Ahoj Vasile,

jmenuji se Jan Slanina a mám problém, se kterým mi můžeš poradit snad jenom ty. Prosím vyslechni si můj příběh!

Ještě před rokem jsem byl normální kluk. Měl jsem bledou pleť, rachitické tělo, kruhy pod očima a odstáté vlasy. Většinu času jsem trávil hraním počítačové hry Galaxy of Battlecraft nebo se svými kamarády u Dračího doupěte (já byl elf hraničář). Taky jsme občas zašli do parku zašermovat si s dřevěnými meči a ječet u toho „Nazghul!“ a „Roklinka!“. Znal jsem všechny repliky z Pána prstenů a hystericky je používal, kdykoliv mi přišly na mysl. V kolektivu jsem dokonce platil za experta na Rohanské válečné jezdectvo.

Jistě Vasile uznáš, že takový život je více než záviděníhodný. A to ještě nevíš všechno. Poslední dva roky jsem si vyměňoval nesmělé pohledy s Reginou, jedinou dívkou v našem kolektivu. Regina je skvělá. Umí několik vět v elfštině a má prsa. Když se směje, ukáže všechny zuby – trochu jako šimpanz, ale mnohem krásněji. Všichni kamarádi mi nesmělé pohledy s Reginou otevřeně záviděli. Bylo nasnadě, že jako první z nich ochutnám fyzickou lásku. Byl jsem v sedmém nebi.

A pak se stala ta strašná věc: rodiče mi koupili Nintendo Wii. Nejdřív jsem tu změnu vítal. Místo klikání myši v Galaxy of Battlecraft jsem rozhazoval rukama v MegaZorbix X: The Attack of the Karoten. Jenže brzy se začalo projevovat mé prokletí: zvýšená rychlost tvorby svalové hmoty při fyzické námaze. Tělo reagovalo na každodenní pařby rychlým nabíráním na objemu a vytvářením anabolických steroidů, ale já to vůbec nevnímal. Možná víte, že když ponoříte živou žábu do vlažné vody a tu budete pomalu zahřívat, žába to nepozná a uvaří se. Kdybyste žábu hodili rovnou do vroucí vody, okamžitě vyskočí. Já byl ta žába, co se pomalu, každým dnem proměňovala v monstrum – a nevěděl jsem o tom.

Nechápal jsem reakci svých kamarádů. Náhle se se mnou nechtěli bavit. Při rutinní přednášce o kvalitách Rohanského jezdectva jsem z jejich očích poprvé vycítil výsměch. Poté, co jsem při šermířském zápase odhodil trojici lučištníků šest metrů od sebe do křoví, přestal jsem být zván do parku. Situace se nijak nezlepšovala, právě naopak. Regina si se mnou přestala vyměňovat nesmělé pohledy a místo toho zaměřila svoji pozornost na Jiřího, tlustého výherce oblastního kola matematické olympiády, který v Dračím doupěti hrál hobita zloděje. Čím víc jsem byl frustrovaný a čím méně jsem trávil času se svými (bývalými?) kamarády, tím víc jsem hrál MegaZorbix X: The Attack of the Karoten, a tím větším jsem se stával svalovcem.

V zoufalém kroku jsem si nechal změnit jméno (předtím jsem se jmenoval „Josef Slaninam“) a přečetl znovu všechny knihy J. R. R. Tolkiena. Nemělo to význam.

Dnes jsem se nechal vyfotit. Fotografii přikládám. (Byl bych rád, kdybyste ji nezveřejňovali. :) Díky!) Nedokážete si představit hrůzu, kterou jsem zažil při jejím shlédnutí. Nechápu, jak jsem si mohl té metamorfózy nevšimnout. Zároveň nevím, jak vzniklou situaci řešit. Když jsem se vrátil zpět k PC hře Galaxy of Battlecraft, rozmáčkl jsem omylem myš a následně z nervozity snědl monitor. Mé svaly už jsou natolik vytrénované, že i obracení stránek Společenstva prstenu je dokáže vypružit k maximálnímu výkonu. Pleť si vytváří pigment i když celý den trávím pouze v záři televizní obrazovky.

Prosím poraď! Co mám dělat? Jak záskat zpět své rachitické tělo? Jak získat zpět srdce mé lásky, Reginy?

Tvůj fanda,
Jan Slanina

„Říkám Hrozny hněvu, zasranče!“ rozeřval se Ježíš Kristus. Strachy fialový Konfucius, sedící na jednonohém velbloudovi, se jen nervózně ošil. „Když mám prsty, mohl bych lízat?“ navrhl nesměle. Syn boží si ho úkosem změřil a vystřihl trojitého salchova. Odněkud zezadu se okamžitě přihnal král Šalamoun s kartáčkem na zuby v každém ze svých sedmnácti uší.

„Hladoví? Neví? Lí?“ vykoktal ze sebe konečně poté, co si z mezizubních prostor vymotal ostnatý drát. Trapné ticho přerušilo až velbloudovo hlasité říhnutí prdelí. Šalamoun se sice pokusil celou situaci zachránit tím, že si vytáhne z rukávu králíka, ale dokázal se pouze chytit za penis a zaštěkat u toho – pozdě a beztak nedostatečně.

Džízis, uražen přežvýkavcovým pazvukem do nejvyšší míry, pozvedl obouruční meč zvaný „Dromedar lifestealing very_much_motherfucking killing machine“ a zeširoka se s ním rozmáchl.

Velbloud se smutně usmál na svého pána – Konfucia – a povzbudivě mrkl. „To nevadí…“, smálo se strachy šílené zvíře, když ho Ježíš spravedlivě čtvrtil. Šalamoun, lízající právě líšejník na Kristově svatozáři, raději už držel hubu a Konfuciovi tak nezbylo, než vést tryznu za svého jediného syna; velblouda.

„Modlím se, aby už nikdo neměl vlasy učesané do tvaru hromady knih o žirafích snech…“ začal Konfucius svůj žalm. „…kéž dá Bůh, aby sýkorky už nikdy nemusely kácet sekvojový prales s mořským krokodýlem zaraženým v prdeli.“ V tomto místě se krátce odmlčel, protože mu na rameno sedla vosa, smutně se na něj podívala a odletěla zase zpátky domů – na Merkur.

„Chci vidět tančit sedm mongolů s hořícím jazykem a oživlé kopy rosolu, které jim u toho budou recitovat z přírůčky „Pro visení na suché větvi“.

„A ať už nenastane situace, kdy bude jíst chobotnice rohlík a zpoza rohu vyběhne anglická královna a zlomí si nohu!“ zahřímal světec poslední verš. Poté se unaveně sesunul do trávy, zapálil si a zamyšleně kouřil.

Ježíš si hodil Šalamouna přes rameno, vyhoupl se na slona, ten se vyšvihl na jezevce, ten zas na mravence a všichni společně – za příšerného řevu – skočili z vodopádu. V pádu si ještě stihli promluvit o hrozných bolestech, provázející termití kurděje.

Konfucius dokouřil, postavil na čaj a těsně před tím, než začala voda vařit, hlasitě zakokrhal.

Z hlubin internetu na mě onehdá vybaflo tohle. „A safra!“, blesklo mi varlaty. Hned jsem věděl, že jde o dávno ztracenou fotografii Kulihracha Trapse, známého to cestovatele a dobrodruha (mezi jeho nejznámější „kousky“ patří jezení vlastní obuvi nosem a výstup na horu K2 v oblečku pro barbíny). Tento milovník nebezpečí, žen, dobrého pití a krupicové kaše byl naposledy spatřen jak v doprovodu svého věrného psa Kryptomrva vstupuje do temného a mýty opředeného Frištenského lesa, hluboko v Rumunské džungli. Toto se událo léta páně 1976 a od té doby o Kulihrachovi nikdo neslyšel.

Všechno se ale změnilo nálezem této fotografie. Jakožto člen „spolku přátel a závistivých obdivovatelů jeho perfektnosti sira Kulihracha Trapse BOŽE!“ jsem okamžitě zalarmoval zbytek našeho fanklubu (spolu se mnou – Kedluben Víno jméno mé – je v něm ješte moje nevlastní žena Polypa a od narození slepý strýc Amok „Žito“ Amok) a začali jsme osnovat plány na záchrannou výpravu. Podle fotografie bylo totiž hned jasné, že byla pořízena až po roce 1976, protože v té době vypadala jeho Jasnost takhle a muž na obrázku, i když je to dle rysů a výrazu ve tvaři bezpochyby ON, je jistě o dobrých pár let starší, i když na sexappealu mu to rozhodně neubralo, spýše naopak – bože to je fešák, že? Jak ten mě vždycky dovede rozpálit, kam se na něj hrabou prvoplánoví krasavci jako je Václav Klaus, Brad Pitt nebo Lucie Borhyová!

Ale zpět k věci…

Po krátké a vzrušené poradě jsme se se dohodli, že další den vyrazíme do Frištenského lesa, najít a zachránit našeho Gurua, za což nám třeba i poděkuje a to by bylo teda vážně terno, to by se nám fakt hodně líbilo! Avšak na takto nebezpečnou misi bylo potřeba se velmi dobře vybavit. Strýc Amok si vzal na starosti výzbroj: brokovnice s upilovanou hlavní a bazalkovými náboji, nože na kastraci nosorožců a střely země-mravenec byly naprostou nutností, ale strýc – jakožto znalec – přibalil ješte sadu odjištěných granátů, které vybuchnou přesně na Silvestra roku 2675 a nunčaky vyrobené z lahví od kofoly. Moje nevlastní žena Polypa, moje největší láska hned po Trapsovi, se zase postarala o proviant: 2 tuny krupice, pixla kafe s příchutí jahoda/mango, sirup z dubového mlází, 5 zrnek rýže a galon velice výžívného, jílového vývaru. Na mě zbyla záznamová zařízení (tužka, papír a papoušek Ferenc s fotografickou pamětí) a stolní deskové hry (po veleobtížném rozhodování jsem doma zanechal scrabble a šachy a v herním kufřiku mi tak zbylo místo pro Cannastové karty (bez es a sedmiček) a prémiové vydání Dostihů a Sázek vyrobených z uranu). Spát jsme šli brzy, protože jsme tušili, že budeme potřebovat všechny síly na záchranu úžasného krasavce.

I tak jsem měl ale velmi neklidný spánek, neustále se mi ve snu zjevoval nádherný Kulihrach Traps a celý zborcený krví mi říkal: „Kočička! Kočička! Kočička! Hoďte ji do vody, mládenci…“ moc chytrý jsem z toho sice nebyl, ale Trapsovi to beztak děsně seklo, byl to úžasný borec i když byl celý od krve, takže jsem si to – přiznávám – docela užíval. A soudě podle neklidných vzdechů mé nevlastní ženy a animálního řevu, ozývajícího se ze stodoly, kde spává strýc Amok, na tom ani mí druhové nebyli jinak.

Ráno jsme se chvatem nasnídali, nasedli do Jeepu a vyrazili směr Rumunsko… řídil strýc, slunce svítilo, vzduch voněl; měli jsme dobrou náladu a pevně jsme věřili v úspěch mise. Polypa si z ucha vytáhla mandolínu, hrábla do strun a tak nám cesta svižně ubíhala. V duchu jsem se rozhodl, že začnu psát chronologický deník, abych mohl podrobně zdokumentovat Kulihrachovu záchranu (chtěl jsem jej pak nechat vyvázat v bobří kůži, položit je krasavci k nohám a říct mu, že ho miluji). Nuže, vzhůru na Trapsem!

…pokračování příště…

Tři ingredience: němčina, trikot, disco. Úspěch zaručen.

Tak mě napadá, že jestli mi něco chybí kvůli mému dlouhodobému experimentu „Život bez TV“, tak jsou to právě Simpsonovi.

Jo a jinak, tady je taková fotka, no, možná by se vám mohla líbit:

Nevím. 

Představte si televizi, kde běží non-stop nesmysly, jeden za druhým, úplně bez kontextu. V jednu chvíli se koukáte na mluvící banán, pak vidíte karate-trpaslíka, pak nějaké boxery, pak souboj uklízeče s jakousi koulí, prostě úchylárna!

Zapněte si zvuk, ujistěte se, že vám frčí rychlý internet, a připojte se na Neave TV.

Navazuji na první, velmi úspěšnou instanci Interaktivního Vasila, a nabízím další naprosto nehoráznou fotku, která jen tak ležela někde na internetu a všichni dělali, jako že tam NENÍ!

Svoje příběhy kdyžtak můžete psát do komentářů, ale to je vlastně asi jedno…

Koho by napadlo, že na Vasilu jednou proběhne soutěž krásy! Ale je to tady, přátelé: seběhlo se deset krasavců/krasavic, aby pomocí svých fotografií bojovali o vaši přízeň. Cítíte to napětí ve vašich kožených tangách? Pusťte se do toho:

Soutěžící 1:  Raymond, pohledný kluk se sportovním duchem a úsměvem zkušeného flirtéra

Soutěžící 2: Lauren, která je pod vlajkou nahá, ale může si to dovolit – MÁ OCELOVÉ TESÁKY

Soutěžící 3: Roger, navenek slušňák, jehož motýlek ale skrývá mužný hrudník milovníka posetý vášnivými polibky

Soutěžící 4: Tom, sympaťák s účesem, který říká: „Tak jo!“

Soutěžící 5: Bruce, pěstěný hezoun z nedalekého koupáku, který vzhledem k barvě chodidel zřejmě příliš často postává v brouzdališti

Soutěžící 6: Agáta, sexy babička s vlnou, která nezapře svou moderní fascinaci seriálem Star Trek: Nová generace

Soutěžící 7: Ahmed, exotický milovník s duší rozevlátého básníka a tělem cvičeného tygra asijského

Soutěžící 8: Rigor, mladý právník s osobitou kšticí, příliš velkou kravatou a myslí nenapravitelného dobráka od kosti

Soutěžící 9: George, který se nebojí experimentovat s novými způsoby, jak si nasadit brýle

Soutěžící 10: Filoména, senza tetička, se kterou je pořád nějaká legrace, hlavně u zubaře

Tak co? Kdo dostane váš hlas? A proč?

Tak tohle jsme tu už dlouho neměli. Muž na obrázku (hlavně jeho výraz) Vás možná svádí k dojmu, že se jedná o obyčejného pičuse, ale to je strašná CHYBA OMG! Muž na obrázku totiž předně vůbec není muž.

V roce 1985 vyvinuli japonští vědci, zahrabaní v přísně tajném komplexu 2 kilometry pod horou Fudžisan, esenci Lípa568. Původně měla sloužit k vyhánění krtků z golfových hřišť a jako lepidlo pod tupé, jenomže díky sublimaci třetího elektronu v trojmocném atomu Rhodia a absenci mluvícího rajčete na špičce Eifelovy věže se přihodilo to, co nikdo nečekal. Výpary z Esence Lípa568  totiž způsobily u ženské části vědeckého ansáblu nevratné změny ve fyziognomii a vkusu.

Muži, když to uviděli, chopili se promptně ocelových tyčí, hasáků, baseballových pálek a rotačních kulometů a jali se ukončit ženám jejich zbytečné trápení. Většina se jich nechala pokorně utratit, až na vědkyni Libuši. Ta zlomila, pomocí titanového jeřábu, třem nejbližším mužům vaz a zmizela ve tmě. Toliko záznam z historie. Nyní zpět do současnosti.

Po Měňavci, jak byla Libuše ihned po své proměně překřtěna bylo vyhlášeno celoplanetární pátrání. Tisíce nevinných žen muselo chodit dlouhé hodiny po rukou a pozpátku u toho recitovat Epos o Gilagamešovi s vynecháváním slov „neboť“, „nechci“ a „protoplazma“, jenom aby dokázaly že právě ony nejsou oním obávaným Měňavcem. V rámci minimalizace rizika byly ale nakonec stejně všechny umístěny na pokusný projekt „Studium vulkanických erupcí uprostřed sopečných kráterů v bikinách a bez opalovacího krému“, kde mohly dále rozvíjet svou kariéru.

I přes tato jistě chválihodná opatření, Měňavec-Libuše řádil jak utržený ze řetězu. Kamkoliv vkročila jeho(její) noha, hynuly celé národy, rozpojovaly se litosférické desky a docházelo burákové máslo. Protitankové střely Měňavce svědily, kontinentální balistické rakety používal jako párátka a letadlovými loděmi házel žabky z Anglie až do Francie. Užuž to vypadalo na konec světa, když tu vpadli do Bílého domu dva evidentní vědátoři. Prezident Obama je i přes jejich značně non-konformní vzhled přijal, protože stejně neměl nic lepšího na práci. Po několika minutách se z jeho pracovny ozval vítězný řev a zvuky oslavného skupinového sexu (šampaňské došlo před týdnem). Jihoafričtí vědci Čupřina a Čuryna totiž přišli na to, jak Libuši zneškodnit a celý svět začal okamžitě s tvorbou PASTI.

Následující den, když zrovna Měňavec snídal Šumavské lesy a zapíjel je Lipenskou přehradou, zahlédl v dálce malé světélko. Vzhledem k jeho přirozené zvědavosti odhodil medvědí stádo, které se zrovna chystal pozřít a rozběhl se ke zdroji světla. Když k němu dorazil, strnul jako opařený. Na ceduli před ním se skvěl nápis „DISCO FOREVA  80´s NOT DEAD!“ a vyhazovač ho s povzbudivým mrknutím zval dovnitř. Zmatený Měňavec si koupil lístek (zaplatil Benátkami) a vstoupil dovnitř. A hned věděl že je v prdeli.

Vědcům se ve velmi krátkém čase podařilo sestrojit časoprostorovou kapsu, do které nyní Měňavce navěky zavřeli. Netvor nemohl ven, na bar, na WC… Jediné co zvládl bylo natáhnout si kalhoty až po krk a tancovat na první 4 takty z „Missionary Man“od Eurythmics. Výraz co má, vypadá možná docela spokojeně a neškodně, ale Měňavec jím pouze maskuje neskutečnou bolest a agónii, která navíc nikdy neskončí.

Tak teď víte to kruté tajemství a já můžu klidně umřít.

Váš Fíkus.