Tahle paní by se vám ráda omluvila. Nevím přesně za co. Spíš bych se asi měl omluvit já, protože ten refrén, tu gestikulaci, ten střih a ty srnky na konci asi jen tak z hlavy nevypudíte.

Všichni moc dobře víme, že žijeme v jednom z nejstrašnějších období v historii lidstva vůbec, protože:

1. takřka není možné sehnat kvalitní čokoládové sufflé,
2. každý den jsme stavěni před existenciální problémy, jako třeba zda si ve Starbucksu vybrat rebelské “frapučíno south americana” nebo raději zůstat u konformního skořicového latté,
3. a konečně: na rozdíl od všech ostatních etap lidské historie nás teď neustále zužují nějaké epidemie!

Není tomu tak dávno, co nás ohrožovala strašlivá ptačí chřipka. Ani jsme se nestihli vzpamatovat a už je tu prasečí chřipka. Co přijde dál, ptáte se?

Je evidentní, že každá správná epidemie pochází od nějakého zvířete. Já tvrdím, že prase a pták v kombinaci s chřipkou je ještě to nejmenší, co nám příroda mohla přichystat. Pojďme se teď podívat, jaké další hrozby nás v budoucnu mohou čekat, od těch nejméně závažných po ty potenciálně ohrožující veškerou lidskou civilizaci.

Mravenčí bolest v zápěstí

Jak již název napovídá, tato bolest v zápěstí pochází od mracenvů a postihuje kohokoliv, kdo se alespoň jednou za život vyskytne méně než padesát kilometrů od mraveniště. Jsou to například:

• Lesníci
• Nimrodi
• Dřevorubci
• Všichni ostatní lidi

Mravenčí bolest v zápěstí naštěstí není příliš nepříjemná, postižený si jí někdy ani nevšimne. Nekomu dokonce dělá dobře. Vedlejším účinkem nemoci je však touha poslouchat Céline Dion v autě s otevřenými okny a neschopnost zařadit vyšší rychlost než 2.

Vorvaní rýma

Touto chorobu budou primárně zasaženi rybáři, kteří se ocitnou v dosahu vorvaního kýchnutí, nicméně postupně se pravděpodobně přenese i na další jedince. Hlavním symptomem je zduřelý nos a nevysvětlitelná potřeba lehat si na pláž s namaštěnými zády.

Albatrosí hemeroidy

Jak se tato pandemie přenese z albatrosů na člověka zatím není jasné, ale pravděpodobně to bude mít něco společného s kokainovou párty zoofilů na záoceánském parníku.

Albatrosí hemeroidy jsou velmi bolestivá a nepříjemná choroba. Postižený bude nucen vyhýbat se sednutí slovy “Ne díky, já postojím” a “To je ale krásná židle, mohu si na ni lehnout?”

Gazelí alzheimer

Nebezpečí nákazy gazelím alzheimerem se vystavuje prakticky kdokoliv, kdo někdy viděl gazelu v televizi. Gazelí alzheimer se totiž přenáší televizním vysíláním (nejúčiněji pak přes Discovery Channel).

Ze všech vyjmenovaných chorob je přitom zdaleka nejhorší. Nakažený subjekt vykazuje známky zmatenosti a za boha si nemůže vzpomenout, kde je tygr. Co víc, má tendenci zaměňovat slova, jako třeba ve větě “Někdo mi tuleň stanice!”

Závěr

Doufám, že pokud jste se do teď báli prasečí chřipky, náš článek vám ukázal, jak je to malicherné. Pokud vás dnes neskolí prasečí chřipka, jste na tom mnohem hůř – čekají vás daleko nebezpečnější pandemie.

Za jak dlouho, ptáte se? Kolik máme času? Nevím, ale jsem si skoro jistý, že to bude břevno nebo jelito choceň každopádně!

Zdroj: explosm.net. Další vály z poslední doby: tady, tady, tady a tady.

Jak asi všichni tak nějak tušíme, Maďaři jsou jedním z nejabsurdnějších národů ve vesmíru. Jedním z vědecky podložených důkazů je fotka vpravo, která zachycuje maďarskou alternativu k tomu, čemu tady v Česku říkáme „zábava“.

Nedávno jsem měl možnost strávit v zemi, kde se „gy“ čte jako „ď“, „s“ jako „š“ a „sz“ jako „olomouc“, zhruba 20 let. Protože jsem velmi citlivý na absurditu, snažil jsem pokud možno nevycházet z domu a komunikoval jsem pouze skrze vzkazy vpisované do palačinek. Jedinou spásou mi byla televizní soutěž Nejméně absurdní Maďar. Bohužel ani ta se ale neobešla bez problémů.

Tak za prvé, hlavní výhra této soutěže se každý den měnila a alternovala mezi:

• Roční dovolená v Brně.
• Miliarda forintů ve stravenkách Sodeks Ho Pa! (Maďarská varianta Sodexho Pass, za kterou si jde kupovat pouze kečup).
• Pes.
• Doživotní zásoba rákosí.

Za druhé, znělka, kterou každý díl pořadu začínal i končil, a která zároveň suplovala jako podkladová hudba při disciplíně: „Nekoukaní jedním okem do kamery“.

Za třetí, moderátor (ten vlevo, vpravo stojí jeho manželka).

No a jinak to je asi tak všechno, co bylo absurdní. Soutěžící se snažili a někteří z nich dokonce neměli ani obočí vyčesané do výšky. Byli i tací, co vypadali docela normálně a když mluvili, vyvarovali se například koulení očima.

Vyhrál tenhle člověk, ale pak se zjistilo, že to ani není Maďar a celá soutěž se musela zrušit, přičemž největší opletačky z toho měl předseda Svazu celkem normálních Hungárů, který za celou tu štrapáci nakonec vysolil šest forintů a doživotně si nemůže dovolit tresku na paprice.

Cesta nám zdárně ubíhala a tak jsme dorazili k Frištenskému hvozdu za pouhé 3 dny. Strýc Amok rozbil tábor a okamžitě začal leštit naváděné střely a kontrolovat pojistky u granátů. Polypa prohlásila, že si jde o samotě promluvit s vlastním nosem, protože se v autě hrozně pohádali a na mě zbylo všechno ostatní (sehnat kokosové mléko, chvíli postávat u javoru a tvářit se jakoby nic, dělat směšné grimasy na medvědy zabijáky a pak se – jakože – divit, že mě chtějí umlátit k smrti…).

Ráno jsme se okoupali pod ledovým vodopádem (do kterého jsme omylem vjeli a totálně zdemolovali naše auto) a po svých vyrazili do lesa. Okamžitě nám začalo být jasné, že výprava bude velmi náročná. První veverka, na kterou jsme narazili byla gay a než jsme se nadáli, znásilnila strýce Amoka a ukradla mu žalud. Naštěstí si slepý stařec ničeho nevšiml, takže jsme dál opatrně postupovali kupředu a preventivně jsme všechny další hlodavce, na které jsme narazili, polévali kyselinou chlorovodíkovou a mlátili je přes nozdry pánvemi na smažení sloních hlav.

Po třech dnech putování stále jedním směrem jsme uzřeli světlo mezi stromy. „Sláva, mítina!“ vydralo se Polypě zpěvně v hrda a už pelášila za světlem. „Počkej miláčku, nebuď kráva, vole…“ řval jsem na ní, ale bylo pozdě. Na mítině totiž čekalo nemilé překvapení. Už před námi se tam usadily tři hřmotné kreatury – lovec Homunkulus Homohabilis, jeho kůň Sebestřed a tajemný Petržel Jupiter. Právě si na táborovém ohni opékali rejnoka stromového a rozjímali nad smyslem života:

Petržel: „Já si myslím, že…“

Homunkulus: „Ale drž už tu svoji hubu!“

Do tohoto rozhovoru jim vpadla moje žena a zkusila to bodře;

Polypa: „Pánové a koni, zdravím ve spolek, neviděli jste náhodou poblíž Kulihracha Trapse? My ho totiž hledáme a taky hodně milujeme…“

Sebestřed: „Komu tady říkáš koni, vole?“

Petržel: „Vždyť ty ale seš kůň! Máš dlouhej ocas, hřívu a stupidní pohled!“

Sebestřed: „Pičo já nejsem žádnej zamrdanej kůň, vole! To odvoláš!“

Petržel: „Neodvolám, vole…“

Sebestřed se vrhnul na Petržela, kousaje ho svými konímy pysky, až mu pěna lítala od mordy;

Sebestřed: „Člověk! Jsem člověk, rozumíš?! Mám svý city, nemůžeš o mě říkat že jsem kůň… to nejde, prostě!“

Plynule přešel do pláče, stočil se do klubíčka a kopyty si zakryl tvář;

Sebestřed (pláče): „Člověk, člověk vole…“

Polypa: „Éééé…“

Petržel: „Co myslíš, kočičko, co je smyslem života? Koukání se na vlastní koleno v zrcadle nebo předstírání, že jsi lidská bytost, i když jseš jenom prachbídnej kůň?“

Polypa: „Éééé…“

Homunkulus: „Kurva sem řek, ať už držíš hubu! Smyslem života je samozřejmě lov rejnoků stromových a jejich následné pečení. Proto jsme asi tady, ve zkurveným lese a pečem toho smradlavýho rejnoka na kterým není skoro žádný maso a až ho upečem, tak ho sníme i s chlupama!“

Petržel: „Já asi nemám hlad…“

Homunkulus (rozněžněle): „To víš, že máš hlad, budeš pěkně papinkat pečeného rejnočka a bude ti tak chutnat, že si ještě dojdeš přidat. Uvidíš…“

Petržel: „Asi jsem to včera přehnal s gratinovanýma rejnočíma očima, zalitýma hruškovým pyré. Dneska raději zůstanu u sucharů…“

Homunkulus: „Hovno, rejnoka budeš žrát! Se s tím tady vařím a pak to mám dát prasatům, ne?!“

Sebestřed: „Proč pořád žerem jenom rejnoky? Mě už je z nich taky blbě!“

Homunkulus: „Kurváááá…!!!“

Zbytek debaty a její dohru jsme už naštěstí neviděli, protože strýc se mezi ně obratně vplížil a pod záminkou stopování rejnoků stromových se zdvořile otázal, zda si může na chvíli Polypu vypůjčit;

Homunkulus: „Ale zajisté vašnosto!“ Ale pozor! Rejnok je dobrý sluha ale zlý pán!“

Strýc chytil Polypu pod paží a pelášil s ní do bezpečí. Než trojici u táborového ohně došlo, že byla podvedena, byli jsme již na míle vzdáleni a postupovali jsme vstříc záchraně našeho Idolu; Kulihracha Trapse!

Ha ha, hahaha! Počkat. Poč-kat. Co to proboha JE ZA TĚMA DVEŘMA!

„Říkám Hrozny hněvu, zasranče!“ rozeřval se Ježíš Kristus. Strachy fialový Konfucius, sedící na jednonohém velbloudovi, se jen nervózně ošil. „Když mám prsty, mohl bych lízat?“ navrhl nesměle. Syn boží si ho úkosem změřil a vystřihl trojitého salchova. Odněkud zezadu se okamžitě přihnal král Šalamoun s kartáčkem na zuby v každém ze svých sedmnácti uší.

„Hladoví? Neví? Lí?“ vykoktal ze sebe konečně poté, co si z mezizubních prostor vymotal ostnatý drát. Trapné ticho přerušilo až velbloudovo hlasité říhnutí prdelí. Šalamoun se sice pokusil celou situaci zachránit tím, že si vytáhne z rukávu králíka, ale dokázal se pouze chytit za penis a zaštěkat u toho – pozdě a beztak nedostatečně.

Džízis, uražen přežvýkavcovým pazvukem do nejvyšší míry, pozvedl obouruční meč zvaný „Dromedar lifestealing very_much_motherfucking killing machine“ a zeširoka se s ním rozmáchl.

Velbloud se smutně usmál na svého pána – Konfucia – a povzbudivě mrkl. „To nevadí…“, smálo se strachy šílené zvíře, když ho Ježíš spravedlivě čtvrtil. Šalamoun, lízající právě líšejník na Kristově svatozáři, raději už držel hubu a Konfuciovi tak nezbylo, než vést tryznu za svého jediného syna; velblouda.

„Modlím se, aby už nikdo neměl vlasy učesané do tvaru hromady knih o žirafích snech…“ začal Konfucius svůj žalm. „…kéž dá Bůh, aby sýkorky už nikdy nemusely kácet sekvojový prales s mořským krokodýlem zaraženým v prdeli.“ V tomto místě se krátce odmlčel, protože mu na rameno sedla vosa, smutně se na něj podívala a odletěla zase zpátky domů – na Merkur.

„Chci vidět tančit sedm mongolů s hořícím jazykem a oživlé kopy rosolu, které jim u toho budou recitovat z přírůčky „Pro visení na suché větvi“.

„A ať už nenastane situace, kdy bude jíst chobotnice rohlík a zpoza rohu vyběhne anglická královna a zlomí si nohu!“ zahřímal světec poslední verš. Poté se unaveně sesunul do trávy, zapálil si a zamyšleně kouřil.

Ježíš si hodil Šalamouna přes rameno, vyhoupl se na slona, ten se vyšvihl na jezevce, ten zas na mravence a všichni společně – za příšerného řevu – skočili z vodopádu. V pádu si ještě stihli promluvit o hrozných bolestech, provázející termití kurděje.

Konfucius dokouřil, postavil na čaj a těsně před tím, než začala voda vařit, hlasitě zakokrhal.

Z hlubin internetu na mě onehdá vybaflo tohle. „A safra!“, blesklo mi varlaty. Hned jsem věděl, že jde o dávno ztracenou fotografii Kulihracha Trapse, známého to cestovatele a dobrodruha (mezi jeho nejznámější „kousky“ patří jezení vlastní obuvi nosem a výstup na horu K2 v oblečku pro barbíny). Tento milovník nebezpečí, žen, dobrého pití a krupicové kaše byl naposledy spatřen jak v doprovodu svého věrného psa Kryptomrva vstupuje do temného a mýty opředeného Frištenského lesa, hluboko v Rumunské džungli. Toto se událo léta páně 1976 a od té doby o Kulihrachovi nikdo neslyšel.

Všechno se ale změnilo nálezem této fotografie. Jakožto člen „spolku přátel a závistivých obdivovatelů jeho perfektnosti sira Kulihracha Trapse BOŽE!“ jsem okamžitě zalarmoval zbytek našeho fanklubu (spolu se mnou – Kedluben Víno jméno mé – je v něm ješte moje nevlastní žena Polypa a od narození slepý strýc Amok „Žito“ Amok) a začali jsme osnovat plány na záchrannou výpravu. Podle fotografie bylo totiž hned jasné, že byla pořízena až po roce 1976, protože v té době vypadala jeho Jasnost takhle a muž na obrázku, i když je to dle rysů a výrazu ve tvaři bezpochyby ON, je jistě o dobrých pár let starší, i když na sexappealu mu to rozhodně neubralo, spýše naopak – bože to je fešák, že? Jak ten mě vždycky dovede rozpálit, kam se na něj hrabou prvoplánoví krasavci jako je Václav Klaus, Brad Pitt nebo Lucie Borhyová!

Ale zpět k věci…

Po krátké a vzrušené poradě jsme se se dohodli, že další den vyrazíme do Frištenského lesa, najít a zachránit našeho Gurua, za což nám třeba i poděkuje a to by bylo teda vážně terno, to by se nám fakt hodně líbilo! Avšak na takto nebezpečnou misi bylo potřeba se velmi dobře vybavit. Strýc Amok si vzal na starosti výzbroj: brokovnice s upilovanou hlavní a bazalkovými náboji, nože na kastraci nosorožců a střely země-mravenec byly naprostou nutností, ale strýc – jakožto znalec – přibalil ješte sadu odjištěných granátů, které vybuchnou přesně na Silvestra roku 2675 a nunčaky vyrobené z lahví od kofoly. Moje nevlastní žena Polypa, moje největší láska hned po Trapsovi, se zase postarala o proviant: 2 tuny krupice, pixla kafe s příchutí jahoda/mango, sirup z dubového mlází, 5 zrnek rýže a galon velice výžívného, jílového vývaru. Na mě zbyla záznamová zařízení (tužka, papír a papoušek Ferenc s fotografickou pamětí) a stolní deskové hry (po veleobtížném rozhodování jsem doma zanechal scrabble a šachy a v herním kufřiku mi tak zbylo místo pro Cannastové karty (bez es a sedmiček) a prémiové vydání Dostihů a Sázek vyrobených z uranu). Spát jsme šli brzy, protože jsme tušili, že budeme potřebovat všechny síly na záchranu úžasného krasavce.

I tak jsem měl ale velmi neklidný spánek, neustále se mi ve snu zjevoval nádherný Kulihrach Traps a celý zborcený krví mi říkal: „Kočička! Kočička! Kočička! Hoďte ji do vody, mládenci…“ moc chytrý jsem z toho sice nebyl, ale Trapsovi to beztak děsně seklo, byl to úžasný borec i když byl celý od krve, takže jsem si to – přiznávám – docela užíval. A soudě podle neklidných vzdechů mé nevlastní ženy a animálního řevu, ozývajícího se ze stodoly, kde spává strýc Amok, na tom ani mí druhové nebyli jinak.

Ráno jsme se chvatem nasnídali, nasedli do Jeepu a vyrazili směr Rumunsko… řídil strýc, slunce svítilo, vzduch voněl; měli jsme dobrou náladu a pevně jsme věřili v úspěch mise. Polypa si z ucha vytáhla mandolínu, hrábla do strun a tak nám cesta svižně ubíhala. V duchu jsem se rozhodl, že začnu psát chronologický deník, abych mohl podrobně zdokumentovat Kulihrachovu záchranu (chtěl jsem jej pak nechat vyvázat v bobří kůži, položit je krasavci k nohám a říct mu, že ho miluji). Nuže, vzhůru na Trapsem!

…pokračování příště…