně přinesla ovoce. Na obrázku vidíme kdysi 12-ti letými fanynkami obletovaného Angela Kelly, který na kráse ještě přidal. Když před pár lety skupina kvůli vnitřním nešvarům končila, Angelo nastoupil do práce lovce golfových míčků. Roky hromaděné charisma, energie a osobitý náboj na prvním z koncertů explodovaly jako dynamit řízlý semtexem a kapkou esence mravečích očí. Ani ostatní členové se nenechali zahanbit a po hardrockovém remaku hitu „Angel“ fanynky šílely. Včera dokonce koncertovali i v Horním Kostelci, z kterého máme tento povedený snímek.
Přinášíme pár komentářů obdivovatelek a obdivovatelů.

Zdenka: „Ježiši ježiši je to óóón.“ utíká směrem ke svému idolu Angelovu bratrovi Paddymu.

Horác: „Já nikdy nepřestal věřit. Prosím dejte mi sílu, správný fanoušek se nikdy neodvrací od…“ v této chvíli se tiše plížíme pryč, necháváme fanatického fanouška s přivřenými víčky odříkávat modlitbu, po deseti metrech zrychlujeme, nechávajíc mezi námi a Horácem diskrétní vzdálenost 654m.

Pomalu opouštíme koncert KF reunion s doporučením místo po této události nechat uvést do normálu skupinkou zfetovaných deratizátorů, jejichž oblíbenou zbraní proti škůdcům je rotační plamenomet.

V tu chvíli Gandalf vzdychl tak zoufale, až sfoukl oheň. „A co to má, Petře, společnýho s tím, že nás nahání banda nadrženejch megazlobrů a že až na ty nechutný elfí toasty nemáme co žrát? A vůbec, kde jsou?“ Gandalf se začal rozhlížet po obědu, ale nikde nic. „Že tys je zase sežral, ty hovado!“ Novotný si začal nenápadně honit pupek.

„Bože!“ vykřikl Gandáč, „že já si rači nevybral toho zkurvenýho Elidžaha Vůda! Sice nemá tak vtipný převleky, ale zase skoro nežere.“

Když Novotný uslyšel slovo převlek, ihned ožil. Za hlasitého funění se převlékl za hovno a rozhodl se vyprávět vtipy o blondýnkách. První, na kterou si vzpomněl, byl Glorfindel z Roklinky, což byla Novotného osudová chyba. Gandalf totiž Glorfindela už asi 200 let platonicky miloval a vždycky ho tajně sledoval, když se zrovna nahý koupal ve vodopádu za líbezného zpěvu jednorožců. A Novotný do toho: „Víš, proč má Glorfindel v prdeli louskáček?“ Gandalfa ta otázka zaskočila. „Nevím, proč?“

Novotný se nadšeně nadechl: „No aby mohl Legolasovi louskat žaluda!“

„Pičo Legolas Glorfindela nikdy do prdele nešukal, hajzle,“ rozlítil se Gandalf Šedý. Petr Novotný neviděl neslyšel. Stoupl si na kraj pomyslného pódia a zařval: „A jak to můžeš vědět, fešáku?“

„A dost, pičo vole. Nikdy jsem nezabíjel, ale dneska musím. Nažer se, bečko.“ Gandalf vzal z ohně žhavé uhlíky a vmetl je Novotnýmu do ksichtu. Když nad nimi přelétal nazghul a viděl, jak nasranej Gandalf Šedý hází žhavé uhlíky na hovno, protáhl ksicht a raději to otočil zpátky do Mordoru. Tou dobou už si Novotný olízl popáleninu, shodil masku hovna a rozkročil se jako sumo bojovník. „Nikdo mi nebude říkat bečko, hajzle vole!“

V tu chvíli už ale na místo dorazil samotný Džejárár Tolkien. „Pičo, co se to tu děje, kreténi? Nemáte náhodou někam nést nějakej prsten? A kde je Elidžah? A jaktože má Arwen v prdeli vlaječku s nápisem Chlouba?!“

Zpoza kamery okamžitě vyskočil Jackson. „Pičo stop! Co to má bejt? Tohle ve scénáři vůbec nejni! Teď má přijít na plac nahá Galadriel a lehnout si tady na Nováče. Ty tady dědo vůbec nemáš co dělat. Nazdar!“

A právě v tu chvíli se Tolkien finálně nasral. Vzal skřetí mačetu a připíchl Gandalfa k okolojdoucímu Legolasovi. Pak zvedl Legolasův snowboardový štít a zasekl ho Novotnýmu do břicha. Nakonec prostrčil Jacksonovi hlavu prstenem a do prdele mu vrazil Žihadlo.

Znáte ten pocit, když odněkud zafouká a Vy máte najednou radost, stejně jako dívka na obrázku? Asi ne, že? Nevadí…

Každopádně k tomuto jevu čas od času dochází – hlavně v okolí hnědouhelných pánví – a i když se to na první pohled nemusí zdát, jedná se o jev s velmi vysokou úmrtností.

Tzv. Streptokočí vítr totiž milerád přepadá mladé ženy v rozpuku a pod různými průhlednými až poloprůhlednými záminkami se jim snaží ukrást papírové kapesníky, teflonové imitace mufloních penisů, uvádět je do rozpaků a leccos dalšího a mnohem horšího. V reálu to vypadá asi takhle:

SV: (vesele, dobrácky) Dobrý den slečno, mohl bych se Vás na něco zeptat? Můžu?

Dívka: (opatrně) No já nevím, musela bych se zeptat babičky… vo co jako gou?

SV: (pohodářsky) Ále, já jenom že když jsem si včera čistil zuby, omylem jsem si koupil nové Porsche a teď ho nemám ani komu dát. Nejspíš ho budu muset vyhodit, nebo polít dehtem a posypat listím nebo já fakt už nevím…

Dívka: M!

SV: (omluvně) Tak mě napadlo – jestli se teda neurazíte, je mi to hrozně trapný – jestli byste si ho třeba nevzala…

Dívka: KLV?!

SV: Hmm, jasně no. Sem trapnej. Koho dneska zajímá Porsche. Dneska frčí kšiltovky z pěti kšilty a říkání slov jako: „Porcelán“ a „Nesmíš“

Dívka: T…

SV: (osvíceně) Víte co? Mám nápad: naložím ho až po střechu sušeným rozmarýnem, vjedu s ním do ovčího stáda a nakonec do něj kopnu!

Na scénu přichází dívčina babička…

Babička: (naivně, infaltilně) Arabelko, co ti chce ten pán, co vypadá jako vraždící streptokok?

Dívka: Chce mí dát Porsche.

Babička: L!

SV: …a nebo bych ho mohl zalít do betonu a nechat ho odpálit na Proximu Centauri…

Dívka: J… já bych si ho teda jako vzala, jako…

SV: …nakrájet ho na plátky a nakrmit s ním těžební roboty na Uranu… vážně?! Vážně byste ho chtěla?

Dívka: G!

Babička: (laškovně) No já bych ho určitě chtěla, hodilo by se mi jako podstavec pod muškáty…

Babička dělá piruetu, při pomyšlení na podstavec pod květiny, ale láme si u toho obě nohy a padá do Macochy. Dole jí dva vycvičení zdravotniční bobři dávají první pomoc a nakládají ji do lékařské ponorky. Babička i bobři se tváří hodně nešťastně…

Babička: (šíleně) Muškáty vy čuráci, nepolamte mi ty posraný muškáty!

Bobr 1: (mezi sebou v bobřím jazyce) Proč tohle vůbec děláme, máme z toho něco?

Bobr 2: Drž hubu a otevři ten poklop!

Bobr 1: Když já jsem chtěl jenom vědět…

Bobr 2: Ještě jedno slovo a zabiju ti sestru!!

Babička: (v bobřím jazyce) Nevíte kolik je hodin? Jsem ve 4 objednaná na amputaci hlavy…

Mezitím jinde:

Dívka: Sundej ze mě ty pracky. Pomóc!

SV: Huhuhuhahaha, muhahaaaah!!!!

Dívka: Okamžitě mi vrať ten mufloní penis, beztak není pravej. Slyšíš?! Héj, moje kapesníky!

SV: Bože jak já jsem zlej, jak stašně MOC!

Dívka: Co já si jenom počnu…

…

Možná namítnete, že o pravé podstatě nebezpečí Streptokočího větru! jste se toho mnoho nedověděli. Možná se Vám bude zdát, že nevíte vůbec nic. Pro takové tady mám fotografii samotného Streptokoka!. Po jejím zhlédnutí pravděpodobně zemřete, ale v ten krátký okamžik mezi zhlédnutím Streptokoka! a vaší animálně bolestivou smrtí, v ten krátký okamžik Vám bude všechno jasné. Tady je. Sbohem.

Díváte se na zoufalé volání o pomoc tří astronautů z výzkumného projektu časoprostorových kapes Národního úřadu pro letectví a astronautiku (NASA). Nedejte se zmást jejich úsměvy a bodrým zjevem: v reálu jde o ostré, velmi profesionální a hlavně neskutečně nasrané Američany, které NASA nechala takříkajíc na holičkách. Oblé tvary a dobromyslný vzhled dodal až přenos fotografie přes časoprostorové diskontinuum.

Nejdříve něco málo slov o tomto přísně tajném výzkumu. NASA se rozhodla zkoumat časoprostorové kapsy v sedmdesátých letech, a to těsně poté, co si její president na jedné newyorské swingers party nasypal do očí místo kokainu krystalické LSD. Metodologie výzkumu je jednoduchá: NASA vysílá své nejlepší kosmonauty na nepravděpodobná místa, doufajíc, že jejich přítomnost vyvolá takzvaný „časoprostorový kolotoč„.

Zatím proběhly 3 expedice:

1. První mise byla sólová. Astronaut Greg Toucher byl vyslán do supermarketu za městem, aby nakoupil 6 kilo špenátu a odšťavňovač. Technici NASA však Gregovi zapomněli přibalit dostatečné množství bazalky a první časoprostoronaut tak krátce po vstupu do oddělení domácích spotřebičů zemřel na výbuch hlavy.
2. Podruhé již byla NASA opatrnější. Dva kosmonauti, Joan Kittensová a Jeremy Pleasureseeker, měli za úkol nastoupit na autobus a v průběhu jízdy jíst párky a číst lidem přes rameno. Časoprostorový kolotoč na sebe nenechal dlouho čekat a celý autobus zničehonic zmizel v oblaku oranžových třpytek. Joan, Jeremy a nicnetušící cestující se ocitli v časoprostorové kapse – alternativní realitě – kde Adolf Hitler moderuje Poštu pro tebe a Helena Vondráčková se jmenuje „OMG ROFL! :)))“.
   Po několika týdnech však NASA ztratila se svými astronauty spojení. Poslední zprávou Joan a Jeremyho byla věta: „Dostaňte nás ven, útočí na nás duhovými lasery!“, která došla jednomu z techniků jako vánoční přání, přestože se ten rok pro malý zájem zrovna vůbec žádné vánoce nekonaly.
3. Třetí expedice je však zdaleka nejzrůdnější. Přes dosavadní neúspěchy se NASA rozhodla vyslat na nebezpečnou misi ještě jednu skupinu: Jim Ignition, Isaac Next a Jessica Sa jsou zatím posledními časoprostoronauty. Byli vysláni na finanční úřad, aby v přestrojení za vodovod přečetli všechny úřední vyhlášky. Časoprostorový kolotoč přišel už u druhé vyhlášky s názvem „Standardní postup při ověřování jmění v případě sněžení“. Jim, Issac a Jessica byli vtáhnuti do časoprostorové kapsy, kde je neustále přesně 7:00 ráno (viz obrázek).
   Jejich průvodcem po tomto bizarním světe se stal inteligentní pes Mezonet. Ukázal jim způsob, jak komunikovat s naším časoprostorem pomocí poštovní služby: stačilo poslat pohlednici, přičemž do kolonky pro PSČ bylo nutné napsat „Nevím“.
   Pohlednice, kterou vidíte v úvodu tohoto článku, byla poslední, která od třech hrdinných kosmonautů přišla. Byla doručena Virginii Woolfové dva dny předtím, než se narodila, 23. ledna 1882. Známá depresivní spisovatelka ji naštěstí při své inteligenci uchovala pro příští generace, aby se o sto let poté mohla dostat do rukou NASA, kam byla původně adresována.

Obrázky, jako je tento, vyvolávají diskuzi o etice vědeckého výzkumu, kterou jsem doufám podpořil i tímto článkem.

(Pokud se stále ještě nebojíte, doporučoval bych vám zhasnout světla, zavřít okenice a prokliknout si na obrázek v plném rozlišení.)

Pojďme to vzít pěkně popořádku, a to zprava (protože z levé části fotografie mám husí kůži). Všimněme si nejdříve ruky v pravé dolní části, která se natahuje po neviditelném předmětu na posteli. Pokud někdy nějaká ruka celým svým povrchem řvala „Smrt je na dosah“, tak to bude právě ona. Komu ta ruka patří se mi nepodařilo zjistit, ale upřímně řečeno mám takový zvláštní pocit, že je to tak mnohem lepší.

Mladou ženu v černém a její dítě s dovolením přeskočím. Jen bych rád upozornil na fialový provaz, který vychází nemluvněti z nosu. Pokud někdo tuší, co to je, hlavně ať mi to proboha neříká.

Dostáváme se k paní, která se nebojí nosit na hrudi tři vyšívané psy. Každý pes má svoji vlastní zlatou mašli, a každá ta mašle vyjadřuje něco jiného: zleva doprava je to 1) strach, 2) úzkost, 3) schopnost zabíjet. Mimochodem, prostřední ze psů se dnes v noci zjeví ve vašem snu a podá vám vizitku s nápisem Leguán. Nedotýkejte se ničeho a skočte co nejrychleji do kádě s oregánem.

Na řadě je mladá dáma s červenými vlasy, jenž se dívá přímo do objektivu, jakoby chtěla říct: „Vyfoť to a utíkej!“ Tato slečna je také jeden ze dvou lidí na fotografii, který se nesoustředí na pomyslný objekt na posteli, ke kterému se ještě vrátíme. Pokud máte dojem, že na její mikině vidíte nápis „Wildlife“, bohužel se nemýlíte.

Přituhuje. Dítě s blonďatými vlasy, které právě přichází o nevinnost, svoji nevoli vyjadřuje jediným způsobem, na který se v té rychlosti zmůže: potí se mu dolní ret. Stejně jako ostatní se chytá stébla neexistujícího objektu, ale co je mu to platné?

Není mu to nic platné.

Dědeček je lstivě oblečen do levné napodobeniny Star-Trekovských uniforem, aby odpoutal pozornost od své nulové tolerance k nezletilosti. Všimněte si prosím, že zatímco przní vnučku, upřeně pozoruje svého vnuka (jenž je zároveň i jeho synem a tajným milencem). Máte-li zájem o podrobnější analýzu dědečkova ucha, běžte se prosím rychle udat na policii. Děkuji.

A nyní již k neexistujícímu objektu. Pokud opravdu chcete vědět, co si lidé na fotografii v dané chvíli toužebně přejí vidět, klikněte sem.

Holubí pán povstal přímo z holubů. Kolemjdoucí bicykl se na to podíval a zasouhlasil. Ztopořená klobása se jen uchechtla a kydla na sebe další dávku hořčičného sirupu. Rols se tím nedal zastrašit a s bojovým výkřikem „Krgš“ se vrhl na klobásu a povalil ji do javorového džemu s mlékem. Rozprostřelo se ticho. Utichla i holubí píseň kterou si pobrukoval jinak nicneříkající žebrák Tom. Všichni čekali co se stane. Znenadání do toho zpoza rohu přiskákala žížala Žihadlo s Kosmodiskem na svém bezpáteřním krunýři. Všichni vydechli úlevou.

Když se o vidině dozvěděla Celeronova matka, která se shodou okolností jmenovala Celeronova Matka, okamžitě dovlekla oba sourozence k panu Frojdovi a zeptala se ho, co to má kurva znamenat.

Frojd položil Celeronovu Matku na divan, Celerona posadil do křesla, jeho sestru schoval do zásuvky a sám vyběhl oknem. Po několika hodinách začala nervózní Matka vysvětlovat:

• Marmeláda je jasná metafora pro „sezení na židli a pozorováni mrtvého leguána“.
• Smrkání do květináče pak odkazuje k „lepení různobarevných papírků do cestovního pasu a mumlání: ‘tak dlouho se chodí se džbánem pro máslo, až si vezír zapálí vousy a začne pobíhat po kurtu’“.

Když to matka dořekla, Celeron vyskočil z křesla, vyměnil si paruku, otočil knoflíkem na zdi a s voláním „Lojs Lejn je těhotná!“ zmizel ve zbrojnici.

Možná se Vám už stalo, že když jste si pokoušeli strčit pod oční víčko dřívko od nanuku, odkudsi někdo rychle přiskočil, popadl Vás za pačesy a hodil do nádrže plné medůz v kanibalistické říji. Bolí to. Pokud to však srovnáme s muky, které zažívá polonahý hrdina na obrázku, vyznívá koupel s rozzlobenými a naddrženými žahavci jako docela příjemný způsob, jak strávit nedělní odpoledne.

Abyste vůbec pochopili zrůdnost celého výjevu, budu Vám jej muset podrobně popsat, protože některé skutečnosti zůstávají skryty i těm nejlepším pozorovatelům a profesionálním odhalovačům.

Mladý a zjevně vyděšený muž na obrázku nespáchal nic menšího, než že si za rozbřesku holil ohanbí tupým střepem z keramické vázy. V mongolsku se sice za podobný přestupek uděluje trest smrti utopením ve sloním mléce, ale v Kazachstánu – kde se náš tragický příběh odehrává – je to naopak důvodem k všeobecnému veselí a k velikým, několikatýdením orgiím, do kterých se s chutí zapojují i lidé velmi pokročilého věku a vysokohorští tažní krokodýli. Mladý muž měl ovšem smůlu, že ho při jeho chválihodném rituálu načapali agenti sekty „Za mírnou rychlost dopadu Ištar“ – zkráceně ZMRDI! Proti holení ohanbí sice nic nemají (sami ho praktikují, dávají však přednost vysokootáčkovým frézám na diamanty či rotačním kulometům, jakožto holícím nástrojům). Potřebovali však rychle oběť pro svůj ďábelský rituál „Ankh kobliha!“ a Bizon (jak se nebohý muž jmenoval), jim akorát padnul do rány.

Muž který Bizona svírá v nemilosrdném sevření je vůdce ZMRDIů, Poleno. Svými ovečkami je považován za svatého, mimo jiné i proto, že si v dětství 100 000x přetáhl předkožku přes hlavu a neumřel při tom. Při rituálu bude mladého muže svírat svými mocnými pažemi a sypat mu sušenou bazalku na bradavky. Přímo nad ním stojí jeho milenka/sestra (sektářská, pokrevní, zdravotní, stromová, …) Vála, která má při „Ankh koblize!“ za úkol nadávat duchům Habsburských monarchů do hovad a prosebně upínat oči k obloze. Spokojený výraz na snímku svědčí o Válině perfekní připravenosti na úkol a o dobré pohodě. Žena nalevo od ní – Šála – vystudovala teologickou chemii na Harvadské univerzitě, čeká siamská paterčata a při rituálu bude mládit Bizona do břicha sušákem na lososí maso. 2 Postavy v modrých tričkách v horní části obrázku jsou řadoví členové ZMRDIů, chovaní hlavně pro maso a náhradní orgány a můž v bílém mezi nimi je zbloudilý chorvatský turista, který svůj šílený strach maskuje seběvědomým úsměvem a krátce po zhotovení fotky i žonglováním s vlatníma očima.

Samotný “Ankh kobliha!“ proběhl rychle a v tichosti, nepočítáme-li Bizonův animální řev a chorvatovy modlitby k pohanským bohům. Dnes je již většina aktérů tohoto dramatu úmístěna v zoologických zahradách nebo masových hrobech, akorát Bizonovi se podařilo oženit se s dcerou náčelníka kmene Čuvačů, navázat přátelství s hluchoněmým medvědem grizzlim a uklidit si binec v pokoji.    

Také vás tak děsí představa, že se ocitnete ve žluté místnosti plné polonahých lidí a dostanete chuť ukazovat oběma rukama do stropu? Těmhle lidem se to stalo v čímsi obýváku – a evidentně to nebyl moc příjemný zážitek.

Evžen je smrtící gepard uvězněný v těle osmileté holčičky s růžovým šlapacím autem.

Evženovo narození v zoologické zahradě „Jágr“ nedaleko Olomouce rozpoutalo vášnivou debatu mezi biology po celém světě, zda jej vůbec lze zařadit do čeledi gepardovitých, a nebo zda jde o zcela nový živočišný druh. Dr. Rudolf Tyč dokonce prosazoval názor, že Evžen je jediným živočišným druhem na celé planetě a všechny ostatní organismy jsou jen různě vytvarované kusy tvarohu s vanilkovou příchutí.

Došlo to tak daleko, že si ochránci vynutili Evženovo vypuštění do divočiny. To se ovšem nemělo stát. Evžen hned první den svého volného pobytu v subsaharské Africe ulovil tisícihlavé stádo rozzuřených lvů, šest set bílých nosorožců a tři helikoptéry.

Masakru učinilo přítrž až rozhodnutí OSN, že Evženovi předhodí mrtvého vorvaně napuštěného nitroglycerinem a posypaného špetkou bazalky.

budu Vám vyprávět velmi smutný příběh o hroznýši Rododendronovi. Před samotným čtením doporučuju nasypat si pod jazyk hrst pepře, oholit chlupy v podpaží a vyjmout nejbližšímu albatrosovi z kloaky žraločí ploutev, protože jinak reálně hrozí, že když se Vás Vaše matka zeptá: „Proč bláto voní?“ a Vy jí místo odpovědi jenom chrstnete litr medu do obličeje a posypete jí struskou z atomové elektrárny, bude Vás to pravděpodobně velice mrzet… 

Takže Rododendron. Když si onoho sluného dne holil tvář a čistil uši netušil, že ho celou dobu upřeně pozoruje hajnej Kardan. Všechna zvířátka v lese se ho příšerně bála, protože měl ve zvyku krást veverkám mláďata, ládovat si je do brokovnice a střílet s nimi zvěři do očí a rozkroků. A to, jak je všeobecně známo, docela nasírá… no a tenhle hajnej teď z nějakého důvodu nemohl odtrhnout oči od Rododendronovy mužné šíje a to nevěstilo pranic dobrého.

V momentě kdy si náš hroznýší hrdina vytáhl z kasy tábák, že si ubalí cigaretu se Kardan pomalu pohnul směrem k jeho doupěti. Když si cigaretu vložil do úst, vytáhl si hajnej z ucha rotoped a potichu ho nabil do brokárny. Jakmile si Rododendron  zapálil a labužnicky zabafal,  vyřítila se z keře mohutná hajného postava, řvala na něj:“Bože můj, jak já tě jenom nenávidím, ty zákeřná anakondo!“ a mávala mu před obličejem dvouhlavňovou berretou.  V tu chvíli mohl udělat pouze jedinou věc…

Nenápadně prohodil Kardanova varlata za siamské bratry-ježky, kterým ještě předtím strčil do nozder malé dynamítky. Potom zavolal stohlavé stádo nosorožců s motorovými pilami místo předních chodidel a ukázal jim na hajného knír. Tupá zvířata zaržála vzrušením - byla totiž evoluční hříčkou matky přírody a mohla se živit pouze lidskými vousisky, takže už byla pořádně hladová – a vrhla se Kardanovi po krku a sápala se mu nad horní ret. Hajnej se snažil situaci zachránit tím, že jim házel hřebíky do očí a u toho recitoval Mahabharátu pozpátku a ještě čínsky, jenomže Rordodendron měl ještě jedno eso v záloze; v momentě kdy Kardan setřásl z pravé ruky 26 nosorožců a pokusil se zacílit na hroznýšovy ledviny, zřítilo se mu na nohu letadlo plné hořících žiraf a okamžitě mu explodovalo do obličeje.

Nakonec se však Kardan i Rododendron udobřili, stali se pokrevními bratry a na dálku adoptovali chobotnici s lobotomií podvěsku mozkového. 

Teflon seděl v prázdné místnosti s palačinkou na klíně a kousal se do rtu. Trochu se styděl za to, že mu z uší čouhají konvalinky, ale nedával to najevo. Místo toho si pro kuráž vesele prozpěvoval nacistickou hymnu „Ich liebe der Rauch des Dachau“ a maloval si do vzduchu sprosté obrázky nahatých banánů. Vtom do místnosti vstoupila Vitrína s holící pěnou.

„Teflone,“ otázala se nezdvořile a ukázala směrem na sever, „můžeš mi půjčit kulovnici na tetřevy?“ Teflon, zaskočen náhlým dotazem, na který nebyl ani v nejmenším připraven (!), mrskl nohou a přetáhl si pravé oční víčko přes nos. Vitrína, vida to, a obávajíc se, že by případná hádka mohla vzbudit v kuchyni spícího Diskžokeje, přeskočila pomyslnou hromadu spících holubů a napodobila stojícího člověka. Teflon se však nenechal zmást. Hbitým pohybem si uvařil z palačinky helmu a proskočil chytře schovaným oknem. Vitrína přirozeně za ním!

Následovala akční honička v bambusovém háji. Teflon nezapomněl využívat jinak zcela zbytečných medvídků Panda, házejíc je vytrvalé Vitríně pod nohy.

Když oba doběhli k přehradě, probudil se Diskžokej. Okamžitě pochopil, co se děje, a uznal za vhodné najít si mrkev a bleskově se s ní oženit. Když bylo po svatbě, strhla se dortová bitva a Teflon s Vitrínou se udobřili.