Death Metal Louis Armstrong. A jestli neznáte originál, tak tady.

Rád vzpomínám na skvělou partu, kterou jsme měli na střední škole. „Správná pětka“ nám říkali (občas taky „Piče“ a nebo taky „Lepra“). Holkám se podlamovala kolena, je co jsme zderivovali funkci o 17 neznámých, během přestávek jsme jen tak – z nudy – hackovali stránky jako Google nebo NASA (naším nejoblíbenějším kouskem bylo vypnutí kyslíku na stanici ISS a jeho nahrazení dechovkovými chorály ve Finštině) a našim spolužákům jsme na požádání (a někdy i bez…) pomocí sofistikovaných výpočetních modelů předpovídali jejich smrt s přesností +/- 3 minuty.

Toto je po hříchu naše jediná společná fotka (i když každý z nás by jich byl schopen tisíce vygenerovat pomocí mozkové sondy, kterou jsme vynalezli pod lavicí v hodině rodinné výchovy). Zleva jsme na ní; Lebeda, Abeceda, Klk, Béla Bugár a já – Osten. Užívali jsme si mládí a života, bezstarostně jsme integrovali nekonečno a vytvářeli 3D modely spolužaččiných těl natřených medem (mnohem lepší než ve skutečnosti, samozřejmě). Žádný firewall pro nás nebyl překážkou a každá sebemocnější rovnice se nakonec musela sklonit pod palbou našich algoritmů. Naše sláva rostla s drtivými vítězstvími na všech myslitelných Olympiádách (Matematická, Fyzikální, Mravenčí, Chorošová…) a headhunteři předních světových korporací nám zuřivě mávali miliónovými kontrakty před brýlema. To ale nebylo nic pro nás – my se chtěli bavit a radovat se ze života. Zkonstruovali jsme kyborgy, kteří vypadali úplně jako my a mohli za nás chodit do školy, pokud jsme zrovna chtěli dělat pokusy s antihmotou a Klka na zahradě. Založili jsme tajnou kolonii robotů a inteligentního hmyzu (vyšlechtěného Lebedou) na odvrácené straně měsíce, jejímž jediným účelem bylo vytvoření 150 km dlouhého nápisu nápisu: „Franta Paroubek má malýho ptáka!“. U Bély v pokojíku jsme měli zkonstruovaný miniaturní termojaderný reaktor propojený s výkonným turbolaserem (150x rychlost světla – tu se nám podařilo překonat ve druháku) na střeše, s jehož pomocí jsme komunikovali se třemi mimozemskými civilizacemi a pomáhali tak udržovat intergalaktický mír. Každá pohádka však jednou musí skončit.

Odmaturovali jsme (všichni za 30 z celkových 30 předmětů) a rozprchli se všemi směry. Já jsem se brzy oženil – vzal jsem si MISS Universe 2009 – a měl jsem s ní 3 děti (všechny krásné, inteligentní a prakticky nesmrtelné). Vydělával jsem milión dolarů denně a patřila mi skoro celá Litva. Idylka, řeknete si…

Vše se začalo srát 15. května 2135 – vypadal jsem prakticky pořád stejně (kultivoval jsem si v hydroponických nádržích na půdě stále nová a nová těla a střídal je co 30 let) a užíval si co to jen šlo. Ten osudný den zazvonil u našich dveří cizinec. Hned při prvním pohledu jsem si uvědomil, že mi na něm něco nesedí;

1. Přijel na kole značky „Fousek“

2. Na sobě měl neoprén a přes něj svetr se třemi psy (!)

3. Neměl žádné zuby

4. Nebyl vůbec vidět

Poprvé v životě jsem pocítil nejistotu. Pokusil jsem se navázat telepatické spojení s mými přáteli (to jsme pro jistotu vytvořili na maturitním plese a doteď jsme ho neaktivovali), ale na druhém konci se mi nikdo neozval – to znamenalo že byli buď mrtví, nebo zrovna vytvářeli jahodové pyré z žuly.

“Přejete si?“ začal jsem nervózně.

„Hmm… hmmm…“ na to tajemný neznámý.

„Hm?!“ začal jsem se potit a nenápadně jsem aktivoval atomový phaser, co nosívám v kapse.

„Hmnm… Nevíte, kde se dá sehnat nejlepší Drhák?“ vypadlo z něj konečně.

„Cože? Drhák?“ a vyslal jsem okamžitý telepatický požadavek na klíčové slovo „Drhák“ do všech informačních dabazí v okruhu 1000 světelných let. Po dvou hodinách nervozního čekání se mi dostalo neblaze tušené odpovědi – Shoda vyhledávání: 1 — file: Drhák.pdf. V něm pouze tato věta: „Nebuď takovej Tartan a podej mi Saharu, ok?!“ Prakticky hned vzápětí mi vybuchla hlava.

(Následující stať nám zaslal Jaromír Kýžený, člen legendárního spolku Gorily. Stať je velice zajímavá, ale pozor: podle všeho neobsahuje ani jedno sloveso! – Filip)

Ano, již název napovídá, že děj tohoto příběhu se bude odehrávat v Japonsku, roku 2043. U Paruki Masakiho se muži cpali jahodovým pyré a ženy zdobené nalepovacími kníry jim otírali z čela pot, aby toho byli schopni spořádat co nejvíc. Do toho samozřejmě hrála hudba ve stylu reggae, která dokreslovala tu odpolední pohodu.

Tuto nádhernou atmosféru ovšem něco přerušilo a vlhký vzduch prostoupila vůně konečníků. Byl to Hiro Žito. Žito totiž do místnosti nevešel, nýbrž vtančil v balerínách, pevně přitažených ostnatým drátem k lýtkům čerstvě oholených nohou a vhodně oblečen ve tvídový oblek, decentně zdobený kožkou pásovce, který umocnil prožitek dané cituace. Všichni zúčastnění toto sledovali ve slepém úžasu a nezmohli se ani na slovo. Těchto okamžiků ovšem chytrý Žito využíval a přítomné vždy bleskurychle oloupil. Jeho umění tance bylo natolik výjimečné, že oloupení ještě dlouho vzpomínali na tyto chvíle a Žita ctnostně nazývali Zeus. Plné batohy trofejí, které si Žito odnášel ze svých akcí pak dlouho třídil a s nejmilejšími předměty se dokonce fotil. Je tedy možné sehnat fotografii, kde Zeus pózuje u pytle skořice, s obalem od sýrové bagety, s čelenkou z jitrnice, nebo s pneumatikou, zavěšenou na krku. Tyto snímky pak samozřejmě zpeněží a z toho pramení jeho tučný zisk.

Dnes se ovšem stalo něco nečekaného. Zeus opět plnil batoh suvenýry, které si pečlivě vybíral. Kupříkladu: sluneční brýle odlité z betonu, pouzdro na mátové cigarety, sýto z PVC, dokonce suspenzor, důmyslně zhotoven z hrudního koše páva, šestnáct kilogramů guano, nebo láhev kyseliny mléčné, běžně užívané při léčbě křivice. K tomu všemu ještě na odchodu přibalil beraní rouno, čepici s kšiltem z oceli, pixlu vazelíny, jezdecké boty, příčesek z gepardí kožky a kobylí jazyk, to snad jen tak pro štěstí a měl se k odchodu.

Jak nemilé bylo překavpení, když doma zjistil, že zapomněl vzít to nejcennější. Tubus z prasečího konečníku v pololesklém provedení, diagonálně zdobený rytinou čeledína, pojídajícího chléb a velmi vhodný k uskladnění korunovačních klenotů. To ne, to snad není možné, láteřil Žito a upadl do hluboké deprese. V hlavě mu řičelo, jako když drtíš hlavu mustanga mezi dvěma kameny a z hrdla se mu vydralo pouze slovo „pásovec“. Mezi dříve zcizenými předměty nalezl lahvičku s gorylímy feromony, jejíž obsah si natřel kolem řitního otvoru a vydal se na dlouhou pouť do deštných pralesů za poznáním něčeho nového a možná velmi příjemného.

Tak skončil příběh mocného loupežníka a nemocného tanečníka „Zeuse“ Hiro Žito s Hiroshimy.

Tahle paní by se vám ráda omluvila. Nevím přesně za co. Spíš bych se asi měl omluvit já, protože ten refrén, tu gestikulaci, ten střih a ty srnky na konci asi jen tak z hlavy nevypudíte.

Všichni moc dobře víme, že žijeme v jednom z nejstrašnějších období v historii lidstva vůbec, protože:

1. takřka není možné sehnat kvalitní čokoládové sufflé,
2. každý den jsme stavěni před existenciální problémy, jako třeba zda si ve Starbucksu vybrat rebelské “frapučíno south americana” nebo raději zůstat u konformního skořicového latté,
3. a konečně: na rozdíl od všech ostatních etap lidské historie nás teď neustále zužují nějaké epidemie!

Není tomu tak dávno, co nás ohrožovala strašlivá ptačí chřipka. Ani jsme se nestihli vzpamatovat a už je tu prasečí chřipka. Co přijde dál, ptáte se?

Je evidentní, že každá správná epidemie pochází od nějakého zvířete. Já tvrdím, že prase a pták v kombinaci s chřipkou je ještě to nejmenší, co nám příroda mohla přichystat. Pojďme se teď podívat, jaké další hrozby nás v budoucnu mohou čekat, od těch nejméně závažných po ty potenciálně ohrožující veškerou lidskou civilizaci.

Mravenčí bolest v zápěstí

Jak již název napovídá, tato bolest v zápěstí pochází od mracenvů a postihuje kohokoliv, kdo se alespoň jednou za život vyskytne méně než padesát kilometrů od mraveniště. Jsou to například:

• Lesníci
• Nimrodi
• Dřevorubci
• Všichni ostatní lidi

Mravenčí bolest v zápěstí naštěstí není příliš nepříjemná, postižený si jí někdy ani nevšimne. Nekomu dokonce dělá dobře. Vedlejším účinkem nemoci je však touha poslouchat Céline Dion v autě s otevřenými okny a neschopnost zařadit vyšší rychlost než 2.

Vorvaní rýma

Touto chorobu budou primárně zasaženi rybáři, kteří se ocitnou v dosahu vorvaního kýchnutí, nicméně postupně se pravděpodobně přenese i na další jedince. Hlavním symptomem je zduřelý nos a nevysvětlitelná potřeba lehat si na pláž s namaštěnými zády.

Albatrosí hemeroidy

Jak se tato pandemie přenese z albatrosů na člověka zatím není jasné, ale pravděpodobně to bude mít něco společného s kokainovou párty zoofilů na záoceánském parníku.

Albatrosí hemeroidy jsou velmi bolestivá a nepříjemná choroba. Postižený bude nucen vyhýbat se sednutí slovy “Ne díky, já postojím” a “To je ale krásná židle, mohu si na ni lehnout?”

Gazelí alzheimer

Nebezpečí nákazy gazelím alzheimerem se vystavuje prakticky kdokoliv, kdo někdy viděl gazelu v televizi. Gazelí alzheimer se totiž přenáší televizním vysíláním (nejúčiněji pak přes Discovery Channel).

Ze všech vyjmenovaných chorob je přitom zdaleka nejhorší. Nakažený subjekt vykazuje známky zmatenosti a za boha si nemůže vzpomenout, kde je tygr. Co víc, má tendenci zaměňovat slova, jako třeba ve větě “Někdo mi tuleň stanice!”

Závěr

Doufám, že pokud jste se do teď báli prasečí chřipky, náš článek vám ukázal, jak je to malicherné. Pokud vás dnes neskolí prasečí chřipka, jste na tom mnohem hůř – čekají vás daleko nebezpečnější pandemie.

Za jak dlouho, ptáte se? Kolik máme času? Nevím, ale jsem si skoro jistý, že to bude břevno nebo jelito choceň každopádně!

Zdroj: explosm.net. Další vály z poslední doby: tady, tady, tady a tady.

Jak asi všichni tak nějak tušíme, Maďaři jsou jedním z nejabsurdnějších národů ve vesmíru. Jedním z vědecky podložených důkazů je fotka vpravo, která zachycuje maďarskou alternativu k tomu, čemu tady v Česku říkáme „zábava“.

Nedávno jsem měl možnost strávit v zemi, kde se „gy“ čte jako „ď“, „s“ jako „š“ a „sz“ jako „olomouc“, zhruba 20 let. Protože jsem velmi citlivý na absurditu, snažil jsem pokud možno nevycházet z domu a komunikoval jsem pouze skrze vzkazy vpisované do palačinek. Jedinou spásou mi byla televizní soutěž Nejméně absurdní Maďar. Bohužel ani ta se ale neobešla bez problémů.

Tak za prvé, hlavní výhra této soutěže se každý den měnila a alternovala mezi:

• Roční dovolená v Brně.
• Miliarda forintů ve stravenkách Sodeks Ho Pa! (Maďarská varianta Sodexho Pass, za kterou si jde kupovat pouze kečup).
• Pes.
• Doživotní zásoba rákosí.

Za druhé, znělka, kterou každý díl pořadu začínal i končil, a která zároveň suplovala jako podkladová hudba při disciplíně: „Nekoukaní jedním okem do kamery“.

Za třetí, moderátor (ten vlevo, vpravo stojí jeho manželka).

No a jinak to je asi tak všechno, co bylo absurdní. Soutěžící se snažili a někteří z nich dokonce neměli ani obočí vyčesané do výšky. Byli i tací, co vypadali docela normálně a když mluvili, vyvarovali se například koulení očima.

Vyhrál tenhle člověk, ale pak se zjistilo, že to ani není Maďar a celá soutěž se musela zrušit, přičemž největší opletačky z toho měl předseda Svazu celkem normálních Hungárů, který za celou tu štrapáci nakonec vysolil šest forintů a doživotně si nemůže dovolit tresku na paprice.

Cesta nám zdárně ubíhala a tak jsme dorazili k Frištenskému hvozdu za pouhé 3 dny. Strýc Amok rozbil tábor a okamžitě začal leštit naváděné střely a kontrolovat pojistky u granátů. Polypa prohlásila, že si jde o samotě promluvit s vlastním nosem, protože se v autě hrozně pohádali a na mě zbylo všechno ostatní (sehnat kokosové mléko, chvíli postávat u javoru a tvářit se jakoby nic, dělat směšné grimasy na medvědy zabijáky a pak se – jakože – divit, že mě chtějí umlátit k smrti…).

Ráno jsme se okoupali pod ledovým vodopádem (do kterého jsme omylem vjeli a totálně zdemolovali naše auto) a po svých vyrazili do lesa. Okamžitě nám začalo být jasné, že výprava bude velmi náročná. První veverka, na kterou jsme narazili byla gay a než jsme se nadáli, znásilnila strýce Amoka a ukradla mu žalud. Naštěstí si slepý stařec ničeho nevšiml, takže jsme dál opatrně postupovali kupředu a preventivně jsme všechny další hlodavce, na které jsme narazili, polévali kyselinou chlorovodíkovou a mlátili je přes nozdry pánvemi na smažení sloních hlav.

Po třech dnech putování stále jedním směrem jsme uzřeli světlo mezi stromy. „Sláva, mítina!“ vydralo se Polypě zpěvně v hrda a už pelášila za světlem. „Počkej miláčku, nebuď kráva, vole…“ řval jsem na ní, ale bylo pozdě. Na mítině totiž čekalo nemilé překvapení. Už před námi se tam usadily tři hřmotné kreatury – lovec Homunkulus Homohabilis, jeho kůň Sebestřed a tajemný Petržel Jupiter. Právě si na táborovém ohni opékali rejnoka stromového a rozjímali nad smyslem života:

Petržel: „Já si myslím, že…“

Homunkulus: „Ale drž už tu svoji hubu!“

Do tohoto rozhovoru jim vpadla moje žena a zkusila to bodře;

Polypa: „Pánové a koni, zdravím ve spolek, neviděli jste náhodou poblíž Kulihracha Trapse? My ho totiž hledáme a taky hodně milujeme…“

Sebestřed: „Komu tady říkáš koni, vole?“

Petržel: „Vždyť ty ale seš kůň! Máš dlouhej ocas, hřívu a stupidní pohled!“

Sebestřed: „Pičo já nejsem žádnej zamrdanej kůň, vole! To odvoláš!“

Petržel: „Neodvolám, vole…“

Sebestřed se vrhnul na Petržela, kousaje ho svými konímy pysky, až mu pěna lítala od mordy;

Sebestřed: „Člověk! Jsem člověk, rozumíš?! Mám svý city, nemůžeš o mě říkat že jsem kůň… to nejde, prostě!“

Plynule přešel do pláče, stočil se do klubíčka a kopyty si zakryl tvář;

Sebestřed (pláče): „Člověk, člověk vole…“

Polypa: „Éééé…“

Petržel: „Co myslíš, kočičko, co je smyslem života? Koukání se na vlastní koleno v zrcadle nebo předstírání, že jsi lidská bytost, i když jseš jenom prachbídnej kůň?“

Polypa: „Éééé…“

Homunkulus: „Kurva sem řek, ať už držíš hubu! Smyslem života je samozřejmě lov rejnoků stromových a jejich následné pečení. Proto jsme asi tady, ve zkurveným lese a pečem toho smradlavýho rejnoka na kterým není skoro žádný maso a až ho upečem, tak ho sníme i s chlupama!“

Petržel: „Já asi nemám hlad…“

Homunkulus (rozněžněle): „To víš, že máš hlad, budeš pěkně papinkat pečeného rejnočka a bude ti tak chutnat, že si ještě dojdeš přidat. Uvidíš…“

Petržel: „Asi jsem to včera přehnal s gratinovanýma rejnočíma očima, zalitýma hruškovým pyré. Dneska raději zůstanu u sucharů…“

Homunkulus: „Hovno, rejnoka budeš žrát! Se s tím tady vařím a pak to mám dát prasatům, ne?!“

Sebestřed: „Proč pořád žerem jenom rejnoky? Mě už je z nich taky blbě!“

Homunkulus: „Kurváááá…!!!“

Zbytek debaty a její dohru jsme už naštěstí neviděli, protože strýc se mezi ně obratně vplížil a pod záminkou stopování rejnoků stromových se zdvořile otázal, zda si může na chvíli Polypu vypůjčit;

Homunkulus: „Ale zajisté vašnosto!“ Ale pozor! Rejnok je dobrý sluha ale zlý pán!“

Strýc chytil Polypu pod paží a pelášil s ní do bezpečí. Než trojici u táborového ohně došlo, že byla podvedena, byli jsme již na míle vzdáleni a postupovali jsme vstříc záchraně našeho Idolu; Kulihracha Trapse!