Konečně, vydechlo úlevou a radostí tisíce lidských duší východního bloku.

Tady je ta odpověď všem sýčkům kteří nevěřili. Dne 4.10. 2007 byl slavnostně na oběžnou dráhu vypuštěn první Kazašský raketoplán pojmenován trefně Namazaný švih. Všem kapitalistickým vývojářům NASA a spol spadla čelist. Kazaští specialsté v čele se Zurgovem Bičajlinem vyvinuli průlomový pohon, který otřásl celosvětovým trhem. Raketoplán do vesmíru vynáší místo tří nádrží plných raketového paliva jeden osel. Na obrázku výše vidíme historický okamžik startu Namazaného švihu. Osel právě nabírá rychlost, nese na oběžnou dráhu všechny potřebné přístroje včetně Kazašského liliputa-astronoma Grzaje Mloka (třetí krabice shora). V popředí rovněž vidíme startéra a zároveň hlavního sponzora Kaz – Tur kosmického programu Okaje Okaje. O dalším vývoji se budeme snažit informovat.

„Hej, Hřebejku! Chytej, doprdele!“ zařvalo patnáct tlakových ventilů jako jeden bojler. Populární režisér, kterého proslavily filmy jako: „Když se hovno hladí“ nebo „Co se stane, když jste pravák“, vytřeštil tím směrem oči.

„Jářku-kurva: STOP!“ rozeřvala se jeho pusa. Hřebejk se na ni udiveně zadíval a rozhodl se, že nechá věcem volný průběh. „Jen pokračuj, držko…“ vybídl umělec svá rozumná ústa. Ta ho však kousla do ramene a odmítala se pustit. „Co teď?“ blesklo mu koulema.

Na scénu se přiřítil Pavel Nedvěd. Z konečníku si vytáhnul balon, branku, brankáře a dva novináře a za tázavých pohledů filmového štábu začal nacvičovat pokutové kopy. Hřebejkovo „STOP!“, teď znělo spíš jako „Nemám skočit pro tiramisu?“. Pavel Nedvěd, držitel zlatého míče za rok 2004, 2005, 2006 a 2054, měl kolem sebe okamžitě zástup několika set fanynek, z nichž ta nejodvážnější – Dana – leštila kolíky jeho kopaček vlastníma očima. Schylovalo se k vrcholu večera: Pavlovu „trojitému zadnímu dloubáku“ – drtivému zakončení, které ovládá pouze On a jedno zakrslé indické prase, žijící s manželkou žirafou na atolu Mururoa.

Nedvěd si nejprve balon dlouze změřil a zlehka se s ním pomazlil. Pak nepostřehnutelně rychlým pohybem chytil káně za letu a strčil si ho pod jazyk; pták vydechl štěstím.

Mezi diváky to začínalo vřít. Jeden fanoušek se ho pokusil napodobit, ale spadl u toho do kaluže a hlasitě se rozbrečel. Fotbalista už mezitím krotil divokého bizona, velkého jako dodávka. Zvíře řvalo vzrušením, když mu Pavel mlátil palcátem do všech jeho 75 bradavek. To byla první fáze dloubáku. Následovalo: chycení lasičky do konzervy od tuňáka a její následnou převýchovu v neonacistického jezevčíka, objevení ostrova na Máchově jezeře a nazvání ho: „L´casei imunitas!“ a vykolejení drezíny plné namol ožralých střihačů živých plotů. Zbývalo už jen samotné zakončení.

Mistr se rozběhl proti brance. Tu již dávno opustil strachy pobledlý brankář a místo sebe do ní přivázal obřího sloního albína. Tomu na životě víceméně nezáleželo, takže začal hrát tetris. Grande Paolo – jak Nedvědovi v Itálii pro jistotu říkají, protože mají strach, že by se mohl postavit do kouta a zůstat tam 48 hodin bez jediného nadechnutí – vypálil svou mohutnou levačkou a přimhouřenými zraky sledoval ladnou parabolu. Při kontaktu slona s balonem slon explodoval a míč skončil v šibenici.

Další osudy Pavla Nedvěda ve zkratce: Děkovačka, sláva, děvky, drogy, vyhazov z klubu, noční můry s dvěma nahými gestapáky a elektrickým úhořem, život na ulici, prostituce, opět drogy – hlavně toluen, Ježíš, návrat k přírodě – život v komunitě orangutanů, smrt způsobená pádem ze stromu při předvádění „trojitého zadního dloubáku“.

A bylo by nefér nezmínit příběh režisérův: svatba s Nedvědovou manželkou Balónou, natočení stěžejního díla: „Ředkvička chce ven!“, svědek vraždy krysího mláděte, změna povolání z režiséra na řidiče tramvaje, výlet na horu Říp, člen spolku „Za čest a slávu Jana Žižky z Trocnova“ – od roku 2064 jeho předsedou, smrt leknutím při spatření vlastního malíčku v zrcadle.

V Šanghaji je veselo. Nejenže v této východoasijské metropoli i teď na podzim lidé běhají po ulici nahatí, ale holubi tam od jisté doby vypadají jako miniaturní komunistické tryskáče. Se skvělým zlepšovákem přišel Chung Mí, když si uvědomil, jak depresivně holubi ve své normální podobě vypadají (viz například zde). Spojil se s plastickým chirurgem, soudruhem Liš Šuáh, a vyrazili do ulic.

Mí a Liš nejdříve pouze natírali holuby na červeno, ale zjistili, že jakmile barva zaschne, ptáci jenom smutně koukají zpoza červené krusty po okolí, protože nemohou rozevřít perutě. Proto Dr. Liš přišel s revoluční technikou, při které transplantoval holubí mozek do řiditelného modelu dopravního letadla – a těch se, jak víme, po Šanghajských ulicích valí celé hromady.

Netřeba snad dodávat, že holubům se nový vzhled docela zamlouvá. Nejenže teď létají mnohem rychleji, ale všimli si také, že se jich lidé začali mnohem více bát. Často teď číhají v zákrytu červených tramvají, a jakmile vidí větší shluk nicnetušících, nahých Číňanů, vyrazí do zběsilého útoku. Na fotografii nahoře vidíme jedno z těchto napadení, vyfotografované jedním z holubů a umístěné na internet pod názvem jeseník.jpg.