Rád vzpomínám na skvělou partu, kterou jsme měli na střední škole. „Správná pětka“ nám říkali (občas taky „Piče“ a nebo taky „Lepra“). Holkám se podlamovala kolena, je co jsme zderivovali funkci o 17 neznámých, během přestávek jsme jen tak – z nudy – hackovali stránky jako Google nebo NASA (naším nejoblíbenějším kouskem bylo vypnutí kyslíku na stanici ISS a jeho nahrazení dechovkovými chorály ve Finštině) a našim spolužákům jsme na požádání (a někdy i bez…) pomocí sofistikovaných výpočetních modelů předpovídali jejich smrt s přesností +/- 3 minuty.

Toto je po hříchu naše jediná společná fotka (i když každý z nás by jich byl schopen tisíce vygenerovat pomocí mozkové sondy, kterou jsme vynalezli pod lavicí v hodině rodinné výchovy). Zleva jsme na ní; Lebeda, Abeceda, Klk, Béla Bugár a já – Osten. Užívali jsme si mládí a života, bezstarostně jsme integrovali nekonečno a vytvářeli 3D modely spolužaččiných těl natřených medem (mnohem lepší než ve skutečnosti, samozřejmě). Žádný firewall pro nás nebyl překážkou a každá sebemocnější rovnice se nakonec musela sklonit pod palbou našich algoritmů. Naše sláva rostla s drtivými vítězstvími na všech myslitelných Olympiádách (Matematická, Fyzikální, Mravenčí, Chorošová…) a headhunteři předních světových korporací nám zuřivě mávali miliónovými kontrakty před brýlema. To ale nebylo nic pro nás – my se chtěli bavit a radovat se ze života. Zkonstruovali jsme kyborgy, kteří vypadali úplně jako my a mohli za nás chodit do školy, pokud jsme zrovna chtěli dělat pokusy s antihmotou a Klka na zahradě. Založili jsme tajnou kolonii robotů a inteligentního hmyzu (vyšlechtěného Lebedou) na odvrácené straně měsíce, jejímž jediným účelem bylo vytvoření 150 km dlouhého nápisu nápisu: „Franta Paroubek má malýho ptáka!“. U Bély v pokojíku jsme měli zkonstruovaný miniaturní termojaderný reaktor propojený s výkonným turbolaserem (150x rychlost světla – tu se nám podařilo překonat ve druháku) na střeše, s jehož pomocí jsme komunikovali se třemi mimozemskými civilizacemi a pomáhali tak udržovat intergalaktický mír. Každá pohádka však jednou musí skončit.

Odmaturovali jsme (všichni za 30 z celkových 30 předmětů) a rozprchli se všemi směry. Já jsem se brzy oženil – vzal jsem si MISS Universe 2009 – a měl jsem s ní 3 děti (všechny krásné, inteligentní a prakticky nesmrtelné). Vydělával jsem milión dolarů denně a patřila mi skoro celá Litva. Idylka, řeknete si…

Vše se začalo srát 15. května 2135 – vypadal jsem prakticky pořád stejně (kultivoval jsem si v hydroponických nádržích na půdě stále nová a nová těla a střídal je co 30 let) a užíval si co to jen šlo. Ten osudný den zazvonil u našich dveří cizinec. Hned při prvním pohledu jsem si uvědomil, že mi na něm něco nesedí;

1. Přijel na kole značky „Fousek“

2. Na sobě měl neoprén a přes něj svetr se třemi psy (!)

3. Neměl žádné zuby

4. Nebyl vůbec vidět

Poprvé v životě jsem pocítil nejistotu. Pokusil jsem se navázat telepatické spojení s mými přáteli (to jsme pro jistotu vytvořili na maturitním plese a doteď jsme ho neaktivovali), ale na druhém konci se mi nikdo neozval – to znamenalo že byli buď mrtví, nebo zrovna vytvářeli jahodové pyré z žuly.

“Přejete si?“ začal jsem nervózně.

„Hmm… hmmm…“ na to tajemný neznámý.

„Hm?!“ začal jsem se potit a nenápadně jsem aktivoval atomový phaser, co nosívám v kapse.

„Hmnm… Nevíte, kde se dá sehnat nejlepší Drhák?“ vypadlo z něj konečně.

„Cože? Drhák?“ a vyslal jsem okamžitý telepatický požadavek na klíčové slovo „Drhák“ do všech informačních dabazí v okruhu 1000 světelných let. Po dvou hodinách nervozního čekání se mi dostalo neblaze tušené odpovědi – Shoda vyhledávání: 1 — file: Drhák.pdf. V něm pouze tato věta: „Nebuď takovej Tartan a podej mi Saharu, ok?!“ Prakticky hned vzápětí mi vybuchla hlava.

Josef Medok je můj kamarád. Vím to, protože ho znám od dětství. Jednou jsme se potkali na parkovišti a on na mě kývl. Chtěl jsem kývnutí ledabyle opětovat, ale štěstím se mi nahrnuly slzy do očí, zavrávoral jsem, spadl, a omylem jsem objal Josefovu nohu. Josef mě pak několikrát přátelsky šťouchl botou do obličeje a když jsem se jej pustil, odešel.

Dnes brzy ráno jsem si na Josefa Medoka opět vzpomněl. (Vzpomínám na něj ostatně každé ráno a většinou i celý zbytek dne.) Řekl jsem si, jestli mě ten kryšpín Medok náhodou nechce zase vidět. Přece jen, od našeho shledání na parkovišti už uběhl nejméně týden a skoro stejně tak dlouho jsem mu nenapsal žádnou SMS.

Bylo pět ráno, a bylo nutné učinit pár opatření, aby naše schůzka vyšla:

1. Objednal jsem telefonicky kytici s krásnou stříbrnou stuhou a věnováním: Myslím na tebe!
2. Vzal jsem ze sklepa lano, lopatu, nějaké kolíky, a nůžky na ostantý drát.
3. Vytáhl jsem plán Medokova domu a začal na něj kreslit směšné obrázky. Udělal jsem si při tom docela dobrou představu, kde bych chtěl tentokrát Josefa Medoka potkat: v jeho ložnici.
4. Pustil jsem si pár záznamů debat s Medokem a namaloval si při tom ústa propiskou.

***

Dostat se přes přes plot bylo tak jednoduché, že mi došlo, jak moc si Josef naše setkání přeje. Už běžím, zašeptal jsem směrem k severnímu oknu v druhém patře, za kterým teď Josef Medok pravděpodobně spinká. Je neděle, 7 ráno.

Chtěl jsem být při tom, když Josef dnes poprvé otevře oči, a tak jsem pro vstup do domu použil jižní verandu. Sklo, které jsem vyrazil kamenem obaleným v hadře, skoro neslyšně popadalo na rohožku s nápisem „Vítejte“. Málem jsem se opět rozplakal.

Schody do druhého patra ani dvěře od ložnice nevrzaly, a tak jsem teď seděl na dotek od spícího Josefa Medoka. „Jozífku,“ řekl jsem mu tiše do ucha.

Josef Medok se zprvu strašlivě lekl, ale podařilo se mi jej uklidnit lopatou.

***

„Ale jistěže si na mě pamatuješ,“ ujišťoval jsem Josefa. „Chodili jsme na stejnou základní školu! Už tehdy jsi byl premiant třídy a všichni věděli, že to někam dotáhneš!“ Nervózně jsem se zasmál. Josef něco řekl, a přestože mu přes roubík z prostěradla nebylo moc rozumnět, já věděl. „Tak vidíš, že si vzpomínáš,“ pohladil jsem jej po tváři.

***

Asi v deset nás přišli otravovat nějací frajeři od policie. Snažil jsem se jim z okna vysvětlit, že si s Josefem zrovna parádně povídáme, ale oni si nedali říct. Pořád na mě volali megafonem zrovna ve chvíli, kdy se mi Josef snažil něco naléhavého sdělit. Zmítal se v provazech a koulil očima. „Neslyším Josefa!“ řval jsem z okna. Ale nikdo už tam nebyl.

Šel jsem zablokovat dveře od pokoje, ale než jsem stačil posunout almaru byť jen o centimetr, někdo ke mě směrem od okna přiběhl a bacil mě obuškem po hlavě.

***

Byl to dlouhý den, ale celá ta práce stála za to. Josef Medok je zase v televizi, a to díky mě. Usmívá se do kamery a říká, že je v pořádku. Aby nebyl! Navíc mu to moc sluší. Dali mu krásné bílé objinadlo nad oko. Vypadá tak trochu jako princezna.

Otáčím se na palandě směrem ke zdi a představuji si, kde se asi s Josefem setkáme příště.

(Následující stať nám zaslal Jaromír Kýžený, člen legendárního spolku

Ano, již název napovídá, že děj tohoto příběhu se bude odehrávat v Japonsku, roku 2043. U Paruki Masakiho se muži cpali jahodovým pyré a ženy zdobené nalepovacími kníry jim otírali z čela pot, aby toho byli schopni spořádat co nejvíc. Do toho samozřejmě hrála hudba ve stylu reggae, která dokreslovala tu odpolední pohodu.

Tuto nádhernou atmosféru ovšem něco přerušilo a vlhký vzduch prostoupila vůně konečníků. Byl to Hiro Žito. Žito totiž do místnosti nevešel, nýbrž vtančil v balerínách, pevně přitažených ostnatým drátem k lýtkům čerstvě oholených nohou a vhodně oblečen ve tvídový oblek, decentně zdobený kožkou pásovce, který umocnil prožitek dané cituace. Všichni zúčastnění toto sledovali ve slepém úžasu a nezmohli se ani na slovo. Těchto okamžiků ovšem chytrý Žito využíval a přítomné vždy bleskurychle oloupil. Jeho umění tance bylo natolik výjimečné, že oloupení ještě dlouho vzpomínali na tyto chvíle a Žita ctnostně nazývali Zeus. Plné batohy trofejí, které si Žito odnášel ze svých akcí pak dlouho třídil a s nejmilejšími předměty se dokonce fotil. Je tedy možné sehnat fotografii, kde Zeus pózuje u pytle skořice, s obalem od sýrové bagety, s čelenkou z jitrnice, nebo s pneumatikou, zavěšenou na krku. Tyto snímky pak samozřejmě zpeněží a z toho pramení jeho tučný zisk.

Dnes se ovšem stalo něco nečekaného. Zeus opět plnil batoh suvenýry, které si pečlivě vybíral. Kupříkladu: sluneční brýle odlité z betonu, pouzdro na mátové cigarety, sýto z PVC, dokonce suspenzor, důmyslně zhotoven z hrudního koše páva, šestnáct kilogramů guano, nebo láhev kyseliny mléčné, běžně užívané při léčbě křivice. K tomu všemu ještě na odchodu přibalil beraní rouno, čepici s kšiltem z oceli, pixlu vazelíny, jezdecké boty, příčesek z gepardí kožky a kobylí jazyk, to snad jen tak pro štěstí a měl se k odchodu.

Jak nemilé bylo překavpení, když doma zjistil, že zapomněl vzít to nejcennější. Tubus z prasečího konečníku v pololesklém provedení, diagonálně zdobený rytinou čeledína, pojídajícího chléb a velmi vhodný k uskladnění korunovačních klenotů. To ne, to snad není možné, láteřil Žito a upadl do hluboké deprese. V hlavě mu řičelo, jako když drtíš hlavu mustanga mezi dvěma kameny a z hrdla se mu vydralo pouze slovo „pásovec“. Mezi dříve zcizenými předměty nalezl lahvičku s gorylímy feromony, jejíž obsah si natřel kolem řitního otvoru a vydal se na dlouhou pouť do deštných pralesů za poznáním něčeho nového a možná velmi příjemného.

Tak skončil příběh mocného loupežníka a nemocného tanečníka „Zeuse“ Hiro Žito s Hiroshimy.

Někteří novináři vrávorají, ale pár se zmáhá na doplňující otázku.

“Ale…” vyhrkne pět z nich větu zaráz. Prezident je mávnutím ruky s úsměvem zaráží. “Vím, vím,” pokývuje hlavou, “a chápu váš údiv. Řadil jsem se přece notoricky do tábora takzvaných skeptiků.” Prezident utichá, aby zpytoval svoji minulost. Zpoza jeho pravice však vystupuje Ladislav Jakl, poradce. “S panem prezidentem jsme si dali tu práci a prošli nejzásadnější vědecké práce v oblasti globálního oteplování a ekologie vůbec,” začíná. “Brzy jsme dospěli k závěru, že naše předešlé názory byly liché. Planeta Země je ve vážném ohrožení.”

Klausova ruka jde v pěst. “Beru na sebe veškerou zodpovědnost!” oznamuje trochu hlasitěji, než by bylo nunté. “Moje předešlé výroky a činy jsou zcela neomluvitelné!” Po krátké, procítěné odmlce: “Rád bych využil svého zbývajícího času na postu prezidenta k napravení svých omylů. Bude-li si to však národ přát, odstoupím okamžitě ze své funkce.”

“Ne!” Zpoza úřadu vlády přibíhá komunista Miloslav Ransdorf a dojatě bere prezidenta za ruku. “Pane Václave Klausi, neodcházejte! To my musíme odejít.” Ransdorf se otáčí směrem ke kamerám a s dokonale rovným obličejem spouští: “Komunistická strana Československa, na jejíž tradici KSČM byť jen názvem navazuje, se dopustila strašlivých zločinů na zemi České a na jejích obyvatelích.” V nastalém tichu přicházejí další členové Komunistické strany a stoupají si po boku Ransdorfa. “Tímto bychom se rádi omluvili za zvěrstva, která se tady v průběhu let 1948 až 1989 děla. Víme, že prostá omluva tu nestačí. Zbytek našich životů budeme věnovat nápravě a také veřejné edukaci o tom, k čemu může totalitní režim, jako byl ten komunistický, vést.” Celá KSČM klopí v nefalšovaném studu hlavu. “Tímto oznamujeme,” zaknočuje Ransdorf, “že Komunistická strana Čech a Moravy dnešním dnem zaniká a nepřeje si mít pokračovatele.”

Ludvík Vaculík, který jde právě náhodou kolem, omdlévá. Ransdorf vysílá své bývalé straníky pro vodu a starostlivě k starému muži kleká.

Mezitím z tramvaje, která právě přijela, vystupuje celé vedení ODS v čele s Petrem Nečasem. “I my máme důležité sdělení,” sdílně sděluje sdělovacím prostředkům Nečas. “Občanská demokratická strana často čelila obviněním z úplatků či z nekalého spojování s podnikatelskými subjekty.” Nečas se obrací přímo na kameru České televize a pokračuje: “V každém případě, jenž se objevil v médiích, to byla pravda. Nejen to, došlo k mnoha úplatkům, o kterých se veřejnost neměla možnost dozvědět.”

Novináři se ani nezmáhají na nějaké otázky. Jakoby v transu vnímají další Nečasova slova: “ODS a její členové získali v průběhu mnoha let své existence tímto způsobem neuvěřitelné prostředky. Tyto peníze však nezmizely v jakési černé díře. Jsou uloženy v nejbezpečnějších švýcarských bankách. Nyní je čas prostředky uvolnit a pomoci tak české ekonomice v největší tísni. Jména subjektů, od kterých jsme obdrželi domnělé úplatky, jsme dnes ráno předali policii.”

Několik žurnalistů začiná spontánně tleskat.

Než se však národ u televizních obrazovek stačí vzpamatovat, třese si s Nečasem dojatě rukou Jiří Paroubek. “ČSSD nebyla upřímná ke svým voličům,” říká se slzou v oku. “Ve snaze získat co nejvíce hlasů jsme národu slibovali věci, které nelze splnit, nebo které by uvrhli republiku do ještě větších problémů, než ve kterých teď je.” Vedle předsedy se staví Bohuslav Sobotka: “Tak například 13. důchod nejenže nic neřeší, ale ani na něj tento stát nemá peníze.”

Z oken nad shromážděnými novináři se slaňuje Strana zelených. “Bojovat proti Temelínu je nesmysl,” volá Martin Bursík již z deseti metrů nad zemí. “Jaderná energie je v dané situaci zdaleka nejmenší zlo.” Kateřina Jacques drží v ruce knihu o biomase a v průběhu slaňování si v ní se zájmem čte.

Odněkud se objevil Miloš Zeman a objímá se s novináři.

Z dálky přibíhají Petr Zelenka, Martha Issová a Jiří Mádl. “Ráda bych se omluvila svojí babičce!” volá mladá herečka. “Kdybychom mladé voliče raději povzbudili k vlastnímu názoru a politické aktivitě — a neštvali je proti starým,” vysvětluje zadýchaný režisér, “udělali bychom líp.”

Od Karlova mostu přichází zástupci stran TOP 09 a Věci veřejné s narychlo načmáraným transparentem “Nové jméno nemaže historii”.

Před koncem televizní relace se strhne konstruktivní diskuze na téma sociální odpovědnosti a zadlužování.

V tu chvíli autor článku dosahuje svého prvního politického orgasmu.

V 17 letech onemocněla vzácnou chorobou – Elfo-kolonoskopií. Tedy chorobným nutkáním kreslit princezny jedoucí na bílých jednorožcích. Léčila se z toho dlouho (pomocí elektrošoků, somálských pirátů a virů prasečí chřipky) a nakonec úspěšně, bohužel pak trpěla trvalými následky – znalost Silmarillionu nazpaměť va 20. světových jazycích a nutkavým močením v tramvaji (největší problémy měla na zastávce Antonínská a Brno-Řečkovice). Leckdo by možná zahořkl nad těžkým osudem, ale Jelena byla bojovnice. Neúnavně navštěvovala všechny možné CONy (Pottercon – pro fandy Harryho Pottera, Mordorcon – sleva 20% na vyhlídkový let na Nazgúlovi, když se budete tvářit jako smutný idiot, BDSMcon – sem se Jelena dostala omylem a ona i její obouruční rotační sekera „Záblesk“ se hodně zapotily, než si prosekaly cestu k východu).  WoW hrála s ještě daleko větším zaujetím  – nyní měla 35 postav, všechny na levelu 7 miliard (maximum, do té doby než výjde nový patch: „Legie úděsného zla a terroru“, kde je výše max. levelu omezena na 18 triliónech). TV sérii StarGate měla tak v malíku, že i když se dívala na úplně nové díly, dokázala už podle úvodní znělky dopředu říct, o čem daný díl bude a co kdo bude říkat (jako ostatně většina příčetných obyvatel naší planety).

Pověstný kalich hořkosti však Jelena-Gulundriel ještě dopitý neměla. Po městě se totiž začaly objevovat podivné plakáty – „Gondor – poslední vzdor!, místo: Brno – BobyCentrum, Mordor STAGE = DJ Sven Väth, DJ Filiph, DJ Tolkien, DJ Nazgúl; Roklinka STAGE = DJ Unicorn, DJ Jerry, DJ Bobo + MC Eric…“ a nikdo z okruhu jejích akné trpících přátel netušil o co se jedná.

„WTF!!!“ ujelo jednomu z nich při bouřlivé internetové diskuzi, aby byl vzápětí okamžitě kicknut adminem – Gandalfem Šedým. „Co budeme dělat?“ „Je to CON, není to CON…?“ „Třeba tam bude Mitrilová burza!“, nesly se vzrušené debaty fórem dlouho do noci. Nakonec se komunita rozhodla, že pošle svého nejzkušenějšího člena na výzvědy a ten pak dá pomocí Facebooku v mobilu echo ostatním. Ti se pak, oblečení do brnění a pomalovaní bojovými barvami vřítí na scénu a zařvou „Sláva Gondoru a velekráli Aragornovi a taky trochu Viggovi Mortensenovi!!!“. Volba padla automaticky na Jelenu, která své fantasy vášni propadla natolik, že jí rostly špičaté uši a většinu lidí kolem sebe (včetně zoufalých rodičů) považovala za hnusné skřety nebo kusy vápence. Jelena se připravila na nejhorší – oblékla si tílko z Pravostříbra, na zápěstí si připnula čarovné náramky (jeden na neviditelnost, další na nesmrtelnost, nekonečno nábojů nebo tzv. „doubledamage“) a mohlo se vyrazit. Sekera jí přišla příliš nápadná, tak si vzala pouze dýku z dračího zubu, kterou si umně schovala v konečníku.

Hned při vstupu ji zarazilo oblečení ostatních – „Asi nová móda z dalekých elfích zemí“, napadlo ji. Kolem ní se to jenom hemžilo polonahými dívkami s dudlíky a batůžky, vyzáblými hochy v kovbojských kloboucích a svalnatci svlečenými do půl těla. Dobrá polovina z nich držela něco blikacího nebo svítícího a skoro všichni měli sluneční brýle, i když už byla noc. „Upíři?!“ blesklo jí hlavou. „Hloupost Jeleno-poleno, moc málo černé…“ ulevilo se jí vzápětí sebekriticky.

V tom začala hrát hudba. Musíme si uvědomit, že Jelena byla zvyklá do té doby poslouchat pouze Elfí kantáty a oratoria, doprovázené harfami a slavíky. V momentě, když se totálně sjetý Sven Väth poprvé opřel do mixáku si proto myslela, že na ně spadl meteorit a ona na místě umřela. Potom si ale všimla že ostatní na tu mordorskou hudbu „tancují“ a že se jim to asi i hodně líbí. Začala se jí zmocňovat panika. V ten moment spatřila že u blízkého stolku sedí skupina několika lidí a zbožně sledují bílý prášek se kterým si jeden z nich hraje a potichu u toho něco mumlá. „Kouzelný prach – vyvolám si démona a udělám pořádek!“, zaradovala se Jelena. Vrhla se na stůl, popadla prášek a začala jím házet po tancujících lidech kolem sebe a odříkávat magická zaříkávadla. „Co blbneš, vole?! To je kokeš za 10.000!!“ řvalo na ni zoufale osazenstvo stolu. Ale Jelena neviděla neslyšela. Vytrhla jedné nebohé smažce její svítící tyčinku, ukázala s ní na Svena Vätha, který i v rauši pomalu ale jistě začínal tušit průser a zvolala: „Rohanští jezdci, ke mě na pomoc pospěšte!“ a odeslala nouzovou hlášku na Facebook.

Nastala mela. Na scénu se vyřítilo 50 po zuby ozbrojených nerdů a mlátili kolem sebe hlava nehlava. Vyschízovaní tanečníci se dali na zběsilý úprk, ale u vchodu už na ně čekaly připravené balisty a hmoždíře. Sven si šňupl koňskou dávku a doufal že ho to zabije. Pořádek udělala až zásahová jednotka, která slanila ze střechy a házela kolem sebe gumovými granáty a bumerangy.

Jelena a její přátelé skončili ve vazbě a dobrá polovina partypeople v psychiatrické léčebně. Po propuštění smazala Jelena všechny WoW účty, spálila svou fantasy knihovnu a elfí oblečky rozdala bezdomovcům. Pak si našla kluka a v momentě, kdy jí chtěl dát první pusu mu do obličeje zařvala: „Trichloridbenzen!!!!“.

“Nma!” křikl Rogalo nasraně, a žvýkl. Kus řízku se osvobodil z koutku Rogalových úst, spadl deset centimetrů a obalený v slinách se zachytil na černých chlupech, které vylézaly Rogalovi zpoza nažloutlého vasila. Nějaká mucha to viděla ze své pozice v rohu místnosti a pozvracela si přední nohy hovnem, které snědla ve středu. Když to viděl pavouk, v jehož síti ta moucha vězela, zbledl jak stěna, opřel se jednou nohou o strop, a chvíli tak zůstal dýchat.

Jan Rogalo mezitím polkl, a měl tak volné hrdlo, aby mohl promluvit něco srozumitelného. Řekl: “Krávo otevř!” Zbytečně velký důraz na poslední písmeno měl za následek poprskanou ruku na dveřích. Rogalo ještě chvíli stál a nechával kapičky vlastních slin pomalu stékat po prstech a zkapávat na bosou nohu. Pak si odfrkl, sčísl si zbytek mastného účesu dozadu a odešel od dvěří směrem k televizi.

V ten moment se na okamžik stalo něco nádherného:

• Jak se Jan Rogalo otáčel směrem k televizi, spatřil koutkem oka patočku admirála, který právě odlétal z venkovního parapetu okna směrem za stěnu. Motýl hrál v raním světle všemi barvami.
• Vjem netrval více než zlomek vteřiny, a Rogalo jej viděl jen periferním viděním, přesto se pod tím mastným vasilem a mramorově bílou kůží něco zásadního pohlo.
• Rogalo se na ten jeden okamžik v jeho dlouhém, mizerném životě, cítil krásný. Opravdu krásný. Nádherný.
• Rogalův krok se změnil. Z tupého dusotu přešel v rámci půl vtěřiny v ladný výrazový tanec, který říká: “Podívejte se na mě.” A také říká: “Jsem krásný.” A dál: “Moje nohy jsou lucerny noci.”
• Rogalo se usmál a ukázal své malé, plakem obalené zuby světu. Tukové laloky, které tvořily jeho dvě líce, se posunuly směrem od sebe a nahoru, aby uvolnily prostor ještě širšímu úsměvu. Rogalovy oči zajiskřily slzou.
• Rogalo prudce vydechl. Na hrudi cítil něco, co ještě nikdy v životě: radost. Povznášející pocit štěstí. Jeho srdce se vznášelo v oblacích.
• Jsem krásný, řekl si Rogalo.
• “Jsem krásn..,” oznámil nahlas.

Poslední slabiku nedokončil. Staly s dvě věci zaráz. Pravé koleno neuneslo v složité situaci baletního kroku váhu svého majitele a vypovědělo službu. Žaludek, zaskočený nezvyklou lehkostí orgánů na ním, se poprvé po několika letech pozvracel. Slovo “krásný” výšlo z Rogala jako “krásnhrmlueé!”.

Nemusím snad popisovat, jak Jan Rogalo přepadl přes své tukem obalené koleno přímo do vlastních zvratků a co to udělalo s načnutým pavoukem na stěně.

Opatrně otevírám okno, chtěje se raději zabít, než zjistit o co tady kráčí. Mink to ale spozoruje a hodí po mě betonový prefabrikát. „Nikam, Jude! Zůstaneš tady a a uvaříš mi knödl, ja?!“ To už se se mnou točí celý svět, a pokouší se o mě mrákoty. Zkouším vdechnout vlatní nohu a zadusit se tak, jenomže zezadu ke mě přiskočí nějaký poskok a začne mi cpát za kalhoty zelí s křenem, vyhlášenou Stuttgartskou pochoutku, kterou si tam někteří dávají i do pudingu. Prosím o smilování a o rychlou smrt, ale to už přede mnou defiluje spolek tyrolských důchodců v čapkách a s kníry a jódlují něco jako: „Beobachter, beobachter – dejte si pozor na beobachtera, nebo vám nakope prdel a sní vám všechnu dušenou kapustu… johahaií, johahaií…“. Milosrdná mdloba mě konečně vezme do své náruče a já padám na znak.

Probouzím se v hotelu, na sobě mám kožené negližé typ Göebels a cítím se jak po prokalené noci. „Všechno to byl jen sen, oddechnu si…“ Do pokoje vejde nahý Tim Wassner a řekne: „To víš že jo, meine hübsche hertze… celou noc si sebou házel!“ Na nic nečekám, zvedám brokovnici s upilovanou hlavní – kterou mám kdoví proč transplantovanou na místě pravé ruky – a ustřelím tomu náckovi hlavu. Pak zavolám na recepci a když ze sluchátka zaslechnu: „Jednou bych se chtěla koukat na kalendář…“ vybuchne mi mozek.

„Raději bych si dal pizzu, jestli můžu…“

„Czechische schweine! Vymrčovat si budeš, sráči?! Na zem a 30 kliků, schnell!“

Zatímco dělám kliky a brečím, číšník donese menu…

„Něco na pití, jude?“

„Eine non-alcoholische bier, bitte schön.“ snažím se ho dostat na svou stranu precizní němčinou.

„AAArgh!!! Máme jenom schnaps a kapustové pivo! Verstehst du? Donesu ti to pivo a zkus ho nevypít, hovado!“

„Danke schön!“

Prohlížím si menu, kde je na výběr ze tří pizz:

Eins) Pizza mit 3 kilos kohl (kapusta)

Zwei) Pizza mit 5 kilos kartofeln (brambory)

Drei – spezialität) Pizza mit 15 kilos nudelln (nudle)

Z dané nabídky si stále ne a ne vybrat a když vidím blížícího-se číšníka s výhružně vyhrnutými podkolenkami, polévá mě studený pot. Když už je těsně u mě zoufale zabodnu ukazováček do menu a objednávám si:

„Nummer zwei, mit nudelln und kohl navíc“ snažím se šplhnout si uznáním lahodnosti národních pochoutek ale dostane se mi pouze kopance do obličeje a chlístance kapustového piva do koryta pod stolem. Číšník odchází a já mám konečně možnost prohlédnout si interiér zařízení; hliněná podlaha, stoly a židle vyrobené z 56. dotisku Mein Kampf z roku 2005 (přidány kapitoly „88 důvodů, proč je růžová barva vhodná pro vycházkovou uniformu SS-oberführera“ a „Vyšívací šablony a jiné volnočasové aktivity pro vojáky ve Stalingradských zákopech„) a celý personál je čerstvě po lobotomii, takže občas propadá záchvatům nekontrolovatelného vzteku (můj číšník právě umlacuje hosta – sedícího kousek ode mě – k smrti obřím tuřínem kvůli tomu, že právě požádal svou přítelkyni o ruku a něřekl u toho „Miluju tě, ale ne tak moc jako beobachter!“.

Konečně moje jídlo! Koukám na svůj talíř – na kapustové ravioli s bramborovou omáčkou, posypané nudlemi a držím raději tu svoji hubu. Když o 2 dny později dojím (donesli mi toho 68 kilo a občas mi pár kilo přidali jako nášup), zjišťuju, že se nedokážu pohnout a že necítím pravou půlku obličeje.

Dojde číšník: „Pán si přál platit?“

„Zavolejte leteckou záchranku!“ prosím, ale vyjde ze mě jenom

neartikulované zachrčení, které zní jako „Možná…“.

„Dělá to 26.000 EUR, bereme pouze hotovost, zlato a umělecké předměty“

V tu chvíli se strašně naseru!

Chytím číšníka za podbradek a hodím ho do krbu. Stihne ještě vykřiknout: „Scheize, už zase!“ a okamžitě exploduje. Od něj chytá celá restaurace, která se během několika sekund promění v hořící peklo. Jsem jediný, komu se podaří dostat pryč, přesto že jsem přišel o hodně ze své proslulé obratnosti – za dva dny jsem přibral úctyhodných 34 kilo. Chvíli ještě zamyšlene postávám u hořící pizzerie, ale pak mávnu rukou a jdu hledat obchod s žertovnými klobouky.

U Medvídků odbočí ze Spálené na Národní třídu. V tom ho zaráží hlasitý Němec. Vypadá jako každý jiný Němec, asi takto:

„Wer ist die Opera, mein tschechische Freund?“ haleká Němec Zifčákovi do ucha, přičemž používá lederhózny jako hlásnou troubu.

Agent Zifčák si usmrkne, ale pak klidně vysvětlí fašounovi, že Národní divadlo je tadyhle rovně tímto směrem asi 200 metrů.

Germán není spokojen. Chce k divadlu dovést a hodlá za to zaplatit okamžitým uznáním Benešových dekretů a omluvou za holokaust. Agent Zifčák po chvíli přemýšlivého foukání nosem do bublifuku kývne.

Asi 20 metrů od Spálené najednou strašnej průser. Ulice prázdná a před Zifčákem a Němcem kordón policajtů v bílých helmách a zelených uniformách. Němec překvapením krátce zařve.

„Půjdeme jinudy,“ pomyslí si Zifčák levou polovinou kníru, a elegantně se otočí o 180 stupňů, ale naráží nosem do průhledného štítu s nápisem „Policie“.

Němčour hlasitě řve něco o Stalingradu, zatímco Zifčák zjišťuje, že jsou obklíčeni. Jediná volná cesta je směrem nahoru, ale — jak si Zifčák s hrůzou uvědomuje — i nad nimi teď lítá hejno policejních holubů a jeden policejní albatros.

Zifčák ví, že jediný způsob, jak přežít, je stejný jako před čtyřiceti lety: předstírat vlastní smrt. Vybere si jeden z policejních štítů a rozbíhá se hlavou proti němu. V poslední chvíli si všímá, že na štítu není napsáno obligátní „Policie“, ale stojí tam „Kdyžtak někdy zavolej“. Ale to už je jedno.

Zifčák zavírá oči. Germán na něj zezadu povzbudivé křičí: „Ja, ja! Wunderbar!“ Zifčák naráží do plastového štítu. Nejdřív to odnesou vlasy a pěšinka. Pak je brutálně rozdrceno několik lupů, které přežily ještě od dob revoluce. Pak začne štít narušovat stabilitu Zifčákovy lebky. Tlak působí na šedou kůru mozkovou, která v panice začne vyjmenovávat tajné kódy StB, které se Zifčák naposledy učil v deseti letech.

• „Kohout – nutnost zatknout všechny čmeláky v Budějovicích.“
• „Espresso – střílet do lidí je povoleno, ale nejdřív je nutné dopít kakao.“
• „Mravkolev – skupina civilistů ohrožuje státní bezpečnost pomoci jahodového pudinku a smetany.“
• „Zifčák – agent pověřený hlasitým mlaskáním, když v televizi někdo říká něco zajímavého.“

A s touto myšlenkou agent Zifčák skonává a odchází do komunistického ráje, kde již na něj se slzou v oku čeká nahý Lenin, ponořený až po nos ve vaně.

(Fotka z Awkward Family Photos, vytvořeno v Lol builderu.)

Následující rozhovor se odehrál u Kedlubny doma

Konverzaci začala Kedlubna. Řekla: “Já si myslím, že Kedlubna není zase tak špatný jméno pro matku tří dětí.”

Pár lidí začalo automaticky kývat a souhlasně si přejíždět pírkem přes nos, ale Hroudel, Kedlubnin manžel a zároveň osobní kominík a gynekolog, rázně bouchl do stolu. Už v tu chvíli začala většina lidí v místnosti tušit obrovský—řekl bych skoro fatální—průser, ale radši jsme drželi ty naše huby.

Hroudel řekl toto: “Kedlubna je regulérně nejhorší jméno vůbec!” A aby svoje tvrzení zdůraznil, flusl Kedlubně na jmenovku.

Začátek legrace

Kedlubna pomalu zvedla obočí. Udělala to tak pomalu, že jsme se my ostatní zhruba v půlce začali dohadovat, jestli to fakt dělá, nebo jestli je to jenom optický klam. Nebyl. Na konci, když bylo obočí až na vrchu Kedlubniny hlavy, těsně pod temenem, řekla Kedlubna něco, co později všem utkvělo hluboko v paměti. Řekla: “Ti jsi ale takovej čurák, Hroudele, že nevím!“

Hroudel a my ostatní jsme začali přemýšlet. Co neví? Co Kedlubna neví? Můj kamarád Robožid přišel s návrhem, že Kedlubna možná neví něco, co nevíme ani my ostatní, a že na to tím pádem nemá cenu nijak reagovat. “Vždyť to ani nebyla otázka!” křičel nám do překvapených ksichtů.

Hroudel nicméně reagovat chtěl. Protože ale nenacházel slov, rozhodl se svoji reakci vyjádřit pohybem. Vzal proto řetěz, tričko s nápisem “Křepel”, nosní výtah, jedlý výsmah, podprahový zápřah, a povidla. Chvíli něco kutil v dílně. Pak přišel a hodil neskutečnou držku o Robožida, který si mezitím ustlal na zápraží. Protože mu všechny jeho věci popadaly po zemi a zakutálely se pod kredenc, mávl rukou a řekl Kedlubně přímo do očí: “Kedlubna. Rovná se. Totální, ale totální pičovina. Nikdy. Jsem. Neslyšel. Větší. Nesmysl. Tadyhle Robožid může děkovat Bohu, že vyvázl s takovým jménem, jaký má.”

Nukleární sandály

Nehledě na to, že Robožid vyprskl na podlahu svačinu, se Kedlubna postavila k oknu a chvíli foukala do skla. Pak se rychle otočila, sčísla si patku z obočí, které teď strmě viselo nad nosem, a pleskla Hroudela sendvičem po obličeji.

To už nám ostatním ale začalo být pomalu trapný. Jmenovitě já a moje partnerka, Jeliména, jsme se začali zvedat a hlasitě se ptát na čísla autobusů a jiné náhodné informace, které nás ve skutečnosti vůbec nezajímaly. Hroudel na to ale vůbec nebral ohled. Naopak zamčel dveře a sehnal nás bičem do jednoho kouta, kde to shodou okolností nebylo zrovna nejpohodlnější, protože už tam byl pošťák a hajnej a ze stropu padala omítka.

“Nechte toho!” řekl Robožid, ale zapomněl u toho přestat jíst, takže nám místo toho umístil do vlasů kusy rajčat a pomazánkového másla. Jeliméně kus Robožidovy papriky ustřelil čelenku z hlavy.

Jedinečné řešení

Těsně předtím, než Hroudel hodil po Kedlubně hovno, se konečně vzpamatoval Jean-Pierre Mnohovar, který do té doby spal v miniaturní replice Národního divadla za závěsem. Jak je jeho dobrým zvykem, vyřešil celou situaci v několika naprosto logických, precizně provedených krocích:

1. Vytáhl z kapesníku sešit a zapsal si naše rodná čísla.
2. Sečetl poslední číslice a od výsledku odečetl počet předkusů v místnosti.
3. Výpočet ukázal hajnému.
4. Ten kývl, na chvíli někam odběhl a vrátil se bez kamizoly a s barvou na vlasy.
5. Celá místnost najednou začala dávat mnohem větší smysl. Kedlubna smířlivě poplácala Hroudela po pupku. Hroudel pustil bič a začal rozdávat koláče. Robožid snědl svačinu. Jeliména vyhrála v loterii a koupila si Sibiř. No a my ostatní jsme řekni sbohem a šli jsme koukat na kapry.

Jenže dneska – co čert nechtěl – všechno proběhlo jinak. Všechno.

• Jednak mě poslali pro rizoto až ve dvě v noci, těsně po zavíračce.
• Když mi to říkali, ládovali se při tom rizotem.
• To už mě začalo být trochu divný.
• Měli dohromady jenom jeden nos.
• Když jsem se zeptal: „A kam mám pro to rizoto asi tak těď jít, když je zavřenej krám a venku sněží olověný ingoty?“, začali se protivně ošívat.
• Pak se jeden z nich opřel o stůl a řekl: „Totiž, abysme si rozuměli, rizoto musí bejt.“

Proti tomu se nedalo nic namítnout, a tak jsem si navlíkl papuče a vyšel před barák. Tam už na mě čekala policie. Nasadili si brýle a řekli: „Kampak kampak?“ A já že jdu pro rizoto. A voni: „V tuhle hodinu?“ A já: „Jo.“ A voni: „Už je zavřeno ale.“ A já: „To vím. Ale rizoto musí bejt, prej.“ A voni: „To je pravda vlastně.“ A já: „Jaktože nesněží ingoty?“ A voni: „Došly. Teď se shazují jiný věci. Třeba tadyhle Marek Eben. Nechceš?“ A já: „Ne díky.“

Policajti si strčili Marka Ebena do krosny, koukli se za sebe a odešli. Na zem přede mě spadl kus papíru s nápisem „Jelito“. Budu si muset dávat bacha na hlavu, napadlo mě. Vydal jsem se směrem k nákupnímu domu Rizoto Automoto, i když jsem věděl, že bude zavřenej. Ale když jsem k němu došel, zjistil jsem tři věci:

• Nebyl zavřenej.
• Rizoto došlo.
• Když vynásobíte svůj věk počtem sportovních kluzáků, vyjde vám číslo „Praha-Běchovice“.

Po téhle epizodě nezbývalo, než jít domů a zasnoubit se s kapradím.

„Říkám Hrozny hněvu, zasranče!“ rozeřval se Ježíš Kristus. Strachy fialový Konfucius, sedící na jednonohém velbloudovi, se jen nervózně ošil. „Když mám prsty, mohl bych lízat?“ navrhl nesměle. Syn boží si ho úkosem změřil a vystřihl trojitého salchova. Odněkud zezadu se okamžitě přihnal král Šalamoun s kartáčkem na zuby v každém ze svých sedmnácti uší.

„Hladoví? Neví? Lí?“ vykoktal ze sebe konečně poté, co si z mezizubních prostor vymotal ostnatý drát. Trapné ticho přerušilo až velbloudovo hlasité říhnutí prdelí. Šalamoun se sice pokusil celou situaci zachránit tím, že si vytáhne z rukávu králíka, ale dokázal se pouze chytit za penis a zaštěkat u toho – pozdě a beztak nedostatečně.

Džízis, uražen přežvýkavcovým pazvukem do nejvyšší míry, pozvedl obouruční meč zvaný „Dromedar lifestealing very_much_motherfucking killing machine“ a zeširoka se s ním rozmáchl.

Velbloud se smutně usmál na svého pána – Konfucia – a povzbudivě mrkl. „To nevadí…“, smálo se strachy šílené zvíře, když ho Ježíš spravedlivě čtvrtil. Šalamoun, lízající právě líšejník na Kristově svatozáři, raději už držel hubu a Konfuciovi tak nezbylo, než vést tryznu za svého jediného syna; velblouda.

„Modlím se, aby už nikdo neměl vlasy učesané do tvaru hromady knih o žirafích snech…“ začal Konfucius svůj žalm. „…kéž dá Bůh, aby sýkorky už nikdy nemusely kácet sekvojový prales s mořským krokodýlem zaraženým v prdeli.“ V tomto místě se krátce odmlčel, protože mu na rameno sedla vosa, smutně se na něj podívala a odletěla zase zpátky domů – na Merkur.

„Chci vidět tančit sedm mongolů s hořícím jazykem a oživlé kopy rosolu, které jim u toho budou recitovat z přírůčky „Pro visení na suché větvi“.

„A ať už nenastane situace, kdy bude jíst chobotnice rohlík a zpoza rohu vyběhne anglická královna a zlomí si nohu!“ zahřímal světec poslední verš. Poté se unaveně sesunul do trávy, zapálil si a zamyšleně kouřil.

Ježíš si hodil Šalamouna přes rameno, vyhoupl se na slona, ten se vyšvihl na jezevce, ten zas na mravence a všichni společně – za příšerného řevu – skočili z vodopádu. V pádu si ještě stihli promluvit o hrozných bolestech, provázející termití kurděje.

Konfucius dokouřil, postavil na čaj a těsně před tím, než začala voda vařit, hlasitě zakokrhal.

V roce 1985 vyvinuli japonští vědci, zahrabaní v přísně tajném komplexu 2 kilometry pod horou Fudžisan, esenci Lípa568. Původně měla sloužit k vyhánění krtků z golfových hřišť a jako lepidlo pod tupé, jenomže díky sublimaci třetího elektronu v trojmocném atomu Rhodia a absenci mluvícího rajčete na špičce Eifelovy věže se přihodilo to, co nikdo nečekal. Výpary z Esence Lípa568  totiž způsobily u ženské části vědeckého ansáblu nevratné změny ve fyziognomii a vkusu.

Muži, když to uviděli, chopili se promptně ocelových tyčí, hasáků, baseballových pálek a rotačních kulometů a jali se ukončit ženám jejich zbytečné trápení. Většina se jich nechala pokorně utratit, až na vědkyni Libuši. Ta zlomila, pomocí titanového jeřábu, třem nejbližším mužům vaz a zmizela ve tmě. Toliko záznam z historie. Nyní zpět do současnosti.

Po Měňavci, jak byla Libuše ihned po své proměně překřtěna bylo vyhlášeno celoplanetární pátrání. Tisíce nevinných žen muselo chodit dlouhé hodiny po rukou a pozpátku u toho recitovat Epos o Gilagamešovi s vynecháváním slov „neboť“, „nechci“ a „protoplazma“, jenom aby dokázaly že právě ony nejsou oním obávaným Měňavcem. V rámci minimalizace rizika byly ale nakonec stejně všechny umístěny na pokusný projekt „Studium vulkanických erupcí uprostřed sopečných kráterů v bikinách a bez opalovacího krému“, kde mohly dále rozvíjet svou kariéru.

I přes tato jistě chválihodná opatření, Měňavec-Libuše řádil jak utržený ze řetězu. Kamkoliv vkročila jeho(její) noha, hynuly celé národy, rozpojovaly se litosférické desky a docházelo burákové máslo. Protitankové střely Měňavce svědily, kontinentální balistické rakety používal jako párátka a letadlovými loděmi házel žabky z Anglie až do Francie. Užuž to vypadalo na konec světa, když tu vpadli do Bílého domu dva evidentní vědátoři. Prezident Obama je i přes jejich značně non-konformní vzhled přijal, protože stejně neměl nic lepšího na práci. Po několika minutách se z jeho pracovny ozval vítězný řev a zvuky oslavného skupinového sexu (šampaňské došlo před týdnem). Jihoafričtí vědci Čupřina a Čuryna totiž přišli na to, jak Libuši zneškodnit a celý svět začal okamžitě s tvorbou PASTI.

Následující den, když zrovna Měňavec snídal Šumavské lesy a zapíjel je Lipenskou přehradou, zahlédl v dálce malé světélko. Vzhledem k jeho přirozené zvědavosti odhodil medvědí stádo, které se zrovna chystal pozřít a rozběhl se ke zdroji světla. Když k němu dorazil, strnul jako opařený. Na ceduli před ním se skvěl nápis „DISCO FOREVA  80´s NOT DEAD!“ a vyhazovač ho s povzbudivým mrknutím zval dovnitř. Zmatený Měňavec si koupil lístek (zaplatil Benátkami) a vstoupil dovnitř. A hned věděl že je v prdeli.

Vědcům se ve velmi krátkém čase podařilo sestrojit časoprostorovou kapsu, do které nyní Měňavce navěky zavřeli. Netvor nemohl ven, na bar, na WC… Jediné co zvládl bylo natáhnout si kalhoty až po krk a tancovat na první 4 takty z „Missionary Man“od Eurythmics. Výraz co má, vypadá možná docela spokojeně a neškodně, ale Měňavec jím pouze maskuje neskutečnou bolest a agónii, která navíc nikdy neskončí.

Tak teď víte to kruté tajemství a já můžu klidně umřít.

Váš Fíkus.

Gott natočil pupek směrem k výtržníkovi a nesrozumitelně zařval. Znělo to trochu jako „Kam se hrabe švuňk!“ nebo možná „Tak zas někdy“. Každopádně to bylo hodně nahlas, ale Štefanides se nenechal zaskočit. Vzal svou ruku a zeptal se jí, jestli by náhodou nechtěla umět box. „Štefanides!“ zvolala ruka, která si náhle vzpomněla na svého majitele. „Já jsem tvoje ruka! Jak se máš?“ „Ale jo, pohoda, akorát bych zrovna teď chtěl trochu víc umět nindžutsu, víš?“

Karlos G. se na ten dialog díval s pootevřenými ústy. Chvíli zvažoval, jestli by neměl nasadit Rád se ženou snídám. „Ježišmarjá“, řekl nakonec, „držte voba hubu! Ty i tvoje hnáta! Víte kdo já jsem?“ Štefanides a ruka se na sebe podívali a pokrčili rameny. „Bláto!“ zkusil Štefanides. „Jezero!“ přidala se ruka. „Vyškov?“ testnul nevěřícně Štefanides. Ruka už se chtěla nechat podat, ale Štefanides ji prudce přerušil. „Já vím!“ řekl s dřevěným banánem v ruce. „Návěs!“

Karel Gott nevycházel z údivu. „Co to je?“ řekl pomalu. „Kde to kurva jsem? Co je tohle za šuliny? Proč mám tak málo růžovej voblek? Kde jsou lidi, co mě milujou? Kde je ten estrádní kus obézního sádla, co natočil Kameňák?“ „Troška?“ vzpomněl si Štefanides. Goťákovi se rozjasnila tvář rozpomněním: „No jasně ten čurák Troška! Kde je? Jaktože mě netočí?“

„Troška včera umřel na bronchitidu obočí,“ řekla suše ruka. Kája chvíli mlčel, pak udeřil pěstí do Štefanidesova dřevěného banánu a zařval: „Dost, vole! Tohle nebudu poslouchat. Kde je východ!“

Štefanides ukázal pomocí ruky východ ze sálu a smutně se díval, jak skleslý zpěvák pomalu odchází. „Vypadá jak želva,“ poznamenala ruka. Když byl Gott u dveří, zkusil říct „nashle“, ale místo toho mu z úst vyšel starosta Kolína a řekl: „Ahoj lidi!“

Pak jsem přišel já jakožto fotograf a vyfotil tuhle fotku:

Takto vybaven (s kruhy pod očima a treskou v příručním kufru) vstoupil Přilb do dospělého života. V osmnácti se zkusmo oženil se svojí peněženkou, ale věčně nebyl spokojen s večeří a brzy začal peněženku mlátit. Toto chování mu vysloužilo 20 let nucených prací v továrně na slipy pro nádražáky. Na rozdíl od ostatních nucených zaměstnanců však nepovažoval ty dvě dekády za ztracený čas: alespoň, jak říkal, měl čas na to se konečně pořádně oholit. Kromě toho poznal svého nejlepšího přítele Seržanta, který teď před ním stál vedle tunelu a s hrůzou v očích mu přes zvedající se průvan hláskoval slovo „videotéka“ pozpátku.

Zpátky v realitě, Přilb udělal krok nazad a hlasitě mrkl. Seržant nebyl spokojen. Vytáhl švihadlo a použil jej na Přilbovu překvapenou tvář, přičemž se na chvíli zatvářil jako Bobby z Dallasu, když mu řekli, že nemůže umřít. Situace je vážná, pomyslel si Přilb. Než ale stačil otevřít kufr, aby z něj vytáhl medovou tresku, tunel se nadmul a vyvrhl před Přilba i Seržanta omeletu s oříškovým crème.

Jestli Přilb něco čekal, tak rozhodně ne omeletu s oříškovým crème. Místo zděšeného výkřiku si začal úlekem rovnat obočí do dokonalého půlkruhu, čímž k smrti vylekal Seržanta, který před chvílí nervozitou usnul. Omeleta mezitím naléhavě ležela na zemi při vší své obscénosti.

Situace se vyřešila až ve chvíli, kdy si Přilb uvědomil, že může říct: „Hele tak já už jdu“ a skočit pozadu do hausbótu, což taky se smutným „Šilink!“ udělal.

Nedávno se mi před domem objevily dvě podezřele (viz. foto) vyhlížející ženy a přemlouvali mě ke koupi replik koronárních tepen vyrobených z molitanu. Zamumlal jsem pohotově něco ve stylu: „Člověk člověku kusem čediče a navíc mám asi kurděje…“ a zabouchl jsem jim dveře před jejich udivenými obličeji.

Ještě asi hodinu jsem nervózně chodil po bytě s korundovou halapartnou přes rameno a občas jsem zařval na sousedy, ať okamžitě pošlou pro zásahovou jednotku a zmrzlinářský vůz. Nakonec se mi podařilo usnout s obrázkem svého dětského idolu pod polštářem.

Týdny a měsíce plynuly a já jsem pomalu ale jistě zapomínal na události onoho dne. Podařilo se mi mezitím zvítězit na olympiádě v nové disciplíně „Louskání krabích krunýřů pomocí jiných krabích krunýřů“, napsat a vyfotit dodatek k Einsteinově teorii relativity, přelít babičce pelargonie až jim uhnily kořeny a zplodit 14 dětí… zkrátka a dobře, přestal jsem být bdělý. Strašná CHYBA!

Jednou si to takhle štráduju po městě s vycházkovou holí v ruce a Kantovými ztracenými spisy („O životě, aneb sršeň…“, „Neserte mě už, čuráci!“ a jiná díla) pod ramenem. Slunce se mi opíralo do tváře, vítr mi čechral mé havraní kadeře a holky si rozbíjely hlavy dlažebními kostkami, jenom aby si mohly do deníčků obkreslit moje šlépěje. Neboli normální den kdy nic nenasvědčovalo blížící se katastrofě.

Jenomže. Najednou mi cestu zastoupila dvě individua z obrázku a něco na mě makedonsky řvala. Nerozuměl jsem jim ani slovo, ale tušil jsem, že mě chtějí zabít. Zahodil jsem ty Kantovy sračky a s brekotem jsem jim vběhl do náruče, doufaje, že si mě třeba nechají jako sexuálního otroka nebo mě budou používat jako věšák na kníry. Bohužel, měly se mnou jiné záměry.

Ukázalo se, že jde o Norský lesbický pár a jmenují se Varan (modrooká blondýna se smyslnými ústy) a Komodský (žena s rozštěpem horního rtu a košilí barvy krve). Potřebovali mě jako dělníka v dole na rhodium, z něhož měly být vyrobeny prsteny, které by byly schopny vydržet absurditu jejich vztahu a okamžitě se neroztavit. Jak je vidět z fotografie, má práce přinesla ovoce a já jsem na to patřičně hrdý. Jenom je škoda, že teď – po letech strávených tvrdou prací na šachtě – vypadám takhle…

Jenomže. Osud měl pro Olafa připravenou jinou cestu, než je kariéra osvíceného mecenáše a zároveň ultimátního baliče mind. V České republice totiž začala volba prezidenta a Olafův hypertofovaný smysl pro racionalitu a altruismus mu nedovolil pouze nečinně přihlížet. Sbalil si věci a vyrazil. Směr: Nepál.

V Nepálu pak strávil několik týdnů extrémně tvrdým výcvikem v šaolinském klášteře Nšo-či. V rámci něj svým osvaleným tělem zastavoval laviny, sprintoval na vrcholky velehor a vyšíval gobelíny o rozměrech 2x2km. Naučil se vrhat šurikeny na vzdálenost mnoha mil, rotovat s nunčaky rychleji než je rychlost zvuku a položit stádo vysokohorských jeskyních medvědů na lopatky, vyholit jim podbřišek a na vzniklou lysinu jim lihovou fixou napsat: „Čips!“. Olaf byl připraven na všechno a jeho mise mohla začít. V noci si sbalil výzbroj a rozběhl se vstříc své misi na Pražský hrad.

Když o 2 dny později doběhl na Hradčany, byla již prezidentská volba v plném proudu. Hradní stráž při pohledu na 4 metrového, 4 rukého obra s pěti cigaretami v ústech (nepokládal jsem zatím za nutné, zatěžovat čtenáře nudnými detaily Olafovy fyziologie) zařvala strachy a chtěla střílet, ale švédský berserk je odfoukl do Vltavy. „Snad ještě není pozdě…!“, blesklo mu jeho třemi mozky.

Když vtrhnul do španělského sálu, stál u řečnického pultíku Grebeníček a plamenně hovořil, k dřímajícím zákonodárcům. „…no a pak sem ju popadl za kozy a vošukal ji do prdele. Ta řvala, kunda…“. Až na řídký potlesk v rudé sekci, žádná reakce. „Mám výbornej nápad, vyserem se na Vaška, Švejniče a Bobeše a zvolíme mě. Beztak mám největšího ptáka.“ Opět žádná reakce, jenom ožrala Jandák se s hlasitým říhnutím sesunul ze židle a pokračoval ve spánku na zemi. „Šuline nechrápej když mluvím, vole! Kopněte ho někdo do prdele. Chtěl bych zdůraznit, že….. arghhhh!!!!“

Kus, jako břitva ostré břidlice, vymrštěný Olafovou mocnou paží uťal Grebovi nohy v kolenou a přestárlý seladon se zřítil Bobošíkové do klína. „Nazdar kotě, nechceš vidět mýho plejtváka?“ stačil ještě slizky zamumlat, načež omdlel. Nastalo peklo. Olaf, široce rozkročený a ne nepodobný bájnému Krakenovi hodlal znovu nastolit rovnováhu ve vesmírném kontinuu. Nejdřív popadl Ratha a Paráče za pačesy a třískal s nimi o sebe až mozkomíšní mok tekl proudem… Bursík se pokusil skrýt za přísně chráněného Zubra Evropského, ale Švéd ho zapálil a narval mu ho do prdele.

Poslanci a senátoři se v panice hnali k východu, tam však již stál připravený Olaf a mačetou na sekvoje jim stínal hlavy po pěti. Jandák se probral a se slovy „Co je kurva…?“ zamžoural do obrovy nasrané tváře. „Tady máš, Sádlo!“ zařval mu Olaf do obličeje, utrhl mu obě ruce a umlátil ho s něma. Senátorka Jurenčáková se převlékla za chlapa (sundala si umělé řasy) a pokusila se vmísit do cateringového teamu. Byla však rychle odhalena a zabita kulkou, kterou ji Paroubek před 3mi dny poslal poštou. Topolánek vytáhl své zbytnělé „gule“ a se slovy „Něco tak krásného přece nemůžeš zničit, ty hovado!“ se kolem něj pokusil protáhnout. Švéd chvíli váhal, ale pak mávl rukou, popadl Topola za koule a vydefenestroval ho na nádvoří, kde se na něj okamžitě slétli Krkavci a hašteřili se o jeho chloubu. Prezidentští kandidáti se zatím krčili pod stolem a třásli se strachy.

Klaus: Já opravdu, ale opravdu nevím, co budeme dělat…

zmrzačený Grebeníček (mrká na Bobošíkovou): Já bych si zamrdal, když už tu máme chcípnout…

Bobošíková: Naser si, dědku!

Švejnar: Bože to sou čuráci!

Olaf: Ale, kohopak to tady máme…

Klaus: Ááá, dopiče!

Za pár minut bylo po všem a Olaf, zborcený krví, se vydal na cestu domů. V hlavě se mu už rodil plán, na loď vyrobenou z čediče, se kterou by se dalo doplout na Špicberky. „Život je fajn…“ usmál se Hrdina. Ve španělském sále se vzbudil kníže Schwarzenberg, krátce přejel pohledem po tratolišti krve kolem sebe a znovu usnul. Ani na druhý pokus tak nebyl zvolen prezident.

Nebudu nudit čísly. Snad jen, že nás denně čte kolem 20 lidí a celkově už naše stránky stihlo navštívit 2.522 unikátních uživatelů – z toho 819 dokonce opakovaně (!?). Nechci se nijak chvástat, ale na to, jak krátce jsme on-line a jaké máme zaměření, jde myslím o velmi slušný výsledek, což?

No nic, teď ale k něčemu mnohem zajímavějšímu. Ze statistik lze totiž vyčíst i to, jakým způsobem nás lidé našli, nebo lépe řečeno: co lidé musí zadat do vyhledávače, aby se jim ve výsledcích objevil Vasil. Velká část uživatelů přišla kvůli našemu dechovkovému evergreenu, ale ti zbývající? No posuďte sami (následují neupravené údaje!):

OMG ROFL!

Má někdo z vás sílu na to, aby v komentářích nastínil přibližný životní příběh člověka, který hledá na internetu slovní spojení „vorvaní předkožka“ (a skončí na Vasilovi)? A co teprve „video jak si holit ohanbí“? Nebo „strach“?

Tento zrůdný obrázek mi ve formě pohledu přistál včera u zápraží. Celou noc jsem bádal co tento výjev znamená, až přišlo zjištění „vo co gou“ a musím se vám svěřit.

Na fotce je zrovna 24.12, slavnostní atmosféra na nás přímo dýše. Kluk, jenž vyplňuje podstatnou část snímku není nejdůležitější postava, ale povězme si, že právě dostal co si moc přál: James Bond vs Terminátor 4 a jmenuje se Krásno.

Skutečný „hrdina“ fotky je pán vlevo, autor dárku, jenž má pro Krásna ještě jeden prezent, tentokrát maskovaný pod tučňákem. Jeho úsměv je za tisíc vět, říká nám. Až se ke mě otočíš zády uvidíš. Tučňák z toho evidentně moc radost nemá, snaží se to kamuflovat „basetovýma očima“, ale na mě si nepřijde. To, co se po pořízení snímku doopravdy stalo si můžeme jen domýšlet.

Pokud má někdo více informací, nechť nám je prosím sdělí rychle a neprodleně.

Hubertus byl starý morous a odmítal věřit v cokoliv nevysvětlitelného a paranormálního. Musíme si uvědomit, že v tradičních dobách, kdy iPod vážil stejně jako lokomotiva a slovo „emancipace“ znamenalo to samé jako „sníh z nosu“, nešlo o nic výjimečného.

Hubertus byl natolik zahleděný do tzv. racionální vědy, že to jeho manželku přivádělo k nepříčetnosti. Když mu například jednou jeho zemřelá matka z kachní polívky plivla do obličeje, řekl Hubertus, že „šlo o šplouchnutí“. Nebo když jel do města a jeho kůň se v průběhu cvalu proměnil ve fotbalovou reprezentaci Japonska, řekl Hubertus, že „se to nestalo“.

Jenže pak přišlo to osudové lednové ráno roku 1937. Hříbě zrovna připravovala snídani a Hubertus četl Racionální Noviny, když v tom do pokoje vběhl důstojník Fenykl a zvolal: „Přestaňte leštit ty postoje!“.

Na tom by nebylo nic tak zvláštního, ale, jak si později Hubertus i Hříbě uvědomili, tato událost měla několik tzv. „paranormálních háčků“.

1. Důstojník Fenykl umřel týden předtím za strašných bolestí, když se pokusil knírem sníst jablko.
2. Důstojník Fenykl nikdy neexistoval.
3. Ani Hubertus ani Hříbě neuměli slyšet.
4. Jejich dům neměl dveře.
5. Hříbě není ženské jméno.

Hubertus tedy musel uznat, že šlo zcela jistě o paranormální jev. Nejenže zahodil své přehnaně tradiční názory, ale stal se později dokonce jedním z nejznámějších parapsychiků své doby. Vydal knihy jako Nadpozemské síly: Proč neumí tenis? nebo Paranormální účesy.

A co naši čtenáři? Byl některý z vás svědkem paranormálního jevu?

Z České sody. Pokud vám video nejede, klikněte sem.

Klikněte na obrázek pro plnou velikost. Další komentář netřeba…

Také vás vždy zajímalo jak asi tráví Silvestr lidé co se opravdu umí bavit?
Konečně to víme a to díky dvěma odvážným fotografům Tondy Pírka a Krasomila Zvonka.
Ti samozřejmě museli nejdříve vědět kam za zábavou a nekonečnou legrací.

Ze statistického průzkumu Silvestrovského trhu vzešly překvapivé výsledky. Zábavograf vykreslil astronomické křivky u několika skupin lidí. Nebudeme zbytečně chodit okolo horké kaše a rovnou to řekněme .. zvítězil silvestrovský večirek u feministek, ikdyž jim těsně šlapal na paty dýchánek vesmirných lidí. Naši fotografové samozřejmě neváhali a vetřeli se v převlecích na nejveselejší místo na světě.

Oba byli dosova ohromeni silvestrovskou výzdobou celého bytu, které dominovala nástěnná minipolička „pro věci z Kinder vejce a jiné podivuhodnosti a zázraky“. Oslava mohla začít. A že to byl jaksepatří „odvaz a prča“ (tyto slova pochytili Tonda a Krasomil na oslavě, zmanejí nehorázná zábava), o tom se můžete přesvědčit sami z uvedeného fota. Musíte uznat že najít mezi přitomnými slečnami je maskovaného Krasomila velmi obtížné ba až nemožné. Ani jeden účastník se snad ni vteřinu celé noci nenudil. Pilo se víno, cola, pro odvážnějsí byl i rum. K dispozici byla celá škála pochutin od chipsů po vánoční cukroví z minulého roku. Vyprávěly se vtipy, debatovalo o politické situaci v Tibetu a když snad všichni na pár vteřin zmlkli díky plným ústům smíchu nebo jídla, pan Novotný v televizi nikdá nezklamal.

Holubí pán povstal přímo z holubů. Kolemjdoucí bicykl se na to podíval a zasouhlasil. Ztopořená klobása se jen uchechtla a kydla na sebe další dávku hořčičného sirupu. Rols se tím nedal zastrašit a s bojovým výkřikem „Krgš“ se vrhl na klobásu a povalil ji do javorového džemu s mlékem. Rozprostřelo se ticho. Utichla i holubí píseň kterou si pobrukoval jinak nicneříkající žebrák Tom. Všichni čekali co se stane. Znenadání do toho zpoza rohu přiskákala žížala Žihadlo s Kosmodiskem na svém bezpáteřním krunýři. Všichni vydechli úlevou.

Konečně, vydechlo úlevou a radostí tisíce lidských duší východního bloku.

Tady je ta odpověď všem sýčkům kteří nevěřili. Dne 4.10. 2007 byl slavnostně na oběžnou dráhu vypuštěn první Kazašský raketoplán pojmenován trefně Namazaný švih. Všem kapitalistickým vývojářům NASA a spol spadla čelist. Kazaští specialsté v čele se Zurgovem Bičajlinem vyvinuli průlomový pohon, který otřásl celosvětovým trhem. Raketoplán do vesmíru vynáší místo tří nádrží plných raketového paliva jeden osel. Na obrázku výše vidíme historický okamžik startu Namazaného švihu. Osel právě nabírá rychlost, nese na oběžnou dráhu všechny potřebné přístroje včetně Kazašského liliputa-astronoma Grzaje Mloka (třetí krabice shora). V popředí rovněž vidíme startéra a zároveň hlavního sponzora Kaz – Tur kosmického programu Okaje Okaje. O dalším vývoji se budeme snažit informovat.

„Jářku-kurva: STOP!“ rozeřvala se jeho pusa. Hřebejk se na ni udiveně zadíval a rozhodl se, že nechá věcem volný průběh. „Jen pokračuj, držko…“ vybídl umělec svá rozumná ústa. Ta ho však kousla do ramene a odmítala se pustit. „Co teď?“ blesklo mu koulema.

Na scénu se přiřítil Pavel Nedvěd. Z konečníku si vytáhnul balon, branku, brankáře a dva novináře a za tázavých pohledů filmového štábu začal nacvičovat pokutové kopy. Hřebejkovo „STOP!“, teď znělo spíš jako „Nemám skočit pro tiramisu?“. Pavel Nedvěd, držitel zlatého míče za rok 2004, 2005, 2006 a 2054, měl kolem sebe okamžitě zástup několika set fanynek, z nichž ta nejodvážnější – Dana – leštila kolíky jeho kopaček vlastníma očima. Schylovalo se k vrcholu večera: Pavlovu „trojitému zadnímu dloubáku“ – drtivému zakončení, které ovládá pouze On a jedno zakrslé indické prase, žijící s manželkou žirafou na atolu Mururoa.

Nedvěd si nejprve balon dlouze změřil a zlehka se s ním pomazlil. Pak nepostřehnutelně rychlým pohybem chytil káně za letu a strčil si ho pod jazyk; pták vydechl štěstím.

Mezi diváky to začínalo vřít. Jeden fanoušek se ho pokusil napodobit, ale spadl u toho do kaluže a hlasitě se rozbrečel. Fotbalista už mezitím krotil divokého bizona, velkého jako dodávka. Zvíře řvalo vzrušením, když mu Pavel mlátil palcátem do všech jeho 75 bradavek. To byla první fáze dloubáku. Následovalo: chycení lasičky do konzervy od tuňáka a její následnou převýchovu v neonacistického jezevčíka, objevení ostrova na Máchově jezeře a nazvání ho: „L´casei imunitas!“ a vykolejení drezíny plné namol ožralých střihačů živých plotů. Zbývalo už jen samotné zakončení.

Mistr se rozběhl proti brance. Tu již dávno opustil strachy pobledlý brankář a místo sebe do ní přivázal obřího sloního albína. Tomu na životě víceméně nezáleželo, takže začal hrát tetris. Grande Paolo – jak Nedvědovi v Itálii pro jistotu říkají, protože mají strach, že by se mohl postavit do kouta a zůstat tam 48 hodin bez jediného nadechnutí – vypálil svou mohutnou levačkou a přimhouřenými zraky sledoval ladnou parabolu. Při kontaktu slona s balonem slon explodoval a míč skončil v šibenici.

Další osudy Pavla Nedvěda ve zkratce: Děkovačka, sláva, děvky, drogy, vyhazov z klubu, noční můry s dvěma nahými gestapáky a elektrickým úhořem, život na ulici, prostituce, opět drogy – hlavně toluen, Ježíš, návrat k přírodě – život v komunitě orangutanů, smrt způsobená pádem ze stromu při předvádění „trojitého zadního dloubáku“.

A bylo by nefér nezmínit příběh režisérův: svatba s Nedvědovou manželkou Balónou, natočení stěžejního díla: „Ředkvička chce ven!“, svědek vraždy krysího mláděte, změna povolání z režiséra na řidiče tramvaje, výlet na horu Říp, člen spolku „Za čest a slávu Jana Žižky z Trocnova“ – od roku 2064 jeho předsedou, smrt leknutím při spatření vlastního malíčku v zrcadle.