Koupel

15. června 2012 | Filip

Obědová pauza

31. května 2012 | Filip

Krásná Leknína

21. května 2012 | Filip

Leknína žila sama v domečku na kopci, mezi třešněmi a daleko od záplavové oblasti. Byla krásná, inteligentní, smělá, usměvavá a měla prsa velikosti D+. “Tu si vezmeš!” oznámila mi jednoho dne maminka a plácla mě povzbudivě do ramene. Mrkl jsem. “Nu co!” pokračovala máti, když z mého vysunutého spodního pysku vytušila pochyby. “Máš možná uši na zátylku — a o pár decimetrů delší jazyk, než bys užil — ale furt jsi relativně bystrý hoch!” Ukázal jsem si smutně na obličej, který podle našeho rodinného doktora trochu připomíná oholenou buldočí prdel. Matinka jen mávla rukou. “Co tě nemá! Ženské na tyhle věci tolik nehledí. Důležité je, že jsi hodný a je na tebe spoleh.” V tu chvíli vešel do místnosti můj otec, James Dean, odložil whisku na stůl a dal mi po držce.

Probudil jsem se přehozený matce přes rameno. Když si všimla mého tázavého hučení, postavila mě nohama na zem, vzala mi hlavu do dlaní a zblízka se jala vysvětlovat. “Synu, jdeme ke kadeřníkovi, trochu ti sčísnout ofinu, ať uděláš na Leknínu dojem. Koukej, už jsme skoro tam!” Kadeřnictví “U Oskara” byl bývalý uhelný důl. Ve dveřích nás vítal sám Oskar, homosexuální horník, s nůžkami a plechovkou tužidla. “No to je dost že se ukážeš, ty uličnice jedna!” mávl rukou směrem k matčině úsměvu. Pak teatrálně spojil ruce v dvojitou pěst a zatímco si s profesionálním zaujetím prohlížel moje stočené vlasy, přiložil si sepjaté ruce k nosu. “A toto musí být Čepel, tvůj dementní syn!”

Netrvalo to ani slabou hodinku a Oskar našel vlasové kořínky. Příroda mi je chytře schovala do nosu, jak jsem se ten den poprvé dozvěděl. Všeobecné nadšení však opadlo, když Oskar zjistil, že jde o jeden jediný, 6 metrů dlouhý vlas.

Dobré ráno, Čepeli,” vzbudila mě následující den matička. “Co dělá účes?” Sáhl jsem si na temeno a ke svému uklidnění nahmatal onu vlasovou skulpturu, kterou předchozí den v potu tváře vytvořil Oskar s pomocí jednoho šestimetrového vlasu, asi dvanácti kosmetických přípravků, a kovadliny. “Moc pěkné,” zhodnotila matka. “Myslím, že jsi připravený na námluvy. Tady máš kytici, tady ferero rošé, a hupky dupky za Leknínou!” Myslel jsem, že se v matčině nakřáplém hlase a vlhkém pohledu zračí dojetí, ale ve skutečnosti šlo jen o alergii na Taft.

Výstup na Leknínin kopeček byl jedním s nejtěžších v mém životě. Zmýtán pochybami, musel jsem zároveň vážit každý krok, abych si prudkým pohybem nezfoukl vlasovou skulpturu z hlavy – to vše se třemi kilogramy ferera rošé na zádech a v poledním slunci. Vchod do Lekníniny zahrady byl otevřený, a zpoza živého plotu zvonil dívčí smích. “Haha ha!” řekl jsem hlubokým hlasem směrem k plotu, ale bez odpovědi. Vešel jsem tedy otevřenými dvířky. Leknína a její podobně krásná sestra Ostružina právě hrály badminton. V chladivé rose zeleného trávníku běhaly boské a spoře oděné. Slunce hladilo jejich zlaté vlasy, jakoby se smálo společně s nimi.

O to radikálnější byla pak změna nálady, když jsem do obrázku vstoupil já. Ostružina se v podstatě okamžitě pozvracela a Leknínin roztomilý smích přešel v hluboký, dlouhý, animální řev. Snažil jsem se fiasko zmírnit fererem, ale roztečená hnědost čokolády z batohu nepřipravené oči dívek zaskočila. “Strč si to smrduté hovno do prdele!” řvala na mě Leknína se slzami hněvu v očích. Můj následný omluvný úsměv jen vyvolal další várku dávivých reflexů u zesláblé Ostružiny, která se již sesunula na všechny čtyři. Notně nasraná Leknína se pokusila vzpamatovat Ostružinu nakopnutím do řiti, ale uklouzla na rose a zlomila si obě nohy a lícní kost.

(Za bohatou inspiraci k této povídce děkuji Jarkovi, Ondrovi a panu Balantýnovi.)

2 důvody, proč nejezdím autem

9. října 2011 | Filip

Důvod č. 1:

Důvod č. 2:

Ženitba

30. srpna 2011 | Ondra

Nápad

 

Nad mým pravidelným – pátečním – kakaem mě napadla úžasná věc. Ožením se! Zařval jsem radostí nad vlastní genialitou a běžel jsem tu radostnou novinu sdělit své dlouholeté přítelkyni Marcele, která měla touto dobou vyfárat z dolu na rtuť „Komsomolec“. Když mě spatřila, jak k ní rozjařeně běžím a mávám u toho rukama, unaveně se na mě usmála a nenápadným a ladným pohybem – tak jak to umí jenom ženy – si zahladila svou trojitou kýlu. Vhrl jsem se do její osvalené náruče a rozčileně koktal: “Zítra, zítra vole, ty – moje žena, já – tvůj muž a pán, co ty na to?“

Marcela si mozolnatou dlaní smetla kus čediče z obočí, zatímco druhou mě stále držela: „Úžasný nápad, Felixi“ – tak se totiž jmenuju – „budeme mít veselku a já poprvé v životě uvidím bílou barvu!“ a vlepila mi takovou pusu, že mi vypadla jednička vpravo nahoře.

„Ok, lásko. Domluveno – na zítra zamluvím katedrálu sv. Víta, oddávat nás bude asi nějakej Duka…“ a poplácal jsem jí po hřbetě „…teď už mě pusť, Marci. Za chvíli mi začínají Simpsonovi!“.

Odešel jsem, ale v zádech jsem cítil Marcelin hřejivý, láskyplný pohled, kterým mě vyprovázela dokud jsem jí nezmizel za zatáčkou. Potom hlasitě vzdychla a vstoupila to výtahové klece – musí do zítřka vyfárat 14 tun rtuti, aby ji předák Lamželezo pustil na její Velký den.

 

 Svatba I.

 

Před katedrálou to vřelo; svatba naplánovaná před tou naší se totiž neodehrávala podle očekávaného scénáře. Ženich – spoutaný řetězy, s roubíkem v ústech a 15 mg morphia v krevním oběhu – totiž kladl stále překvapivý odpor. 5 statných nevěstiných příbuzných ho vleklo k oltáři a zezadu je jistil tchán s obouručním palcátem. Arcibiskup v neprůstřelné vestě chvatně odmumlal proslov (pochytil jsem akorát úryvek: „Fimimi, mimimi, lilili, dostaňte mě – prosím – odsuď!!!“) a pak náhle zařval: „Jo vole, nebo ne? Řekni! Honem!!“ Ženichův budoucí švagr mu sňal roubík a muž s krvavou pěnou u úst zařval: „Nikdy! To raději chcípnu!“

V sále to zlověstně zašumělo a ozvala se varovná střelba z brokovnic. Ženichovi strachy šílení příbuzní, se začali polohlasně modlit ve své kleci. Arcibiskup však byl ostřílený svatební harcovník: „Áááá, pán je z Ugandy! Naštěstí umím výborně Africky, takže to přeložím pro ostatní svatebčany. Tento pán řekl „Ano, jasně, určitě a na 100% souhlas. Nikdo mi to nemůže rozmluvit. Howgh!“. Co říká nevěsta?“ a otočil se na neandrtálsky vyhlížející, dvoumetrovou obryni po ženichově boku. „Uráááááá!!“, zařval troglodyt, až se mu rozvlnil knír. „Prohlašuji vás tedy za muže a ženu, můžete se políbit“, načež ukousla nevěsta ženichovi pravou ruku. Ženichův rodící se výkřik zadusil již v zárodku tchánův palcát.

 

 Svatba II.

 

Po tomto zážitku mé prvotní nadšení lehce opadlo. Další ranou pak bylo, když jsem spatřil svou nevěstu. Vždy jsem preferoval statnější ženy, ale poté co jsem poprvé v životě uviděl Marcelu umytou a v šatech bez ramínek, už jsem se vyloženě mračil – jak jsem si toho jenom mohl nevšimnout? Její tělo bylo tvořeno pletenci svalů, které se jí při chůzi převalovaly tak mocně, že tvořily malá, lokální tornáda. Její pracky (jak jinak je taky nazvat?) vypadaly jako lopaty od bagru a periferně jsem zahlédl, že v mozolu u jejího prostředníčku si vyhloubila hnízdo datlí rodina. Mrzelo mě, že jí zklamu, ale nešlo to jinak.

Lásko, svatba se ruší, promiň. Co bude dneska k večeři?“

Marcela na mě hleděla s podivným výrazem ve tváři. Hluboce a pomalu dýchala, hleděla mi do očí a střídavě zatínala a povolovala pěsti (což odneslo několik Japonských turistů, které to odneslo).

„Hele, vím že ses na to těšila, ale vždycky nemůže být po tvým. A teď šup domů ke sporáku. Za chvíli ti začíná další směna a já chci svůj Cocq au Vin! A taky budou Simpsonovi.“

„Bože já kráva, co jsem si myslela!“ zabučela najednou překvapivě Marcela. „Dřu na toho blbce 28 dní v měsíci,  spím 7 minut denně, doluju rtuť vlastníma rukama a ústy, snáším rány Lamželezova biče a tohle mám za to všechno?!

 

-Vytušil jsem rodící se průser

 

„Hahaha, jsem to ale veselá kopa! Samozřejmě jsem žertoval! Dej mi rámě, miláčku, ať už jsme konečně svoji!“ a jazykem jsem si přičísl pěšinku, čímž jsem Marcelu před lety okouzlil.

„Hovno, vole. Teď něco uvidíš!“ zařvala moje snoubenka a mrštila mnou na oltář. Dopadl jsem na již notně apatického Duku a společně jsme sledovali Marcelino běsnění v církevním svatostánku. Systematicky popadala mé příbuzné za různé části těla a prohazovala je vitrážovanými okny na nádvoří, k nohám překvapených ruských turistů. „Průseroj!“ hulákali podsadití mužici a schovávali se svým ženám pod sukně.

Naštěstí znal Arcibiskup tajný nouzový východ schovaný pod oltářem, který nám pravděpodobně zachránil život. Bylo mi jasné, že domů se už vrátit nemůžu. Jistě tam bude čekat Marcela s bazukou namířenou na vchodové dveře. Uprchl jsem tedy do Jižní Koreje, kde se od té doby živím opakováním slova „Závoj“. V novinách jsem se po létech dočetl, že Marcela si vzala za muže svého krutého dozorce Lamželeza a má s ním 15 dětí. Nedávno si otevřeli vlastní lom na dinosauří kosti, prý někde u Náchoda…

Dostihy!

12. srpna 2011 | Filip

Čirá Hrůza

27. července 2011 | Ondra

Vše se událo v prosinci 2010. Chystal jsem se zrovna vyhodit sadu nafukovacích zvířat do popelnice (nesplnila to, co jsem od ní očekával – zlepšení zraku na úroveň jestřába a večeři při svíčkách se Sarah Palinovou), když tu jsem narazil na podivného tvora. Byl asi metr vysoký, po celém těle osrstěný a bylo na něm něco, co mi říkalo: „Utíkej, jako jsi ještě nikdy neutíkal!“. Nenápadně jsem tedy odjistil atomovou nálož, kterou mám implantovanou v gumě od slipů – „Živého mě nedostaneš, potvoro!

K mému překvapení na mě tvor promluvil: „Dobrý den, jmenuji se Kolektivní Smlouva a pocházím z Lanškrouna“. Krve by se ve mně nedořezal, stál jsem jako opařený, neschopný pohybu. “…před několika lety mi vyhřezla ploténka a já jsem se jí pokusil nahradit dveřní zárubní…“ Nad pravým ramenem se zhmotnila moje miniaturní kopie v hedvábné myslivecké kamizole s  krajkami, chytla mě za límec a řvala mi do obličeje: „Vole na co ještě čekáš? Za chvíli se tady začne zabíjet! Zachraň svůj bídný život!“. Kreaturka ale stále mlela svou: „Občas cítím podivné šimrání tady na té bonsaji, co mi roste z hlavy…“ a ukázala si pařátkem na hlavu kde sice žádná bonsaj nebyla, zato na ní seděla královna Alžběta s výrazem, který tady raději nebudu popisovat.

Najednou nastalo ticho. Já i příšerka jsme se dívali na sebe, do země, občas někdo hlasitě vzdychl nebo si potichu odkašlal. To trvalo několik dní. Královna mezitím někam odešla a už se nevrátila.

Nejednou, aniž bych to plánoval, povídám: „Kafe?“ Tvor, zaskočený mým nenadálým útokem vyhrkne: „Proč ne, že :)?“ Strašná chyba – smajlík v přímé řeči ukázal na jeho slabé místo. Z nosu jsem briskně vytáhnul kofeinové nunčaky, a mlátil jsem s nimi potvoru po hřbetě co se do ní vešlo. Kolektivní Smlouva vzala nohy na ramena, díky čemuž začala metat podivné kozelce. Naposledy se na mě smutně podívala a pak za hlasitého výbuchu zmizela v dimenzi „Pičovina na n-tou

 

Hledání názvu

12. července 2011 | Filip

A: „Jak chceme nazvat náš nový café-bar v centru Prahy, s výbornou teplou kuchyní a super cenami?“
B: „Kobra-Nostalgie.“

Exploring the unknown

1. července 2011 | Filip

Procházka po nábřeží

8. června 2011 | Filip

To jsem si takhle šel po nábřeží, tam jak prodávají párky v rohlíku, a najednou zničehonic: Hitler. A já pám: „Co je, jako?“ A Hitler se nonšalantně opře o zelené zábradlí, našpulí pusu a říká: „ahoj-já-jsem-hitler. Nechceš pusu?“

A já prej: „Ne.“ Hitler se narovná a zadívá se na mě zpříma. „No nechápu, no.“ Pak trochu odejde a vyhrabe z brašny relaxační cédéčko „Óm 2“. Vrátí se ke mě, chvíli jakože nic a pak najednou: narve mi cédéčko do držky a řve u toho sprosťárny. Trochu se divím. Chce se mi taky řvát, ale nechci rušit pana Jelitníka, který hned vedle kouká na holubí hokej. Hitler se mezitím zklidní, vytáhne ručník a začne si utírat zpocené čelo. Řikám: „Už dobrý?“ A on jako že jo.

Jenže v tu ránu přijde od stánku s hot dogama Štalin, vytáhne z vesty obušek a najednou je všude kolem komunismus a já žeru písek.