Vasil nám funguje teprve od konce září 2007, ale to neznamená, že si nezaslouží výroční zprávu:

Nebudu nudit čísly. Snad jen, že nás denně čte kolem 20 lidí a celkově už naše stránky stihlo navštívit 2.522 unikátních uživatelů – z toho 819 dokonce opakovaně (!?). Nechci se nijak chvástat, ale na to, jak krátce jsme on-line a jaké máme zaměření, jde myslím o velmi slušný výsledek, což?

No nic, teď ale k něčemu mnohem zajímavějšímu. Ze statistik lze totiž vyčíst i to, jakým způsobem nás lidé našli, nebo lépe řečeno: co lidé musí zadat do vyhledávače, aby se jim ve výsledcích objevil Vasil. Velká část uživatelů přišla kvůli našemu dechovkovému evergreenu, ale ti zbývající? No posuďte sami (následují neupravené údaje!):

OMG ROFL!

Má někdo z vás sílu na to, aby v komentářích nastínil přibližný životní příběh člověka, který hledá na internetu slovní spojení „vorvaní předkožka“ (a skončí na Vasilovi)? A co teprve „video jak si holit ohanbí“? Nebo „strach“?

Tento zrůdný obrázek mi ve formě pohledu přistál včera u zápraží. Celou noc jsem bádal co tento výjev znamená, až přišlo zjištění „vo co gou“ a musím se vám svěřit.

Na fotce je zrovna 24.12, slavnostní atmosféra na nás přímo dýše. Kluk, jenž vyplňuje podstatnou část snímku není nejdůležitější postava, ale povězme si, že právě dostal co si moc přál: James Bond vs Terminátor 4 a jmenuje se Krásno.

Skutečný „hrdina“ fotky je pán vlevo, autor dárku, jenž má pro Krásna ještě jeden prezent, tentokrát maskovaný pod tučňákem. Jeho úsměv je za tisíc vět, říká nám. Až se ke mě otočíš zády uvidíš. Tučňák z toho evidentně moc radost nemá, snaží se to kamuflovat „basetovýma očima“, ale na mě si nepřijde. To, co se po pořízení snímku doopravdy stalo si můžeme jen domýšlet.

Pokud má někdo více informací, nechť nám je prosím sdělí rychle a neprodleně.

Následující příhoda se stala v roce 1937, tedy v dobách, kdy ještě lidi neuměli mrskat jazyčisky a hromadná autobusová doprava vypadala tak, že se člověk koukal z okna a na zádech měl napsané „Ksob!“. Tehdy žil ve vesnici Kře mladý pár: Hubertus Úžeh a jeho manželka Hříbě.

Hubertus byl starý morous a odmítal věřit v cokoliv nevysvětlitelného a paranormálního. Musíme si uvědomit, že v tradičních dobách, kdy iPod vážil stejně jako lokomotiva a slovo „emancipace“ znamenalo to samé jako „sníh z nosu“, nešlo o nic výjimečného.

Hubertus byl natolik zahleděný do tzv. racionální vědy, že to jeho manželku přivádělo k nepříčetnosti. Když mu například jednou jeho zemřelá matka z kachní polívky plivla do obličeje, řekl Hubertus, že „šlo o šplouchnutí“. Nebo když jel do města a jeho kůň se v průběhu cvalu proměnil ve fotbalovou reprezentaci Japonska, řekl Hubertus, že „se to nestalo“.

Jenže pak přišlo to osudové lednové ráno roku 1937. Hříbě zrovna připravovala snídani a Hubertus četl Racionální Noviny, když v tom do pokoje vběhl důstojník Fenykl a zvolal: „Přestaňte leštit ty postoje!“.

Na tom by nebylo nic tak zvláštního, ale, jak si později Hubertus i Hříbě uvědomili, tato událost měla několik tzv. „paranormálních háčků“.

1. Důstojník Fenykl umřel týden předtím za strašných bolestí, když se pokusil knírem sníst jablko.
2. Důstojník Fenykl nikdy neexistoval.
3. Ani Hubertus ani Hříbě neuměli slyšet.
4. Jejich dům neměl dveře.
5. Hříbě není ženské jméno.

Hubertus tedy musel uznat, že šlo zcela jistě o paranormální jev. Nejenže zahodil své přehnaně tradiční názory, ale stal se později dokonce jedním z nejznámějších parapsychiků své doby. Vydal knihy jako Nadpozemské síly: Proč neumí tenis? nebo Paranormální účesy.

A co naši čtenáři? Byl některý z vás svědkem paranormálního jevu?

Z České sody. Pokud vám video nejede, klikněte sem.

Klikněte na obrázek pro plnou velikost. Další komentář netřeba…

Také vás vždy zajímalo jak asi tráví Silvestr lidé co se opravdu umí bavit?
Konečně to víme a to díky dvěma odvážným fotografům Tondy Pírka a Krasomila Zvonka.
Ti samozřejmě museli nejdříve vědět kam za zábavou a nekonečnou legrací.

Ze statistického průzkumu Silvestrovského trhu vzešly překvapivé výsledky. Zábavograf vykreslil astronomické křivky u několika skupin lidí. Nebudeme zbytečně chodit okolo horké kaše a rovnou to řekněme .. zvítězil silvestrovský večirek u feministek, ikdyž jim těsně šlapal na paty dýchánek vesmirných lidí. Naši fotografové samozřejmě neváhali a vetřeli se v převlecích na nejveselejší místo na světě.

Oba byli dosova ohromeni silvestrovskou výzdobou celého bytu, které dominovala nástěnná minipolička „pro věci z Kinder vejce a jiné podivuhodnosti a zázraky“. Oslava mohla začít. A že to byl jaksepatří „odvaz a prča“ (tyto slova pochytili Tonda a Krasomil na oslavě, zmanejí nehorázná zábava), o tom se můžete přesvědčit sami z uvedeného fota. Musíte uznat že najít mezi přitomnými slečnami je maskovaného Krasomila velmi obtížné ba až nemožné. Ani jeden účastník se snad ni vteřinu celé noci nenudil. Pilo se víno, cola, pro odvážnějsí byl i rum. K dispozici byla celá škála pochutin od chipsů po vánoční cukroví z minulého roku. Vyprávěly se vtipy, debatovalo o politické situaci v Tibetu a když snad všichni na pár vteřin zmlkli díky plným ústům smíchu nebo jídla, pan Novotný v televizi nikdá nezklamal.

Holubí pán povstal přímo z holubů. Kolemjdoucí bicykl se na to podíval a zasouhlasil. Ztopořená klobása se jen uchechtla a kydla na sebe další dávku hořčičného sirupu. Rols se tím nedal zastrašit a s bojovým výkřikem „Krgš“ se vrhl na klobásu a povalil ji do javorového džemu s mlékem. Rozprostřelo se ticho. Utichla i holubí píseň kterou si pobrukoval jinak nicneříkající žebrák Tom. Všichni čekali co se stane. Znenadání do toho zpoza rohu přiskákala žížala Žihadlo s Kosmodiskem na svém bezpáteřním krunýři. Všichni vydechli úlevou.

Konečně, vydechlo úlevou a radostí tisíce lidských duší východního bloku.

Tady je ta odpověď všem sýčkům kteří nevěřili. Dne 4.10. 2007 byl slavnostně na oběžnou dráhu vypuštěn první Kazašský raketoplán pojmenován trefně Namazaný švih. Všem kapitalistickým vývojářům NASA a spol spadla čelist. Kazaští specialsté v čele se Zurgovem Bičajlinem vyvinuli průlomový pohon, který otřásl celosvětovým trhem. Raketoplán do vesmíru vynáší místo tří nádrží plných raketového paliva jeden osel. Na obrázku výše vidíme historický okamžik startu Namazaného švihu. Osel právě nabírá rychlost, nese na oběžnou dráhu všechny potřebné přístroje včetně Kazašského liliputa-astronoma Grzaje Mloka (třetí krabice shora). V popředí rovněž vidíme startéra a zároveň hlavního sponzora Kaz – Tur kosmického programu Okaje Okaje. O dalším vývoji se budeme snažit informovat.

„Hej, Hřebejku! Chytej, doprdele!“ zařvalo patnáct tlakových ventilů jako jeden bojler. Populární režisér, kterého proslavily filmy jako: „Když se hovno hladí“ nebo „Co se stane, když jste pravák“, vytřeštil tím směrem oči.

„Jářku-kurva: STOP!“ rozeřvala se jeho pusa. Hřebejk se na ni udiveně zadíval a rozhodl se, že nechá věcem volný průběh. „Jen pokračuj, držko…“ vybídl umělec svá rozumná ústa. Ta ho však kousla do ramene a odmítala se pustit. „Co teď?“ blesklo mu koulema.

Na scénu se přiřítil Pavel Nedvěd. Z konečníku si vytáhnul balon, branku, brankáře a dva novináře a za tázavých pohledů filmového štábu začal nacvičovat pokutové kopy. Hřebejkovo „STOP!“, teď znělo spíš jako „Nemám skočit pro tiramisu?“. Pavel Nedvěd, držitel zlatého míče za rok 2004, 2005, 2006 a 2054, měl kolem sebe okamžitě zástup několika set fanynek, z nichž ta nejodvážnější – Dana – leštila kolíky jeho kopaček vlastníma očima. Schylovalo se k vrcholu večera: Pavlovu „trojitému zadnímu dloubáku“ – drtivému zakončení, které ovládá pouze On a jedno zakrslé indické prase, žijící s manželkou žirafou na atolu Mururoa.

Nedvěd si nejprve balon dlouze změřil a zlehka se s ním pomazlil. Pak nepostřehnutelně rychlým pohybem chytil káně za letu a strčil si ho pod jazyk; pták vydechl štěstím.

Mezi diváky to začínalo vřít. Jeden fanoušek se ho pokusil napodobit, ale spadl u toho do kaluže a hlasitě se rozbrečel. Fotbalista už mezitím krotil divokého bizona, velkého jako dodávka. Zvíře řvalo vzrušením, když mu Pavel mlátil palcátem do všech jeho 75 bradavek. To byla první fáze dloubáku. Následovalo: chycení lasičky do konzervy od tuňáka a její následnou převýchovu v neonacistického jezevčíka, objevení ostrova na Máchově jezeře a nazvání ho: „L´casei imunitas!“ a vykolejení drezíny plné namol ožralých střihačů živých plotů. Zbývalo už jen samotné zakončení.

Mistr se rozběhl proti brance. Tu již dávno opustil strachy pobledlý brankář a místo sebe do ní přivázal obřího sloního albína. Tomu na životě víceméně nezáleželo, takže začal hrát tetris. Grande Paolo – jak Nedvědovi v Itálii pro jistotu říkají, protože mají strach, že by se mohl postavit do kouta a zůstat tam 48 hodin bez jediného nadechnutí – vypálil svou mohutnou levačkou a přimhouřenými zraky sledoval ladnou parabolu. Při kontaktu slona s balonem slon explodoval a míč skončil v šibenici.

Další osudy Pavla Nedvěda ve zkratce: Děkovačka, sláva, děvky, drogy, vyhazov z klubu, noční můry s dvěma nahými gestapáky a elektrickým úhořem, život na ulici, prostituce, opět drogy – hlavně toluen, Ježíš, návrat k přírodě – život v komunitě orangutanů, smrt způsobená pádem ze stromu při předvádění „trojitého zadního dloubáku“.

A bylo by nefér nezmínit příběh režisérův: svatba s Nedvědovou manželkou Balónou, natočení stěžejního díla: „Ředkvička chce ven!“, svědek vraždy krysího mláděte, změna povolání z režiséra na řidiče tramvaje, výlet na horu Říp, člen spolku „Za čest a slávu Jana Žižky z Trocnova“ – od roku 2064 jeho předsedou, smrt leknutím při spatření vlastního malíčku v zrcadle.