(Fotka z Awkward Family Photos, vytvořeno v Lol builderu.)

Následující rozhovor se odehrál u Kedlubny doma, když jsme byli ještě mladí a blázniví a nosili na hlavách křemík. Nepamatuju si přesně, kdo tam všechno byl, ale vím zcela jistě, že jsme tehdy seděli kolem okna a dívali se ven na budovu nedaleké nemocnice pro lidi, kteří říkají “nýbrž”.

Konverzaci začala Kedlubna. Řekla: “Já si myslím, že Kedlubna není zase tak špatný jméno pro matku tří dětí.”

Pár lidí začalo automaticky kývat a souhlasně si přejíždět pírkem přes nos, ale Hroudel, Kedlubnin manžel a zároveň osobní kominík a gynekolog, rázně bouchl do stolu. Už v tu chvíli začala většina lidí v místnosti tušit obrovský—řekl bych skoro fatální—průser, ale radši jsme drželi ty naše huby.

Hroudel řekl toto: “Kedlubna je regulérně nejhorší jméno vůbec!” A aby svoje tvrzení zdůraznil, flusl Kedlubně na jmenovku.

Začátek legrace

Kedlubna pomalu zvedla obočí. Udělala to tak pomalu, že jsme se my ostatní zhruba v půlce začali dohadovat, jestli to fakt dělá, nebo jestli je to jenom optický klam. Nebyl. Na konci, když bylo obočí až na vrchu Kedlubniny hlavy, těsně pod temenem, řekla Kedlubna něco, co později všem utkvělo hluboko v paměti. Řekla: “Ti jsi ale takovej čurák, Hroudele, že nevím!“

Hroudel a my ostatní jsme začali přemýšlet. Co neví? Co Kedlubna neví? Můj kamarád Robožid přišel s návrhem, že Kedlubna možná neví něco, co nevíme ani my ostatní, a že na to tím pádem nemá cenu nijak reagovat. “Vždyť to ani nebyla otázka!” křičel nám do překvapených ksichtů.

Hroudel nicméně reagovat chtěl. Protože ale nenacházel slov, rozhodl se svoji reakci vyjádřit pohybem. Vzal proto řetěz, tričko s nápisem “Křepel”, nosní výtah, jedlý výsmah, podprahový zápřah, a povidla. Chvíli něco kutil v dílně. Pak přišel a hodil neskutečnou držku o Robožida, který si mezitím ustlal na zápraží. Protože mu všechny jeho věci popadaly po zemi a zakutálely se pod kredenc, mávl rukou a řekl Kedlubně přímo do očí: “Kedlubna. Rovná se. Totální, ale totální pičovina. Nikdy. Jsem. Neslyšel. Větší. Nesmysl. Tadyhle Robožid může děkovat Bohu, že vyvázl s takovým jménem, jaký má.”

Nukleární sandály

Nehledě na to, že Robožid vyprskl na podlahu svačinu, se Kedlubna postavila k oknu a chvíli foukala do skla. Pak se rychle otočila, sčísla si patku z obočí, které teď strmě viselo nad nosem, a pleskla Hroudela sendvičem po obličeji.

To už nám ostatním ale začalo být pomalu trapný. Jmenovitě já a moje partnerka, Jeliména, jsme se začali zvedat a hlasitě se ptát na čísla autobusů a jiné náhodné informace, které nás ve skutečnosti vůbec nezajímaly. Hroudel na to ale vůbec nebral ohled. Naopak zamčel dveře a sehnal nás bičem do jednoho kouta, kde to shodou okolností nebylo zrovna nejpohodlnější, protože už tam byl pošťák a hajnej a ze stropu padala omítka.

“Nechte toho!” řekl Robožid, ale zapomněl u toho přestat jíst, takže nám místo toho umístil do vlasů kusy rajčat a pomazánkového másla. Jeliméně kus Robožidovy papriky ustřelil čelenku z hlavy.

Jedinečné řešení

Těsně předtím, než Hroudel hodil po Kedlubně hovno, se konečně vzpamatoval Jean-Pierre Mnohovar, který do té doby spal v miniaturní replice Národního divadla za závěsem. Jak je jeho dobrým zvykem, vyřešil celou situaci v několika naprosto logických, precizně provedených krocích:

1. Vytáhl z kapesníku sešit a zapsal si naše rodná čísla.
2. Sečetl poslední číslice a od výsledku odečetl počet předkusů v místnosti.
3. Výpočet ukázal hajnému.
4. Ten kývl, na chvíli někam odběhl a vrátil se bez kamizoly a s barvou na vlasy.
5. Celá místnost najednou začala dávat mnohem větší smysl. Kedlubna smířlivě poplácala Hroudela po pupku. Hroudel pustil bič a začal rozdávat koláče. Robožid snědl svačinu. Jeliména vyhrála v loterii a koupila si Sibiř. No a my ostatní jsme řekni sbohem a šli jsme koukat na kapry.

Nákup rizota je za normálních okolností poměrně jednoduchá záležitost. Člověk si nasadí pantofle, vyjde před barák, zatočí doleva, usne, převezme nobelovu cenu za pokládání jazyčiska na koleje, vyčistí si zuby, vytáhne kamufláž, sní reflektor, a odnese si rizoto domů. Tam už ho všichni čekají s otevřenou náručí a když se zadaří, vytáhne někdo ze spíže Kolín a řekne: „Kolín“. (Občas řeknou naopak „šemíks“, ale to taky není špatný.)

Jenže dneska – co čert nechtěl – všechno proběhlo jinak. Všechno.

• Jednak mě poslali pro rizoto až ve dvě v noci, těsně po zavíračce.
• Když mi to říkali, ládovali se při tom rizotem.
• To už mě začalo být trochu divný.
• Měli dohromady jenom jeden nos.
• Když jsem se zeptal: „A kam mám pro to rizoto asi tak těď jít, když je zavřenej krám a venku sněží olověný ingoty?“, začali se protivně ošívat.
• Pak se jeden z nich opřel o stůl a řekl: „Totiž, abysme si rozuměli, rizoto musí bejt.“

Proti tomu se nedalo nic namítnout, a tak jsem si navlíkl papuče a vyšel před barák. Tam už na mě čekala policie. Nasadili si brýle a řekli: „Kampak kampak?“ A já že jdu pro rizoto. A voni: „V tuhle hodinu?“ A já: „Jo.“ A voni: „Už je zavřeno ale.“ A já: „To vím. Ale rizoto musí bejt, prej.“ A voni: „To je pravda vlastně.“ A já: „Jaktože nesněží ingoty?“ A voni: „Došly. Teď se shazují jiný věci. Třeba tadyhle Marek Eben. Nechceš?“ A já: „Ne díky.“

Policajti si strčili Marka Ebena do krosny, koukli se za sebe a odešli. Na zem přede mě spadl kus papíru s nápisem „Jelito“. Budu si muset dávat bacha na hlavu, napadlo mě. Vydal jsem se směrem k nákupnímu domu Rizoto Automoto, i když jsem věděl, že bude zavřenej. Ale když jsem k němu došel, zjistil jsem tři věci:

• Nebyl zavřenej.
• Rizoto došlo.
• Když vynásobíte svůj věk počtem sportovních kluzáků, vyjde vám číslo „Praha-Běchovice“.

Po téhle epizodě nezbývalo, než jít domů a zasnoubit se s kapradím.

„Říkám Hrozny hněvu, zasranče!“ rozeřval se Ježíš Kristus. Strachy fialový Konfucius, sedící na jednonohém velbloudovi, se jen nervózně ošil. „Když mám prsty, mohl bych lízat?“ navrhl nesměle. Syn boží si ho úkosem změřil a vystřihl trojitého salchova. Odněkud zezadu se okamžitě přihnal král Šalamoun s kartáčkem na zuby v každém ze svých sedmnácti uší.

„Hladoví? Neví? Lí?“ vykoktal ze sebe konečně poté, co si z mezizubních prostor vymotal ostnatý drát. Trapné ticho přerušilo až velbloudovo hlasité říhnutí prdelí. Šalamoun se sice pokusil celou situaci zachránit tím, že si vytáhne z rukávu králíka, ale dokázal se pouze chytit za penis a zaštěkat u toho – pozdě a beztak nedostatečně.

Džízis, uražen přežvýkavcovým pazvukem do nejvyšší míry, pozvedl obouruční meč zvaný „Dromedar lifestealing very_much_motherfucking killing machine“ a zeširoka se s ním rozmáchl.

Velbloud se smutně usmál na svého pána – Konfucia – a povzbudivě mrkl. „To nevadí…“, smálo se strachy šílené zvíře, když ho Ježíš spravedlivě čtvrtil. Šalamoun, lízající právě líšejník na Kristově svatozáři, raději už držel hubu a Konfuciovi tak nezbylo, než vést tryznu za svého jediného syna; velblouda.

„Modlím se, aby už nikdo neměl vlasy učesané do tvaru hromady knih o žirafích snech…“ začal Konfucius svůj žalm. „…kéž dá Bůh, aby sýkorky už nikdy nemusely kácet sekvojový prales s mořským krokodýlem zaraženým v prdeli.“ V tomto místě se krátce odmlčel, protože mu na rameno sedla vosa, smutně se na něj podívala a odletěla zase zpátky domů – na Merkur.

„Chci vidět tančit sedm mongolů s hořícím jazykem a oživlé kopy rosolu, které jim u toho budou recitovat z přírůčky „Pro visení na suché větvi“.

„A ať už nenastane situace, kdy bude jíst chobotnice rohlík a zpoza rohu vyběhne anglická královna a zlomí si nohu!“ zahřímal světec poslední verš. Poté se unaveně sesunul do trávy, zapálil si a zamyšleně kouřil.

Ježíš si hodil Šalamouna přes rameno, vyhoupl se na slona, ten se vyšvihl na jezevce, ten zas na mravence a všichni společně – za příšerného řevu – skočili z vodopádu. V pádu si ještě stihli promluvit o hrozných bolestech, provázející termití kurděje.

Konfucius dokouřil, postavil na čaj a těsně před tím, než začala voda vařit, hlasitě zakokrhal.

Tak tohle jsme tu už dlouho neměli. Muž na obrázku (hlavně jeho výraz) Vás možná svádí k dojmu, že se jedná o obyčejného pičuse, ale to je strašná CHYBA OMG! Muž na obrázku totiž předně vůbec není muž.

V roce 1985 vyvinuli japonští vědci, zahrabaní v přísně tajném komplexu 2 kilometry pod horou Fudžisan, esenci Lípa568. Původně měla sloužit k vyhánění krtků z golfových hřišť a jako lepidlo pod tupé, jenomže díky sublimaci třetího elektronu v trojmocném atomu Rhodia a absenci mluvícího rajčete na špičce Eifelovy věže se přihodilo to, co nikdo nečekal. Výpary z Esence Lípa568  totiž způsobily u ženské části vědeckého ansáblu nevratné změny ve fyziognomii a vkusu.

Muži, když to uviděli, chopili se promptně ocelových tyčí, hasáků, baseballových pálek a rotačních kulometů a jali se ukončit ženám jejich zbytečné trápení. Většina se jich nechala pokorně utratit, až na vědkyni Libuši. Ta zlomila, pomocí titanového jeřábu, třem nejbližším mužům vaz a zmizela ve tmě. Toliko záznam z historie. Nyní zpět do současnosti.

Po Měňavci, jak byla Libuše ihned po své proměně překřtěna bylo vyhlášeno celoplanetární pátrání. Tisíce nevinných žen muselo chodit dlouhé hodiny po rukou a pozpátku u toho recitovat Epos o Gilagamešovi s vynecháváním slov „neboť“, „nechci“ a „protoplazma“, jenom aby dokázaly že právě ony nejsou oním obávaným Měňavcem. V rámci minimalizace rizika byly ale nakonec stejně všechny umístěny na pokusný projekt „Studium vulkanických erupcí uprostřed sopečných kráterů v bikinách a bez opalovacího krému“, kde mohly dále rozvíjet svou kariéru.

I přes tato jistě chválihodná opatření, Měňavec-Libuše řádil jak utržený ze řetězu. Kamkoliv vkročila jeho(její) noha, hynuly celé národy, rozpojovaly se litosférické desky a docházelo burákové máslo. Protitankové střely Měňavce svědily, kontinentální balistické rakety používal jako párátka a letadlovými loděmi házel žabky z Anglie až do Francie. Užuž to vypadalo na konec světa, když tu vpadli do Bílého domu dva evidentní vědátoři. Prezident Obama je i přes jejich značně non-konformní vzhled přijal, protože stejně neměl nic lepšího na práci. Po několika minutách se z jeho pracovny ozval vítězný řev a zvuky oslavného skupinového sexu (šampaňské došlo před týdnem). Jihoafričtí vědci Čupřina a Čuryna totiž přišli na to, jak Libuši zneškodnit a celý svět začal okamžitě s tvorbou PASTI.

Následující den, když zrovna Měňavec snídal Šumavské lesy a zapíjel je Lipenskou přehradou, zahlédl v dálce malé světélko. Vzhledem k jeho přirozené zvědavosti odhodil medvědí stádo, které se zrovna chystal pozřít a rozběhl se ke zdroji světla. Když k němu dorazil, strnul jako opařený. Na ceduli před ním se skvěl nápis „DISCO FOREVA  80´s NOT DEAD!“ a vyhazovač ho s povzbudivým mrknutím zval dovnitř. Zmatený Měňavec si koupil lístek (zaplatil Benátkami) a vstoupil dovnitř. A hned věděl že je v prdeli.

Vědcům se ve velmi krátkém čase podařilo sestrojit časoprostorovou kapsu, do které nyní Měňavce navěky zavřeli. Netvor nemohl ven, na bar, na WC… Jediné co zvládl bylo natáhnout si kalhoty až po krk a tancovat na první 4 takty z „Missionary Man“od Eurythmics. Výraz co má, vypadá možná docela spokojeně a neškodně, ale Měňavec jím pouze maskuje neskutečnou bolest a agónii, která navíc nikdy neskončí.

Tak teď víte to kruté tajemství a já můžu klidně umřít.

Váš Fíkus.

„Sračko!“ rozkřikl se Karel Gott na svůj oblek, když stál sám uprostřed Carnegie Hall s maltou na rameni. Chtěl rázně pokračovat, ale kde se vzal, tu se vzal, zpoza hráškových lusků se vynořil Anton „Jehla“ Štefanides, a ukázal na Gotta, řka: „Ten oblek přece za nic nemůže, melouchu!“

Gott natočil pupek směrem k výtržníkovi a nesrozumitelně zařval. Znělo to trochu jako „Kam se hrabe švuňk!“ nebo možná „Tak zas někdy“. Každopádně to bylo hodně nahlas, ale Štefanides se nenechal zaskočit. Vzal svou ruku a zeptal se jí, jestli by náhodou nechtěla umět box. „Štefanides!“ zvolala ruka, která si náhle vzpomněla na svého majitele. „Já jsem tvoje ruka! Jak se máš?“ „Ale jo, pohoda, akorát bych zrovna teď chtěl trochu víc umět nindžutsu, víš?“

Karlos G. se na ten dialog díval s pootevřenými ústy. Chvíli zvažoval, jestli by neměl nasadit Rád se ženou snídám. „Ježišmarjá“, řekl nakonec, „držte voba hubu! Ty i tvoje hnáta! Víte kdo já jsem?“ Štefanides a ruka se na sebe podívali a pokrčili rameny. „Bláto!“ zkusil Štefanides. „Jezero!“ přidala se ruka. „Vyškov?“ testnul nevěřícně Štefanides. Ruka už se chtěla nechat podat, ale Štefanides ji prudce přerušil. „Já vím!“ řekl s dřevěným banánem v ruce. „Návěs!“

Karel Gott nevycházel z údivu. „Co to je?“ řekl pomalu. „Kde to kurva jsem? Co je tohle za šuliny? Proč mám tak málo růžovej voblek? Kde jsou lidi, co mě milujou? Kde je ten estrádní kus obézního sádla, co natočil Kameňák?“ „Troška?“ vzpomněl si Štefanides. Goťákovi se rozjasnila tvář rozpomněním: „No jasně ten čurák Troška! Kde je? Jaktože mě netočí?“

„Troška včera umřel na bronchitidu obočí,“ řekla suše ruka. Kája chvíli mlčel, pak udeřil pěstí do Štefanidesova dřevěného banánu a zařval: „Dost, vole! Tohle nebudu poslouchat. Kde je východ!“

Štefanides ukázal pomocí ruky východ ze sálu a smutně se díval, jak skleslý zpěvák pomalu odchází. „Vypadá jak želva,“ poznamenala ruka. Když byl Gott u dveří, zkusil říct „nashle“, ale místo toho mu z úst vyšel starosta Kolína a řekl: „Ahoj lidi!“

Pak jsem přišel já jakožto fotograf a vyfotil tuhle fotku:

Když Přilb poprvé pocítil průvan z mezery mezi Seržantem a tunelem, proběhl mu celý jeho život před očima. Vzpomněl si na mládí v kotci se sourozencem Hlavem, který žil v domění, že nejlepší marcipán je treska namazaná medem, přičemž svoji teorii dokazoval především schopností vkládat tresku s medem Přilbovi do úst, když spal. Další vzpomínkou bylo Přilbovo dospívání v internátní škole Paleček, kde se především nesmělo příliš odpočívat. Ředitel Palečku byl vášnivý zastánce životního stylu goth a jeho představa o kráse spočívala v bledém obličeji, kruzích pod očima a nepřítomném pohledu. V noci pouštěl svým svěřencům hudbu tvořenou náhodnými animálními skřeky a výstřely z houfnice.

Takto vybaven (s kruhy pod očima a treskou v příručním kufru) vstoupil Přilb do dospělého života. V osmnácti se zkusmo oženil se svojí peněženkou, ale věčně nebyl spokojen s večeří a brzy začal peněženku mlátit. Toto chování mu vysloužilo 20 let nucených prací v továrně na slipy pro nádražáky. Na rozdíl od ostatních nucených zaměstnanců však nepovažoval ty dvě dekády za ztracený čas: alespoň, jak říkal, měl čas na to se konečně pořádně oholit. Kromě toho poznal svého nejlepšího přítele Seržanta, který teď před ním stál vedle tunelu a s hrůzou v očích mu přes zvedající se průvan hláskoval slovo „videotéka“ pozpátku.

Zpátky v realitě, Přilb udělal krok nazad a hlasitě mrkl. Seržant nebyl spokojen. Vytáhl švihadlo a použil jej na Přilbovu překvapenou tvář, přičemž se na chvíli zatvářil jako Bobby z Dallasu, když mu řekli, že nemůže umřít. Situace je vážná, pomyslel si Přilb. Než ale stačil otevřít kufr, aby z něj vytáhl medovou tresku, tunel se nadmul a vyvrhl před Přilba i Seržanta omeletu s oříškovým crème.

Jestli Přilb něco čekal, tak rozhodně ne omeletu s oříškovým crème. Místo zděšeného výkřiku si začal úlekem rovnat obočí do dokonalého půlkruhu, čímž k smrti vylekal Seržanta, který před chvílí nervozitou usnul. Omeleta mezitím naléhavě ležela na zemi při vší své obscénosti.

Situace se vyřešila až ve chvíli, kdy si Přilb uvědomil, že může říct: „Hele tak já už jdu“ a skočit pozadu do hausbótu, což taky se smutným „Šilink!“ udělal.

Tohle mi velmi připomnělo náš první příspěvek ze září minulého roku. Náboženské večírky mají evidentně nemalé grády.

Nedávno se mi před domem objevily dvě podezřele (viz. foto) vyhlížející ženy a přemlouvali mě ke koupi replik koronárních tepen vyrobených z molitanu. Zamumlal jsem pohotově něco ve stylu: „Člověk člověku kusem čediče a navíc mám asi kurděje…“ a zabouchl jsem jim dveře před jejich udivenými obličeji.

Ještě asi hodinu jsem nervózně chodil po bytě s korundovou halapartnou přes rameno a občas jsem zařval na sousedy, ať okamžitě pošlou pro zásahovou jednotku a zmrzlinářský vůz. Nakonec se mi podařilo usnout s obrázkem svého dětského idolu pod polštářem.

Týdny a měsíce plynuly a já jsem pomalu ale jistě zapomínal na události onoho dne. Podařilo se mi mezitím zvítězit na olympiádě v nové disciplíně „Louskání krabích krunýřů pomocí jiných krabích krunýřů“, napsat a vyfotit dodatek k Einsteinově teorii relativity, přelít babičce pelargonie až jim uhnily kořeny a zplodit 14 dětí… zkrátka a dobře, přestal jsem být bdělý. Strašná CHYBA!

Jednou si to takhle štráduju po městě s vycházkovou holí v ruce a Kantovými ztracenými spisy („O životě, aneb sršeň…“, „Neserte mě už, čuráci!“ a jiná díla) pod ramenem. Slunce se mi opíralo do tváře, vítr mi čechral mé havraní kadeře a holky si rozbíjely hlavy dlažebními kostkami, jenom aby si mohly do deníčků obkreslit moje šlépěje. Neboli normální den kdy nic nenasvědčovalo blížící se katastrofě.

Jenomže. Najednou mi cestu zastoupila dvě individua z obrázku a něco na mě makedonsky řvala. Nerozuměl jsem jim ani slovo, ale tušil jsem, že mě chtějí zabít. Zahodil jsem ty Kantovy sračky a s brekotem jsem jim vběhl do náruče, doufaje, že si mě třeba nechají jako sexuálního otroka nebo mě budou používat jako věšák na kníry. Bohužel, měly se mnou jiné záměry.

Ukázalo se, že jde o Norský lesbický pár a jmenují se Varan (modrooká blondýna se smyslnými ústy) a Komodský (žena s rozštěpem horního rtu a košilí barvy krve). Potřebovali mě jako dělníka v dole na rhodium, z něhož měly být vyrobeny prsteny, které by byly schopny vydržet absurditu jejich vztahu a okamžitě se neroztavit. Jak je vidět z fotografie, má práce přinesla ovoce a já jsem na to patřičně hrdý. Jenom je škoda, že teď – po letech strávených tvrdou prací na šachtě – vypadám takhle…

Olaf byl vždycky trochu jiný, než jeho vrstevníci. Narodil se se zapálenou cigaretou a když si jeho spolužaci ve školce teprve začínali tupírovat uši, byl již potřetí ženat a splácel hypotéku na kolesové rypadlo na keramický jíl. V momentě, kdy kluci začínali pokukovat po dívčích lýtkách, stavěl Olaf na zahradě svého domku v Uppsale miniaturní raketu pro mravence, které chtěl poslat na misi na Jupiter, jenž měli v průběhu tří následujících desetiletí učinit obyvatelným. Měl v plánu na něm chovat slony a žirafy pro maso a vyřešit tak hladomor v Africe.

Jenomže. Osud měl pro Olafa připravenou jinou cestu, než je kariéra osvíceného mecenáše a zároveň ultimátního baliče mind. V České republice totiž začala volba prezidenta a Olafův hypertofovaný smysl pro racionalitu a altruismus mu nedovolil pouze nečinně přihlížet. Sbalil si věci a vyrazil. Směr: Nepál.

V Nepálu pak strávil několik týdnů extrémně tvrdým výcvikem v šaolinském klášteře Nšo-či. V rámci něj svým osvaleným tělem zastavoval laviny, sprintoval na vrcholky velehor a vyšíval gobelíny o rozměrech 2x2km. Naučil se vrhat šurikeny na vzdálenost mnoha mil, rotovat s nunčaky rychleji než je rychlost zvuku a položit stádo vysokohorských jeskyních medvědů na lopatky, vyholit jim podbřišek a na vzniklou lysinu jim lihovou fixou napsat: „Čips!“. Olaf byl připraven na všechno a jeho mise mohla začít. V noci si sbalil výzbroj a rozběhl se vstříc své misi na Pražský hrad.

Když o 2 dny později doběhl na Hradčany, byla již prezidentská volba v plném proudu. Hradní stráž při pohledu na 4 metrového, 4 rukého obra s pěti cigaretami v ústech (nepokládal jsem zatím za nutné, zatěžovat čtenáře nudnými detaily Olafovy fyziologie) zařvala strachy a chtěla střílet, ale švédský berserk je odfoukl do Vltavy. „Snad ještě není pozdě…!“, blesklo mu jeho třemi mozky.

Když vtrhnul do španělského sálu, stál u řečnického pultíku Grebeníček a plamenně hovořil, k dřímajícím zákonodárcům. „…no a pak sem ju popadl za kozy a vošukal ji do prdele. Ta řvala, kunda…“. Až na řídký potlesk v rudé sekci, žádná reakce. „Mám výbornej nápad, vyserem se na Vaška, Švejniče a Bobeše a zvolíme mě. Beztak mám největšího ptáka.“ Opět žádná reakce, jenom ožrala Jandák se s hlasitým říhnutím sesunul ze židle a pokračoval ve spánku na zemi. „Šuline nechrápej když mluvím, vole! Kopněte ho někdo do prdele. Chtěl bych zdůraznit, že….. arghhhh!!!!“

Kus, jako břitva ostré břidlice, vymrštěný Olafovou mocnou paží uťal Grebovi nohy v kolenou a přestárlý seladon se zřítil Bobošíkové do klína. „Nazdar kotě, nechceš vidět mýho plejtváka?“ stačil ještě slizky zamumlat, načež omdlel. Nastalo peklo. Olaf, široce rozkročený a ne nepodobný bájnému Krakenovi hodlal znovu nastolit rovnováhu ve vesmírném kontinuu. Nejdřív popadl Ratha a Paráče za pačesy a třískal s nimi o sebe až mozkomíšní mok tekl proudem… Bursík se pokusil skrýt za přísně chráněného Zubra Evropského, ale Švéd ho zapálil a narval mu ho do prdele.

Poslanci a senátoři se v panice hnali k východu, tam však již stál připravený Olaf a mačetou na sekvoje jim stínal hlavy po pěti. Jandák se probral a se slovy „Co je kurva…?“ zamžoural do obrovy nasrané tváře. „Tady máš, Sádlo!“ zařval mu Olaf do obličeje, utrhl mu obě ruce a umlátil ho s něma. Senátorka Jurenčáková se převlékla za chlapa (sundala si umělé řasy) a pokusila se vmísit do cateringového teamu. Byla však rychle odhalena a zabita kulkou, kterou ji Paroubek před 3mi dny poslal poštou. Topolánek vytáhl své zbytnělé „gule“ a se slovy „Něco tak krásného přece nemůžeš zničit, ty hovado!“ se kolem něj pokusil protáhnout. Švéd chvíli váhal, ale pak mávl rukou, popadl Topola za koule a vydefenestroval ho na nádvoří, kde se na něj okamžitě slétli Krkavci a hašteřili se o jeho chloubu. Prezidentští kandidáti se zatím krčili pod stolem a třásli se strachy.

Klaus: Já opravdu, ale opravdu nevím, co budeme dělat…

zmrzačený Grebeníček (mrká na Bobošíkovou): Já bych si zamrdal, když už tu máme chcípnout…

Bobošíková: Naser si, dědku!

Švejnar: Bože to sou čuráci!

Olaf: Ale, kohopak to tady máme…

Klaus: Ááá, dopiče!

Za pár minut bylo po všem a Olaf, zborcený krví, se vydal na cestu domů. V hlavě se mu už rodil plán, na loď vyrobenou z čediče, se kterou by se dalo doplout na Špicberky. „Život je fajn…“ usmál se Hrdina. Ve španělském sále se vzbudil kníže Schwarzenberg, krátce přejel pohledem po tratolišti krve kolem sebe a znovu usnul. Ani na druhý pokus tak nebyl zvolen prezident.