Když Přilb poprvé pocítil průvan z mezery mezi Seržantem a tunelem, proběhl mu celý jeho život před očima. Vzpomněl si na mládí v kotci se sourozencem Hlavem, který žil v domění, že nejlepší marcipán je treska namazaná medem, přičemž svoji teorii dokazoval především schopností vkládat tresku s medem Přilbovi do úst, když spal. Další vzpomínkou bylo Přilbovo dospívání v internátní škole Paleček, kde se především nesmělo příliš odpočívat. Ředitel Palečku byl vášnivý zastánce životního stylu goth a jeho představa o kráse spočívala v bledém obličeji, kruzích pod očima a nepřítomném pohledu. V noci pouštěl svým svěřencům hudbu tvořenou náhodnými animálními skřeky a výstřely z houfnice.

Takto vybaven (s kruhy pod očima a treskou v příručním kufru) vstoupil Přilb do dospělého života. V osmnácti se zkusmo oženil se svojí peněženkou, ale věčně nebyl spokojen s večeří a brzy začal peněženku mlátit. Toto chování mu vysloužilo 20 let nucených prací v továrně na slipy pro nádražáky. Na rozdíl od ostatních nucených zaměstnanců však nepovažoval ty dvě dekády za ztracený čas: alespoň, jak říkal, měl čas na to se konečně pořádně oholit. Kromě toho poznal svého nejlepšího přítele Seržanta, který teď před ním stál vedle tunelu a s hrůzou v očích mu přes zvedající se průvan hláskoval slovo „videotéka“ pozpátku.

Zpátky v realitě, Přilb udělal krok nazad a hlasitě mrkl. Seržant nebyl spokojen. Vytáhl švihadlo a použil jej na Přilbovu překvapenou tvář, přičemž se na chvíli zatvářil jako Bobby z Dallasu, když mu řekli, že nemůže umřít. Situace je vážná, pomyslel si Přilb. Než ale stačil otevřít kufr, aby z něj vytáhl medovou tresku, tunel se nadmul a vyvrhl před Přilba i Seržanta omeletu s oříškovým crème.

Jestli Přilb něco čekal, tak rozhodně ne omeletu s oříškovým crème. Místo zděšeného výkřiku si začal úlekem rovnat obočí do dokonalého půlkruhu, čímž k smrti vylekal Seržanta, který před chvílí nervozitou usnul. Omeleta mezitím naléhavě ležela na zemi při vší své obscénosti.

Situace se vyřešila až ve chvíli, kdy si Přilb uvědomil, že může říct: „Hele tak já už jdu“ a skočit pozadu do hausbótu, což taky se smutným „Šilink!“ udělal.

Znáte ten pocit? Vstoupíte do kanceláře nějaké firmy a před vámi sedí nahatá sekretářka a mává na vás otevřenou dlaní, jako by říkala: „Tady máš neviditelnou polívku!“ Mě se to naposledy stalo při návštěvě firmy na certifikáty a byl to takový šok, že se mi ten výjev navždy vryl do paměti (přikládám fotografii, kterou jsem vyvolal tím, že jsem si tři hodiny povídal s vrabcem a mimoděk u toho čmáral na ropovod).

Na tento typ situací jsem si vždycky přál mít návod, abych hned věděl, co dělat. Jeden podobný jsem již dokonce napsal („Co dělat, když při sledování televize uvízne ucho v brusinkové marmeládě“). Jenže fenoménu nahatých sekretářek jako by se spisovatelé literatury faktu báli – a ani já nemám dostatek informací, abych sepsal celou knihu.

Proto jsem se rozhodl shrnout své trpké zkušenosti do několika bodů, abyste alespoň vy, čtenáři Vasila, nemuseli příště říkat „Ježiš pardón já si asi splet dveře nebo co nashle!“

Takže, pokud se setkáte s nahatou sekretářkou:

• Nikdy nedávejte najevo překvapení. Naopak: znuděně řekněte něco ve stylu „No konečně!“ a začněte si ledabyle olizovat nos.
• Nahatá sekretářka vám často bude něco nabízet. Pokud to bude imaginární dárek typu Domácí smetana nebo Koleno, s povděkem přijměte a zkuste tři hodiny nepřetržitě mluvit finsky, než bude po všem. Pokud to bude něco reálného, jako třeba Certifikát nebo Obočí, je vaší jedinou možností proměnit se v majestátního orla a pomalu umřít.
• Ujistěte se nejdřív, že nejde o planý poplach. Znám případ, kdy příliš horlivý mladý muž proskočil kotelnou aniž věděl, že se místo nahaté sekretářky setkal s mnohem méně nebezpečným Mrožem zabijákem.
• Snažte se odolat pokušení čechrat nahaté sekretářce účes. (Obsahuje koncentrovanou lítost.)
• Budete-li na pochybách, zkuste odejít. Někdy to jde jen tak, jindy vás to bude stát všechny hašlerky.
• V případě, že vám bude chtít sekretářka ukázat prso, předstírejte schopnost nemasturbovat.

Snad vám moje rady přijdou vhod. Kdyby něco, obraťte se na mě v komentářích.

Ahoj děti,

znáte Kena Taura? To je vám tak veselé a sympatické stvoření, že vám o něm musím rychle vypravovat.

Kenův otec byl elfí sedlák, vesnický učitel a notorický zoofil v jedné osobě. Jmenoval se Mino. Jednou, když s třídou jako každé jaro probíral zoologii, rozhodl se udělat exkurzi do konína. Študáci mu ten nápad se slzami v očích rozmlouvali, ale nedalo se svítit, Mino Taur byl hlava dubová a stál si za svým. Vzal lano, bič a jal se hnát žáky směrem ke statku, kde tušil příležitost k bezkonkurenční sodomii. Těsně před vstupem na grunt se lstivě převlékl za čtvereční kilometr a obratně dostal sebe i třídu do stáje plné chvějících se hřebečků a strachem oněmělých kobyl.

Za strašlivého řevu žáků pak zprznil mj. mladou kobylku Lauru, která mu ještě ten večer dala hybridního syna Kena.

Ken se tedy jak jistě uznáte nenarodil do nejpříznivějších podmínek. Děti se mu vyhýbaly, protože smrděl a fetoval, zatímco jeho vlastní otec jej zavrhl – bláznivě se mezitím zamiloval do ústřice.

Ken se nicméně dokázal i tak prosadit. Vypracoval si mužné tělo a nějakou dobu si přivydělával jako model v časopise Barely Legal National Geographic. Jeho další osudy už jen telegraficky:

• V osmnácti si proti vůli matky koupil své první auto, ale záhy musel uznat svoji chybu, když místo nastartování vykopl přední sklo.
• Svoji první lásku si našel přes internet. Říkala si beautiful_butterfli:)_smiling, ale vášnivý vztah na dálku skončil ve chvíli, kdy Ken spatřil její fotografii.
• Ken velmi miloval dostihy a chtěl závodit, ale jeho ambice ztroskotaly na tom, že Střeláč – jediný kůň, který Kena dokázal udržet na hřbetu – dostal v Pardubicích rozum a od Steeple Chase odstoupil.
• Ken nějakou dobu vystupoval v seriálu Velmi křehké vztahy jako Eli, milenec doktorky Jezabely a zároveň syn tajemného pilota H. H. Jogobela. Ve třicátém šestém díle, nazvaném „Gumový ještěr“, se Kenova postava omylem dostane na pohřeb postavy z úplně jiného seriálu a nastane série trapně komických situací, přičemž si Jiří duchaplně dobírá podnikatele Igora Stodola a Helena využije situace, aby schovala hrušku.
• Kenova matka Laura svému synovi k 25. narozeninám sehnala židli, ale vtip se nepovedl a Ken po pádu z balkónu skončil na ambulanci.

Dnes se Ken živí jako someliér a obchodní zástupce firmy Gesundheit! GmbH. V roce 2003 dostal ocenění za „Nejlepší rádoby nenucené kouknutí přes rameno roku“ (na snímku).

A co vy, děti? Znáte také nějaká zajímavá stvoření?

Olaf byl vždycky trochu jiný, než jeho vrstevníci. Narodil se se zapálenou cigaretou a když si jeho spolužaci ve školce teprve začínali tupírovat uši, byl již potřetí ženat a splácel hypotéku na kolesové rypadlo na keramický jíl. V momentě, kdy kluci začínali pokukovat po dívčích lýtkách, stavěl Olaf na zahradě svého domku v Uppsale miniaturní raketu pro mravence, které chtěl poslat na misi na Jupiter, jenž měli v průběhu tří následujících desetiletí učinit obyvatelným. Měl v plánu na něm chovat slony a žirafy pro maso a vyřešit tak hladomor v Africe.

Jenomže. Osud měl pro Olafa připravenou jinou cestu, než je kariéra osvíceného mecenáše a zároveň ultimátního baliče mind. V České republice totiž začala volba prezidenta a Olafův hypertofovaný smysl pro racionalitu a altruismus mu nedovolil pouze nečinně přihlížet. Sbalil si věci a vyrazil. Směr: Nepál.

V Nepálu pak strávil několik týdnů extrémně tvrdým výcvikem v šaolinském klášteře Nšo-či. V rámci něj svým osvaleným tělem zastavoval laviny, sprintoval na vrcholky velehor a vyšíval gobelíny o rozměrech 2x2km. Naučil se vrhat šurikeny na vzdálenost mnoha mil, rotovat s nunčaky rychleji než je rychlost zvuku a položit stádo vysokohorských jeskyních medvědů na lopatky, vyholit jim podbřišek a na vzniklou lysinu jim lihovou fixou napsat: „Čips!“. Olaf byl připraven na všechno a jeho mise mohla začít. V noci si sbalil výzbroj a rozběhl se vstříc své misi na Pražský hrad.

Když o 2 dny později doběhl na Hradčany, byla již prezidentská volba v plném proudu. Hradní stráž při pohledu na 4 metrového, 4 rukého obra s pěti cigaretami v ústech (nepokládal jsem zatím za nutné, zatěžovat čtenáře nudnými detaily Olafovy fyziologie) zařvala strachy a chtěla střílet, ale švédský berserk je odfoukl do Vltavy. „Snad ještě není pozdě…!“, blesklo mu jeho třemi mozky.

Když vtrhnul do španělského sálu, stál u řečnického pultíku Grebeníček a plamenně hovořil, k dřímajícím zákonodárcům. „…no a pak sem ju popadl za kozy a vošukal ji do prdele. Ta řvala, kunda…“. Až na řídký potlesk v rudé sekci, žádná reakce. „Mám výbornej nápad, vyserem se na Vaška, Švejniče a Bobeše a zvolíme mě. Beztak mám největšího ptáka.“ Opět žádná reakce, jenom ožrala Jandák se s hlasitým říhnutím sesunul ze židle a pokračoval ve spánku na zemi. „Šuline nechrápej když mluvím, vole! Kopněte ho někdo do prdele. Chtěl bych zdůraznit, že….. arghhhh!!!!“

Kus, jako břitva ostré břidlice, vymrštěný Olafovou mocnou paží uťal Grebovi nohy v kolenou a přestárlý seladon se zřítil Bobošíkové do klína. „Nazdar kotě, nechceš vidět mýho plejtváka?“ stačil ještě slizky zamumlat, načež omdlel. Nastalo peklo. Olaf, široce rozkročený a ne nepodobný bájnému Krakenovi hodlal znovu nastolit rovnováhu ve vesmírném kontinuu. Nejdřív popadl Ratha a Paráče za pačesy a třískal s nimi o sebe až mozkomíšní mok tekl proudem… Bursík se pokusil skrýt za přísně chráněného Zubra Evropského, ale Švéd ho zapálil a narval mu ho do prdele.

Poslanci a senátoři se v panice hnali k východu, tam však již stál připravený Olaf a mačetou na sekvoje jim stínal hlavy po pěti. Jandák se probral a se slovy „Co je kurva…?“ zamžoural do obrovy nasrané tváře. „Tady máš, Sádlo!“ zařval mu Olaf do obličeje, utrhl mu obě ruce a umlátil ho s něma. Senátorka Jurenčáková se převlékla za chlapa (sundala si umělé řasy) a pokusila se vmísit do cateringového teamu. Byla však rychle odhalena a zabita kulkou, kterou ji Paroubek před 3mi dny poslal poštou. Topolánek vytáhl své zbytnělé „gule“ a se slovy „Něco tak krásného přece nemůžeš zničit, ty hovado!“ se kolem něj pokusil protáhnout. Švéd chvíli váhal, ale pak mávl rukou, popadl Topola za koule a vydefenestroval ho na nádvoří, kde se na něj okamžitě slétli Krkavci a hašteřili se o jeho chloubu. Prezidentští kandidáti se zatím krčili pod stolem a třásli se strachy.

Klaus: Já opravdu, ale opravdu nevím, co budeme dělat…

zmrzačený Grebeníček (mrká na Bobošíkovou): Já bych si zamrdal, když už tu máme chcípnout…

Bobošíková: Naser si, dědku!

Švejnar: Bože to sou čuráci!

Olaf: Ale, kohopak to tady máme…

Klaus: Ááá, dopiče!

Za pár minut bylo po všem a Olaf, zborcený krví, se vydal na cestu domů. V hlavě se mu už rodil plán, na loď vyrobenou z čediče, se kterou by se dalo doplout na Špicberky. „Život je fajn…“ usmál se Hrdina. Ve španělském sále se vzbudil kníže Schwarzenberg, krátce přejel pohledem po tratolišti krve kolem sebe a znovu usnul. Ani na druhý pokus tak nebyl zvolen prezident.

Následující příhoda se stala v roce 1937, tedy v dobách, kdy ještě lidi neuměli mrskat jazyčisky a hromadná autobusová doprava vypadala tak, že se člověk koukal z okna a na zádech měl napsané „Ksob!“. Tehdy žil ve vesnici Kře mladý pár: Hubertus Úžeh a jeho manželka Hříbě.

Hubertus byl starý morous a odmítal věřit v cokoliv nevysvětlitelného a paranormálního. Musíme si uvědomit, že v tradičních dobách, kdy iPod vážil stejně jako lokomotiva a slovo „emancipace“ znamenalo to samé jako „sníh z nosu“, nešlo o nic výjimečného.

Hubertus byl natolik zahleděný do tzv. racionální vědy, že to jeho manželku přivádělo k nepříčetnosti. Když mu například jednou jeho zemřelá matka z kachní polívky plivla do obličeje, řekl Hubertus, že „šlo o šplouchnutí“. Nebo když jel do města a jeho kůň se v průběhu cvalu proměnil ve fotbalovou reprezentaci Japonska, řekl Hubertus, že „se to nestalo“.

Jenže pak přišlo to osudové lednové ráno roku 1937. Hříbě zrovna připravovala snídani a Hubertus četl Racionální Noviny, když v tom do pokoje vběhl důstojník Fenykl a zvolal: „Přestaňte leštit ty postoje!“.

Na tom by nebylo nic tak zvláštního, ale, jak si později Hubertus i Hříbě uvědomili, tato událost měla několik tzv. „paranormálních háčků“.

1. Důstojník Fenykl umřel týden předtím za strašných bolestí, když se pokusil knírem sníst jablko.
2. Důstojník Fenykl nikdy neexistoval.
3. Ani Hubertus ani Hříbě neuměli slyšet.
4. Jejich dům neměl dveře.
5. Hříbě není ženské jméno.

Hubertus tedy musel uznat, že šlo zcela jistě o paranormální jev. Nejenže zahodil své přehnaně tradiční názory, ale stal se později dokonce jedním z nejznámějších parapsychiků své doby. Vydal knihy jako Nadpozemské síly: Proč neumí tenis? nebo Paranormální účesy.

A co naši čtenáři? Byl některý z vás svědkem paranormálního jevu?

A je to tady. Opět jako lavina vtrhli na hudební scénu hudebníci známí pod pseudonymem Kelly family a zase vyprodávají koncerty. Přestávka pár let jim evidentně přinesla ovoce. Na obrázku vidíme kdysi 12-ti letými fanynkami obletovaného Angela Kelly, který na kráse ještě přidal. Když před pár lety skupina kvůli vnitřním nešvarům končila, Angelo nastoupil do práce lovce golfových míčků. Roky hromaděné charisma, energie a osobitý náboj na prvním z koncertů explodovaly jako dynamit řízlý semtexem a kapkou esence mravečích očí. Ani ostatní členové se nenechali zahanbit a po hardrockovém remaku hitu „Angel“ fanynky šílely. Včera dokonce koncertovali i v Horním Kostelci, z kterého máme tento povedený snímek.
Přinášíme pár komentářů obdivovatelek a obdivovatelů.

Zdenka: „Ježiši ježiši je to óóón.“ utíká směrem ke svému idolu Angelovu bratrovi Paddymu.

Horác: „Já nikdy nepřestal věřit. Prosím dejte mi sílu, správný fanoušek se nikdy neodvrací od…“ v této chvíli se tiše plížíme pryč, necháváme fanatického fanouška s přivřenými víčky odříkávat modlitbu, po deseti metrech zrychlujeme, nechávajíc mezi námi a Horácem diskrétní vzdálenost 654m.

Pomalu opouštíme koncert KF reunion s doporučením místo po této události nechat uvést do normálu skupinkou zfetovaných deratizátorů, jejichž oblíbenou zbraní proti škůdcům je rotační plamenomet.

Petr Novotný pomalu utřel slzu a obrátil se na Gandalfa. „Víš, když jsem byl malej, měl jsem zlatý vlasy.“ Gandalf se zhluboka nadechl. Novotný pokračoval: „Pak mi je ty kurvy vostříhaly a následně už mi narostly jenom tyhle chlupy.“ Ukázal si na účes.

V tu chvíli Gandalf vzdychl tak zoufale, až sfoukl oheň. „A co to má, Petře, společnýho s tím, že nás nahání banda nadrženejch megazlobrů a že až na ty nechutný elfí toasty nemáme co žrát? A vůbec, kde jsou?“ Gandalf se začal rozhlížet po obědu, ale nikde nic. „Že tys je zase sežral, ty hovado!“ Novotný si začal nenápadně honit pupek.

„Bože!“ vykřikl Gandáč, „že já si rači nevybral toho zkurvenýho Elidžaha Vůda! Sice nemá tak vtipný převleky, ale zase skoro nežere.“

Když Novotný uslyšel slovo převlek, ihned ožil. Za hlasitého funění se převlékl za hovno a rozhodl se vyprávět vtipy o blondýnkách. První, na kterou si vzpomněl, byl Glorfindel z Roklinky, což byla Novotného osudová chyba. Gandalf totiž Glorfindela už asi 200 let platonicky miloval a vždycky ho tajně sledoval, když se zrovna nahý koupal ve vodopádu za líbezného zpěvu jednorožců. A Novotný do toho: „Víš, proč má Glorfindel v prdeli louskáček?“ Gandalfa ta otázka zaskočila. „Nevím, proč?“

Novotný se nadšeně nadechl: „No aby mohl Legolasovi louskat žaluda!“

„Pičo Legolas Glorfindela nikdy do prdele nešukal, hajzle,“ rozlítil se Gandalf Šedý. Petr Novotný neviděl neslyšel. Stoupl si na kraj pomyslného pódia a zařval: „A jak to můžeš vědět, fešáku?“

„A dost, pičo vole. Nikdy jsem nezabíjel, ale dneska musím. Nažer se, bečko.“ Gandalf vzal z ohně žhavé uhlíky a vmetl je Novotnýmu do ksichtu. Když nad nimi přelétal nazghul a viděl, jak nasranej Gandalf Šedý hází žhavé uhlíky na hovno, protáhl ksicht a raději to otočil zpátky do Mordoru. Tou dobou už si Novotný olízl popáleninu, shodil masku hovna a rozkročil se jako sumo bojovník. „Nikdo mi nebude říkat bečko, hajzle vole!“

V tu chvíli už ale na místo dorazil samotný Džejárár Tolkien. „Pičo, co se to tu děje, kreténi? Nemáte náhodou někam nést nějakej prsten? A kde je Elidžah? A jaktože má Arwen v prdeli vlaječku s nápisem Chlouba?!“

Zpoza kamery okamžitě vyskočil Jackson. „Pičo stop! Co to má bejt? Tohle ve scénáři vůbec nejni! Teď má přijít na plac nahá Galadriel a lehnout si tady na Nováče. Ty tady dědo vůbec nemáš co dělat. Nazdar!“

A právě v tu chvíli se Tolkien finálně nasral. Vzal skřetí mačetu a připíchl Gandalfa k okolojdoucímu Legolasovi. Pak zvedl Legolasův snowboardový štít a zasekl ho Novotnýmu do břicha. Nakonec prostrčil Jacksonovi hlavu prstenem a do prdele mu vrazil Žihadlo.