Články kategorie ‘stalo se’

Pohádka pro lemuří ego

Sobota, Září 28th, 2013

Následující zprávu nám poslal čtenář-spisovatel Lumík. Zveřejňujeme ji v nezměněné podobě, pouze přidáváme vhodný a relevantní obrázek pro doplnění atmosféry. — Filip


Bylo bylo,…
koexistovala princezna, které bylo 31 minut. Měla velké, hranaté oči poštmistrovské malby. Byla držena ve skříni plné jednoho páru dvanácti bot uprostřed polní metropole zvané -. Držel ji tam generál tvaru ovoce, hlasu delfína, pokožku měl ze železobetonu a byl zcela vědomě – narcisticky a zoufale veselý. Jmenoval se generál Iljič Bolero. Princezna se jmenovala Zecnirpa a nesnášel hluk trojúhelníků, kterým ji generál častoval.

[ilustrace]

Kdesi daleko v zemi nikoho, kde žil kmen Takjacíjsmeů žil indián, který vypadal jako žirafa a automobil v jednom zvaný Karel Sýkorka mladší. Za pomoci smrtelně jedovatého jahodového pyré smaženého na žebrech živého psa (pokapáno citrónkem) chytil do levé nosní dírky pigmentace volání o pomoc šílené princezny Zecnirpy. Vstal od studeného ohně, vyndal si z prdele nunchaki tvaru jeptišky a zadeklamoval: „Volá mě cosi v nouzi. Připravte lektvar z moči bizoní kosti a paviáního přesvědčení. Včera jdu chránit.“ Mezitím mu srostlo obočí a založilo folkové duo. Náčelník Zmoklá Jízdenka Na Slepici řekl: „Toť veľa nebezpečné. Jsem nevinen. To vím.“ Karel popadl již připravený lektvar, naskočil zcela nahý bez ničeho na kůně a zařval: „Král je mrkev…“                    Dlouhé ticho                       „Ať žije král!!!“ Dědeček ve vestě ze želví kůže si sám pro sebe zamumlal: „Hlavně, že to není Sparta!“ A upadl mu štyrinx. Jakmile kůně zachrochtalo, přehodili se všechny šestery dimenze a nastala slunečná noc.

Okolo Karla vystouply lány kožených trav a hned věděl, kde je.

Zahlédl skříň.

Která se krok-sun-krok plížila za generálem Bolerem a zvracela trojúhelníky a likvidace, které měla k masoobědu. Generál děl: „Tak tožs tu ty, zelenodřevěný prasynu.“ Zahýkal jak vylitá hyena a pokračoval: „Ale všechny trumfy v Jarkovi Nohavici mám on.“ V tu ránu skříň vyzvrátila princeznu, tucet paroží a nahé Ježíšovo nemluvně. Tak byla znechucena. Karel dostál svému jménu a zahoukal jak Oktávka po čtrnácti pivech. V tu ránu se generál Iljič (teď už Piótr), Bolero proměnil na dědka Páráka stavícího Madonna-Show. Chcal a sral přitom hrůzou a řval: „Damašek!“ S náznakem červeno-hnědého vína. Na vteřinu a půl hodiny přesně explo-implodoval a zbyl po něm dinosauří karbanátek s IQ velmi moudré skořice.

Princezna byla zachráněna,……… Dokud do ní nenarazil Sputnik…

Konec

– Lumík

Krásná Leknína

Pondělí, Květen 21st, 2012

Leknína žila sama v domečku na kopci, mezi třešněmi a daleko od záplavové oblasti. Byla krásná, inteligentní, smělá, usměvavá a měla prsa velikosti D+. “Tu si vezmeš!” oznámila mi jednoho dne maminka a plácla mě povzbudivě do ramene. Mrkl jsem. “Nu co!” pokračovala máti, když z mého vysunutého spodního pysku vytušila pochyby. “Máš možná uši na zátylku — a o pár decimetrů delší jazyk, než bys užil — ale furt jsi relativně bystrý hoch!” Ukázal jsem si smutně na obličej, který podle našeho rodinného doktora trochu připomíná oholenou buldočí prdel. Matinka jen mávla rukou. “Co tě nemá! Ženské na tyhle věci tolik nehledí. Důležité je, že jsi hodný a je na tebe spoleh.” V tu chvíli vešel do místnosti můj otec, James Dean, odložil whisku na stůl a dal mi po držce.

Probudil jsem se přehozený matce přes rameno. Když si všimla mého tázavého hučení, postavila mě nohama na zem, vzala mi hlavu do dlaní a zblízka se jala vysvětlovat. “Synu, jdeme ke kadeřníkovi, trochu ti sčísnout ofinu, ať uděláš na Leknínu dojem. Koukej, už jsme skoro tam!” Kadeřnictví “U Oskara” byl bývalý uhelný důl. Ve dveřích nás vítal sám Oskar, homosexuální horník, s nůžkami a plechovkou tužidla. “No to je dost že se ukážeš, ty uličnice jedna!” mávl rukou směrem k matčině úsměvu. Pak teatrálně spojil ruce v dvojitou pěst a zatímco si s profesionálním zaujetím prohlížel moje stočené vlasy, přiložil si sepjaté ruce k nosu. “A toto musí být Čepel, tvůj dementní syn!”

Netrvalo to ani slabou hodinku a Oskar našel vlasové kořínky. Příroda mi je chytře schovala do nosu, jak jsem se ten den poprvé dozvěděl. Všeobecné nadšení však opadlo, když Oskar zjistil, že jde o jeden jediný, 6 metrů dlouhý vlas.

Dobré ráno, Čepeli,” vzbudila mě následující den matička. “Co dělá účes?” Sáhl jsem si na temeno a ke svému uklidnění nahmatal onu vlasovou skulpturu, kterou předchozí den v potu tváře vytvořil Oskar s pomocí jednoho šestimetrového vlasu, asi dvanácti kosmetických přípravků, a kovadliny. “Moc pěkné,” zhodnotila matka. “Myslím, že jsi připravený na námluvy. Tady máš kytici, tady ferero rošé, a hupky dupky za Leknínou!” Myslel jsem, že se v matčině nakřáplém hlase a vlhkém pohledu zračí dojetí, ale ve skutečnosti šlo jen o alergii na Taft.

Výstup na Leknínin kopeček byl jedním s nejtěžších v mém životě. Zmýtán pochybami, musel jsem zároveň vážit každý krok, abych si prudkým pohybem nezfoukl vlasovou skulpturu z hlavy – to vše se třemi kilogramy ferera rošé na zádech a v poledním slunci. Vchod do Lekníniny zahrady byl otevřený, a zpoza živého plotu zvonil dívčí smích. “Haha ha!” řekl jsem hlubokým hlasem směrem k plotu, ale bez odpovědi. Vešel jsem tedy otevřenými dvířky. Leknína a její podobně krásná sestra Ostružina právě hrály badminton. V chladivé rose zeleného trávníku běhaly boské a spoře oděné. Slunce hladilo jejich zlaté vlasy, jakoby se smálo společně s nimi.

O to radikálnější byla pak změna nálady, když jsem do obrázku vstoupil já. Ostružina se v podstatě okamžitě pozvracela a Leknínin roztomilý smích přešel v hluboký, dlouhý, animální řev. Snažil jsem se fiasko zmírnit fererem, ale roztečená hnědost čokolády z batohu nepřipravené oči dívek zaskočila. “Strč si to smrduté hovno do prdele!” řvala na mě Leknína se slzami hněvu v očích. Můj následný omluvný úsměv jen vyvolal další várku dávivých reflexů u zesláblé Ostružiny, která se již sesunula na všechny čtyři. Notně nasraná Leknína se pokusila vzpamatovat Ostružinu nakopnutím do řiti, ale uklouzla na rose a zlomila si obě nohy a lícní kost.

(Za bohatou inspiraci k této povídce děkuji Jarkovi, Ondrovi a panu Balantýnovi.)

Ženitba

Úterý, Srpen 30th, 2011

Nápad

 

Nad mým pravidelným – pátečním – kakaem mě napadla úžasná věc. Ožením se! Zařval jsem radostí nad vlastní genialitou a běžel jsem tu radostnou novinu sdělit své dlouholeté přítelkyni Marcele, která měla touto dobou vyfárat z dolu na rtuť „Komsomolec“. Když mě spatřila, jak k ní rozjařeně běžím a mávám u toho rukama, unaveně se na mě usmála a nenápadným a ladným pohybem – tak jak to umí jenom ženy – si zahladila svou trojitou kýlu. Vhrl jsem se do její osvalené náruče a rozčileně koktal: “Zítra, zítra vole, ty – moje žena, já – tvůj muž a pán, co ty na to?“

Marcela si mozolnatou dlaní smetla kus čediče z obočí, zatímco druhou mě stále držela: „Úžasný nápad, Felixi“ – tak se totiž jmenuju – „budeme mít veselku a já poprvé v životě uvidím bílou barvu!“ a vlepila mi takovou pusu, že mi vypadla jednička vpravo nahoře.

„Ok, lásko. Domluveno – na zítra zamluvím katedrálu sv. Víta, oddávat nás bude asi nějakej Duka…“ a poplácal jsem jí po hřbetě „…teď už mě pusť, Marci. Za chvíli mi začínají Simpsonovi!“.

Odešel jsem, ale v zádech jsem cítil Marcelin hřejivý, láskyplný pohled, kterým mě vyprovázela dokud jsem jí nezmizel za zatáčkou. Potom hlasitě vzdychla a vstoupila to výtahové klece – musí do zítřka vyfárat 14 tun rtuti, aby ji předák Lamželezo pustil na její Velký den.

 

 Svatba I.

 

Před katedrálou to vřelo; svatba naplánovaná před tou naší se totiž neodehrávala podle očekávaného scénáře. Ženich – spoutaný řetězy, s roubíkem v ústech a 15 mg morphia v krevním oběhu – totiž kladl stále překvapivý odpor. 5 statných nevěstiných příbuzných ho vleklo k oltáři a zezadu je jistil tchán s obouručním palcátem. Arcibiskup v neprůstřelné vestě chvatně odmumlal proslov (pochytil jsem akorát úryvek: „Fimimi, mimimi, lilili, dostaňte mě – prosím – odsuď!!!“) a pak náhle zařval: „Jo vole, nebo ne? Řekni! Honem!!“ Ženichův budoucí švagr mu sňal roubík a muž s krvavou pěnou u úst zařval: „Nikdy! To raději chcípnu!“

V sále to zlověstně zašumělo a ozvala se varovná střelba z brokovnic. Ženichovi strachy šílení příbuzní, se začali polohlasně modlit ve své kleci. Arcibiskup však byl ostřílený svatební harcovník: „Áááá, pán je z Ugandy! Naštěstí umím výborně Africky, takže to přeložím pro ostatní svatebčany. Tento pán řekl „Ano, jasně, určitě a na 100% souhlas. Nikdo mi to nemůže rozmluvit. Howgh!“. Co říká nevěsta?“ a otočil se na neandrtálsky vyhlížející, dvoumetrovou obryni po ženichově boku. „Uráááááá!!“, zařval troglodyt, až se mu rozvlnil knír. „Prohlašuji vás tedy za muže a ženu, můžete se políbit“, načež ukousla nevěsta ženichovi pravou ruku. Ženichův rodící se výkřik zadusil již v zárodku tchánův palcát.

 

 Svatba II.

 

Po tomto zážitku mé prvotní nadšení lehce opadlo. Další ranou pak bylo, když jsem spatřil svou nevěstu. Vždy jsem preferoval statnější ženy, ale poté co jsem poprvé v životě uviděl Marcelu umytou a v šatech bez ramínek, už jsem se vyloženě mračil – jak jsem si toho jenom mohl nevšimnout? Její tělo bylo tvořeno pletenci svalů, které se jí při chůzi převalovaly tak mocně, že tvořily malá, lokální tornáda. Její pracky (jak jinak je taky nazvat?) vypadaly jako lopaty od bagru a periferně jsem zahlédl, že v mozolu u jejího prostředníčku si vyhloubila hnízdo datlí rodina. Mrzelo mě, že jí zklamu, ale nešlo to jinak.

Lásko, svatba se ruší, promiň. Co bude dneska k večeři?“

Marcela na mě hleděla s podivným výrazem ve tváři. Hluboce a pomalu dýchala, hleděla mi do očí a střídavě zatínala a povolovala pěsti (což odneslo několik Japonských turistů, které to odneslo).

„Hele, vím že ses na to těšila, ale vždycky nemůže být po tvým. A teď šup domů ke sporáku. Za chvíli ti začíná další směna a já chci svůj Cocq au Vin! A taky budou Simpsonovi.“

„Bože já kráva, co jsem si myslela!“ zabučela najednou překvapivě Marcela. „Dřu na toho blbce 28 dní v měsíci,  spím 7 minut denně, doluju rtuť vlastníma rukama a ústy, snáším rány Lamželezova biče a tohle mám za to všechno?!

 

-Vytušil jsem rodící se průser

 

„Hahaha, jsem to ale veselá kopa! Samozřejmě jsem žertoval! Dej mi rámě, miláčku, ať už jsme konečně svoji!“ a jazykem jsem si přičísl pěšinku, čímž jsem Marcelu před lety okouzlil.

„Hovno, vole. Teď něco uvidíš!“ zařvala moje snoubenka a mrštila mnou na oltář. Dopadl jsem na již notně apatického Duku a společně jsme sledovali Marcelino běsnění v církevním svatostánku. Systematicky popadala mé příbuzné za různé části těla a prohazovala je vitrážovanými okny na nádvoří, k nohám překvapených ruských turistů. „Průseroj!“ hulákali podsadití mužici a schovávali se svým ženám pod sukně.

Naštěstí znal Arcibiskup tajný nouzový východ schovaný pod oltářem, který nám pravděpodobně zachránil život. Bylo mi jasné, že domů se už vrátit nemůžu. Jistě tam bude čekat Marcela s bazukou namířenou na vchodové dveře. Uprchl jsem tedy do Jižní Koreje, kde se od té doby živím opakováním slova „Závoj“. V novinách jsem se po létech dočetl, že Marcela si vzala za muže svého krutého dozorce Lamželeza a má s ním 15 dětí. Nedávno si otevřeli vlastní lom na dinosauří kosti, prý někde u Náchoda…

Dostihy!

Pátek, Srpen 12th, 2011

Čirá Hrůza

Středa, Červenec 27th, 2011

Vše se událo v prosinci 2010. Chystal jsem se zrovna vyhodit sadu nafukovacích zvířat do popelnice (nesplnila to, co jsem od ní očekával – zlepšení zraku na úroveň jestřába a večeři při svíčkách se Sarah Palinovou), když tu jsem narazil na podivného tvora. Byl asi metr vysoký, po celém těle osrstěný a bylo na něm něco, co mi říkalo: „Utíkej, jako jsi ještě nikdy neutíkal!“. Nenápadně jsem tedy odjistil atomovou nálož, kterou mám implantovanou v gumě od slipů – „Živého mě nedostaneš, potvoro!

K mému překvapení na mě tvor promluvil: „Dobrý den, jmenuji se Kolektivní Smlouva a pocházím z Lanškrouna“. Krve by se ve mně nedořezal, stál jsem jako opařený, neschopný pohybu. “…před několika lety mi vyhřezla ploténka a já jsem se jí pokusil nahradit dveřní zárubní…“ Nad pravým ramenem se zhmotnila moje miniaturní kopie v hedvábné myslivecké kamizole s  krajkami, chytla mě za límec a řvala mi do obličeje: „Vole na co ještě čekáš? Za chvíli se tady začne zabíjet! Zachraň svůj bídný život!“. Kreaturka ale stále mlela svou: „Občas cítím podivné šimrání tady na té bonsaji, co mi roste z hlavy…“ a ukázala si pařátkem na hlavu kde sice žádná bonsaj nebyla, zato na ní seděla královna Alžběta s výrazem, který tady raději nebudu popisovat.

Najednou nastalo ticho. Já i příšerka jsme se dívali na sebe, do země, občas někdo hlasitě vzdychl nebo si potichu odkašlal. To trvalo několik dní. Královna mezitím někam odešla a už se nevrátila.

Nejednou, aniž bych to plánoval, povídám: „Kafe?“ Tvor, zaskočený mým nenadálým útokem vyhrkne: „Proč ne, že :)?“ Strašná chyba – smajlík v přímé řeči ukázal na jeho slabé místo. Z nosu jsem briskně vytáhnul kofeinové nunčaky, a mlátil jsem s nimi potvoru po hřbetě co se do ní vešlo. Kolektivní Smlouva vzala nohy na ramena, díky čemuž začala metat podivné kozelce. Naposledy se na mě smutně podívala a pak za hlasitého výbuchu zmizela v dimenzi „Pičovina na n-tou

 

Hledání názvu

Úterý, Červenec 12th, 2011

A: „Jak chceme nazvat náš nový café-bar v centru Prahy, s výbornou teplou kuchyní a super cenami?“
B: „Kobra-Nostalgie.“

Exploring the unknown

Pátek, Červenec 1st, 2011

Procházka po nábřeží

Středa, Červen 8th, 2011

To jsem si takhle šel po nábřeží, tam jak prodávají párky v rohlíku, a najednou zničehonic: Hitler. A já pám: „Co je, jako?“ A Hitler se nonšalantně opře o zelené zábradlí, našpulí pusu a říká: „ahoj-já-jsem-hitler. Nechceš pusu?“

A já prej: „Ne.“ Hitler se narovná a zadívá se na mě zpříma. „No nechápu, no.“ Pak trochu odejde a vyhrabe z brašny relaxační cédéčko „Óm 2“. Vrátí se ke mě, chvíli jakože nic a pak najednou: narve mi cédéčko do držky a řve u toho sprosťárny. Trochu se divím. Chce se mi taky řvát, ale nechci rušit pana Jelitníka, který hned vedle kouká na holubí hokej. Hitler se mezitím zklidní, vytáhne ručník a začne si utírat zpocené čelo. Řikám: „Už dobrý?“ A on jako že jo.

Jenže v tu ránu přijde od stánku s hot dogama Štalin, vytáhne z vesty obušek a najednou je všude kolem komunismus a já žeru písek.

Noční půtka

Pátek, Únor 25th, 2011

Následující povídka je sponzorována pleší na levé polovině mého nosu.

Před kavárnou stojí Ondřej Jičp („J-I-Č-P„) a pozorně si počítá zuby. „A dfafet dfa. A dfafet fři,“ oznamuje s prstem v ústech, zatímco jeho kamarád Radioaktivní Gorila se snaží sehnat taxíka. Bohužel pro oba, představa Radioaktivního Gorily o shánění taxíka spočívá v nervózním se kousání do zápěstí a občasném vycenění zubů na náhodné kolemjdoucí. Taxikáři tyto náznaky nechápou jako impuls k zastavení, ale naopak jako poměrně jasnou výzvu k šlápnutí na plyn a odjezd za hranice města, kde následně stráví zbytek noci dávením kindervajíčka, který do sebe v průběhu celé akce nervózně napchali i s integrovanou hračkou a alobalem.

Radioaktivní Gorila

„Ježišmarjá už zmizte!“ řve z okna kavárník. Pak vzdychne, zadívá se na svoji zkrvavenou pěst a tiše dodá: „Nebo dostanete po držce.“ Ticho. „Vy hovada.“

Flemf?“ zeptá se Radioaktivní Gorila, vzápětí se ale opraví a řekne: „Mlau?“ Chvíli je ticho. „Tfifet pfet!“ zajiskří oči Ondřejovi a zdvihne svůj oslintaný ukazovák směrem ke hvězdám. Ani si neuvědomuje, jak prozřetelné jeho gesto je, a jak velký význam hraje směr ožužlaného prstu v tomto příběhu. Hvězdy ale zatím mlčí, a tak Onřej Jičp přechází k boku Radioaktivního Gorily, bere jej za rameno a snaží se Gorilu odtáhnout zpátky do kavárny.

„Vole opovaž se, vole!“ skanduje kavárník, ohánějíc se smotanou palačinkou. Když si uvědomí, že se na něj Ondřej Jičp ani Radioaktivní Gorila nedívají, zklamaně dodá: „Nebo dostaneš po držce.“

Ticho.

Radioaktivní Gorila je úplně v prdeli. Místo cenění zubů se teď snaží rukama zachytit svoje oční paprsky (které samozřejmě neexistují) a zasadit je do země jako jakási malá mementa interdruhového šílenství. „Jaml!“ klátí jazykem směrem k půdě, kterou zároveň rozkypřuje vlastními prsty. „Jaml-lec,“ upřesní. V tom si všímá ruky Ondřeje Jičpa, která už mu delší dobu lomcuje s ramenem. S otázkou vetknutou v obočí se na Ondřeje koukne a sroluje ústa do miniaturní trubky.

Ondřej reaguje mlčením.

V tu chvíli se pár set kilometrů východně začíná bořit do vrchních vrstev stratosféry padající družice GoldStar. Její operátor se shodou okolností jmenuje Ondřej Jičp, ale není to ten stejný Jičp, který teď před kavárnou smutně kouká do ústní trubky svého kamaráda Radioaktivního Gorily. Je to jiný Jičp, a má problém, protože spí. Spí, a družice, se kterou má operovat, se řítí vrchní vrstvou atmosféry, a má namířeno přesně do míst, kde teď jeho jmenovec, Ondřej Jičp, pleská svého kamaráda Radioaktivního Gorilu přes našpulenou držku. Celá ta situace je o to víc matoucí, když si uvědomíme, že družici GoldStar se říká v intelektuálních kruzích „Radioaktivní Gorila“ (protože je poháněna malým atomovým reaktorem, a vypadá z dálky jako gorila), a kavárna, ze které teď kavárník smutně kouká na hvězdy, se jmenuje GoldStar.

„GoldStar“ je také první a poslední regulérní slovo, které ten večer vyjde z úst Radiaktivního Gorily, těsně před tím, než všech pět — Radioaktivní Gorila, Ondřej Jičp, kavárník, GoldStar a GoldStar — zmizí v záblesku neřízené nukleární reakce.

Joke…

Pondělí, Listopad 8th, 2010

1. Zadejte do prohlížeče www.google.cz

2. Klikněte na „googlemaps“

3. Dejte „vyhledat trasu“

4. Jako bod „A“ zadejte Japan

5. Jako bod „B“ zadejte China

6. Podívejte se na položku 43

7. Upečte si sumce na másle