Po celém dni v práci unaveně vpadnu do první pizzérky na kterou narazím. Hned při vstupu se zarazím – za mohutným barem z plutonia stojí statná selka a za mohutného německého klení hází po hostech jejich jídla. Posadím se do kouta a jen tak tak se dokážu vyhnout smažené půlce prasete nadívané kapustou, jenž mi proletí těsně kolem oka. Pán co si ho objednal je jím zasažený přímo do žaludku, svíjí se na zemi v křečích a prosebně řve: „Hilfe, hilfe mich für Gottes Liebe!“. Ještě víc rozčarován sedím co nejtiššeji na místě a čekám co přijde. Za 3 hodiny přijde číšník: „Bude si pán něco přát? Dnešní specialita je karbanátek z tuleně a jako přílha 15 kilo nudlí a dušená kapusta, natürlich“

„Raději bych si dal pizzu, jestli můžu…“

„Czechische schweine! Vymrčovat si budeš, sráči?! Na zem a 30 kliků, schnell!“

Zatímco dělám kliky a brečím, číšník donese menu…

„Něco na pití, jude?“

„Eine non-alcoholische bier, bitte schön.“ snažím se ho dostat na svou stranu precizní němčinou.

„AAArgh!!! Máme jenom schnaps a kapustové pivo! Verstehst du? Donesu ti to pivo a zkus ho nevypít, hovado!“

„Danke schön!“

Prohlížím si menu, kde je na výběr ze tří pizz:

Eins) Pizza mit 3 kilos kohl (kapusta)

Zwei) Pizza mit 5 kilos kartofeln (brambory)

Drei – spezialität) Pizza mit 15 kilos nudelln (nudle)

Z dané nabídky si stále ne a ne vybrat a když vidím blížícího-se číšníka s výhružně vyhrnutými podkolenkami, polévá mě studený pot. Když už je těsně u mě zoufale zabodnu ukazováček do menu a objednávám si:

„Nummer zwei, mit nudelln und kohl navíc“ snažím se šplhnout si uznáním lahodnosti národních pochoutek ale dostane se mi pouze kopance do obličeje a chlístance kapustového piva do koryta pod stolem. Číšník odchází a já mám konečně možnost prohlédnout si interiér zařízení; hliněná podlaha, stoly a židle vyrobené z 56. dotisku Mein Kampf z roku 2005 (přidány kapitoly „88 důvodů, proč je růžová barva vhodná pro vycházkovou uniformu SS-oberführera“ a „Vyšívací šablony a jiné volnočasové aktivity pro vojáky ve Stalingradských zákopech„) a celý personál je čerstvě po lobotomii, takže občas propadá záchvatům nekontrolovatelného vzteku (můj číšník právě umlacuje hosta – sedícího kousek ode mě – k smrti obřím tuřínem kvůli tomu, že právě požádal svou přítelkyni o ruku a něřekl u toho „Miluju tě, ale ne tak moc jako beobachter!“.

Konečně moje jídlo! Koukám na svůj talíř – na kapustové ravioli s bramborovou omáčkou, posypané nudlemi a držím raději tu svoji hubu. Když o 2 dny později dojím (donesli mi toho 68 kilo a občas mi pár kilo přidali jako nášup), zjišťuju, že se nedokážu pohnout a že necítím pravou půlku obličeje.

Dojde číšník: „Pán si přál platit?“

„Zavolejte leteckou záchranku!“ prosím, ale vyjde ze mě jenom

neartikulované zachrčení, které zní jako „Možná…“.

„Dělá to 26.000 EUR, bereme pouze hotovost, zlato a umělecké předměty“

V tu chvíli se strašně naseru!

Chytím číšníka za podbradek a hodím ho do krbu. Stihne ještě vykřiknout: „Scheize, už zase!“ a okamžitě exploduje. Od něj chytá celá restaurace, která se během několika sekund promění v hořící peklo. Jsem jediný, komu se podaří dostat pryč, přesto že jsem přišel o hodně ze své proslulé obratnosti – za dva dny jsem přibral úctyhodných 34 kilo. Chvíli ještě zamyšlene postávám u hořící pizzerie, ale pak mávnu rukou a jdu hledat obchod s žertovnými klobouky.

Píše se 17. listopadu 2029. Agent Zifčák si vykračuje po Praze s magnetitovou hůlkou v ruce a kreslí nosem do vzduchu sprosté obrázky. Je mu trochu zima, tak zrychluje krok, ale zamotá si nohy do copu a upadne.

U Medvídků odbočí ze Spálené na Národní třídu. V tom ho zaráží hlasitý Němec. Vypadá jako každý jiný Němec, asi takto:

„Wer ist die Opera, mein tschechische Freund?“ haleká Němec Zifčákovi do ucha, přičemž používá lederhózny jako hlásnou troubu.

Agent Zifčák si usmrkne, ale pak klidně vysvětlí fašounovi, že Národní divadlo je tadyhle rovně tímto směrem asi 200 metrů.

Germán není spokojen. Chce k divadlu dovést a hodlá za to zaplatit okamžitým uznáním Benešových dekretů a omluvou za holokaust. Agent Zifčák po chvíli přemýšlivého foukání nosem do bublifuku kývne.

Asi 20 metrů od Spálené najednou strašnej průser. Ulice prázdná a před Zifčákem a Němcem kordón policajtů v bílých helmách a zelených uniformách. Němec překvapením krátce zařve.

„Půjdeme jinudy,“ pomyslí si Zifčák levou polovinou kníru, a elegantně se otočí o 180 stupňů, ale naráží nosem do průhledného štítu s nápisem „Policie“.

Němčour hlasitě řve něco o Stalingradu, zatímco Zifčák zjišťuje, že jsou obklíčeni. Jediná volná cesta je směrem nahoru, ale — jak si Zifčák s hrůzou uvědomuje — i nad nimi teď lítá hejno policejních holubů a jeden policejní albatros.

Zifčák ví, že jediný způsob, jak přežít, je stejný jako před čtyřiceti lety: předstírat vlastní smrt. Vybere si jeden z policejních štítů a rozbíhá se hlavou proti němu. V poslední chvíli si všímá, že na štítu není napsáno obligátní „Policie“, ale stojí tam „Kdyžtak někdy zavolej“. Ale to už je jedno.

Zifčák zavírá oči. Germán na něj zezadu povzbudivé křičí: „Ja, ja! Wunderbar!“ Zifčák naráží do plastového štítu. Nejdřív to odnesou vlasy a pěšinka. Pak je brutálně rozdrceno několik lupů, které přežily ještě od dob revoluce. Pak začne štít narušovat stabilitu Zifčákovy lebky. Tlak působí na šedou kůru mozkovou, která v panice začne vyjmenovávat tajné kódy StB, které se Zifčák naposledy učil v deseti letech.

• „Kohout – nutnost zatknout všechny čmeláky v Budějovicích.“
• „Espresso – střílet do lidí je povoleno, ale nejdřív je nutné dopít kakao.“
• „Mravkolev – skupina civilistů ohrožuje státní bezpečnost pomoci jahodového pudinku a smetany.“
• „Zifčák – agent pověřený hlasitým mlaskáním, když v televizi někdo říká něco zajímavého.“

A s touto myšlenkou agent Zifčák skonává a odchází do komunistického ráje, kde již na něj se slzou v oku čeká nahý Lenin, ponořený až po nos ve vaně.

Jak asi všichni tak nějak tušíme, Maďaři jsou jedním z nejabsurdnějších národů ve vesmíru. Jedním z vědecky podložených důkazů je fotka vpravo, která zachycuje maďarskou alternativu k tomu, čemu tady v Česku říkáme „zábava“.

Nedávno jsem měl možnost strávit v zemi, kde se „gy“ čte jako „ď“, „s“ jako „š“ a „sz“ jako „olomouc“, zhruba 20 let. Protože jsem velmi citlivý na absurditu, snažil jsem pokud možno nevycházet z domu a komunikoval jsem pouze skrze vzkazy vpisované do palačinek. Jedinou spásou mi byla televizní soutěž Nejméně absurdní Maďar. Bohužel ani ta se ale neobešla bez problémů.

Tak za prvé, hlavní výhra této soutěže se každý den měnila a alternovala mezi:

• Roční dovolená v Brně.
• Miliarda forintů ve stravenkách Sodeks Ho Pa! (Maďarská varianta Sodexho Pass, za kterou si jde kupovat pouze kečup).
• Pes.
• Doživotní zásoba rákosí.

Za druhé, znělka, kterou každý díl pořadu začínal i končil, a která zároveň suplovala jako podkladová hudba při disciplíně: „Nekoukaní jedním okem do kamery“.

Za třetí, moderátor (ten vlevo, vpravo stojí jeho manželka).

No a jinak to je asi tak všechno, co bylo absurdní. Soutěžící se snažili a někteří z nich dokonce neměli ani obočí vyčesané do výšky. Byli i tací, co vypadali docela normálně a když mluvili, vyvarovali se například koulení očima.

Vyhrál tenhle člověk, ale pak se zjistilo, že to ani není Maďar a celá soutěž se musela zrušit, přičemž největší opletačky z toho měl předseda Svazu celkem normálních Hungárů, který za celou tu štrapáci nakonec vysolil šest forintů a doživotně si nemůže dovolit tresku na paprice.

(Fotka z Awkward Family Photos, vytvořeno v Lol builderu.)

Tohle začíná být pomalu klasika: Krtek a hovno.

Cesta nám zdárně ubíhala a tak jsme dorazili k Frištenskému hvozdu za pouhé 3 dny. Strýc Amok rozbil tábor a okamžitě začal leštit naváděné střely a kontrolovat pojistky u granátů. Polypa prohlásila, že si jde o samotě promluvit s vlastním nosem, protože se v autě hrozně pohádali a na mě zbylo všechno ostatní (sehnat kokosové mléko, chvíli postávat u javoru a tvářit se jakoby nic, dělat směšné grimasy na medvědy zabijáky a pak se – jakože – divit, že mě chtějí umlátit k smrti…).

Ráno jsme se okoupali pod ledovým vodopádem (do kterého jsme omylem vjeli a totálně zdemolovali naše auto) a po svých vyrazili do lesa. Okamžitě nám začalo být jasné, že výprava bude velmi náročná. První veverka, na kterou jsme narazili byla gay a než jsme se nadáli, znásilnila strýce Amoka a ukradla mu žalud. Naštěstí si slepý stařec ničeho nevšiml, takže jsme dál opatrně postupovali kupředu a preventivně jsme všechny další hlodavce, na které jsme narazili, polévali kyselinou chlorovodíkovou a mlátili je přes nozdry pánvemi na smažení sloních hlav.

Po třech dnech putování stále jedním směrem jsme uzřeli světlo mezi stromy. „Sláva, mítina!“ vydralo se Polypě zpěvně v hrda a už pelášila za světlem. „Počkej miláčku, nebuď kráva, vole…“ řval jsem na ní, ale bylo pozdě. Na mítině totiž čekalo nemilé překvapení. Už před námi se tam usadily tři hřmotné kreatury – lovec Homunkulus Homohabilis, jeho kůň Sebestřed a tajemný Petržel Jupiter. Právě si na táborovém ohni opékali rejnoka stromového a rozjímali nad smyslem života:

Petržel: „Já si myslím, že…“

Homunkulus: „Ale drž už tu svoji hubu!“

Do tohoto rozhovoru jim vpadla moje žena a zkusila to bodře;

Polypa: „Pánové a koni, zdravím ve spolek, neviděli jste náhodou poblíž Kulihracha Trapse? My ho totiž hledáme a taky hodně milujeme…“

Sebestřed: „Komu tady říkáš koni, vole?“

Petržel: „Vždyť ty ale seš kůň! Máš dlouhej ocas, hřívu a stupidní pohled!“

Sebestřed: „Pičo já nejsem žádnej zamrdanej kůň, vole! To odvoláš!“

Petržel: „Neodvolám, vole…“

Sebestřed se vrhnul na Petržela, kousaje ho svými konímy pysky, až mu pěna lítala od mordy;

Sebestřed: „Člověk! Jsem člověk, rozumíš?! Mám svý city, nemůžeš o mě říkat že jsem kůň… to nejde, prostě!“

Plynule přešel do pláče, stočil se do klubíčka a kopyty si zakryl tvář;

Sebestřed (pláče): „Člověk, člověk vole…“

Polypa: „Éééé…“

Petržel: „Co myslíš, kočičko, co je smyslem života? Koukání se na vlastní koleno v zrcadle nebo předstírání, že jsi lidská bytost, i když jseš jenom prachbídnej kůň?“

Polypa: „Éééé…“

Homunkulus: „Kurva sem řek, ať už držíš hubu! Smyslem života je samozřejmě lov rejnoků stromových a jejich následné pečení. Proto jsme asi tady, ve zkurveným lese a pečem toho smradlavýho rejnoka na kterým není skoro žádný maso a až ho upečem, tak ho sníme i s chlupama!“

Petržel: „Já asi nemám hlad…“

Homunkulus (rozněžněle): „To víš, že máš hlad, budeš pěkně papinkat pečeného rejnočka a bude ti tak chutnat, že si ještě dojdeš přidat. Uvidíš…“

Petržel: „Asi jsem to včera přehnal s gratinovanýma rejnočíma očima, zalitýma hruškovým pyré. Dneska raději zůstanu u sucharů…“

Homunkulus: „Hovno, rejnoka budeš žrát! Se s tím tady vařím a pak to mám dát prasatům, ne?!“

Sebestřed: „Proč pořád žerem jenom rejnoky? Mě už je z nich taky blbě!“

Homunkulus: „Kurváááá…!!!“

Zbytek debaty a její dohru jsme už naštěstí neviděli, protože strýc se mezi ně obratně vplížil a pod záminkou stopování rejnoků stromových se zdvořile otázal, zda si může na chvíli Polypu vypůjčit;

Homunkulus: „Ale zajisté vašnosto!“ Ale pozor! Rejnok je dobrý sluha ale zlý pán!“

Strýc chytil Polypu pod paží a pelášil s ní do bezpečí. Než trojici u táborového ohně došlo, že byla podvedena, byli jsme již na míle vzdáleni a postupovali jsme vstříc záchraně našeho Idolu; Kulihracha Trapse!

Následující rozhovor se odehrál u Kedlubny doma, když jsme byli ještě mladí a blázniví a nosili na hlavách křemík. Nepamatuju si přesně, kdo tam všechno byl, ale vím zcela jistě, že jsme tehdy seděli kolem okna a dívali se ven na budovu nedaleké nemocnice pro lidi, kteří říkají “nýbrž”.

Konverzaci začala Kedlubna. Řekla: “Já si myslím, že Kedlubna není zase tak špatný jméno pro matku tří dětí.”

Pár lidí začalo automaticky kývat a souhlasně si přejíždět pírkem přes nos, ale Hroudel, Kedlubnin manžel a zároveň osobní kominík a gynekolog, rázně bouchl do stolu. Už v tu chvíli začala většina lidí v místnosti tušit obrovský—řekl bych skoro fatální—průser, ale radši jsme drželi ty naše huby.

Hroudel řekl toto: “Kedlubna je regulérně nejhorší jméno vůbec!” A aby svoje tvrzení zdůraznil, flusl Kedlubně na jmenovku.

Začátek legrace

Kedlubna pomalu zvedla obočí. Udělala to tak pomalu, že jsme se my ostatní zhruba v půlce začali dohadovat, jestli to fakt dělá, nebo jestli je to jenom optický klam. Nebyl. Na konci, když bylo obočí až na vrchu Kedlubniny hlavy, těsně pod temenem, řekla Kedlubna něco, co později všem utkvělo hluboko v paměti. Řekla: “Ti jsi ale takovej čurák, Hroudele, že nevím!“

Hroudel a my ostatní jsme začali přemýšlet. Co neví? Co Kedlubna neví? Můj kamarád Robožid přišel s návrhem, že Kedlubna možná neví něco, co nevíme ani my ostatní, a že na to tím pádem nemá cenu nijak reagovat. “Vždyť to ani nebyla otázka!” křičel nám do překvapených ksichtů.

Hroudel nicméně reagovat chtěl. Protože ale nenacházel slov, rozhodl se svoji reakci vyjádřit pohybem. Vzal proto řetěz, tričko s nápisem “Křepel”, nosní výtah, jedlý výsmah, podprahový zápřah, a povidla. Chvíli něco kutil v dílně. Pak přišel a hodil neskutečnou držku o Robožida, který si mezitím ustlal na zápraží. Protože mu všechny jeho věci popadaly po zemi a zakutálely se pod kredenc, mávl rukou a řekl Kedlubně přímo do očí: “Kedlubna. Rovná se. Totální, ale totální pičovina. Nikdy. Jsem. Neslyšel. Větší. Nesmysl. Tadyhle Robožid může děkovat Bohu, že vyvázl s takovým jménem, jaký má.”

Nukleární sandály

Nehledě na to, že Robožid vyprskl na podlahu svačinu, se Kedlubna postavila k oknu a chvíli foukala do skla. Pak se rychle otočila, sčísla si patku z obočí, které teď strmě viselo nad nosem, a pleskla Hroudela sendvičem po obličeji.

To už nám ostatním ale začalo být pomalu trapný. Jmenovitě já a moje partnerka, Jeliména, jsme se začali zvedat a hlasitě se ptát na čísla autobusů a jiné náhodné informace, které nás ve skutečnosti vůbec nezajímaly. Hroudel na to ale vůbec nebral ohled. Naopak zamčel dveře a sehnal nás bičem do jednoho kouta, kde to shodou okolností nebylo zrovna nejpohodlnější, protože už tam byl pošťák a hajnej a ze stropu padala omítka.

“Nechte toho!” řekl Robožid, ale zapomněl u toho přestat jíst, takže nám místo toho umístil do vlasů kusy rajčat a pomazánkového másla. Jeliméně kus Robožidovy papriky ustřelil čelenku z hlavy.

Jedinečné řešení

Těsně předtím, než Hroudel hodil po Kedlubně hovno, se konečně vzpamatoval Jean-Pierre Mnohovar, který do té doby spal v miniaturní replice Národního divadla za závěsem. Jak je jeho dobrým zvykem, vyřešil celou situaci v několika naprosto logických, precizně provedených krocích:

1. Vytáhl z kapesníku sešit a zapsal si naše rodná čísla.
2. Sečetl poslední číslice a od výsledku odečetl počet předkusů v místnosti.
3. Výpočet ukázal hajnému.
4. Ten kývl, na chvíli někam odběhl a vrátil se bez kamizoly a s barvou na vlasy.
5. Celá místnost najednou začala dávat mnohem větší smysl. Kedlubna smířlivě poplácala Hroudela po pupku. Hroudel pustil bič a začal rozdávat koláče. Robožid snědl svačinu. Jeliména vyhrála v loterii a koupila si Sibiř. No a my ostatní jsme řekni sbohem a šli jsme koukat na kapry.

Já vím, nejkrásnější obrázek, který jste kdy viděli. Nemáte zač.

Nákup rizota je za normálních okolností poměrně jednoduchá záležitost. Člověk si nasadí pantofle, vyjde před barák, zatočí doleva, usne, převezme nobelovu cenu za pokládání jazyčiska na koleje, vyčistí si zuby, vytáhne kamufláž, sní reflektor, a odnese si rizoto domů. Tam už ho všichni čekají s otevřenou náručí a když se zadaří, vytáhne někdo ze spíže Kolín a řekne: „Kolín“. (Občas řeknou naopak „šemíks“, ale to taky není špatný.)

Jenže dneska – co čert nechtěl – všechno proběhlo jinak. Všechno.

• Jednak mě poslali pro rizoto až ve dvě v noci, těsně po zavíračce.
• Když mi to říkali, ládovali se při tom rizotem.
• To už mě začalo být trochu divný.
• Měli dohromady jenom jeden nos.
• Když jsem se zeptal: „A kam mám pro to rizoto asi tak těď jít, když je zavřenej krám a venku sněží olověný ingoty?“, začali se protivně ošívat.
• Pak se jeden z nich opřel o stůl a řekl: „Totiž, abysme si rozuměli, rizoto musí bejt.“

Proti tomu se nedalo nic namítnout, a tak jsem si navlíkl papuče a vyšel před barák. Tam už na mě čekala policie. Nasadili si brýle a řekli: „Kampak kampak?“ A já že jdu pro rizoto. A voni: „V tuhle hodinu?“ A já: „Jo.“ A voni: „Už je zavřeno ale.“ A já: „To vím. Ale rizoto musí bejt, prej.“ A voni: „To je pravda vlastně.“ A já: „Jaktože nesněží ingoty?“ A voni: „Došly. Teď se shazují jiný věci. Třeba tadyhle Marek Eben. Nechceš?“ A já: „Ne díky.“

Policajti si strčili Marka Ebena do krosny, koukli se za sebe a odešli. Na zem přede mě spadl kus papíru s nápisem „Jelito“. Budu si muset dávat bacha na hlavu, napadlo mě. Vydal jsem se směrem k nákupnímu domu Rizoto Automoto, i když jsem věděl, že bude zavřenej. Ale když jsem k němu došel, zjistil jsem tři věci:

• Nebyl zavřenej.
• Rizoto došlo.
• Když vynásobíte svůj věk počtem sportovních kluzáků, vyjde vám číslo „Praha-Běchovice“.

Po téhle epizodě nezbývalo, než jít domů a zasnoubit se s kapradím.

Ha ha, hahaha! Počkat. Poč-kat. Co to proboha JE ZA TĚMA DVEŘMA!