1. Zadejte do prohlížeče www.google.cz
2. Klikněte na „googlemaps“
3. Dejte „vyhledat trasu“
4. Jako bod „A“ zadejte Japan
5. Jako bod „B“ zadejte China
6. Podívejte se na položku 43
7. Upečte si sumce na másle
Když se Jiří Emblém natáhl přes stůl a vlepil profesorovi facku, zvedlo to většinu hospody na nohy. „No to se přeci nemá!“ křičel plešatý hospodský a cpal se švestkovými knedlíky, které po jednom vytahoval z kapsy. Tohle dělal vždycky, když byl nervózní. A nervózní byl vždycky, když se schylovalo k bitce.
„Proč?“ zajímal se profesor, který před chvílí přišel a teprve dosedl. „Udělal jsem snad něco nekorektního nebo dokonce proti dobrým mravům?“
Lisk! Emblém tentokrát lištil dvěma rukama, z obou stran zároveň, což sice vypadalo dost divně, ale zato to byl efektivní způsob, jak někoho nasrat.
„Já ti dám ale do toho tvýho rypáku, ty učilištní čuráku!“ rozeřval se profesor. Dvojitý plesk mu mezitím vykouzlil červené párky na lících tam, kde přistály Emblémovy prsty. Pár lidí se uchechtlo, ale jak se brzy měli dozvědět, to od nich nebylo zrovna moudré. Profesor se na uchechtnuvší podíval a dobře si dotyčné zapamatoval na později.
Byl to totiž profesor zabíjení.
Postavil se na židli a svůj soustředěný zrak zafixoval na Jiřího Embléma. Ten mezitím začínal tušit, že je zle, protože způsob, kterým se profesor dostal z pohodlného sedu do strategické pozice nad hlavami všech v místnosti, nebyl z fyzikálního hlediska až tak úplně možný. „To je jedno,“ chlácholil se Emblém. „Stačí když uteču tadyhle okolo a pak se na pár desítek let uklidím třebas na Madagaskar.“
Jenže profesor měl s Emblémem jiné plány. Pomocí papírového ubrousku zmlátil osm skinheadů, kteří právě k vlastní smůle vyšli z pánských záchodků. Pak narazil na pípu nějakého chudáka, který si bláhově myslel, že když sedí ve vedlejším salónku, může si nenápadně olíznout hořčici z nosu a nic se mu nestane.
Teď měl tedy profesor na Embléma klid. Zbytek osazenstva hospody tiše seděl a snažil se vymyslet způsob, jak se teleportovat pomocí toho, co měli právě po ruce: kryglu, podtácku a – u těch šťastnějších – uschlé žvýkačky. Nějakým lidem u automatu na cigarety se skoro podařilo vytvořit improvizovaný stroj času, ale dostali se jenom 5 sekund do minulosti a navíc bez oblečení.
Profesor! Rozkročil se na stůl nad Emblémem a vytáhl ho jednou rukou do úrovně svých očí. „Můžete zkusit nezabíjet?“ otázal se s nesmělým úsměvem Emblém. „Přece jenom mám nějakou ženu a děti, například.“
Profesor zakroutil hlavou.
Profesor si oprášil ruce od železobetonu, lokl si piva a vyrazil kácet stromy holýma rukama.
Minulost zná spousty slavných fotek a záběrů, které oblétly svět. Zabití prezidenta Kennedyho v Dallasu, výbuch jaderné bomby v Hirošimě, znásilnění Jacka Cousteaua 
homosexuálním mrožem ve Středozmením moři… podobně mocný, dojemný a silný je i příbeh tohoto obrázku.
Šaolinský mistr Šeherez-Ád přijel do New Yorku předvést své mistrovské umění a pohovořit s diváky o porušování lidských práv v Tibetu. K této příležitosti pořadatel přislíbil připravit velkoplošné projekce na stadiónech pro desetitisíce lidí, učast prezidenta USA a několika pornohvězd. Jenomže Šeherez-Ád – důvěřivý mnich – si nezjistil všechny podrobnosti. Pořadatelem nebyl totiž nikdo jiný, než nechvalně známý Fondán Homol – známý recidivista a podvodník, mající na svědomí např. cedulku s nápisem „Mám neuvěřitelně malý penis a je mi to líto…“, kterou Čínský generální tajemník nosil celý týden připlou na zádech na valné hromadě OSN a krádež Arabského poloostrova, které si zpočátku nevšimli ani jeho obyvatelé…
Fondán měl s celou akcí jiné plány; jakmile dobrý mnich dorazil do USA nastal pro něj první šok, protože okamžitě zjistil, že není v USA ale v Brně (podle Onderkova Pyje, který právě odbíjel 11 hodin a kuličky z něj lítaly do všech stran)
. Místo limuzíny musel jet šalinou, kde ho okradli, pomazali povidlama a dali mu pokutu za nadměrné zavazadlo (vezl si sebou vlatní starožitnou skříň – viz. obrázek). Když konečně – notně rozladěn – dorazil na místo představení, stadión se samozřejmě taky nekonal (natož pornohvězdy). Zavedli ho do minisálu 6×6 metrů s jedním dosluhujícím dataprojektorem, bordelem na stole (včetně toaleťáku pro kočky) a židlemi ve stylu „podnikatelské baroko“. K pití byl na výběr sifon nebo čaj, k obědu chlebíčky z minulého týdne.
„Co to – d o p r d e l e – je?!“, rozeřval se Šeherez-Ád.
„Kde je Barack a Jenna Jameson?!“, ryčel původně pacifistický mnich na skoprnělé milovníky Tibetu (členové strany Zelených, vegetariáni a pár dredařů).
„Co je to tady kurva za díru a kde je ten hajz Fondán!!!“, mrsknul se skříní do kouta až to zadunělo.
„Ale mistře, vem si probiotickou tyčinku a pohovořme v míru a klidu“, chlácholil ho Martin Bursík a zapálil pro jistotu vonnou tyčinku „je od Vás, Mistře – z Tibetu!, chlubil se.
„Bože to jsou kokoti! Víte, že se to dělá s jačích sraček? A že to u nás slouží k odpuzování moskytů a himalájských lvů?“
V davu to nespokojeně zašumělo.
„Ať žije mistr Šeherez-Ád! Sláva mu!! Je připraveno slavnostní Fondue na Vaši počest, blahorodí!“ pokusila se zachránit celou situaci Kateřina Jacques.
„Ha, Fondán! Teď uvidíš ty zmrde! Dneska se bude zabíjet…“ zařval mistr nelidsky a vrhl se po Jacques
. Její zkušenosti z bitky s policajtem jí proti šaolinskému mistrovi byly totálně k ničemu. Stejně tak i zbytku osazestva seance, které se v panice začalo drát pryč. Zamotávali se však do vlastních dredů a nadměrně volných, konopných svetrů. Mistr je tudíž snadno pochytal a pozabíjel. Potom sebral svou skříň a vyrazil směr Tibet, pevně rohodnutý, že už nikdy nebude nikam cestovat.
Mezitím si to Fondán Homol a Barack Obama rozdávali ve trojce s Jennou Jameson 
na stadionu New York Yankees před 60.000 lidmi a náramně se u toho bavili… Fondánovi už v hlavě zrál nový majstrštyk, za použití dvou sopek, 50 tun kukuřice a letky azbestových helikoptér. Jakmile budu mít k dispozici fotku, tak ji sem postnu.
A nebo myslíte, že to bylo celé jinak???
Když mě v životě omrzelo vymýšlet různé způsoby, jak pomocí banánu nehodit držku na ledu, opustil jsem zavedené místo ve firmě Banánex!, a.s., a začal se poohlížet po lepším. Jako první mě oslovil kamarád Jan Disko s pozicí ředitele továrny na nechtěné dárky k Vánocům.
„Vole,“ řval mi do telefonu, „ani nevíš, jakej je to teď byznys! Zrovna včera jsem prodal dva milióny ledničkových magnetů nějakému masérovi z Budapeště.“
„V Budapešti mají ledničky?“ otázal jsem se a nevěřícně zabodl svůj ukazováček na příslušné místo na mapě Evropy.
„Právě že ne!“ hýkal Jan se záchvěvem šílenství v hlase. „Vždyť tam žerou jenom papriku!“ Chvíli jsem čekal, jestli Disko svou myšlenku nerozvede, ale bylo slyšet jen praskání dřeva v krbu a nějaký ženský hlas volající: „Doprdele knižní záložky! Okamžitě haste ten požár!“
To je jedno, řekl jsem si v duchu, položil sluchátko a hledal dál. Cítil jsem, že moje poslání leží jinde.
* * * * * * * *
Po šesti letech bez práce mi došlo, že když Mohamed nemůže k hoře, musí hora k Mohamedovi. Vyčistil jsem si zuby, oblékl kamaše a vyšel z bytu.
Ze schodiště na mě skočil personalista Erik Radar a začal mi leštit obličej pracovní smlouvou. Řval: „Pilot formule jedna hajzle. Žádný požadavky na praxi. Sto vole tisíc měsíčně. Ženský. Chlast. Jednodenní pracovní pičo týden. Podepiš!“
Použil jsem judistický chvat „Tisíc motýlých křídel“ a zlomil Radarovi žebro o zábradlí. Nenechal se odbýt. „Manažer prodeje těžítek. Žádná odpovědnost. Třista tisíc měsíčně. Těžítka vole zdarma. Úplatky. Děvky. Nástup ihned. Ber!“
Judistický chvat „Křepelčí nostalgie“ Radara tentokrát umlčel.
Vyšel jsem před dům, zabočil do postranní ulice a začal zfleku pracovat jako kontrolor hustoty obočí. Ještě to dopoledne jsem získal dvoumilionovou státní zakázku na ohmatání obočního ochlupení Karla Schwarzenberga. Za týden jsem najal prvního zaměstnance. Koncem roku moje nadnárodní společnost koupila Asii.
A pak že v dnešní době nejsou možnosti!
Až dnes zhasnete světlo a půjdete spát, je důležité si nepředstavovat, že tato rodina stojí v rohu místnosti a tiše vás pozoruje.
Death Metal Louis Armstrong. A jestli neznáte originál, tak tady.
Rád vzpomínám na skvělou partu, kterou jsme měli na střední škole. „Správná pětka“ nám říkali (občas taky „Piče“ a nebo taky „Lepra“). Holkám se podlamovala kolena, je co jsme zderivovali funkci o 17 neznámých, během přestávek jsme jen tak – z nudy – hackovali stránky jako Google nebo NASA (naším nejoblíbenějším kouskem bylo vypnutí kyslíku na stanici ISS a jeho nahrazení dechovkovými chorály ve Finštině) a našim spolužákům jsme na požádání (a někdy i bez…) pomocí sofistikovaných výpočetních modelů předpovídali jejich smrt s přesností +/- 3 minuty.
Toto je po hříchu naše jediná společná fotka (i když každý z nás by jich byl schopen tisíce vygenerovat pomocí mozkové sondy, kterou jsme vynalezli pod lavicí v hodině rodinné výchovy). Zleva jsme na ní; Lebeda, Abeceda, Klk, Béla Bugár a já – Osten. Užívali jsme si mládí a života, bezstarostně jsme integrovali nekonečno a vytvářeli 3D modely spolužaččiných těl natřených medem (mnohem lepší než ve skutečnosti, samozřejmě). Žádný firewall pro nás nebyl překážkou a každá sebemocnější rovnice se nakonec musela sklonit pod palbou našich algoritmů. Naše sláva rostla s drtivými vítězstvími na všech myslitelných Olympiádách (Matematická, Fyzikální, Mravenčí, Chorošová…) a headhunteři předních světových korporací nám zuřivě mávali miliónovými kontrakty před brýlema. To ale nebylo nic pro nás – my se chtěli bavit a radovat se ze života. Zkonstruovali jsme kyborgy, kteří vypadali úplně jako my a mohli za nás chodit do školy, pokud jsme zrovna chtěli dělat pokusy s antihmotou a Klka na zahradě. Založili jsme tajnou kolonii robotů a inteligentního hmyzu (vyšlechtěného Lebedou) na odvrácené straně měsíce, jejímž jediným účelem bylo vytvoření 150 km dlouhého nápisu nápisu: „Franta Paroubek má malýho ptáka!“. U Bély v pokojíku jsme měli zkonstruovaný miniaturní termojaderný reaktor propojený s výkonným turbolaserem (150x rychlost světla – tu se nám podařilo překonat ve druháku) na střeše, s jehož pomocí jsme komunikovali se třemi mimozemskými civilizacemi a pomáhali tak udržovat intergalaktický mír. Každá pohádka však jednou musí skončit.
Odmaturovali jsme (všichni za 30 z celkových 30 předmětů) a rozprchli se všemi směry. Já jsem se brzy oženil – vzal jsem si MISS Universe 2009 – a měl jsem s ní 3 děti (všechny krásné, inteligentní a prakticky nesmrtelné). Vydělával jsem milión dolarů denně a patřila mi skoro celá Litva. Idylka, řeknete si…
Vše se začalo srát 15. května 2135 – vypadal jsem prakticky pořád stejně (kultivoval jsem si v hydroponických nádržích na půdě stále nová a nová těla a střídal je co 30 let) a užíval si co to jen šlo. Ten osudný den zazvonil u našich dveří cizinec. Hned při prvním pohledu jsem si uvědomil, že mi na něm něco nesedí;
1. Přijel na kole značky „Fousek“
2. Na sobě měl neoprén a přes něj svetr se třemi psy (!)
3. Neměl žádné zuby
4. Nebyl vůbec vidět
Poprvé v životě jsem pocítil nejistotu. Pokusil jsem se navázat telepatické spojení s mými přáteli (to jsme pro jistotu vytvořili na maturitním plese a doteď jsme ho neaktivovali), ale na druhém konci se mi nikdo neozval – to znamenalo že byli buď mrtví, nebo zrovna vytvářeli jahodové pyré z žuly.
“Přejete si?“ začal jsem nervózně.
„Hmm… hmmm…“ na to tajemný neznámý.
„Hm?!“ začal jsem se potit a nenápadně jsem aktivoval atomový phaser, co nosívám v kapse.
„Hmnm… Nevíte, kde se dá sehnat nejlepší Drhák?“ vypadlo z něj konečně.
„Cože? Drhák?“ a vyslal jsem okamžitý telepatický požadavek na klíčové slovo „Drhák“ do všech informačních dabazí v okruhu 1000 světelných let. Po dvou hodinách nervozního čekání se mi dostalo neblaze tušené odpovědi – Shoda vyhledávání: 1 — file: Drhák.pdf. V něm pouze tato věta: „Nebuď takovej Tartan a podej mi Saharu, ok?!“ Prakticky hned vzápětí mi vybuchla hlava.
Kdo by neznal Josefa Medoka! To je ten kryšpín z Úřadu pro dvojnásobný smutek, kterého občas vídáte, jak v nějakém diskuzním pořadu tiše pojídá řízky z alobalu. Nedávno byl i u Krause v Uvolněte se prosím, ale nikdo ho nepoznal, protože si zapomněl řízky a mluvil. Nikdo přesně neví, co říkal, protože při tom Kraus překvapením celou dobu histericky ječel.
Josef Medok je můj kamarád. Vím to, protože ho znám od dětství. Jednou jsme se potkali na parkovišti a on na mě kývl. Chtěl jsem kývnutí ledabyle opětovat, ale štěstím se mi nahrnuly slzy do očí, zavrávoral jsem, spadl, a omylem jsem objal Josefovu nohu. Josef mě pak několikrát přátelsky šťouchl botou do obličeje a když jsem se jej pustil, odešel.
Dnes brzy ráno jsem si na Josefa Medoka opět vzpomněl. (Vzpomínám na něj ostatně každé ráno a většinou i celý zbytek dne.) Řekl jsem si, jestli mě ten kryšpín Medok náhodou nechce zase vidět. Přece jen, od našeho shledání na parkovišti už uběhl nejméně týden a skoro stejně tak dlouho jsem mu nenapsal žádnou SMS.
Bylo pět ráno, a bylo nutné učinit pár opatření, aby naše schůzka vyšla:
***
Dostat se přes přes plot bylo tak jednoduché, že mi došlo, jak moc si Josef naše setkání přeje. Už běžím, zašeptal jsem směrem k severnímu oknu v druhém patře, za kterým teď Josef Medok pravděpodobně spinká. Je neděle, 7 ráno.
Chtěl jsem být při tom, když Josef dnes poprvé otevře oči, a tak jsem pro vstup do domu použil jižní verandu. Sklo, které jsem vyrazil kamenem obaleným v hadře, skoro neslyšně popadalo na rohožku s nápisem „Vítejte“. Málem jsem se opět rozplakal.
Schody do druhého patra ani dvěře od ložnice nevrzaly, a tak jsem teď seděl na dotek od spícího Josefa Medoka. „Jozífku,“ řekl jsem mu tiše do ucha.
Josef Medok se zprvu strašlivě lekl, ale podařilo se mi jej uklidnit lopatou.
***
„Ale jistěže si na mě pamatuješ,“ ujišťoval jsem Josefa. „Chodili jsme na stejnou základní školu! Už tehdy jsi byl premiant třídy a všichni věděli, že to někam dotáhneš!“ Nervózně jsem se zasmál. Josef něco řekl, a přestože mu přes roubík z prostěradla nebylo moc rozumnět, já věděl. „Tak vidíš, že si vzpomínáš,“ pohladil jsem jej po tváři.
***
Asi v deset nás přišli otravovat nějací frajeři od policie. Snažil jsem se jim z okna vysvětlit, že si s Josefem zrovna parádně povídáme, ale oni si nedali říct. Pořád na mě volali megafonem zrovna ve chvíli, kdy se mi Josef snažil něco naléhavého sdělit. Zmítal se v provazech a koulil očima. „Neslyším Josefa!“ řval jsem z okna. Ale nikdo už tam nebyl.
Šel jsem zablokovat dveře od pokoje, ale než jsem stačil posunout almaru byť jen o centimetr, někdo ke mě směrem od okna přiběhl a bacil mě obuškem po hlavě.
***
Byl to dlouhý den, ale celá ta práce stála za to. Josef Medok je zase v televizi, a to díky mě. Usmívá se do kamery a říká, že je v pořádku. Aby nebyl! Navíc mu to moc sluší. Dali mu krásné bílé objinadlo nad oko. Vypadá tak trochu jako princezna.
Otáčím se na palandě směrem ke zdi a představuji si, kde se asi s Josefem setkáme příště.
(Následující stať nám zaslal Jaromír Kýžený, člen legendárního spolku Gorily. Stať je velice zajímavá, ale pozor: podle všeho neobsahuje ani jedno sloveso! – Filip)
Ano, již název napovídá, že děj tohoto příběhu se bude odehrávat v Japonsku, roku 2043. U Paruki Masakiho se muži cpali jahodovým pyré a ženy zdobené nalepovacími kníry jim otírali z čela pot, aby toho byli schopni spořádat co nejvíc. Do toho samozřejmě hrála hudba ve stylu reggae, která dokreslovala tu odpolední pohodu.
Tuto nádhernou atmosféru ovšem něco přerušilo a vlhký vzduch prostoupila vůně konečníků. Byl to Hiro Žito. Žito totiž do místnosti nevešel, nýbrž vtančil v balerínách, pevně přitažených ostnatým drátem k lýtkům čerstvě oholených nohou a vhodně oblečen ve tvídový oblek, decentně zdobený kožkou pásovce, který umocnil prožitek dané cituace. Všichni zúčastnění toto sledovali ve slepém úžasu a nezmohli se ani na slovo. Těchto okamžiků ovšem chytrý Žito využíval a přítomné vždy bleskurychle oloupil. Jeho umění tance bylo natolik výjimečné, že oloupení ještě dlouho vzpomínali na tyto chvíle a Žita ctnostně nazývali Zeus. Plné batohy trofejí, které si Žito odnášel ze svých akcí pak dlouho třídil a s nejmilejšími předměty se dokonce fotil. Je tedy možné sehnat fotografii, kde Zeus pózuje u pytle skořice, s obalem od sýrové bagety, s čelenkou z jitrnice, nebo s pneumatikou, zavěšenou na krku. Tyto snímky pak samozřejmě zpeněží a z toho pramení jeho tučný zisk.
Dnes se ovšem stalo něco nečekaného. Zeus opět plnil batoh suvenýry, které si pečlivě vybíral. Kupříkladu: sluneční brýle odlité z betonu, pouzdro na mátové cigarety, sýto z PVC, dokonce suspenzor, důmyslně zhotoven z hrudního koše páva, šestnáct kilogramů guano, nebo láhev kyseliny mléčné, běžně užívané při léčbě křivice. K tomu všemu ještě na odchodu přibalil beraní rouno, čepici s kšiltem z oceli, pixlu vazelíny, jezdecké boty, příčesek z gepardí kožky a kobylí jazyk, to snad jen tak pro štěstí a měl se k odchodu.
Jak nemilé bylo překavpení, když doma zjistil, že zapomněl vzít to nejcennější. Tubus z prasečího konečníku v pololesklém provedení, diagonálně zdobený rytinou čeledína, pojídajícího chléb a velmi vhodný k uskladnění korunovačních klenotů. To ne, to snad není možné, láteřil Žito a upadl do hluboké deprese. V hlavě mu řičelo, jako když drtíš hlavu mustanga mezi dvěma kameny a z hrdla se mu vydralo pouze slovo „pásovec“. Mezi dříve zcizenými předměty nalezl lahvičku s gorylímy feromony, jejíž obsah si natřel kolem řitního otvoru a vydal se na dlouhou pouť do deštných pralesů za poznáním něčeho nového a možná velmi příjemného.
Tak skončil příběh mocného loupežníka a nemocného tanečníka „Zeuse“ Hiro Žito s Hiroshimy.
RSS (celé články)
Přes e-mail
