“A proto je naší povinností,” oznamuje Václav Klaus se zdviženým ukazovákem, “abychom nebrali ochranu životního prostředí na lehkou váhu.”

Někteří novináři vrávorají, ale pár se zmáhá na doplňující otázku.

“Ale…” vyhrkne pět z nich větu zaráz. Prezident je mávnutím ruky s úsměvem zaráží. “Vím, vím,” pokývuje hlavou, “a chápu váš údiv. Řadil jsem se přece notoricky do tábora takzvaných skeptiků.” Prezident utichá, aby zpytoval svoji minulost. Zpoza jeho pravice však vystupuje Ladislav Jakl, poradce. “S panem prezidentem jsme si dali tu práci a prošli nejzásadnější vědecké práce v oblasti globálního oteplování a ekologie vůbec,” začíná. “Brzy jsme dospěli k závěru, že naše předešlé názory byly liché. Planeta Země je ve vážném ohrožení.”

Klausova ruka jde v pěst. “Beru na sebe veškerou zodpovědnost!” oznamuje trochu hlasitěji, než by bylo nunté. “Moje předešlé výroky a činy jsou zcela neomluvitelné!” Po krátké, procítěné odmlce: “Rád bych využil svého zbývajícího času na postu prezidenta k napravení svých omylů. Bude-li si to však národ přát, odstoupím okamžitě ze své funkce.”

“Ne!” Zpoza úřadu vlády přibíhá komunista Miloslav Ransdorf a dojatě bere prezidenta za ruku. “Pane Václave Klausi, neodcházejte! To my musíme odejít.” Ransdorf se otáčí směrem ke kamerám a s dokonale rovným obličejem spouští: “Komunistická strana Československa, na jejíž tradici KSČM byť jen názvem navazuje, se dopustila strašlivých zločinů na zemi České a na jejích obyvatelích.” V nastalém tichu přicházejí další členové Komunistické strany a stoupají si po boku Ransdorfa. “Tímto bychom se rádi omluvili za zvěrstva, která se tady v průběhu let 1948 až 1989 děla. Víme, že prostá omluva tu nestačí. Zbytek našich životů budeme věnovat nápravě a také veřejné edukaci o tom, k čemu může totalitní režim, jako byl ten komunistický, vést.” Celá KSČM klopí v nefalšovaném studu hlavu. “Tímto oznamujeme,” zaknočuje Ransdorf, “že Komunistická strana Čech a Moravy dnešním dnem zaniká a nepřeje si mít pokračovatele.”

Ludvík Vaculík, který jde právě náhodou kolem, omdlévá. Ransdorf vysílá své bývalé straníky pro vodu a starostlivě k starému muži kleká.

Mezitím z tramvaje, která právě přijela, vystupuje celé vedení ODS v čele s Petrem Nečasem. “I my máme důležité sdělení,” sdílně sděluje sdělovacím prostředkům Nečas. “Občanská demokratická strana často čelila obviněním z úplatků či z nekalého spojování s podnikatelskými subjekty.” Nečas se obrací přímo na kameru České televize a pokračuje: “V každém případě, jenž se objevil v médiích, to byla pravda. Nejen to, došlo k mnoha úplatkům, o kterých se veřejnost neměla možnost dozvědět.”

Novináři se ani nezmáhají na nějaké otázky. Jakoby v transu vnímají další Nečasova slova: “ODS a její členové získali v průběhu mnoha let své existence tímto způsobem neuvěřitelné prostředky. Tyto peníze však nezmizely v jakési černé díře. Jsou uloženy v nejbezpečnějších švýcarských bankách. Nyní je čas prostředky uvolnit a pomoci tak české ekonomice v největší tísni. Jména subjektů, od kterých jsme obdrželi domnělé úplatky, jsme dnes ráno předali policii.”

Několik žurnalistů začiná spontánně tleskat.

Než se však národ u televizních obrazovek stačí vzpamatovat, třese si s Nečasem dojatě rukou Jiří Paroubek. “ČSSD nebyla upřímná ke svým voličům,” říká se slzou v oku. “Ve snaze získat co nejvíce hlasů jsme národu slibovali věci, které nelze splnit, nebo které by uvrhli republiku do ještě větších problémů, než ve kterých teď je.” Vedle předsedy se staví Bohuslav Sobotka: “Tak například 13. důchod nejenže nic neřeší, ale ani na něj tento stát nemá peníze.”

Z oken nad shromážděnými novináři se slaňuje Strana zelených. “Bojovat proti Temelínu je nesmysl,” volá Martin Bursík již z deseti metrů nad zemí. “Jaderná energie je v dané situaci zdaleka nejmenší zlo.” Kateřina Jacques drží v ruce knihu o biomase a v průběhu slaňování si v ní se zájmem čte.

Odněkud se objevil Miloš Zeman a objímá se s novináři.

Z dálky přibíhají Petr Zelenka, Martha Issová a Jiří Mádl. “Ráda bych se omluvila svojí babičce!” volá mladá herečka. “Kdybychom mladé voliče raději povzbudili k vlastnímu názoru a politické aktivitě — a neštvali je proti starým,” vysvětluje zadýchaný režisér, “udělali bychom líp.”

Od Karlova mostu přichází zástupci stran TOP 09 a Věci veřejné s narychlo načmáraným transparentem “Nové jméno nemaže historii”.

Před koncem televizní relace se strhne konstruktivní diskuze na téma sociální odpovědnosti a zadlužování.

V tu chvíli autor článku dosahuje svého prvního politického orgasmu.

Jelena byla dívka jak se sluší a patří. Od svých 6-ti let hrála simultálně 16 postav ve WoW, navštěvovala kurzy Elfí poezie a ve svých oblíbených chatroomech používala nick Gulundriel z Mlžných Hor (v momentě, kdy chtěla být intimní, vložila před něj ještě slůvko „záhadná…“). Měla tak výborně našlápnuto ke kariéře introvertní knihovnice s dlouhými vlasy, nebo věšáku na kabáty v muzeu hranostajích přirození.

V 17 letech onemocněla vzácnou chorobou – Elfo-kolonoskopií. Tedy chorobným nutkáním kreslit princezny jedoucí na bílých jednorožcích. Léčila se z toho dlouho (pomocí elektrošoků, somálských pirátů a virů prasečí chřipky) a nakonec úspěšně, bohužel pak trpěla trvalými následky – znalost Silmarillionu nazpaměť va 20. světových jazycích a nutkavým močením v tramvaji (největší problémy měla na zastávce Antonínská a Brno-Řečkovice). Leckdo by možná zahořkl nad těžkým osudem, ale Jelena byla bojovnice. Neúnavně navštěvovala všechny možné CONy (Pottercon – pro fandy Harryho Pottera, Mordorcon – sleva 20% na vyhlídkový let na Nazgúlovi, když se budete tvářit jako smutný idiot, BDSMcon – sem se Jelena dostala omylem a ona i její obouruční rotační sekera „Záblesk“ se hodně zapotily, než si prosekaly cestu k východu).  WoW hrála s ještě daleko větším zaujetím  – nyní měla 35 postav, všechny na levelu 7 miliard (maximum, do té doby než výjde nový patch: „Legie úděsného zla a terroru“, kde je výše max. levelu omezena na 18 triliónech). TV sérii StarGate měla tak v malíku, že i když se dívala na úplně nové díly, dokázala už podle úvodní znělky dopředu říct, o čem daný díl bude a co kdo bude říkat (jako ostatně většina příčetných obyvatel naší planety).

Pověstný kalich hořkosti však Jelena-Gulundriel ještě dopitý neměla. Po městě se totiž začaly objevovat podivné plakáty – „Gondor – poslední vzdor!, místo: Brno – BobyCentrum, Mordor STAGE = DJ Sven Väth, DJ Filiph, DJ Tolkien, DJ Nazgúl; Roklinka STAGE = DJ Unicorn, DJ Jerry, DJ Bobo + MC Eric…“ a nikdo z okruhu jejích akné trpících přátel netušil o co se jedná.

„WTF!!!“ ujelo jednomu z nich při bouřlivé internetové diskuzi, aby byl vzápětí okamžitě kicknut adminem – Gandalfem Šedým. „Co budeme dělat?“ „Je to CON, není to CON…?“ „Třeba tam bude Mitrilová burza!“, nesly se vzrušené debaty fórem dlouho do noci. Nakonec se komunita rozhodla, že pošle svého nejzkušenějšího člena na výzvědy a ten pak dá pomocí Facebooku v mobilu echo ostatním. Ti se pak, oblečení do brnění a pomalovaní bojovými barvami vřítí na scénu a zařvou „Sláva Gondoru a velekráli Aragornovi a taky trochu Viggovi Mortensenovi!!!“. Volba padla automaticky na Jelenu, která své fantasy vášni propadla natolik, že jí rostly špičaté uši a většinu lidí kolem sebe (včetně zoufalých rodičů) považovala za hnusné skřety nebo kusy vápence. Jelena se připravila na nejhorší – oblékla si tílko z Pravostříbra, na zápěstí si připnula čarovné náramky (jeden na neviditelnost, další na nesmrtelnost, nekonečno nábojů nebo tzv. „doubledamage“) a mohlo se vyrazit. Sekera jí přišla příliš nápadná, tak si vzala pouze dýku z dračího zubu, kterou si umně schovala v konečníku.

Hned při vstupu ji zarazilo oblečení ostatních – „Asi nová móda z dalekých elfích zemí“, napadlo ji. Kolem ní se to jenom hemžilo polonahými dívkami s dudlíky a batůžky, vyzáblými hochy v kovbojských kloboucích a svalnatci svlečenými do půl těla. Dobrá polovina z nich držela něco blikacího nebo svítícího a skoro všichni měli sluneční brýle, i když už byla noc. „Upíři?!“ blesklo jí hlavou. „Hloupost Jeleno-poleno, moc málo černé…“ ulevilo se jí vzápětí sebekriticky.

V tom začala hrát hudba. Musíme si uvědomit, že Jelena byla zvyklá do té doby poslouchat pouze Elfí kantáty a oratoria, doprovázené harfami a slavíky. V momentě, když se totálně sjetý Sven Väth poprvé opřel do mixáku si proto myslela, že na ně spadl meteorit a ona na místě umřela. Potom si ale všimla že ostatní na tu mordorskou hudbu „tancují“ a že se jim to asi i hodně líbí. Začala se jí zmocňovat panika. V ten moment spatřila že u blízkého stolku sedí skupina několika lidí a zbožně sledují bílý prášek se kterým si jeden z nich hraje a potichu u toho něco mumlá. „Kouzelný prach – vyvolám si démona a udělám pořádek!“, zaradovala se Jelena. Vrhla se na stůl, popadla prášek a začala jím házet po tancujících lidech kolem sebe a odříkávat magická zaříkávadla. „Co blbneš, vole?! To je kokeš za 10.000!!“ řvalo na ni zoufale osazenstvo stolu. Ale Jelena neviděla neslyšela. Vytrhla jedné nebohé smažce její svítící tyčinku, ukázala s ní na Svena Vätha, který i v rauši pomalu ale jistě začínal tušit průser a zvolala: „Rohanští jezdci, ke mě na pomoc pospěšte!“ a odeslala nouzovou hlášku na Facebook.

Nastala mela. Na scénu se vyřítilo 50 po zuby ozbrojených nerdů a mlátili kolem sebe hlava nehlava. Vyschízovaní tanečníci se dali na zběsilý úprk, ale u vchodu už na ně čekaly připravené balisty a hmoždíře. Sven si šňupl koňskou dávku a doufal že ho to zabije. Pořádek udělala až zásahová jednotka, která slanila ze střechy a házela kolem sebe gumovými granáty a bumerangy.

Jelena a její přátelé skončili ve vazbě a dobrá polovina partypeople v psychiatrické léčebně. Po propuštění smazala Jelena všechny WoW účty, spálila svou fantasy knihovnu a elfí oblečky rozdala bezdomovcům. Pak si našla kluka a v momentě, kdy jí chtěl dát první pusu mu do obličeje zařvala: „Trichloridbenzen!!!!“.

Jan Rogalo strčil bosou nohu mezi futra, plácl mastnou ruku na dveře a otočil hlavou tak rychle, že mu pravé ucho plesklo na zpocený spánek. “Hmn-hme!” zařval skrz řízek v zubech. Někdo na druhé straně dvěří zaječel něco o vepři a pokusil se prásknout dveřmi. S Rogalovou rukou a nohou to ani nehlo.

“Nma!” křikl Rogalo nasraně, a žvýkl. Kus řízku se osvobodil z koutku Rogalových úst, spadl deset centimetrů a obalený v slinách se zachytil na černých chlupech, které vylézaly Rogalovi zpoza nažloutlého vasila. Nějaká mucha to viděla ze své pozice v rohu místnosti a pozvracela si přední nohy hovnem, které snědla ve středu. Když to viděl pavouk, v jehož síti ta moucha vězela, zbledl jak stěna, opřel se jednou nohou o strop, a chvíli tak zůstal dýchat.

Jan Rogalo mezitím polkl, a měl tak volné hrdlo, aby mohl promluvit něco srozumitelného. Řekl: “Krávo otevř!” Zbytečně velký důraz na poslední písmeno měl za následek poprskanou ruku na dveřích. Rogalo ještě chvíli stál a nechával kapičky vlastních slin pomalu stékat po prstech a zkapávat na bosou nohu. Pak si odfrkl, sčísl si zbytek mastného účesu dozadu a odešel od dvěří směrem k televizi.

V ten moment se na okamžik stalo něco nádherného:

• Jak se Jan Rogalo otáčel směrem k televizi, spatřil koutkem oka patočku admirála, který právě odlétal z venkovního parapetu okna směrem za stěnu. Motýl hrál v raním světle všemi barvami.
• Vjem netrval více než zlomek vteřiny, a Rogalo jej viděl jen periferním viděním, přesto se pod tím mastným vasilem a mramorově bílou kůží něco zásadního pohlo.
• Rogalo se na ten jeden okamžik v jeho dlouhém, mizerném životě, cítil krásný. Opravdu krásný. Nádherný.
• Rogalův krok se změnil. Z tupého dusotu přešel v rámci půl vtěřiny v ladný výrazový tanec, který říká: “Podívejte se na mě.” A také říká: “Jsem krásný.” A dál: “Moje nohy jsou lucerny noci.”
• Rogalo se usmál a ukázal své malé, plakem obalené zuby světu. Tukové laloky, které tvořily jeho dvě líce, se posunuly směrem od sebe a nahoru, aby uvolnily prostor ještě širšímu úsměvu. Rogalovy oči zajiskřily slzou.
• Rogalo prudce vydechl. Na hrudi cítil něco, co ještě nikdy v životě: radost. Povznášející pocit štěstí. Jeho srdce se vznášelo v oblacích.
• Jsem krásný, řekl si Rogalo.
• “Jsem krásn..,” oznámil nahlas.

Poslední slabiku nedokončil. Staly s dvě věci zaráz. Pravé koleno neuneslo v složité situaci baletního kroku váhu svého majitele a vypovědělo službu. Žaludek, zaskočený nezvyklou lehkostí orgánů na ním, se poprvé po několika letech pozvracel. Slovo “krásný” výšlo z Rogala jako “krásnhrmlueé!”.

Nemusím snad popisovat, jak Jan Rogalo přepadl přes své tukem obalené koleno přímo do vlastních zvratků a co to udělalo s načnutým pavoukem na stěně.

Klik!

Tahle paní by se vám ráda omluvila. Nevím přesně za co. Spíš bych se asi měl omluvit já, protože ten refrén, tu gestikulaci, ten střih a ty srnky na konci asi jen tak z hlavy nevypudíte.

Všichni moc dobře víme, že žijeme v jednom z nejstrašnějších období v historii lidstva vůbec, protože:

1. takřka není možné sehnat kvalitní čokoládové sufflé,
2. každý den jsme stavěni před existenciální problémy, jako třeba zda si ve Starbucksu vybrat rebelské “frapučíno south americana” nebo raději zůstat u konformního skořicového latté,
3. a konečně: na rozdíl od všech ostatních etap lidské historie nás teď neustále zužují nějaké epidemie!

Není tomu tak dávno, co nás ohrožovala strašlivá ptačí chřipka. Ani jsme se nestihli vzpamatovat a už je tu prasečí chřipka. Co přijde dál, ptáte se?

Je evidentní, že každá správná epidemie pochází od nějakého zvířete. Já tvrdím, že prase a pták v kombinaci s chřipkou je ještě to nejmenší, co nám příroda mohla přichystat. Pojďme se teď podívat, jaké další hrozby nás v budoucnu mohou čekat, od těch nejméně závažných po ty potenciálně ohrožující veškerou lidskou civilizaci.

Mravenčí bolest v zápěstí

Jak již název napovídá, tato bolest v zápěstí pochází od mracenvů a postihuje kohokoliv, kdo se alespoň jednou za život vyskytne méně než padesát kilometrů od mraveniště. Jsou to například:

• Lesníci
• Nimrodi
• Dřevorubci
• Všichni ostatní lidi

Mravenčí bolest v zápěstí naštěstí není příliš nepříjemná, postižený si jí někdy ani nevšimne. Nekomu dokonce dělá dobře. Vedlejším účinkem nemoci je však touha poslouchat Céline Dion v autě s otevřenými okny a neschopnost zařadit vyšší rychlost než 2.

Vorvaní rýma

Touto chorobu budou primárně zasaženi rybáři, kteří se ocitnou v dosahu vorvaního kýchnutí, nicméně postupně se pravděpodobně přenese i na další jedince. Hlavním symptomem je zduřelý nos a nevysvětlitelná potřeba lehat si na pláž s namaštěnými zády.

Albatrosí hemeroidy

Jak se tato pandemie přenese z albatrosů na člověka zatím není jasné, ale pravděpodobně to bude mít něco společného s kokainovou párty zoofilů na záoceánském parníku.

Albatrosí hemeroidy jsou velmi bolestivá a nepříjemná choroba. Postižený bude nucen vyhýbat se sednutí slovy “Ne díky, já postojím” a “To je ale krásná židle, mohu si na ni lehnout?”

Gazelí alzheimer

Nebezpečí nákazy gazelím alzheimerem se vystavuje prakticky kdokoliv, kdo někdy viděl gazelu v televizi. Gazelí alzheimer se totiž přenáší televizním vysíláním (nejúčiněji pak přes Discovery Channel).

Ze všech vyjmenovaných chorob je přitom zdaleka nejhorší. Nakažený subjekt vykazuje známky zmatenosti a za boha si nemůže vzpomenout, kde je tygr. Co víc, má tendenci zaměňovat slova, jako třeba ve větě “Někdo mi tuleň stanice!”

Závěr

Doufám, že pokud jste se do teď báli prasečí chřipky, náš článek vám ukázal, jak je to malicherné. Pokud vás dnes neskolí prasečí chřipka, jste na tom mnohem hůř – čekají vás daleko nebezpečnější pandemie.

Za jak dlouho, ptáte se? Kolik máme času? Nevím, ale jsem si skoro jistý, že to bude břevno nebo jelito choceň každopádně!

Zdroj: explosm.net. Další vály z poslední doby: tady, tady, tady a tady.

V úterý dojdu do práce, kde na mě již čeká Herr Mink, šéf oddělení pro výrobu vánočního cukroví z asfaltu. „Strašnej průser,“ řve na mě, když vystupuju z výtahu, „došel nám Gebauer a Perkul, jsme v totální piči, my čuráci!“ Chvíli přemýšlím, co to vlastně znamená… že nepůjdou ušít repliky SS uniforem na vánoční veřírek? Že teď vyvěsíme nad firemní budovu obrovskou ceduli s nápisem „Defekt!“ a ujíme se k smrti nudlema?

Opatrně otevírám okno, chtěje se raději zabít, než zjistit o co tady kráčí. Mink to ale spozoruje a hodí po mě betonový prefabrikát. „Nikam, Jude! Zůstaneš tady a a uvaříš mi knödl, ja?!“ To už se se mnou točí celý svět, a pokouší se o mě mrákoty. Zkouším vdechnout vlatní nohu a zadusit se tak, jenomže zezadu ke mě přiskočí nějaký poskok a začne mi cpát za kalhoty zelí s křenem, vyhlášenou Stuttgartskou pochoutku, kterou si tam někteří dávají i do pudingu. Prosím o smilování a o rychlou smrt, ale to už přede mnou defiluje spolek tyrolských důchodců v čapkách a s kníry a jódlují něco jako: „Beobachter, beobachter – dejte si pozor na beobachtera, nebo vám nakope prdel a sní vám všechnu dušenou kapustu… johahaií, johahaií…“. Milosrdná mdloba mě konečně vezme do své náruče a já padám na znak.

Probouzím se v hotelu, na sobě mám kožené negližé typ Göebels a cítím se jak po prokalené noci. „Všechno to byl jen sen, oddechnu si…“ Do pokoje vejde nahý Tim Wassner a řekne: „To víš že jo, meine hübsche hertze… celou noc si sebou házel!“ Na nic nečekám, zvedám brokovnici s upilovanou hlavní – kterou mám kdoví proč transplantovanou na místě pravé ruky – a ustřelím tomu náckovi hlavu. Pak zavolám na recepci a když ze sluchátka zaslechnu: „Jednou bych se chtěla koukat na kalendář…“ vybuchne mi mozek.