V úterý dojdu do práce, kde na mě již čeká Herr Mink, šéf oddělení pro výrobu vánočního cukroví z asfaltu. „Strašnej průser,“ řve na mě, když vystupuju z výtahu, „došel nám Gebauer a Perkul, jsme v totální piči, my čuráci!“ Chvíli přemýšlím, co to vlastně znamená… že nepůjdou ušít repliky SS uniforem na vánoční veřírek? Že teď vyvěsíme nad firemní budovu obrovskou ceduli s nápisem „Defekt!“ a ujíme se k smrti nudlema?

Opatrně otevírám okno, chtěje se raději zabít, než zjistit o co tady kráčí. Mink to ale spozoruje a hodí po mě betonový prefabrikát. „Nikam, Jude! Zůstaneš tady a a uvaříš mi knödl, ja?!“ To už se se mnou točí celý svět, a pokouší se o mě mrákoty. Zkouším vdechnout vlatní nohu a zadusit se tak, jenomže zezadu ke mě přiskočí nějaký poskok a začne mi cpát za kalhoty zelí s křenem, vyhlášenou Stuttgartskou pochoutku, kterou si tam někteří dávají i do pudingu. Prosím o smilování a o rychlou smrt, ale to už přede mnou defiluje spolek tyrolských důchodců v čapkách a s kníry a jódlují něco jako: „Beobachter, beobachter – dejte si pozor na beobachtera, nebo vám nakope prdel a sní vám všechnu dušenou kapustu… johahaií, johahaií…“. Milosrdná mdloba mě konečně vezme do své náruče a já padám na znak.

Probouzím se v hotelu, na sobě mám kožené negližé typ Göebels a cítím se jak po prokalené noci. „Všechno to byl jen sen, oddechnu si…“ Do pokoje vejde nahý Tim Wassner a řekne: „To víš že jo, meine hübsche hertze… celou noc si sebou házel!“ Na nic nečekám, zvedám brokovnici s upilovanou hlavní – kterou mám kdoví proč transplantovanou na místě pravé ruky – a ustřelím tomu náckovi hlavu. Pak zavolám na recepci a když ze sluchátka zaslechnu: „Jednou bych se chtěla koukat na kalendář…“ vybuchne mi mozek.

Po celém dni v práci unaveně vpadnu do první pizzérky na kterou narazím. Hned při vstupu se zarazím – za mohutným barem z plutonia stojí statná selka a za mohutného německého klení hází po hostech jejich jídla. Posadím se do kouta a jen tak tak se dokážu vyhnout smažené půlce prasete nadívané kapustou, jenž mi proletí těsně kolem oka. Pán co si ho objednal je jím zasažený přímo do žaludku, svíjí se na zemi v křečích a prosebně řve: „Hilfe, hilfe mich für Gottes Liebe!“. Ještě víc rozčarován sedím co nejtiššeji na místě a čekám co přijde. Za 3 hodiny přijde číšník: „Bude si pán něco přát? Dnešní specialita je karbanátek z tuleně a jako přílha 15 kilo nudlí a dušená kapusta, natürlich“

„Raději bych si dal pizzu, jestli můžu…“

„Czechische schweine! Vymrčovat si budeš, sráči?! Na zem a 30 kliků, schnell!“

Zatímco dělám kliky a brečím, číšník donese menu…

„Něco na pití, jude?“

„Eine non-alcoholische bier, bitte schön.“ snažím se ho dostat na svou stranu precizní němčinou.

„AAArgh!!! Máme jenom schnaps a kapustové pivo! Verstehst du? Donesu ti to pivo a zkus ho nevypít, hovado!“

„Danke schön!“

Prohlížím si menu, kde je na výběr ze tří pizz:

Eins) Pizza mit 3 kilos kohl (kapusta)

Zwei) Pizza mit 5 kilos kartofeln (brambory)

Drei – spezialität) Pizza mit 15 kilos nudelln (nudle)

Z dané nabídky si stále ne a ne vybrat a když vidím blížícího-se číšníka s výhružně vyhrnutými podkolenkami, polévá mě studený pot. Když už je těsně u mě zoufale zabodnu ukazováček do menu a objednávám si:

„Nummer zwei, mit nudelln und kohl navíc“ snažím se šplhnout si uznáním lahodnosti národních pochoutek ale dostane se mi pouze kopance do obličeje a chlístance kapustového piva do koryta pod stolem. Číšník odchází a já mám konečně možnost prohlédnout si interiér zařízení; hliněná podlaha, stoly a židle vyrobené z 56. dotisku Mein Kampf z roku 2005 (přidány kapitoly „88 důvodů, proč je růžová barva vhodná pro vycházkovou uniformu SS-oberführera“ a „Vyšívací šablony a jiné volnočasové aktivity pro vojáky ve Stalingradských zákopech„) a celý personál je čerstvě po lobotomii, takže občas propadá záchvatům nekontrolovatelného vzteku (můj číšník právě umlacuje hosta – sedícího kousek ode mě – k smrti obřím tuřínem kvůli tomu, že právě požádal svou přítelkyni o ruku a něřekl u toho „Miluju tě, ale ne tak moc jako beobachter!“.

Konečně moje jídlo! Koukám na svůj talíř – na kapustové ravioli s bramborovou omáčkou, posypané nudlemi a držím raději tu svoji hubu. Když o 2 dny později dojím (donesli mi toho 68 kilo a občas mi pár kilo přidali jako nášup), zjišťuju, že se nedokážu pohnout a že necítím pravou půlku obličeje.

Dojde číšník: „Pán si přál platit?“

„Zavolejte leteckou záchranku!“ prosím, ale vyjde ze mě jenom

neartikulované zachrčení, které zní jako „Možná…“.

„Dělá to 26.000 EUR, bereme pouze hotovost, zlato a umělecké předměty“

V tu chvíli se strašně naseru!

Chytím číšníka za podbradek a hodím ho do krbu. Stihne ještě vykřiknout: „Scheize, už zase!“ a okamžitě exploduje. Od něj chytá celá restaurace, která se během několika sekund promění v hořící peklo. Jsem jediný, komu se podaří dostat pryč, přesto že jsem přišel o hodně ze své proslulé obratnosti – za dva dny jsem přibral úctyhodných 34 kilo. Chvíli ještě zamyšlene postávám u hořící pizzerie, ale pak mávnu rukou a jdu hledat obchod s žertovnými klobouky.

Píše se 17. listopadu 2029. Agent Zifčák si vykračuje po Praze s magnetitovou hůlkou v ruce a kreslí nosem do vzduchu sprosté obrázky. Je mu trochu zima, tak zrychluje krok, ale zamotá si nohy do copu a upadne.

U Medvídků odbočí ze Spálené na Národní třídu. V tom ho zaráží hlasitý Němec. Vypadá jako každý jiný Němec, asi takto:

„Wer ist die Opera, mein tschechische Freund?“ haleká Němec Zifčákovi do ucha, přičemž používá lederhózny jako hlásnou troubu.

Agent Zifčák si usmrkne, ale pak klidně vysvětlí fašounovi, že Národní divadlo je tadyhle rovně tímto směrem asi 200 metrů.

Germán není spokojen. Chce k divadlu dovést a hodlá za to zaplatit okamžitým uznáním Benešových dekretů a omluvou za holokaust. Agent Zifčák po chvíli přemýšlivého foukání nosem do bublifuku kývne.

Asi 20 metrů od Spálené najednou strašnej průser. Ulice prázdná a před Zifčákem a Němcem kordón policajtů v bílých helmách a zelených uniformách. Němec překvapením krátce zařve.

„Půjdeme jinudy,“ pomyslí si Zifčák levou polovinou kníru, a elegantně se otočí o 180 stupňů, ale naráží nosem do průhledného štítu s nápisem „Policie“.

Němčour hlasitě řve něco o Stalingradu, zatímco Zifčák zjišťuje, že jsou obklíčeni. Jediná volná cesta je směrem nahoru, ale — jak si Zifčák s hrůzou uvědomuje — i nad nimi teď lítá hejno policejních holubů a jeden policejní albatros.

Zifčák ví, že jediný způsob, jak přežít, je stejný jako před čtyřiceti lety: předstírat vlastní smrt. Vybere si jeden z policejních štítů a rozbíhá se hlavou proti němu. V poslední chvíli si všímá, že na štítu není napsáno obligátní „Policie“, ale stojí tam „Kdyžtak někdy zavolej“. Ale to už je jedno.

Zifčák zavírá oči. Germán na něj zezadu povzbudivé křičí: „Ja, ja! Wunderbar!“ Zifčák naráží do plastového štítu. Nejdřív to odnesou vlasy a pěšinka. Pak je brutálně rozdrceno několik lupů, které přežily ještě od dob revoluce. Pak začne štít narušovat stabilitu Zifčákovy lebky. Tlak působí na šedou kůru mozkovou, která v panice začne vyjmenovávat tajné kódy StB, které se Zifčák naposledy učil v deseti letech.

• „Kohout – nutnost zatknout všechny čmeláky v Budějovicích.“
• „Espresso – střílet do lidí je povoleno, ale nejdřív je nutné dopít kakao.“
• „Mravkolev – skupina civilistů ohrožuje státní bezpečnost pomoci jahodového pudinku a smetany.“
• „Zifčák – agent pověřený hlasitým mlaskáním, když v televizi někdo říká něco zajímavého.“

A s touto myšlenkou agent Zifčák skonává a odchází do komunistického ráje, kde již na něj se slzou v oku čeká nahý Lenin, ponořený až po nos ve vaně.

(Fotka z Awkward Family Photos, vytvořeno v Lol builderu.)

Následující rozhovor se odehrál u Kedlubny doma, když jsme byli ještě mladí a blázniví a nosili na hlavách křemík. Nepamatuju si přesně, kdo tam všechno byl, ale vím zcela jistě, že jsme tehdy seděli kolem okna a dívali se ven na budovu nedaleké nemocnice pro lidi, kteří říkají “nýbrž”.

Konverzaci začala Kedlubna. Řekla: “Já si myslím, že Kedlubna není zase tak špatný jméno pro matku tří dětí.”

Pár lidí začalo automaticky kývat a souhlasně si přejíždět pírkem přes nos, ale Hroudel, Kedlubnin manžel a zároveň osobní kominík a gynekolog, rázně bouchl do stolu. Už v tu chvíli začala většina lidí v místnosti tušit obrovský—řekl bych skoro fatální—průser, ale radši jsme drželi ty naše huby.

Hroudel řekl toto: “Kedlubna je regulérně nejhorší jméno vůbec!” A aby svoje tvrzení zdůraznil, flusl Kedlubně na jmenovku.

Začátek legrace

Kedlubna pomalu zvedla obočí. Udělala to tak pomalu, že jsme se my ostatní zhruba v půlce začali dohadovat, jestli to fakt dělá, nebo jestli je to jenom optický klam. Nebyl. Na konci, když bylo obočí až na vrchu Kedlubniny hlavy, těsně pod temenem, řekla Kedlubna něco, co později všem utkvělo hluboko v paměti. Řekla: “Ti jsi ale takovej čurák, Hroudele, že nevím!“

Hroudel a my ostatní jsme začali přemýšlet. Co neví? Co Kedlubna neví? Můj kamarád Robožid přišel s návrhem, že Kedlubna možná neví něco, co nevíme ani my ostatní, a že na to tím pádem nemá cenu nijak reagovat. “Vždyť to ani nebyla otázka!” křičel nám do překvapených ksichtů.

Hroudel nicméně reagovat chtěl. Protože ale nenacházel slov, rozhodl se svoji reakci vyjádřit pohybem. Vzal proto řetěz, tričko s nápisem “Křepel”, nosní výtah, jedlý výsmah, podprahový zápřah, a povidla. Chvíli něco kutil v dílně. Pak přišel a hodil neskutečnou držku o Robožida, který si mezitím ustlal na zápraží. Protože mu všechny jeho věci popadaly po zemi a zakutálely se pod kredenc, mávl rukou a řekl Kedlubně přímo do očí: “Kedlubna. Rovná se. Totální, ale totální pičovina. Nikdy. Jsem. Neslyšel. Větší. Nesmysl. Tadyhle Robožid může děkovat Bohu, že vyvázl s takovým jménem, jaký má.”

Nukleární sandály

Nehledě na to, že Robožid vyprskl na podlahu svačinu, se Kedlubna postavila k oknu a chvíli foukala do skla. Pak se rychle otočila, sčísla si patku z obočí, které teď strmě viselo nad nosem, a pleskla Hroudela sendvičem po obličeji.

To už nám ostatním ale začalo být pomalu trapný. Jmenovitě já a moje partnerka, Jeliména, jsme se začali zvedat a hlasitě se ptát na čísla autobusů a jiné náhodné informace, které nás ve skutečnosti vůbec nezajímaly. Hroudel na to ale vůbec nebral ohled. Naopak zamčel dveře a sehnal nás bičem do jednoho kouta, kde to shodou okolností nebylo zrovna nejpohodlnější, protože už tam byl pošťák a hajnej a ze stropu padala omítka.

“Nechte toho!” řekl Robožid, ale zapomněl u toho přestat jíst, takže nám místo toho umístil do vlasů kusy rajčat a pomazánkového másla. Jeliméně kus Robožidovy papriky ustřelil čelenku z hlavy.

Jedinečné řešení

Těsně předtím, než Hroudel hodil po Kedlubně hovno, se konečně vzpamatoval Jean-Pierre Mnohovar, který do té doby spal v miniaturní replice Národního divadla za závěsem. Jak je jeho dobrým zvykem, vyřešil celou situaci v několika naprosto logických, precizně provedených krocích:

1. Vytáhl z kapesníku sešit a zapsal si naše rodná čísla.
2. Sečetl poslední číslice a od výsledku odečetl počet předkusů v místnosti.
3. Výpočet ukázal hajnému.
4. Ten kývl, na chvíli někam odběhl a vrátil se bez kamizoly a s barvou na vlasy.
5. Celá místnost najednou začala dávat mnohem větší smysl. Kedlubna smířlivě poplácala Hroudela po pupku. Hroudel pustil bič a začal rozdávat koláče. Robožid snědl svačinu. Jeliména vyhrála v loterii a koupila si Sibiř. No a my ostatní jsme řekni sbohem a šli jsme koukat na kapry.

Nákup rizota je za normálních okolností poměrně jednoduchá záležitost. Člověk si nasadí pantofle, vyjde před barák, zatočí doleva, usne, převezme nobelovu cenu za pokládání jazyčiska na koleje, vyčistí si zuby, vytáhne kamufláž, sní reflektor, a odnese si rizoto domů. Tam už ho všichni čekají s otevřenou náručí a když se zadaří, vytáhne někdo ze spíže Kolín a řekne: „Kolín“. (Občas řeknou naopak „šemíks“, ale to taky není špatný.)

Jenže dneska – co čert nechtěl – všechno proběhlo jinak. Všechno.

• Jednak mě poslali pro rizoto až ve dvě v noci, těsně po zavíračce.
• Když mi to říkali, ládovali se při tom rizotem.
• To už mě začalo být trochu divný.
• Měli dohromady jenom jeden nos.
• Když jsem se zeptal: „A kam mám pro to rizoto asi tak těď jít, když je zavřenej krám a venku sněží olověný ingoty?“, začali se protivně ošívat.
• Pak se jeden z nich opřel o stůl a řekl: „Totiž, abysme si rozuměli, rizoto musí bejt.“

Proti tomu se nedalo nic namítnout, a tak jsem si navlíkl papuče a vyšel před barák. Tam už na mě čekala policie. Nasadili si brýle a řekli: „Kampak kampak?“ A já že jdu pro rizoto. A voni: „V tuhle hodinu?“ A já: „Jo.“ A voni: „Už je zavřeno ale.“ A já: „To vím. Ale rizoto musí bejt, prej.“ A voni: „To je pravda vlastně.“ A já: „Jaktože nesněží ingoty?“ A voni: „Došly. Teď se shazují jiný věci. Třeba tadyhle Marek Eben. Nechceš?“ A já: „Ne díky.“

Policajti si strčili Marka Ebena do krosny, koukli se za sebe a odešli. Na zem přede mě spadl kus papíru s nápisem „Jelito“. Budu si muset dávat bacha na hlavu, napadlo mě. Vydal jsem se směrem k nákupnímu domu Rizoto Automoto, i když jsem věděl, že bude zavřenej. Ale když jsem k němu došel, zjistil jsem tři věci:

• Nebyl zavřenej.
• Rizoto došlo.
• Když vynásobíte svůj věk počtem sportovních kluzáků, vyjde vám číslo „Praha-Běchovice“.

Po téhle epizodě nezbývalo, než jít domů a zasnoubit se s kapradím.

„Říkám Hrozny hněvu, zasranče!“ rozeřval se Ježíš Kristus. Strachy fialový Konfucius, sedící na jednonohém velbloudovi, se jen nervózně ošil. „Když mám prsty, mohl bych lízat?“ navrhl nesměle. Syn boží si ho úkosem změřil a vystřihl trojitého salchova. Odněkud zezadu se okamžitě přihnal král Šalamoun s kartáčkem na zuby v každém ze svých sedmnácti uší.

„Hladoví? Neví? Lí?“ vykoktal ze sebe konečně poté, co si z mezizubních prostor vymotal ostnatý drát. Trapné ticho přerušilo až velbloudovo hlasité říhnutí prdelí. Šalamoun se sice pokusil celou situaci zachránit tím, že si vytáhne z rukávu králíka, ale dokázal se pouze chytit za penis a zaštěkat u toho – pozdě a beztak nedostatečně.

Džízis, uražen přežvýkavcovým pazvukem do nejvyšší míry, pozvedl obouruční meč zvaný „Dromedar lifestealing very_much_motherfucking killing machine“ a zeširoka se s ním rozmáchl.

Velbloud se smutně usmál na svého pána – Konfucia – a povzbudivě mrkl. „To nevadí…“, smálo se strachy šílené zvíře, když ho Ježíš spravedlivě čtvrtil. Šalamoun, lízající právě líšejník na Kristově svatozáři, raději už držel hubu a Konfuciovi tak nezbylo, než vést tryznu za svého jediného syna; velblouda.

„Modlím se, aby už nikdo neměl vlasy učesané do tvaru hromady knih o žirafích snech…“ začal Konfucius svůj žalm. „…kéž dá Bůh, aby sýkorky už nikdy nemusely kácet sekvojový prales s mořským krokodýlem zaraženým v prdeli.“ V tomto místě se krátce odmlčel, protože mu na rameno sedla vosa, smutně se na něj podívala a odletěla zase zpátky domů – na Merkur.

„Chci vidět tančit sedm mongolů s hořícím jazykem a oživlé kopy rosolu, které jim u toho budou recitovat z přírůčky „Pro visení na suché větvi“.

„A ať už nenastane situace, kdy bude jíst chobotnice rohlík a zpoza rohu vyběhne anglická královna a zlomí si nohu!“ zahřímal světec poslední verš. Poté se unaveně sesunul do trávy, zapálil si a zamyšleně kouřil.

Ježíš si hodil Šalamouna přes rameno, vyhoupl se na slona, ten se vyšvihl na jezevce, ten zas na mravence a všichni společně – za příšerného řevu – skočili z vodopádu. V pádu si ještě stihli promluvit o hrozných bolestech, provázející termití kurděje.

Konfucius dokouřil, postavil na čaj a těsně před tím, než začala voda vařit, hlasitě zakokrhal.

Tak tohle jsme tu už dlouho neměli. Muž na obrázku (hlavně jeho výraz) Vás možná svádí k dojmu, že se jedná o obyčejného pičuse, ale to je strašná CHYBA OMG! Muž na obrázku totiž předně vůbec není muž.

V roce 1985 vyvinuli japonští vědci, zahrabaní v přísně tajném komplexu 2 kilometry pod horou Fudžisan, esenci Lípa568. Původně měla sloužit k vyhánění krtků z golfových hřišť a jako lepidlo pod tupé, jenomže díky sublimaci třetího elektronu v trojmocném atomu Rhodia a absenci mluvícího rajčete na špičce Eifelovy věže se přihodilo to, co nikdo nečekal. Výpary z Esence Lípa568  totiž způsobily u ženské části vědeckého ansáblu nevratné změny ve fyziognomii a vkusu.

Muži, když to uviděli, chopili se promptně ocelových tyčí, hasáků, baseballových pálek a rotačních kulometů a jali se ukončit ženám jejich zbytečné trápení. Většina se jich nechala pokorně utratit, až na vědkyni Libuši. Ta zlomila, pomocí titanového jeřábu, třem nejbližším mužům vaz a zmizela ve tmě. Toliko záznam z historie. Nyní zpět do současnosti.

Po Měňavci, jak byla Libuše ihned po své proměně překřtěna bylo vyhlášeno celoplanetární pátrání. Tisíce nevinných žen muselo chodit dlouhé hodiny po rukou a pozpátku u toho recitovat Epos o Gilagamešovi s vynecháváním slov „neboť“, „nechci“ a „protoplazma“, jenom aby dokázaly že právě ony nejsou oním obávaným Měňavcem. V rámci minimalizace rizika byly ale nakonec stejně všechny umístěny na pokusný projekt „Studium vulkanických erupcí uprostřed sopečných kráterů v bikinách a bez opalovacího krému“, kde mohly dále rozvíjet svou kariéru.

I přes tato jistě chválihodná opatření, Měňavec-Libuše řádil jak utržený ze řetězu. Kamkoliv vkročila jeho(její) noha, hynuly celé národy, rozpojovaly se litosférické desky a docházelo burákové máslo. Protitankové střely Měňavce svědily, kontinentální balistické rakety používal jako párátka a letadlovými loděmi házel žabky z Anglie až do Francie. Užuž to vypadalo na konec světa, když tu vpadli do Bílého domu dva evidentní vědátoři. Prezident Obama je i přes jejich značně non-konformní vzhled přijal, protože stejně neměl nic lepšího na práci. Po několika minutách se z jeho pracovny ozval vítězný řev a zvuky oslavného skupinového sexu (šampaňské došlo před týdnem). Jihoafričtí vědci Čupřina a Čuryna totiž přišli na to, jak Libuši zneškodnit a celý svět začal okamžitě s tvorbou PASTI.

Následující den, když zrovna Měňavec snídal Šumavské lesy a zapíjel je Lipenskou přehradou, zahlédl v dálce malé světélko. Vzhledem k jeho přirozené zvědavosti odhodil medvědí stádo, které se zrovna chystal pozřít a rozběhl se ke zdroji světla. Když k němu dorazil, strnul jako opařený. Na ceduli před ním se skvěl nápis „DISCO FOREVA  80´s NOT DEAD!“ a vyhazovač ho s povzbudivým mrknutím zval dovnitř. Zmatený Měňavec si koupil lístek (zaplatil Benátkami) a vstoupil dovnitř. A hned věděl že je v prdeli.

Vědcům se ve velmi krátkém čase podařilo sestrojit časoprostorovou kapsu, do které nyní Měňavce navěky zavřeli. Netvor nemohl ven, na bar, na WC… Jediné co zvládl bylo natáhnout si kalhoty až po krk a tancovat na první 4 takty z „Missionary Man“od Eurythmics. Výraz co má, vypadá možná docela spokojeně a neškodně, ale Měňavec jím pouze maskuje neskutečnou bolest a agónii, která navíc nikdy neskončí.

Tak teď víte to kruté tajemství a já můžu klidně umřít.

Váš Fíkus.

„Sračko!“ rozkřikl se Karel Gott na svůj oblek, když stál sám uprostřed Carnegie Hall s maltou na rameni. Chtěl rázně pokračovat, ale kde se vzal, tu se vzal, zpoza hráškových lusků se vynořil Anton „Jehla“ Štefanides, a ukázal na Gotta, řka: „Ten oblek přece za nic nemůže, melouchu!“

Gott natočil pupek směrem k výtržníkovi a nesrozumitelně zařval. Znělo to trochu jako „Kam se hrabe švuňk!“ nebo možná „Tak zas někdy“. Každopádně to bylo hodně nahlas, ale Štefanides se nenechal zaskočit. Vzal svou ruku a zeptal se jí, jestli by náhodou nechtěla umět box. „Štefanides!“ zvolala ruka, která si náhle vzpomněla na svého majitele. „Já jsem tvoje ruka! Jak se máš?“ „Ale jo, pohoda, akorát bych zrovna teď chtěl trochu víc umět nindžutsu, víš?“

Karlos G. se na ten dialog díval s pootevřenými ústy. Chvíli zvažoval, jestli by neměl nasadit Rád se ženou snídám. „Ježišmarjá“, řekl nakonec, „držte voba hubu! Ty i tvoje hnáta! Víte kdo já jsem?“ Štefanides a ruka se na sebe podívali a pokrčili rameny. „Bláto!“ zkusil Štefanides. „Jezero!“ přidala se ruka. „Vyškov?“ testnul nevěřícně Štefanides. Ruka už se chtěla nechat podat, ale Štefanides ji prudce přerušil. „Já vím!“ řekl s dřevěným banánem v ruce. „Návěs!“

Karel Gott nevycházel z údivu. „Co to je?“ řekl pomalu. „Kde to kurva jsem? Co je tohle za šuliny? Proč mám tak málo růžovej voblek? Kde jsou lidi, co mě milujou? Kde je ten estrádní kus obézního sádla, co natočil Kameňák?“ „Troška?“ vzpomněl si Štefanides. Goťákovi se rozjasnila tvář rozpomněním: „No jasně ten čurák Troška! Kde je? Jaktože mě netočí?“

„Troška včera umřel na bronchitidu obočí,“ řekla suše ruka. Kája chvíli mlčel, pak udeřil pěstí do Štefanidesova dřevěného banánu a zařval: „Dost, vole! Tohle nebudu poslouchat. Kde je východ!“

Štefanides ukázal pomocí ruky východ ze sálu a smutně se díval, jak skleslý zpěvák pomalu odchází. „Vypadá jak želva,“ poznamenala ruka. Když byl Gott u dveří, zkusil říct „nashle“, ale místo toho mu z úst vyšel starosta Kolína a řekl: „Ahoj lidi!“

Pak jsem přišel já jakožto fotograf a vyfotil tuhle fotku:

Když Přilb poprvé pocítil průvan z mezery mezi Seržantem a tunelem, proběhl mu celý jeho život před očima. Vzpomněl si na mládí v kotci se sourozencem Hlavem, který žil v domění, že nejlepší marcipán je treska namazaná medem, přičemž svoji teorii dokazoval především schopností vkládat tresku s medem Přilbovi do úst, když spal. Další vzpomínkou bylo Přilbovo dospívání v internátní škole Paleček, kde se především nesmělo příliš odpočívat. Ředitel Palečku byl vášnivý zastánce životního stylu goth a jeho představa o kráse spočívala v bledém obličeji, kruzích pod očima a nepřítomném pohledu. V noci pouštěl svým svěřencům hudbu tvořenou náhodnými animálními skřeky a výstřely z houfnice.

Takto vybaven (s kruhy pod očima a treskou v příručním kufru) vstoupil Přilb do dospělého života. V osmnácti se zkusmo oženil se svojí peněženkou, ale věčně nebyl spokojen s večeří a brzy začal peněženku mlátit. Toto chování mu vysloužilo 20 let nucených prací v továrně na slipy pro nádražáky. Na rozdíl od ostatních nucených zaměstnanců však nepovažoval ty dvě dekády za ztracený čas: alespoň, jak říkal, měl čas na to se konečně pořádně oholit. Kromě toho poznal svého nejlepšího přítele Seržanta, který teď před ním stál vedle tunelu a s hrůzou v očích mu přes zvedající se průvan hláskoval slovo „videotéka“ pozpátku.

Zpátky v realitě, Přilb udělal krok nazad a hlasitě mrkl. Seržant nebyl spokojen. Vytáhl švihadlo a použil jej na Přilbovu překvapenou tvář, přičemž se na chvíli zatvářil jako Bobby z Dallasu, když mu řekli, že nemůže umřít. Situace je vážná, pomyslel si Přilb. Než ale stačil otevřít kufr, aby z něj vytáhl medovou tresku, tunel se nadmul a vyvrhl před Přilba i Seržanta omeletu s oříškovým crème.

Jestli Přilb něco čekal, tak rozhodně ne omeletu s oříškovým crème. Místo zděšeného výkřiku si začal úlekem rovnat obočí do dokonalého půlkruhu, čímž k smrti vylekal Seržanta, který před chvílí nervozitou usnul. Omeleta mezitím naléhavě ležela na zemi při vší své obscénosti.

Situace se vyřešila až ve chvíli, kdy si Přilb uvědomil, že může říct: „Hele tak já už jdu“ a skočit pozadu do hausbótu, což taky se smutným „Šilink!“ udělal.