(Následující stať nám zaslal Jaromír Kýžený, člen legendárního spolku Gorily. Stať je velice zajímavá, ale pozor: podle všeho neobsahuje ani jedno sloveso! – Filip)

Ano, již název napovídá, že děj tohoto příběhu se bude odehrávat v Japonsku, roku 2043. U Paruki Masakiho se muži cpali jahodovým pyré a ženy zdobené nalepovacími kníry jim otírali z čela pot, aby toho byli schopni spořádat co nejvíc. Do toho samozřejmě hrála hudba ve stylu reggae, která dokreslovala tu odpolední pohodu.

Tuto nádhernou atmosféru ovšem něco přerušilo a vlhký vzduch prostoupila vůně konečníků. Byl to Hiro Žito. Žito totiž do místnosti nevešel, nýbrž vtančil v balerínách, pevně přitažených ostnatým drátem k lýtkům čerstvě oholených nohou a vhodně oblečen ve tvídový oblek, decentně zdobený kožkou pásovce, který umocnil prožitek dané cituace. Všichni zúčastnění toto sledovali ve slepém úžasu a nezmohli se ani na slovo. Těchto okamžiků ovšem chytrý Žito využíval a přítomné vždy bleskurychle oloupil. Jeho umění tance bylo natolik výjimečné, že oloupení ještě dlouho vzpomínali na tyto chvíle a Žita ctnostně nazývali Zeus. Plné batohy trofejí, které si Žito odnášel ze svých akcí pak dlouho třídil a s nejmilejšími předměty se dokonce fotil. Je tedy možné sehnat fotografii, kde Zeus pózuje u pytle skořice, s obalem od sýrové bagety, s čelenkou z jitrnice, nebo s pneumatikou, zavěšenou na krku. Tyto snímky pak samozřejmě zpeněží a z toho pramení jeho tučný zisk.

Dnes se ovšem stalo něco nečekaného. Zeus opět plnil batoh suvenýry, které si pečlivě vybíral. Kupříkladu: sluneční brýle odlité z betonu, pouzdro na mátové cigarety, sýto z PVC, dokonce suspenzor, důmyslně zhotoven z hrudního koše páva, šestnáct kilogramů guano, nebo láhev kyseliny mléčné, běžně užívané při léčbě křivice. K tomu všemu ještě na odchodu přibalil beraní rouno, čepici s kšiltem z oceli, pixlu vazelíny, jezdecké boty, příčesek z gepardí kožky a kobylí jazyk, to snad jen tak pro štěstí a měl se k odchodu.

Jak nemilé bylo překavpení, když doma zjistil, že zapomněl vzít to nejcennější. Tubus z prasečího konečníku v pololesklém provedení, diagonálně zdobený rytinou čeledína, pojídajícího chléb a velmi vhodný k uskladnění korunovačních klenotů. To ne, to snad není možné, láteřil Žito a upadl do hluboké deprese. V hlavě mu řičelo, jako když drtíš hlavu mustanga mezi dvěma kameny a z hrdla se mu vydralo pouze slovo „pásovec“. Mezi dříve zcizenými předměty nalezl lahvičku s gorylímy feromony, jejíž obsah si natřel kolem řitního otvoru a vydal se na dlouhou pouť do deštných pralesů za poznáním něčeho nového a možná velmi příjemného.

Tak skončil příběh mocného loupežníka a nemocného tanečníka „Zeuse“ Hiro Žito s Hiroshimy.

“A proto je naší povinností,” oznamuje Václav Klaus se zdviženým ukazovákem, “abychom nebrali ochranu životního prostředí na lehkou váhu.”

Někteří novináři vrávorají, ale pár se zmáhá na doplňující otázku.

“Ale…” vyhrkne pět z nich větu zaráz. Prezident je mávnutím ruky s úsměvem zaráží. “Vím, vím,” pokývuje hlavou, “a chápu váš údiv. Řadil jsem se přece notoricky do tábora takzvaných skeptiků.” Prezident utichá, aby zpytoval svoji minulost. Zpoza jeho pravice však vystupuje Ladislav Jakl, poradce. “S panem prezidentem jsme si dali tu práci a prošli nejzásadnější vědecké práce v oblasti globálního oteplování a ekologie vůbec,” začíná. “Brzy jsme dospěli k závěru, že naše předešlé názory byly liché. Planeta Země je ve vážném ohrožení.”

Klausova ruka jde v pěst. “Beru na sebe veškerou zodpovědnost!” oznamuje trochu hlasitěji, než by bylo nunté. “Moje předešlé výroky a činy jsou zcela neomluvitelné!” Po krátké, procítěné odmlce: “Rád bych využil svého zbývajícího času na postu prezidenta k napravení svých omylů. Bude-li si to však národ přát, odstoupím okamžitě ze své funkce.”

“Ne!” Zpoza úřadu vlády přibíhá komunista Miloslav Ransdorf a dojatě bere prezidenta za ruku. “Pane Václave Klausi, neodcházejte! To my musíme odejít.” Ransdorf se otáčí směrem ke kamerám a s dokonale rovným obličejem spouští: “Komunistická strana Československa, na jejíž tradici KSČM byť jen názvem navazuje, se dopustila strašlivých zločinů na zemi České a na jejích obyvatelích.” V nastalém tichu přicházejí další členové Komunistické strany a stoupají si po boku Ransdorfa. “Tímto bychom se rádi omluvili za zvěrstva, která se tady v průběhu let 1948 až 1989 děla. Víme, že prostá omluva tu nestačí. Zbytek našich životů budeme věnovat nápravě a také veřejné edukaci o tom, k čemu může totalitní režim, jako byl ten komunistický, vést.” Celá KSČM klopí v nefalšovaném studu hlavu. “Tímto oznamujeme,” zaknočuje Ransdorf, “že Komunistická strana Čech a Moravy dnešním dnem zaniká a nepřeje si mít pokračovatele.”

Ludvík Vaculík, který jde právě náhodou kolem, omdlévá. Ransdorf vysílá své bývalé straníky pro vodu a starostlivě k starému muži kleká.

Mezitím z tramvaje, která právě přijela, vystupuje celé vedení ODS v čele s Petrem Nečasem. “I my máme důležité sdělení,” sdílně sděluje sdělovacím prostředkům Nečas. “Občanská demokratická strana často čelila obviněním z úplatků či z nekalého spojování s podnikatelskými subjekty.” Nečas se obrací přímo na kameru České televize a pokračuje: “V každém případě, jenž se objevil v médiích, to byla pravda. Nejen to, došlo k mnoha úplatkům, o kterých se veřejnost neměla možnost dozvědět.”

Novináři se ani nezmáhají na nějaké otázky. Jakoby v transu vnímají další Nečasova slova: “ODS a její členové získali v průběhu mnoha let své existence tímto způsobem neuvěřitelné prostředky. Tyto peníze však nezmizely v jakési černé díře. Jsou uloženy v nejbezpečnějších švýcarských bankách. Nyní je čas prostředky uvolnit a pomoci tak české ekonomice v největší tísni. Jména subjektů, od kterých jsme obdrželi domnělé úplatky, jsme dnes ráno předali policii.”

Několik žurnalistů začiná spontánně tleskat.

Než se však národ u televizních obrazovek stačí vzpamatovat, třese si s Nečasem dojatě rukou Jiří Paroubek. “ČSSD nebyla upřímná ke svým voličům,” říká se slzou v oku. “Ve snaze získat co nejvíce hlasů jsme národu slibovali věci, které nelze splnit, nebo které by uvrhli republiku do ještě větších problémů, než ve kterých teď je.” Vedle předsedy se staví Bohuslav Sobotka: “Tak například 13. důchod nejenže nic neřeší, ale ani na něj tento stát nemá peníze.”

Z oken nad shromážděnými novináři se slaňuje Strana zelených. “Bojovat proti Temelínu je nesmysl,” volá Martin Bursík již z deseti metrů nad zemí. “Jaderná energie je v dané situaci zdaleka nejmenší zlo.” Kateřina Jacques drží v ruce knihu o biomase a v průběhu slaňování si v ní se zájmem čte.

Odněkud se objevil Miloš Zeman a objímá se s novináři.

Z dálky přibíhají Petr Zelenka, Martha Issová a Jiří Mádl. “Ráda bych se omluvila svojí babičce!” volá mladá herečka. “Kdybychom mladé voliče raději povzbudili k vlastnímu názoru a politické aktivitě — a neštvali je proti starým,” vysvětluje zadýchaný režisér, “udělali bychom líp.”

Od Karlova mostu přichází zástupci stran TOP 09 a Věci veřejné s narychlo načmáraným transparentem “Nové jméno nemaže historii”.

Před koncem televizní relace se strhne konstruktivní diskuze na téma sociální odpovědnosti a zadlužování.

V tu chvíli autor článku dosahuje svého prvního politického orgasmu.

Jelena byla dívka jak se sluší a patří. Od svých 6-ti let hrála simultálně 16 postav ve WoW, navštěvovala kurzy Elfí poezie a ve svých oblíbených chatroomech používala nick Gulundriel z Mlžných Hor (v momentě, kdy chtěla být intimní, vložila před něj ještě slůvko „záhadná…“). Měla tak výborně našlápnuto ke kariéře introvertní knihovnice s dlouhými vlasy, nebo věšáku na kabáty v muzeu hranostajích přirození.

V 17 letech onemocněla vzácnou chorobou – Elfo-kolonoskopií. Tedy chorobným nutkáním kreslit princezny jedoucí na bílých jednorožcích. Léčila se z toho dlouho (pomocí elektrošoků, somálských pirátů a virů prasečí chřipky) a nakonec úspěšně, bohužel pak trpěla trvalými následky – znalost Silmarillionu nazpaměť va 20. světových jazycích a nutkavým močením v tramvaji (největší problémy měla na zastávce Antonínská a Brno-Řečkovice). Leckdo by možná zahořkl nad těžkým osudem, ale Jelena byla bojovnice. Neúnavně navštěvovala všechny možné CONy (Pottercon – pro fandy Harryho Pottera, Mordorcon – sleva 20% na vyhlídkový let na Nazgúlovi, když se budete tvářit jako smutný idiot, BDSMcon – sem se Jelena dostala omylem a ona i její obouruční rotační sekera „Záblesk“ se hodně zapotily, než si prosekaly cestu k východu).  WoW hrála s ještě daleko větším zaujetím  – nyní měla 35 postav, všechny na levelu 7 miliard (maximum, do té doby než výjde nový patch: „Legie úděsného zla a terroru“, kde je výše max. levelu omezena na 18 triliónech). TV sérii StarGate měla tak v malíku, že i když se dívala na úplně nové díly, dokázala už podle úvodní znělky dopředu říct, o čem daný díl bude a co kdo bude říkat (jako ostatně většina příčetných obyvatel naší planety).

Pověstný kalich hořkosti však Jelena-Gulundriel ještě dopitý neměla. Po městě se totiž začaly objevovat podivné plakáty – „Gondor – poslední vzdor!, místo: Brno – BobyCentrum, Mordor STAGE = DJ Sven Väth, DJ Filiph, DJ Tolkien, DJ Nazgúl; Roklinka STAGE = DJ Unicorn, DJ Jerry, DJ Bobo + MC Eric…“ a nikdo z okruhu jejích akné trpících přátel netušil o co se jedná.

„WTF!!!“ ujelo jednomu z nich při bouřlivé internetové diskuzi, aby byl vzápětí okamžitě kicknut adminem – Gandalfem Šedým. „Co budeme dělat?“ „Je to CON, není to CON…?“ „Třeba tam bude Mitrilová burza!“, nesly se vzrušené debaty fórem dlouho do noci. Nakonec se komunita rozhodla, že pošle svého nejzkušenějšího člena na výzvědy a ten pak dá pomocí Facebooku v mobilu echo ostatním. Ti se pak, oblečení do brnění a pomalovaní bojovými barvami vřítí na scénu a zařvou „Sláva Gondoru a velekráli Aragornovi a taky trochu Viggovi Mortensenovi!!!“. Volba padla automaticky na Jelenu, která své fantasy vášni propadla natolik, že jí rostly špičaté uši a většinu lidí kolem sebe (včetně zoufalých rodičů) považovala za hnusné skřety nebo kusy vápence. Jelena se připravila na nejhorší – oblékla si tílko z Pravostříbra, na zápěstí si připnula čarovné náramky (jeden na neviditelnost, další na nesmrtelnost, nekonečno nábojů nebo tzv. „doubledamage“) a mohlo se vyrazit. Sekera jí přišla příliš nápadná, tak si vzala pouze dýku z dračího zubu, kterou si umně schovala v konečníku.

Hned při vstupu ji zarazilo oblečení ostatních – „Asi nová móda z dalekých elfích zemí“, napadlo ji. Kolem ní se to jenom hemžilo polonahými dívkami s dudlíky a batůžky, vyzáblými hochy v kovbojských kloboucích a svalnatci svlečenými do půl těla. Dobrá polovina z nich držela něco blikacího nebo svítícího a skoro všichni měli sluneční brýle, i když už byla noc. „Upíři?!“ blesklo jí hlavou. „Hloupost Jeleno-poleno, moc málo černé…“ ulevilo se jí vzápětí sebekriticky.

V tom začala hrát hudba. Musíme si uvědomit, že Jelena byla zvyklá do té doby poslouchat pouze Elfí kantáty a oratoria, doprovázené harfami a slavíky. V momentě, když se totálně sjetý Sven Väth poprvé opřel do mixáku si proto myslela, že na ně spadl meteorit a ona na místě umřela. Potom si ale všimla že ostatní na tu mordorskou hudbu „tancují“ a že se jim to asi i hodně líbí. Začala se jí zmocňovat panika. V ten moment spatřila že u blízkého stolku sedí skupina několika lidí a zbožně sledují bílý prášek se kterým si jeden z nich hraje a potichu u toho něco mumlá. „Kouzelný prach – vyvolám si démona a udělám pořádek!“, zaradovala se Jelena. Vrhla se na stůl, popadla prášek a začala jím házet po tancujících lidech kolem sebe a odříkávat magická zaříkávadla. „Co blbneš, vole?! To je kokeš za 10.000!!“ řvalo na ni zoufale osazenstvo stolu. Ale Jelena neviděla neslyšela. Vytrhla jedné nebohé smažce její svítící tyčinku, ukázala s ní na Svena Vätha, který i v rauši pomalu ale jistě začínal tušit průser a zvolala: „Rohanští jezdci, ke mě na pomoc pospěšte!“ a odeslala nouzovou hlášku na Facebook.

Nastala mela. Na scénu se vyřítilo 50 po zuby ozbrojených nerdů a mlátili kolem sebe hlava nehlava. Vyschízovaní tanečníci se dali na zběsilý úprk, ale u vchodu už na ně čekaly připravené balisty a hmoždíře. Sven si šňupl koňskou dávku a doufal že ho to zabije. Pořádek udělala až zásahová jednotka, která slanila ze střechy a házela kolem sebe gumovými granáty a bumerangy.

Jelena a její přátelé skončili ve vazbě a dobrá polovina partypeople v psychiatrické léčebně. Po propuštění smazala Jelena všechny WoW účty, spálila svou fantasy knihovnu a elfí oblečky rozdala bezdomovcům. Pak si našla kluka a v momentě, kdy jí chtěl dát první pusu mu do obličeje zařvala: „Trichloridbenzen!!!!“.